Cítil jsem, jak mi kapka potu sjíždí po páteři a vsakuje se do lemu spodního prádla, které jsem odhalil, když jsem se ještě víc sesunul na koženém křesle. Přivíral jsem očí bolestí i před oslnivým světlem zářivky, svítící mi přímo do obličeje.

„Drží tam fest, pane Hikaru,“ rozpoznal jsem slova vyslovená přes bílou roušku a na chvíli si oddychl.

Hypnotizoval jsem gumovou rukavici, navlečenou na drobných prstech, ale pevně svírající kleštičky. Několikrát jsem polkl hromadící se sliny v krku, aniž bych si uvědomoval jejich pachuť, protože jsem měl půlku obličeje umrtvenou a bylo mi jedno, jak zrovna chutnají.

„Nebudu vás trápit, na takové nespolupracující osmičky mám pomocníka, minutku vydržte…,“ podělila se svým úsměvem zubní lékařka, když si stáhla roušku z nosu.

Zavřel jsem pusu a snažil se několika pohyby vrátit vyvrácenou sanici zpět do pantů. Měl jsem její ruky plný zuby a to doslova. To, jak se mi ji snažila nacpat celou do úst, pomalu zavánělo sexuální úchylkou a při představě jiného obtěžovaného místa,  jsem se orosil. Nevím, jestli vzrušením či nervozitou.

Bylo tu horko. Popotáhl jsem zip od mikiny dolů a dvěma prsty si projížděl středem hrudníku, abych zklidnil nejen strachem rozklepané srdce, ale setřel i vlhkost ulpívající na kůži pod jemnými světlými chloupky.

„Co máte za problém?!“

Cukl jsem sebou a zíral vyděšeně na knoflík, napnutý v dírce bílého pláště, jakoby měl každou chvíli uletět a vydat se po oběžné dráze kolem stěn zubařské ordinace. Pak jsem sjel pohledem na ruku, zapřenou vedle mé hlavy s tmavým porostem, v kterém se vlnil a skrýval dvouhlavý had s ostrými zuby čekající na okamžik zaútočit na svou kořist.

„Osmička vlevo nahoře,“ zahuhlal jsem. „Ale už je v poř…“

„Otevři hubu!“

Přitiskl jsem zuby k sobě a i přes nulovou citelnost ve rtech jsem doufal, že i ty mám k sobě pevně semknuté. Otřepal jsem se, když se mi konečky vlasů otřely o krk a sklouzly mi po tom kousku odhalené kůže skulinkou pod rozepnutou mikinu. Jako prsty zloděje pronikly pootevřeným oknem a zavadily o první překážku, stojící jim v cestě.

„Už je to dobrý,“ procedil jsem nesrozumitelně a odvážil se pohnout pohledem zase o kousek výš.

Že má dlouhé vlasy jsem pochopil. Bez pozvánky mi okupovaly rozhalený hrudník a prameny se na něm vyhřívaly jako banda prokřehlých ještěrek.

„Mohl byste…?“ zamumlal jsem znovu a podíval se mu do obličeje. Přidušený vzdech mi zabarikádoval krk a uvěznil slabiky v hrdle. Měl jsem dojem, že se tam v bezpečí cítilo i mé srdce, protože se vetřelo do té neprodyšné trhlinky a klepalo se tam vzrušením.

„Jen mi ukaž, kde tě to otravuje!“ dolehla ke mně slova, která jsem skoro nevnímal. Prudce jsem se nadechl, abych uvolnil tlak v uších a zamrkal víčky. Měl tvář orámovanou oslnivým světlem a jeho hlas zval ke zpovědi.

„Slyšíš mě?“

Ucítil jsem, jak se mi kolenem vetřel mezi stehna, zaklekl jím na kožené křeslo a ještě víc se ke mně nahnul. Můj zrychlený dech jsem rychle zamaskoval znovu zablokováním úst a nadechl se nosem. Nevím, čím voněl, ale moje tělo se zachovalo jako ubohá štětka. Zradilo mě viditelným zacukáním pánve, aby se dostalo blíž a vynutilo si tlak na ztvrdlý kus svalové hmoty v rozkroku.

„Mohl byste… prosím…,“ zachrčel jsem v panické hrůze s vědomím, že jsem mu právě ojel koleno.

„Jo, promiň, máš tam moje vlasy,“ přimhouřil oči a položil mi dlaň mezi rozdělené pásky zipů.

Táhl prsty jako česací hřeben na borůvky mým porostem na hrudníku a nabíral mezi ně své světlé prameny. Dychtivě jsem čekal, až se probere bezcennými stvoly bez listí a zavadí o jediné osamělé dvě bobuloviny na keři.

„Ten zub…,“ můj vlastní sípavý hlas mě vyděsil a raději jsem přešel do obrany pomocí rukou. Zapřel jsem se proti jeho hrudníku a přes bílou vrstvu hrubé látky jsem zaznamenal jeho prsní sval, tvrdý stejně jako to mezi mými stehny.

„Kterej?“ zeptal se těsně u mého ucha a vlhkými rty zvenku rentgenoval dásně po mé čelisti.

„No…,“ otevřel jsem pusu automaticky a jako malej kluk chtěl prstem ukázat zub, kterého bych se rád zbavil. Než jsem se stačil vůbec pohnout, pronikl mi jeho jazyk dovnitř a mě došlo, že anestetická injekce přestává účinkovat.

Klečel mi mezi stehny, jazykem kontroloval stav chrupu a tichý zvuk zipu, který táhl dolů, doprovázel mé rychlé dýchání, ceděné skrz semknuté rty v drsném polibku. Bylo mu jedno, že ten kovový jezdec už došel konce, a to, co škrtá dál, nepatří už mikině, ale mým kalhotám. Zpanikařil jsem a cukl sebou v beznadějném protestu. Jeho koleno se mi ještě víc zabořilo do rozkroku a teplá velká ruka vnikla dovnitř. Prudce jsem sebou trhl, zapřel se hlavou o opěradlo zubařského křesla a přidušeně vykřikl, abych hned přešel do nechtěného sténání. Zatnul jsem nehty do kůže na područce a polykal nahromaděné sliny, které mi stékaly do krku, jak se křeslo začalo naklánět do horizontální polohy. Stále byl zapřený rukou vedle mé hlavy a stále mě hladil konečky pramenů svých vlasů. Otíral se dlaní o můj penis, jemně ho třel a každý pohyb jeho ruky bokem znamenalo odhalení kousku kůže na břiše, slabinách a bocích. Když mě zastudil koženkový potah do zadku, moje tělo se zachvělo a cukáním propustilo pár průhledných krůpějí. Zarazil se jen na chvíli, palcem roztíral po vrásčité pokožce vazkou tekutinu a nechal si mou erekcí ťukat do dlaně.

„Takže osmička?“ zeptal se mě s vážným hlasem a ruku zapírající se o opěradlo přemístil na mou tvář.

Dychtivě jsem se mu díval do očí a uhýbal před oslnivým světlem, které měl za hlavou. Nevnímal jsem svou pravou nohu, jak se jako končetina loutky sama krčí, pod neviditelnými provázky a zbavuje se nohavice. Zakryl jsem nahým stehnem pět hlubokých děr vyrytých v kůži čalouněné opěrky a druhou nohou se zapřel o kovové rameno. Slyšel jsem, jak na zem dopadají nástroje a dotěrné světlo lampy náhle zhaslo. Rozklepala se mi brada vzrušením pod doteky na vnitřní straně stehenního svalu, mířící mi zpět k netrpělivě se chvějícímu penisu. Se zamlženým zrakem jsem sledoval z blízka jeho obličej, který konečně nebyl zahalen namodralou svatozáří a odhalil tak oříškové oči se zeleným lemováním kolem duhovky. Oči plné otázek a chlípné naléhavosti. Prsty mi vjel mezi půlky a podráždil jimi chvějící se vějíř kolem dírky. Pod lehkým tlakem na svých rtech, po kterých mi přijel druhou rukou, jsem otevřel ústa a polkl.

„Neměl byste mít… rukavice?“ vydechl jsem přidušeně.

Zarazil se v poloze, s mírným přitlačením dovnitř, která mi způsobovala mírný kolaps při vynechávání úderů srdce.

„Rukavice? Když myslíš…“

Než jsem sám sebe pochopil, proč jsem v této chvíli myslel na hygienické bezpečí mé ústní dutiny, když mi jeho prsty kopírovaly rty, natáhl si bílou gumovou rukavici na svou velkou tlapu a bez varování pronikl ukazováčkem do místa, o kterém jsem vůbec nemluvil. Zakvičel jsem pouze překvapením. Kopl jsem do železného ráhna nad jeho hlavou a podsadil pánev, aby se dostal hlouběji. Bylo mu vidět ve tváři, jak ho má spolupráce rozrušila. V okamžiku, kdy jsem se uvolnil a poskytl své vlastní mazivo, přidal další prst a chytil mě pevně za zápěstí. Přirážel jsem proti jeho prstům a sténal mu přidušeně do obličeje, ještě si stále vědom, že jsem v zubní ordinaci. Aniž by mě přestal znásilňovat prsty, stáhl mi ruku k jeho rozkroku a vnutil mi do dlaně svou tvrdou erekci. Na čele mi vyskákaly kapičky potu a v hrdle mi ihned nepříjemně vyschlo.

„Potřebuju to někam strčit,“ zafuněl a podsunul svou ruku pod mé koleno.

Nedokázal jsem odporovat, jen jsem mu drsně promnul velikostně mi padnoucí do hrsti penis a sám si ho nastavil proti sobě. Zapřel se o opěrku zubařského křesla, držíc mi nohu na své paži a netrpělivě přirazil. Snažil jsem se nekřičet, ale protahoval mě dlouze a prudce, a hobloval stěny jako vrtačka díru kazem prolezlou sklovinu. Svíral jsem pevně opěrku, abych i já mohl k němu vysílat své chtíčem posedlé boky a pevně ho v sobě drtit. Při naší nezadržitelné jízdě nevydržel napětí knoflík v jeho doktorském plášti a vydal se na slibovanou simulovanou dráhu Apolla 13 kolem ordinace. Odhalil mi svou chlupatou hruď a zelené plátěné šráky od pracovních kalhot. Při přírazu odrazil světelné prasátko od reflexivních pásků, našitých na náprsence montérek a hlasitě zasténal pod návalem orgasmu. Vjel jsem mu do toho huňatého porostu, i když mi střípky mozkových závitů právě vnutily myšlenku, že zubaři nenosí tenhle typ oděvu a křečovitými stahy v konečníku jsem si ho dostatečně vyplnil.

Měl jsem zavřené oči a stále pohyboval pánví, uklidňující tím sám sebe a jeho, dokud pevnost nepovolila. Hladil jsem se po břiše, vtíral do pokožky své sperma a vypustil z hlavy celý svět.

„Osmička vlevo nahoře?“

Zastavil jsem veškeré své pohyby, pohupování pánve, prohýbání páteře i mazlící se dlaň a nechápavě otevřel oči. Před obličejem jsem rozpoznal kousek ocele, nasycenou desinfekcí protkanou vůní sexu a tělních tekutin.

„Já…,“ zaprotestoval jsem, ale pevný stisk za ještě před vteřinou chvějící se bradu mě donutil otevřít ústa.

Zachrčel jsem a zuřivě kopal do ráhna křesla. Zapřel jsem se o jeho rameno, které zatnul a já skoro omdlel. Nebyl jsem si jistý, zda bolestí, či opětovným vzrušením, jak na mě jeho tělo působí.

„Zkousni!“

Rozechvěle jsem ho poslechl a přirazil zuby k sobě, abych uvěznil kousek gázy a zabránil tak vykrvácení. Znovu naběhnuvší mozek začal zaznamenávat cukání v dásni i v mém ochabujícím údu a dával jasný instrukce mému srdci, aby snížilo obrátky na 72 tepů za minutu, jinak mě bude čekat černej pytel a odchod patami napřed.

Měl teplé ruce, když se chopil mé brady a na pár vteřin je držel položené na bolavé čelisti. Pohled do jeho zelení orámovaných duhovek mě uklidňoval a zvedající se opěradlo zubařského křesla mě vracelo do reality.

„Koupil bych si zmrzlinu…“

Sklonil jsem zrak v rozpacích, nechtěl jsem se dál ztrapňovat a vrátil nohy do přijatelné polohy. Jednou rukou jsem se snažil zapnout zip na mikině a nohu nacpat do nohavice. Z křesla jsem slezl za pár minut. Hrábl jsem po svém batohu a vypotácel se ven do čekárny. Pohledy všech, kteří dokázali čekat, mi daly jasně najevo, že jim neušel jediný můj výkřik.

„Pane Hikaru, dostal se k vám můj vzkaz?“

Zůstal jsem stát uprostřed chodby a pozoroval špičky bot. Trvalo mi snad věčnost, než jsem zvedl oči a podíval se na svou zubní lékařku, která seděla na jedné z plastových židlí.

„Nebude věřit, co se mi stalo. Moc se omlouvám… Chtěla jsem vám dojít pro mého kolegy a…,“ zarazila se a pohledem profesionála mi sjela napuchlý obličej.

Já ji zase přejel tím svým, abych zjistil, že má nohu v ortéze a poskakuje kolem ní zdravotník s pěkným zadkem.

„On…“

Sledoval jsem napřažený drobný prstík někam do prostoru a snažil se srovnat si myšlenky.

„…vám to nevyřídil?“

Šedivá dlažba na zemi. Leskla se poledním sluncem a byly na ni vidět ještě mokré čmouhy po bavlněných provazcích stíracího mopu. Pak jsem se zarazil na špinavé brašně, ležící na podlaze, z které trčely šroubováky a kombinačky. Nervy ve vytrženém zubu o sobě daly znát a mě zacukalo v celé levé polovině obličeje. Gumové nášlapky na nožkách hliníkového žebříku mi rozlily do podbřišku podivné chvění. Chtěl jsem přede všemi vyplivnout krví nasáklý tampon, ale rozmyslel jsem si to. Polkl jsem kovově chutnající sliny a stoupal pohledem stupínek po stupínku áčkově rozloženého žebříku uprostřed chodby.

Sestoupil dolů jako Mojžíš z té svaté hory, kde se snažil rozmlátit nějaký kamenný desky či co. Držel v ruce místo dláta žárovku a jednotlivé cípy vlasů mu překrývaly tvář, vplétaly se do ochlupení na prsou, jejichž hebkost jsem si dokázal ihned vybavit.

Sevřel jsem popruh batohu a rozhodl se opět bavit pozorováním svých tkaniček na teniskách. Několikrát jsem stiskl gázu v bolavé díře a nasadil ukřivděný výraz.

„Zmrzlina fakt pomáhá… Jakou máš rád…?“

Hodně mlíka. Hodně smetany. Jakoukoliv…