Stojím na balkóně a sleduji padací most. Dnes by se měli vrátit vojáci mého otce z válečného tažení. Rád bych jel taky ale podle otce i staršího bratra jsem příliš malý, příliš hubený a příliš křehký. Ani moje citlivá a soucitná povaha se podle nich na bojiště moc nehodí. Konečně zazní lesní rohy a most se spouští. Víc se nakloním. Třesu se nedočkavostí. Jako první vjíždí na nádvoří můj otec a bratr. Jsem rád, že jsou v pořádku, ale přesto se snažím najít jiného muže. Muže, který mi ukradl srdce i duši. ,,Konečně.'' šeptnu si pro sebe, když ho spatřím. Jemně se pousměju, díky Bohu je i on živý a zdravý. Otočím se a mířím na nádvoří. ,,Otče, Ichiro, vítejte doma.'' přivítám s úsměvem otce i bratra. ,,Děkuji Jiro. Jsem rád zpátky doma. Tahle tažení jsou až příliš vyčerpávající.'' řekne Ichiro a usměje se. ,,Pravda. Ale když je válka, tak zkrátka musíme bojovat. Za náš domov a náš lid.'' řekne otec a pohlédne na nás. ,,Taky bych chtěl bojovat za náš lid.'' řeknu a našpulím trucovitě lid. Otec se zasměje. ,,Já vím, Jiro. Ale ty se na bojiště nehodíš. Jsi příliš laskavý, než abys někoho zabil. Spíš bys byl zabit. Nechci přijít o syna.'' řekne otec a pousměje se na mě. Jen si povzdechnu. ,,No tak, Jiro. Hlavu vzhůru. Jestli chceš bojovat, můžeme bojovat spolu. Takový přátelský souboj, co říkáš? Ale nejdříve mě nech si odpočinout, ano bratříčku?'' řekne Ichiro a pocuchá mi vlasy. ,,Hej!'' vykřiknu a vzápětí se rozesměju. Bratr i otec se vydají do hradu, aby se omyli, najedli a odpočali. Otočím se na kapitána otcova vojska. Zachvěju se, když se naše oči střetnou. ,,Večer.'' naznačí mi ústy. Neznatelně přikývnu a rozběhnu se za otcem a bratrem.

Přecházím po pokoji a čekám. Jsem nervózní. Je to už tak dlouho. Někdo zaklepe na dveře. Ihned je otevřu a očima se střetnu s pohledem kapitána. ,,Kentaro.'' vydechnu. ,,Můj princi.'' šeptne. Chytím ho za ruku a vtáhnu ho dovnitř. Zavřu za námi dveře. Okamžitě mě začne líbat. ,,Chyběl jsi mi.' řeknu potichu mezi polibky. ,,Ty mě taky, Jiro. Po nocích se mi o tobě zdálo a když jsem byl vysílený a nemohl bojovat, tak to byly myšlenky na tebe, co mi dodávalo sílu a energii pokračovat. Miluju tě, Jiro!'' řekne a vznovu mě políbí. ,,I já tě miluju, Kentaro. Modlil jsem se, aby ses vrátil živý a zdravý.'' přiznám. Kentaro se usměje a začne mě navádět k posteli. Něžně mě na ni položí, líbá mě a svléká. Hladí mě po celém těle a mazlí se se mnou. S radostí mu doteky a polibky opětuji. Nakonec do mě Kentaro něžně pronikne a dlouze se se mnou miluje.

,,To bylo úžasné.'' řenku, když Kentarovi ležím v náruči po milování. ,,To proto, že ty jsi úžasný.'' řekne Kentaro a dál mě hladí po zádech. Přetočím se z boku na břicho a políbím ho doprostřed hrudi. Poté k němu vzhlédnu a pousměju se na ně. ,,Škoda že nejsem žena.'' povzdechnu si. ,,Proč?'' zeptá se Kentaro. ,,Kdybych byl žena, tak bys mohl mého otce požádat o mou ruku. Ale protože jsem muž, tak to udělat nemůžeš.'' vysvětlím. ,,Jiro, miluju tě takového jaký jsi. Je mi jedno, jestli muž nebo žena.'' řekne Kentaro a přitáhne si mě k polibku. ,,Já vím, ale takhle spolu můžeme být jen potají a já se bojím, že ti to jednou přestane stačit a ty mě opustíš.'' svěřím se mu se svými obavami. ,,To se nikdy nestane. A takhle alespoň máme takové sladké tajemství, hm?'' tiší moje obavy Kentaro. ,,Asi máš pravdu. Nejspíš se strachuju úplně zbytečne.'' řeknu. Najednou nás Kentaro přetočí. ,,Ano, zbytečně. Teď ti dokážu jak moc tě miluju a jak moc po tobě toužím.'' řekne a začne mě znovu líbat. Opět do mě pronikne. Zasténám.

Kentaro

Sleduji spícího prince. Je tak úžasný. Nemohu uvěřit, že se rozhodl patřit mě. Tolik ho miluju. Přitáhnu si ho do náruče a políbím do vlasů. Spokojeně zavřu oči a s mým milovaným upadnu do mírumilovného spánku.