Jdu lesem a rozhlížím se, co bych mohl dělat, šíleně se totiž nudím. Najednou uslyším zvuky zápasu. Přiblížím se k tomu místu a zůstanu schovaná za jedním keřem. Kousek ode mě leží mrtvé tělo ženy, lidské ženy. Co dělá lidská žena ve světě démonů? Jak se sem vůbec dostala? Vzhlédnu k dvěma zápasícím démonům. Že by se prali o tu ženu? Chtějí ji snad sníst? Lépe si je prohlédnu, jeden z nich je panteří démon, ten druhý je pochvist (POCHVIST (Ledový d'ábel) - Démon žijící v horách. Tento ohromný tvor, pohybujíci se na dlouhých nohách, prý vášnivě rád shazoval lidi i zvířata do strží.) Zaslechnu pláč dítěte. Zvláštní. Rozejdu se tím směrem. Dojdu k ústí jeskyně. Odtud ten pláč vychází. Neváhám a jdu dovnitř.

 ,,Kdepak jsi? Neboj se, neublížím ti.'' řeknu jemně, abych dítě víc nevystrašila.

 Zpod jednoho kamene vyleze malý chlapeček. Tiskne k sobě jakousi hračku, která připomíná černou kočku. Nejspíš pochází z lidského světa.

 ,,Kde je maminka a tatínek?'' zeptá se mě plačtivě, zatímco mu z očí kanou slzy.

 Přidřepnu si k němu a snažím se vymyslet, co mu říct. Strnu. Ze začátku jsem si myslela, že je to malý panteří démonek. Vše by odpovídalo, černé vlasy, bledá pleť, ocas a panteří uši ale oči má lidské. Ne zelené s protáhlou zorniček jak je u panteřích démonů zvykem ale má je modré s kulatou zorničkou jako lidé. I pach se trošku liší. Je to poloviční démon. Ta lidská žena byla nejspíš jeho matka a ten bojující panteří démon nejspíš jeho otec. Měla bych ho zabít, poloviční démoni nejsou v našem světě tolerování ani trpěni. Ale sama jsem matkou, mohu snad ublížit jinému dítěti? Kor vystrašenému?

 ,,Tvůj tatínek bojuje s jiným démonem.'' řeknu a setřu mu slzy.

,,A maminka?'' zeptá se a nadějně se na mě podívá. Polknu.

,,Tvoje maminka... odešla do nebe a stal se z ní anděl.'' řeknu. ,,Kolipak ti je?'' zeptám se, abych odvedla pozornost.

,,Je mi tolik.'' řekne a ukáže mi 3 prsty. Usměju se.

Zaslechnu zvenku vítězný řev a dlouhé rychlé kroky. To znamená jediné pochvist vyhrál.

,,Schovej se zase za ten kámen a nedívej se, ano?'' řeknu a vstanu. Chlapec je během chvilky schovaný.

,,Kde je ten spratek?'' vykřikne pochvist a divoce se rozhlíží po jeskyni. Mlčím a jen ho sleduji.

,,Tak kde je? Odpověz shinigami!'' utrhne se na mě.

Jen pozvednu obočí. Pak nenápadně vytáhnu svou duševní zbraň, bojové vidlice, a rychle bodnu. Pochvist pouze vytřeští oči a padne mrtvý na zem. Nechám vidlice zmizet a přiblížím se ke schovanému chlapci.

,,Už je dobře. Pojď ven.'' řeknu a natáhnu ruce. Když se mě chlapec chytí, zvednu ho do náruče a přitisknu si jeho hlavu ke krku, aby se nedíval na mrtvého pochvista. Pořád k sobě tiskne svou hračku. Rychle vyjdu z jeskyně. Všimnu si panteřího démona, který se snaží doplazit do jeskyně, aby chránil syna. Nemohu ovšem nevidět, s jakou rychlostí z něj vyprchává jeho život, jemu už se nedá pomoci. Opatrně chlapce položím na zem.

,,Tatínku'' vykřikne, když spatří svého otce a rozeběhne se k němu.

,,Keitaro'' vydechne démon a natáhne se, aby syna pohladil po tváři.

,,Neplač, Keitaro. Bude to dobré. Slibuju, vše bude dobré. Mám tě rád, synku.'' řekne ztěžka.

Přejdu k nim a pokleknu vedle chlapce. Otec chlapce na mě zoufale pohlédne a snaží se vstát. Polknu.

,,O chlapce se postarám. To slibuji na svůj život.'' řeknu tiše. S pousmátím přikývne.

,,Děkuji!'' vydechne a zavře oči. Navždy.

,,Tatínku, ploduď se. Teď nemůžeš spinkat. No tak, vstávej!'' začne chlapec vzlykat a třese s tělem svého otce.

Přitáhnu si chlapce do náruče.

,,Šššš, duše tvého tatínka odešla za tvojí maminkou. No tak, neplač!'' tiším ho a jemně ho kolébám v náručí.

Po dlouhé době mi chlapec usne v náručí, vyčerpán pláčem. Zabalím ho do svého kabátu a položím na zem. Začnu vyhrabávat hroby pro jeho rodiče. Označím hroby několika klacíky. Není to sice dokonalé, ale alespoň něco. Po dokončení mé ''práce'' si chlapce znovu vyzvednu do náruče a vydám se do svého domova.

O pár let později

Procházím knihovnu a hledám jednu knihu.

,,Bál jsem se, že jsi zase někam zmizela.'' ozve se za mnou.

Pousměju se.

,,Kam bych měla zmizet?'' řeknu laškovně a otočím se na Rya, mého muže.

Něžně mě chytí kolem pasu a pomalu si mě přitáhne k sobě.

,,To nevím.'' odpoví a políbí mě.

,,Slyšel jsi to?'' poplašeně se od něj odtrhnu, když uslyším jakýsi zvuk.

Oba se rozejdeme směrem odkud ten zvuk vychází. Obezřetně vyhlédneme zpoza regálů a uvidíme sedět na pohovce našeho syna společně s Keitarem. Objímají se, něco si šeptají a občas se políbí. I na tu dálku cítím jak z nich sálá láska a zamilovanost. S úsměvem se otočím na Rya. Ten na oba chlapce jen nevěřícně zírá a já cítím, jak v něm pozvolna začíná růst zlost.

,,Měli bychom jim nechat soukromí.'' řeknu, chytím svého muže za ruku a táhnu ho z knihovny. Jak říkají lidé, cesty osudu jsou opravdu nevyzpytatelné.