Maso!!! Masíčko!! Bude mňamka!!!

Uhladil jsem si vousy, abych skryl hromadící se sliny v ústech.

„Hele Pačko, nezacláněj tady, Jestli nechceš pomáhat, tak vypadni!“ zaútočil na mě Igor, zvaný Igi.

Utěrka mi prolítla těsně kolem hlavy, protože já měl reflexy téměř zvířecí a látkový rogalo pro mě nebylo žádná hrozba. Zamručel jsem něco v tom smyslu, ať si prdel vylíže, ale poslušně jsem mlčky vyšel na terasu. Tam už úřadoval Adrián. Toho chlapa žeru. Vyzařuje z něj vždy taková hmatatelná deprese a beznaděj, že nikdy neodolám a nenápadně se mu vetřu do maximální blízkosti. Je tak vyřízenej, že si kolikrát neuvědomí, jak se mi probírá prsty ve vlasech a myslí si, že poslouchám jeho trable. Dnes byl pasován na hlavního míchače, tak stál jen v šortkách u velkého litinového kotlíku, ve kterém se škvařila cibule. Znechuceně jsem si sedl na židli. Tuhle vůni zrovna nemusím. Měl jsem bezvadný výhled jak na Aďa, tak i na Igiho. Chvilku jsem si připadal jak na tenisovém kurtu, když jsem je sledoval pohyby hlavy doprava do kuchyně a doleva ke kotlíku na zahradě. Miloval jsem jejich ruce, velké lopaty stavěné na pevných pažích. Oba na hlavách krátký sestřih a kvalitní vypracovaný materiál v horní polovině těla. Žeru je oba. Vypadaj jak dvojčata. Vlastně jsem se nikdy neptal, jestli náhodou nejsou dvojčata. Možná… že jsou.

Zívl jsem a natáhl ruce. Bylo to na mě dlouhý. Fuj, brambory, papriky a rajče. Ale už v tom guláši plavalo i maso.

Slaďoučkej divočák.

Zase jsem začal slintat.

„Pačko, jestli máš hlad, tak se běž nažrat. Máš tam v misce jídlo,“ zavrčel na mě Igor a otevřel si flašku piva.

Grr. To jídlo tam už je minimálně půlhodinu a já si dokázal živě představit, kolik much si na něj sedlo a kolik si dovolilo strčit svý péro dovnitř a nechat tam ten žlutej bordel.

Raději jsem zavřel oči, aby nebylo vidět, jak hypnotizuju kotel s gulášem a snažím se pouhým vědomím urychlit jeho dokončovací proces.

Bože, to je nuda.

Poslouchal jsem jejich žvásty a nasával těžkou vůni jejich pachu, jak se smažili na sálajícím slunci, okořeněnou špetkou bazalky, sladkých broskví a levandule, kterej nějakej chytrolín namíchal do zlatýho bažanta.

Zavrzání židle mě donutilo otevřít oči. Nenápadný pohyb ruky směrem k rozkroku, průchod kuchyní bez povšimnutí, znamenalo jediné. Pocítil jsem tu samou potřebu a zvedl jsem se.

Potřebuju na vécko.

Adrián očividně taky. Stál jsem poctivě za dveřmi jak na veřejných hajzlících a doufal, že jeho odskočení nebude mít dlouhého trvání. Když se ale po lehce identifikovatelném zvuku tenkého pramínku do vody v záchodové míse ozvalo hlasité zasténání, zbystřil jsem sluch. Proužek matného skla potemněl, jak se o dveře zapřely Áďova záda. Bylo jasný, že potřebuje lepší stabilitu. Nemusel jsem pokládat dlaň na laminovou desku v dekoru Tennessee ořech světlý, abych mohl cítit jemné chvění a dunění. Hezky v pravidelných intervalech. Prsty pevně svírající úd. Pár tahů, aby si zvykl na tvrdnoucí a rychle rostoucí konstrukci. Ještě při vědomí, kdy se mohl kochat pomalu tmavnoucím žaludem, s tichým povzdechnutím stírat viditelné průhledné kapky začínající rozkoše a pozorovat tepající žilky.

Kurva! On se tam honí! Na Igiho hajzlíku!

To bude na dlouho, blesklo mi hlavou. Ale stejně nemám co dělat. Jen by mě zajímalo, nad čím se honí. Jo, má trápení se svou ženou a je nadrženej jak králík. To jsem při čeření mého drahocenného osrstění pochytil. A nechápal. Já, když jsem nadrženej, tak prostě obejdu dědinu a opíchám vše, co chce být opícháno. Neměl jsem a nemám s tím žádnej problém. Jako jo, přiznávám, trochu jo, hlavně v momentě, kdy tu „rádoby chtěla číča“ má v merku i někdo druhej. Podíval jsem se na svou paži, kde se táhlo pět dlouhých škrábanců. Pořád se nezahojily a připomínaly mi temnou noc, kdy jsem tak trochu prohrál jednu kundičku. Ale Adrián takovej nebyl. Ne teď. Jo… kde jsou ty časy, kdy jsme spolu vymetali podniky a lámali přes stůl cokoliv, co se nám připletlo do cesty.

„Co tu děláš, Pačko?“ vytrhl mě Aďův hlas, se znatelnou známkou ustupujícího vzrušení.

Co by asi? Chci se vychcat!

Neřekl jsem nic na hlas. Jen jsem pohodil hlavou směrem ke dveřím a letmo jsem se mu otřel o paži, ztuhlý sval, který před pár vteřinami musel pořádně máknout, aby rozproudil krev do celého těla. Když za mnou však zacvakly dveře, už jsem tak milej nebyl. Puch nenaplněného uvolnění mi doslova vyfackoval nos.

Kurva! To je ale…!

Ne smrad to nebyl. Všude byl Adrianův pach a v té chvíli byl můj nepřítel. Já vím, že se to nemá a že nejsem žádnej pouliční podvraťák, ochcávající každej patník, chromovanej disk od auta a dopravní značku.

Ne, nejsem.

Byl sem sám se sebou spokojenej. Mohl jsem klidně párkrát šlápnout na osvěžovač vzduchu, ale ne. Byl jsem spokojenej. Když jsem se vrátil na terasu, nikdo tam nebyl. Jen z garáže se ozýval hlasitý smích. Říkal jsem, že mám rád i jejich úsměvy? A to, jak se navzájem dotýkají? A říkají ty dvojsmysly?

Igor a Adrián! A ještě Karel!

No, ten přišel záhy. Plamínek zapalovače ošlehl drobné zkroucené lístky sušené trávy a dým z jejich ostatků zkalil vodu v PET lahvi od Matonni (už není).

Nevdechovat!!! Nechat v ústech a pak vydechnout krátké: Ach! Jako při orgasmu!

„Co Pačko, chceš si taky potáhnout?“ zasmál se Igor a vdechnul mi šedivý kouř do tváře.

Zatajil sem dech, páč jsem věděl, že mi to nedělá dobře. A hlavně sem si nechtěl zkazit chuť, když se v kotli mezi vším tím, co nemám rád, převaluje v malých kostičkách, divočák. Svůj nezájem jsem dal jasně najevo. Otočil jsem se nezúčastněně na zadních a vrátil se k pozorování rozehřátého kotle.

Oba těžce dopadli na proutěné židle a smáli se svým vtipům. A taky Karlovi, který nevěděl, „vo co gou“. Zíral jsem na židli vedle sebe a snažil se vybavit, jak Karel vypadá. Protože o něm ti dva furt mluvili a dělali si z něho prdel.

„Podává se guláš!“

Bože, jak já jsem na tuhle větu čekal!

Po asi pěti hodinách jsem se konečně dočkal. Všichni tři, teda čtyři (omlouvám se, ale Karel si dal dost záležet na tom, aby byl neviditelnej) jsme paralyzovaly šufánek, který brouzdal oceánem tisíce chuťových pohárků.

„Pačko, máš tam...,“ jakési gesto do prázdna se mi snažilo určit směr, kde Igor zanechal jídlo pro mě a masařky, stejně jako vetřelci Ridley Scotta, tam umístily tisíce vajíček.

Ale…

Nahodil jsem výraz štěněte, které se týden toulalo, dva dny na něj ustavičně pršelo, dva týdny nemělo co do huby, nepočítaje šváby a dvě porce hranolek u mekáče a z toho všeho se nedokázalo dva dny vysr… No, prostě Igi neodolal a položil přede mě vrchovatý talíř guláše z diviaka.

Díky, Bože!

Nečekal jsem na lžičku ani na příbor. Prostě jsem začal obsah guláše recyklovat. Rajče, fuj, pryč. Paprika, blééé. Brambora? Dvě vteřiny rozmýšlení a letěla z talíře. Kdybych byl svině, udělám „jéé, sorry, to jsem nechtěl“ a ta červená tekutina by se převalila přes okraj talíře a zasvinila by dlažbu na terase.

Nejsem svině!

Spokojeně jsem vybral maso a setřel si zbytky šťávy z fousů. Nenápadně jsem naznačil, že bych si dal přídavek, ale rozchlámané trio si mě přestalo všímat. Zvedl jsem se a zamířil přímo ke zdroji.

Maso! Maso!!! Masíčko!!!

Ochladilo se. Slunce přestalo tak pálit a pivo s příchutí levandule došlo. Hladil jsem si nafouklé břicho a velebil vše svatý, že Karel hlad neměl a tak nebyla tak velká spotřeba. Byl čas jít na kutě. Moje místo je v levo od Igiho, krásných 90 x 190cm prostoru. Ale Adrian se rozhodl, že náš dům dnes neopustí a vyzkouší můj prostor na manželském letišti.

To si děláš prdel!

Ne. Nedělal. Fakt si svlíkl kraťase, nechal je ležet vedle postele a vlezl na mou půlku.

Na mou půlku! A pod těma kraťasama neměl žádný spoďáry!!!

Igi se rozplácl na té své půlce a pochybuju o tom, že si pamatoval svý jméno. Natož moje. Natož svý manželky. Přešlápl jsem v měsíčním světle, ozařující ložnici a zaklekl na okraj postele. Dost velký prostor na to, se mezi ně všoupnout a nikomu neublížit…

Jsme tu. Mezi Igim a Aďou. Oba chrápou…

Chvíli jsem poslouchal, jak stará sova houká a svolává svý mláďata, který učila lítat. Pak kolem mě prosvištěl komár a dal takhle další čtyři dotěrná kola. Igiho těžká paže se mi uvelebila kolem boku a nos mi zapíchl do krku. Funěl. Adrianova noha mi zablokovala ty moje a já se ocitl v pasti.

Seru na vás, chalani!

Zavřel jsem oči a začal oddychovat. Nevím, kolik bylo hodin, když mě minula něčí ruka a pak se přes mé tělo převalila i celá masa mužského těla. Vzduch byl najednou nedýchatelný, i když skrz otevřené okno pronikal chladný svěží vánek. Sova už nehoukala a ticho bylo narušováno jen hlasitých dýcháním a vzdechy. Posadil jsem se a snažil se svůj zrak uzpůsobit přítmí. Nedokázal jsem rozpoznat, kdo ležel na zádech a kdo ho obkročmo svíral svými vypracovanými stehny.

 Zmínil jsem se, že vypadají jako dvojčata? Jo aha, říkal jsem to.

Obrys tváře beze jména se lísala ke krku, nořila se do vlasů a zanechávala za sebou jemný opar dechu. Jako šálek dobré kávy po ránu. Vzduch byl opět prosycený vůní maďarské papriky, levandulového piva a nezvladatelného chtíče. Pach stejný, jako když se plížím ulicemi potemnělé dědiny.

„Zmizni!“

Noha, nebo ruka mě srazila z postele. Ukřivděně jsem se posadil na studené laminátové podlaze a znovu přimhouřil oči, aby mi nic neuniklo. Jemné chloupky na paži, která podsunula stejně osrstěné stehno, vytvářely oproti oknu, jenž bylo zalito měsíčními stříbrnými paprsky, reliéf obilného pole. Pár sprostých slov, několik ostrých zvuků, když se o sebe otřely třenky zubů v okamžiku pudu sebezáchovy. Hlasité dýchání. Toho, jenž se nemohl dostat dovnitř a toho, který nebyl dostatečně rozhodnut, pustit ho dovnitř.

Naježily se mi všechny chlupy na těle, když se od stěn ložnice odrazil výkřik. Bolestivý a přesto spokojený. Trpělivě jsem čekal, až se muž na hoře zlomí. Zůstane v němém výkřiku, jako kotě, které kočka líže na bříšku, aby se mohlo vymočit. Moc dobře znám ten pocit úlevy, ten okamžik kočičího orgasmu.

Nastalo ticho. Vánek zalomcoval lamelami žaluzií v okně a měsíc schovaly kolem plující mraky.

„Pačko!“

Moje jméno mě vyděsilo víc, než hrobové ticho.

„Opovaž se ceknout!“

Kdyby byl den, nebo někdo rozsvítil, mohl by vidět můj ukřivděný výraz.

Já a ceknout?

Protáhl jsem své ztuhlé tělo a vkročil do otevřené šatní skříně. Miluju Igiho zelenou mikinu. Všechno ostatní je mi u prdele. A cekat? Jako sry, ale jsem kočka. A na tu je spoleh.