To horko mi už fakt lezlo krkem. Už skoro měsíc jsem se chystal, že udělám něco pro svou fyzičku. Napřed několik dnů po sobě pršelo, že vám nezbylo nic jiného, než čumákovat doma a ládovat se něčím proti depresi a hnusnýmu počasí. A pak přišlo rapidní vzestup teplot, že jste se modlili za každý stupeň dolů a kapku vody.

Ale dnes to dám. Musím.

Bylo něco po 20 h, konečně teplota klesla o 5 stupňů. Vypadal jsem jak pojízdná reklama na kolečkách na značku Klimatex. Tričko, kalhoty pod kolena, ponožky a dokonce i trenýrky. Všechno kromě kolečkových bruslích, ty jsou od Salomon. Neměl jsem je na nohách od loňského léta. Na cyklostezku jsem si dojel autem. Nerad bych byl dobrovolným dárcem orgánů jízdou po státní silnici. Pro člověka v mém věku byla nezbytná helma, protože už nejezdím pro frajeřinu, nebalím na svůj vzhled kočky, ale chráním si svou hlavu, která mě živí.

Setkání s prvním šutrem, asi po deseti metrech mé krasojízdy, který se mi dostal mezi dvě kolečka, mě přesvědčilo o tom, že nejsem moc dobrý bruslař a trochu jsem vyšel ze cviku. Jestli se teda bruslení tři krát do roka může říkat dobrá průprava. Samotného mě překvapilo, kolik variant pádu stačí mozek zpracovat během několika vteřin, kdy se řítíte k zemi, snažíc se mávajícíma rukama přesvědčit své tělo, že jste pták a s tím nerovným asfaltem se opravdu nehodláte seznámit. Oprášil jsem zadek a vůbec mě to neodradilo pokračovat v jízdě.

Svištěl jsem si jak Fitipaldi, dopřával si proteinový doping ve formě polykání mušek, které mi nedobrovolně vnikaly do pusy. V nose neměly takový efekt, to mi teda fakt vadilo. Ještěže tu nikdo není, pomyslel jsem si při snaze dostat ty mrchy ven.

Rovinka, balada, do kopečka, balada. Z kopečka… sakra, tohle jsem za celou dobu nepochopil. Obloučky od okraje ke kraji? Nebo plužit? Nebo se přikrčit a brzdit brzdou na bruslích? Ani jsem nevěděl, na jaké botě ji mám. Dá se vůbec s nohama pevně zašněrovanými do vysoké boty přikrčit? Moje vypleštěné oči tápaly z jedné strany silnice na druhou, rozhodujíc se, zda to vzít do metr vysokých kopřiv, nebo do pole s kukuřicí. Vzal jsem to přímo do keře černého bezu a nechal se skropit žlutým pylem právě rozkvetlých květů. Měl jsem to všude.

Než dojedu tuhle trasu, sežerou mě komáři, budu mít oči nateklé jak králík zasažený myxomatózou od alergie z pylu a celou dobu se budu škrábat na všech místech, které se potkaly s jakoukoliv překážkou.

Nic mě nemůže odradit!

„Dobrá technika, kámo!“ ozvalo se náhle vedle mě, když jsem se zrovna vyplazeným jazykem snažil vyrovnat svoji jízdu a to nemluvím o roztažených rukách, představující přistávání Boingu 747.

Nasadil jsem výraz profesionálního hokejisty a založil ruce za zadek. Ten chlápek mě ladným obloukem minul a zařadil se přede mne v jízdě pozpátku. Tak tohle jsem nikdy nedal. Možná stylem zvaným „citronky“. Dával tu nohu přes nohu, nechával mě kochat se nejen stylem jeho bruslení, ale i výhledem na obtáhnuté boky, nezakrývající vůbec nic, elastickými kraťasy a to nemluvím o té přehlídce svalů rýsující se pod tričkem značky Nike bez rukávů. Doufal jsem, že nedělám žádné grimasy, neslintám a nic mi mezi nohama nestojí.

Myslel jsem si, že když se konečně otočí, začnu normálně uvažovat a budu se soustředit jen na požitek z jízdy a naplňovat se pozitivním pocitem kalorií ztrácející se mi před očima. Ten zadek, co mi vystavil na odiv, jsem několikrát brejknul trhavými pohyby dopředu a dozadu, rozhodnutý to ustát a ušetřit můj značkový sportovní dres jakýchkoliv oděrek.

Dal jsem mu několik metrů náskok, aby neřekl. Ladným obloukem to smýknul k dřevěnému odpočinkovému posezení, aniž by cestou potkal nějaký kamínek a dosedl na lavici ztlučenou

z kulatých kmenů borovice. Nepochopil jsem, jak ty kamínky nemohl cestou k lavici potkat, protože mě se jich mezi kolečka dostalo několik a vypadal jsem jak baletka poskakující na rozžhaveném uhlí.

„Máš žízeň, kámo?“ napřáhl ke mně ruku s lahví.

Setrvačností a odporem kamenitého povrchu jsem zastavil těsně před ním a vzal mu láhev z ruky.

„Díky, na pití jsem zapomněl:“

Polykal jsem jemně oslazenou vodu sirupem s L-carnitinem a vyloženě mu čuměl do rozkroku. Naštěstí jsem jen zíral, přes nakloněnou láhev, aniž bych si uvědomil, že právě přichází o veškeré tekutiny, protože jsem nehodlal tu láhev vydat zpět, jelikož jsem se za ni dobře maskoval.

„To je teda žízeň,“ usmál se na mě.

Pořád jsem zíral. Nebyl jsem si vědom, že jsem slyšel, co povídá. Cedil jsem vodu mezi zuby a dopřával svým nohám odpočinek. Slunce už zašlo za obzor, na šedivém nebi se začínal probírat měsíc v úplňku a hmyz konečně našel odvahu vyletět do o pár stupňů sníženého vzduchu. Bzzzz, bzzzz, bzzzzz.

Ten chlapík s perfektním stylem bruslení, hlavou ostříhanou na ježka, odněkud vytáhl repelent a celého mě postříkal kapénkami insekticidu. Nesnášel jsem voňavky, nic v rozprašovačích. Vyprskl jsem vodu, kterou jsem se napájel a začal kašlat. Jeho rty přilepená na moje mi vzala dávivé návaly z úst. Pronikl mi jazykem dovnitř a vzal si zpátky pár kapek vody s příměsí spalovače tuku. Zašermoval jsem lahví na protest, ale jeho ústa nepustil. Snažil jsem se najít rozdíl mezi horním a dolním rtem a nakonec jsem se rozhodl pro oba. Natlačil mě na dřevěný stůl pokrytý různými vzkazy a propíchanými srdci s iniciály a donutil mě na něj si vyskočit. Omotal jsem mu nohy kolem boků a zapíchnul mu kolečka do zad.

„50 procent sleva, co?“ nadhodil můj kámoš, když přejel po křížku značky Klimatex a vyhrnul mi tričko pod bradu.

„Hmmm, hmmm,“ přikyvoval jsem a nechal si do pozoru postavit obě bradavky jediným drsným přejezdem jeho dlaně.

Přetáhnout kalhoty přes kolečkové brusle nejde, to je zbytečná ztráta času, to mi věřte.

Uvězněný v kalhotách stažených ke kolenům jsem jen slastně zaskuhral, když mi přejel po trenýrkách značky Klimatex, které mají speciální zóny pro rychlejší ventilaci pokožky, rychle odvádí vlhkost a rychle schnou. Vyšel jsem vstříc jeho dlani a odhodil flašku s vodou na zem, abych měl volné ruce

a zkontroloval, jestli ho má opravdu klasicky ve velikosti 25.

Ohnul se pro flašku a schladil mi mého nadrženého hezouna mezi nohama vodou a pak ho jazykem řádně očistil. Přece jen jsem byl zpocený jako prase, i když slunce už bylo někde na druhé straně zeměkoule a zpříjemňovalo svým lehkým stupněm 40 život někomu jinému. Tohle osvěžení mi přišlo vhod. Čurůčky tekutiny mi stékaly po stehně až někam k zadečku, na kterém jsem spořádaně seděl

a snažil se nespadnout z vratkého stolu. Ten můj kámoš byl nějaký šetřílek, nenechal ani kapku nazmar a vymetl s ní veškeré dírky, které potkal na své pouti a nenechal ani kapičku dopadnout do štěrku.

Brzdu mám na pravé brusli, mihlo se mi hlavou, když jsem uviděl svoje nohy zaklesnuté mu za krkem. Neidentifikovatelný počet prstů, který do mě vrazil, mi tu myšlenku hned vypudilo z hlavy.

Brzdit se prostě nenaučím. Bezový keř to jistí.

Rukou jsem se snažil rozpoznat, na jak velký nápor se mám nachystat. Ten rapidní růst pod pravou rukou mě začínal na jedné straně děsit a na druhé straně děsně zajímat. Řemínek od helmy mě trochu škrtil, snažil jsem se ho druhou rukou povolit, ale nešlo to. Měl jsem co dělat sám se sebou a s prsty, které mě roztahovaly.

Na helmu prdím, ale ten ovád, co se snažil opít mou roztouženou krví na krku, za to zaplatil životem.

Do vypracovaného hrudníku jsem psal nehty vzkazy, určující hloubku a intenzitu přírazů. Můj krasobruslící kámoš očividně nerozuměl a určoval si vše podle svého svědomí. Můj výkřik vyplašil koroptev nebo bažanta v kukuřici, prostě něco děsně zaskřehotalo a proletělo to kolem nás. Jeho ruka byla totiž dokonalá jako jeho bruslení pozpátku, nestačil jsem ani okopírovat jeho techniku a bylo po všem. Tričko značky Klimatex si s viskozitou semene nedokázalo vůbec poradit a zůstalo na tkanině viset jak rosol na ruském vejci.

Divoké prase s několika mladými, které vyběhlo vyděšeně z kukuřice, nás minulo jen dvěma metry

a neohlíželo se ani napravo ani nalevo, protože se obávalo, že to, co se tu právě na odpočívadle odehrávalo, by pošpinilo jejich pověst.

Věnoval jsem jim taky podobný vyděšený výraz zpečetěným utvrzením, že tady už mě nikdo na bruslích v podvečer neuvidí. Do zorného úhlu se mi opět dostala pravá noha s brzdou, protože jsem do ní dostal křeč, neznámý bruslař se mě zrovna snažil přesvědčit o tom, že 25 centimetrů je jen výmysl průzkumných agentur. Neustál jsem tlak jeho vášně a položil se na stůl. Změna úhlů mu stačila

k tomu, že prohloubil průnik, zbavil mě veškeré vzpoury a potrestal mě dostatečnou dávkou, která ze mě začala vytékat ještě dřív, než ho vytáhnul. Nebýt helmy, určitě bych měl slabý otřesk mozku. Zůstal ještě chvíli ke mně přitisknutý. Nejspíš proto, že křeč ve stehně a částečně v pravé straně hýždě nepolevovala a já ho nemohl se sevření pustit. Měsíc už se na nás blbě křenil, že viděl mnoho, ale tohle je teda novinka.

Snažil se mě opucovat hřbetem ruky. Upravit na mě tričko. Masírováním zmírnit křeč. Ležel jsem na stole a cítil, jak mě nohy neposlouchají a ten pocit, kdy víte, že když už nemůžete a zastavíte se, děláte chybu a už to nerozchodíte, se právě dostavil.

„V pohodě, kámo?“ pomohl mi si sednout.

Z vlasů, totálně zpocených pod krustou helmy, se mi řinuly potoky potu po tváři.

Prdlajs ochlazení, je mi pořád vedro a ještě k tomu tu krouží kolem hmyzáci, kteří by si rádi pošmákli na krvi, ještě bublající s navýšeným hormonem rozkoše.

„Sakra, asi mi odešly nohy,“ řekl jsem nahlas, aniž bych to chtěl přiznat.

„Seš tu autem?“ nadhodil ten čarojezdec beze jména.

Přikývl jsem do nastávající tmy, halící okolní pole a cyklostezku.

„Dej mi klíče, sjedu pro auto a přijedu pro tebe,“ nabídl se ten milý hoch.

Jezdit po cyklostezce se nehodí, ale snad už tu nikoho nepotkáme a mě ty nohy zatraceně opravdu neposlouchají.

Vylovil jsem klíče z kapsičky v zadní části kalhot.

„Chvilku vydrž, snad tě komáří nesežerou,“ usmál se a na rozloučenou prozkoumal moje ústa, jestli se za tu dobu na nich nic nezměnilo.

Za 10 minut přestal repelent účinkovat. Tolik facek jsem nedostal ani nepamatuji. Za 20 minut mi začala být zima. To bude tím, že cyklostezka kopírovala řeku. Ta mlha, co se začala roztahovat kolem, byla děsivá. Divoké prase v kukuřici začalo přemýšlet, jak se mi za nemravnou ukázku pro jeho ratolesti, pomstít.

Toho svého kámoše jsem už nikdy neviděl. Svoje auto taky ne. Neoplýval jsem totiž moc fantazií a do dnešního dne mě nenapadlo, jak oznámit policii ztrátu svého auta. Tuhle verzi by mi určitě nikdo nesežral.