R.E.A

 

          Zatímco venku vytrvale padal sníh, v hale a na chodbách tajného výzkumného institutu R.E.A. (Research Extrasensory Ability) pod vedením korporace Genesis panovalo příjemných 23^oC. I proto bylo několik prvních metrů dlažby pokryto nevzhlednou břečkou, na níž nebylo radno uklouznout. To minulý týden, když Lennart přišel nahlásit návrat z dovolené, jasně předvedla manželka někoho z vrchní administrativy, když uklouzla, natloukla si kostrč, ušpinila drahé koktailové šaty a ulomila si vysoký podpatek.

          Těžko říct, co z toho jí vlastně vadilo víc…, pomyslel si zpětně. Středně vysoký, hnědovlasý muž s oválnými brýlemi a uhrančivýma tmavýma očima se nad tou vzpomínkou ušklíbl jen v duchu. Rázným krokem zamířil do dveří vlevo u zadní stěny s výtahy.

          Než mohl nastoupit do práce, čekala ho řada vstupních procedur. Bezpečnostní dveře, jež otevře pouze čipová karta, otisky prstů, snímač sítnice, vše pod dohledem kamer. A nakonec ho ještě čekal striptýz. Tak se tady říkalo rentgenové místnosti. Teprve pak si mohl své věci opět vzít a odebrat se do šaten.

          „Dobrý den, doktore Beckere,“ přivítal ho dobře známý strojový hlas.

          Běžná rutina končila u skříňky s jeho kódovým označením: S. W. 031. Otevřel ji a zimní kabát s civilem vyměnil za pracovní oděv a laboratorní plášť. Brýle pečlivě usadil u kořene nosu a veškeré před pracovní procedury byly hotovy.

          Výtahem vyhrazeným pro zaměstnance sjel na své patro a zamířil rovnou k testovacím místnostem. Žádné zdržování, to nebyl jeho styl.

          „Jak to vypadá?“ zeptal se přímo svého kolegy z ranní směny, který čekal na vystřídání.

          „Všechny testované subjekty mají výsledky v normě. U Jedenáctky došlo k mírnému zvýšení dosahu a síly ESP. Sedmička a Dvacet pětka stále stagnují a Třiadvacítka odmítá spolupracovat.“

          A nějaká dobrá zpráva by nebyla?

          „Dobrá.“ Lennart bez mrknutí oka potvrdil přijetí hlášení svým digitálním podpisem a zadíval se rovnou na holoobrazku v kontrolní místnosti, která zprostředkovávala projekci z jednotlivých testovacích komor.

          „Nedáš si alespoň kafe?“ zkusil to na něj doktor Curtis. Čas od času mu kladl podobné otázky, až si Len chvílemi myslel, že se ho pokouší rozptylovat schválně.

          „Ne díky.“

          Kolega jen zakroutil hlavou a s úšklebkem si odfrkl.

          „Žiješ vůbec?“

          To už spadalo do kategorie otázek, na které se jen těžko hledala adekvátní odpověď.

          „Skener u vchodu tvrdí, že ano.“

          „Seš magor!“

          Lennart ponechal kolegova slova bez reakce. Pouze si přiblížil pohled do zkušebny T. R. – 7. Což byl přesně ten okamžik, kdy to s ním Alan vzdal a odešel.

          Sedmička dostala za úkol rozbíjet na dálku cihly z připravené zdi a zdálo se, že dosah její telekineze stále nepřekročil 40 metrů. Dokud byla cvičná zeď blíž, nebyl to pro ni problém, ale na téhle hranici zůstávala již dva měsíce. Už by měly být znát určité pokroky, ve srovnání s ostatními testovanými, ale zatím stále žádné zlepšení. Kdyby to byl kdokoliv jiný, Sedmo. Kdokoliv jiný…!

          „Životní funkce?“

          „V normě.“ Odpověděla mu asistentka tmavé pleti, která vystřídala kolegyni pět minut před doktorovým příchodem a kontrolovala zdraví všech subjektů. Nyní se automaticky zaměřila na Sedmičku.

          „Dobrá, zvýšíme nároky,“ rozhodl, „spusťte test Threat – stupeň 5.“

          „Ano, doktore.“

          Před Číslem 7 vyjela ze stropu deska s ocelovými bodci a začala se k ní přibližovat. Oči se dvacetileté ženě rozšířily, jak poznání nevyhnutelného nebezpečí pronikalo hluboko do jejího podvědomí.

          „Tep 82 za minutu, tlak 140/90 – na hranici hypertenze. Mozková činnost v režimu gama na 62 hertzech.“ Zatímco mu sestra Afolayan sdělovala důležitá data, sledoval Len, jak se silou vůle subjektu 7 začaly párat ocelové hroty, které měly vniknout do jejího těla na kovové nitky, až došlo k jejich úplnému zničení.

          Chceš nám tvrdit, že někdo, kdo dokáže tohle, nerozbije pár cihel?

          „Skončete to,“ rozkázal.

          Onyeka přikývla a jediným kliknutím ukončila test. V okamžiku, kdy se stroj zastavil, zapraskalo ve výsuvných držácích nohou, těla a krku subjektu a Sedmička se uvolnila z vertikálního lůžka, které se ještě nestačilo vrátit do své výchozí horizontální polohy. Už pouze ve svěrací kazajce dopadla na zem, kde se jí podlomila kolena.

          Zaklekla.

          „Okamžitě probudit!“

          Asistentka neváhala a z vodního děla ve stěně pustila silný proud ledové vody. Ta se ale těla Sedmičky ani nedotkla, pouze se rozstříkla do všech stran od neviditelné zábrany.

          No tak… No tak!

          „Dejte jí šok!“

          Slečna Afoyalan deaktivovala vodní dělo. Vzápětí se Sedmička zachvěla a sesula k zemi pod náporem elektrického proudu pronikajícího do jejího těla z implantovaného čipu, který měli povinně všichni testovaní.

          „Máme to,“ oznámila doktorovi, „vlny beta na 12 hertzech.“

          „Dobrá,“ vydechl si. Tohle už bylo trochu moc, ne?

          Lennart se spojil interkomem s ostrahou.

          „Číslo 7 do káznice 2. Opakuji, číslo 7 do káznice 2.“ Čímž celou věc uzavřel a přesunul se pohledem k T. R. – 25. Prej stagnují, to určitě! Curtisi, ty idiote… Srdce mu bilo jako splašené, navenek však v jeho postoji, tváři, ani hlase nebylo nic znát.

          „Stejný postup?“ zeptala se sestra, která své obavy zcela zakrýt nedokázala. Na to se Len krátce zamyslel.

          „Ne, rovnou mu dejte šok.“ To by mělo stačit…

          Sestra udělala, jak jí přikázal.

          „Číslo Dvacet pět,“ promluvil interkomem přímo k testovanému, „pokud se tvé výsledky nezlepší, bude následovat trest.“ Na poslední slovo dal doktor zvláštní důraz a muž na obrazovce se nepatrně zachvěl. Slovo trest bylo hluboce zakořeněné v mysli každého z nich.

          „Gama vlny na 25 hertzech.“

          „Dvacet pět, rozděl na dvě poloviny třetí cihlu z leva v první řadě,“ přikázal Lennart. Chlad a odměřenost z jeho hlasu doslova čišely.

          „Gama vlny na 40 hertzech – 50 – 60…“

          Cihla praskla čistě, jako by jí přetnul katanou.

          „Dvacet pět, pátá řada, prostřední cihla, vytlač ji v celku ven a polož nahoru, kamkoliv chceš.“

          Stalo se. Doprostřed, jak jinak…

          „Onyeko, jak je na tom?“

          – „90 tepů za minutu, zvýšená hladina adrenalinu, tlak v normě.“

          „Posuňte zeď na 41 metrů.“

          – „Ano, doktore.“

          „Dvacet pět, udělej díru do první cihly zprava v první řadě.“

          Testovaný to zkusil, ale jak se díra zvětšovala, cihla praskala, až se rozpadla na dvě poloviny. Dobře.

          „To pro dnešek stačí Dvacet pět. Úspěšně jsi absolvoval test telekineze.“ Len ukončil spojení a oddálil na obrazovce jeho zkušební místnost. Věděl, že to zabere. Přestože si procházeli tímtéž, byli každý jiný a číslo 25 se ze všeho nejvíce bálo bolesti a smrti. Nemusel ho hnát do krajnosti jako Sedmičku, aby ho přinutil k tomu, co bylo třeba. I tak je s podivem, že to vydržel snášet tak dlouho… Jak dlouho, že údajně stagnoval? Dva měsíce…?

          Poprvé od svého příchodu se podíval na asistentku. Ta ucítila jeho pohled na zátylku a ohlédla se.

          „Mám vám připravit Dvacet trojku, pane?“ Byla to jednoduchá otázka, ale na rozdíl od ostatních čísel, tohle v něm evokovalo nechtěné a zcela nežádoucí vzpomínky a myšlenky.

          „Přehrajte mi jeho dnešní záznam a sdělte současný stav,“ odtušil zdánlivě bez zaváhání. Dvacet tři…

          „Ano, pane.“

          Zatímco na obrazovce mohl sledovat každodenní ranní úkony osmnáctiletého kluka, jako mytí, oblékání, jídlo (přičemž do sebe nevpravil vlastně nic), pravidelnou medikaci, prohlídku a Curtisovo marné snažení přimět ho spolupracovat, měl hlavu plnou jiných věcí.

          Nebyl u projektu od samého začátku, ale na univerzitě jeho studie genetického vývoje mozkových center savců zaujala profesora Whita natolik, že mu zařídil externí podíl na výzkumu Genesis, coby svému asistentovi. Tehdy se o něj začal zajímat sám doktor Bishop, hlavoun mezi vědeckými kapacitami světové neurologie, neurochirurgie a psychologie. Vstup do korporace bral Len jako nutné zlo pro vědu a výzkum, který ho skutečně zajímal. A netrvalo dlouho a stal se odborným asistentem v R. E. A.

          Když se tehdy poprvé seznamoval s tím, jak to tu chodí, šokovalo ho to. Z teorie a pokusů na zvířatech se náhle ocitl v praktickém testování na lidech. A co hůř, všechny pokusné vzorky byly děti ve věku od 10 do 15 let. Což bylo rozmezí, kdy sérum Curagenco už nezabíjelo, a přitom mělo 90 – 70% šanci, že ho tělo přijme. Svou aplikací, ale způsobovalo vzorkům silné bolesti. Ne každý to přežil a ne všichni, kteří ano, zmutovali tím správným způsobem. Procento úspěšnosti se pohybovalo mezi 60 a 65%. Nechápal, že ty děti nikdo nepostrádá a připadalo mu šílené, že se něco takového může dít v tak velkém rozsahu…

          Ale pak se dozvěděl, že vzorky, které korporace vybrala, byly převážně z dětských domovů, nalezené na ulici, nebo prodané na černém trhu. Alespoň tak mu to řekli: „Čekalo by je živoření, a kdo ví, jak by nakonec skončili. Takhle mohou alespoň posloužit dobrým účelům.“

          Díval se, jak trpí. Jak každý den znovu a znovu podstupují nejrůznější procedury a testy hazardující s jejich životy nezřídka za pomoci drog. Dokonce se na tom podílel! On, který chtěl nalézt lék…

          Bylo to pro něj jako doktora velké dilema. Měl život chránit. Ale otázka toho, co vlastně je a co už není život, ho provázela od dětství jako noční můra s tváří bratra, který zemřel v raném věku na genetickou chorobu zvanou Leprechaunismus. Kdy je smrt trest a kdy už vysvobození? Dokud byl tam venku, dařilo se mu vytěsnit tu vzpomínku, ale co se přidal k výzkumu, se často budil s křikem uprostřed noci, promočený potem.

          Ne, že by to co se zde dělo snad mohl změnit nebo ovlivnit. Ten první rok tu byl prakticky vězněm. Nesměl odejít z institutu. Jediné co měl, byl pokoj, své směny a náplň práce. Nedostal se ke vzorkům ani tak blízko, aby s nimi mohl promluvit, natož aby jim třeba podal smrtící injekci, i kdyby snad chtěl. Nehledě na to, že pokusit se o sabotáž, by znamenalo v lepším případě smrt. Doktor Lennart Becker by zmizel ze světa a vedení R. E. A. by pouze chybějící subjekty a pracovníka doplnilo novými. Nebyl tak hloupý ani naivní, aby si to neuvědomoval.

          Nakonec mu nezbylo, než akceptovat a přijmout jejich hru. Nikdy s tím nemohl zcela souhlasit, ale pochopil, že nemá na výběr. Pokud se odtud chtěl vůbec někdy dostat živý, musel předstírat a prokázat absolutní oddanost projektu. Nikdo ho nesměl shledat slabým článkem řetězu. Jediná možnost byla, stát se tak dobrým, aby bylo i vedení nuceno uznat jeho kvality. Což ovšem znamenalo potlačit v sobě tolik lidskosti, kolik jen bude schopen.

          A tehdy se seznámil s číslem Dvacet tři.

          V té době to byl dvanáctiletý chlapec, v programu již dva roky. Všichni ho už odepisovali jako „šmejd“. Nespolupracoval, trpěl silnými depresemi a jeho stavy úzkosti byly už tak silné a časté, že jen zřídkakdy vůbec reagoval na své okolí. Psychotesty u něj prokázaly sebedestrukční sklony. A když už se ho podařilo přimět k použití ESP nekontroloval svou sílu a nedokázal ji soustředěně cílit. „Bezcenný vzorek“ – říkali. Nechybělo mnoho a mohl skončit na pitevním stole.

          To ale Len nemohl připustit. Ze záznamů zjistil, že byl týrané dítě jedné na drogách závislé prostitutky, která ho bila tak dlouho, až ho nakonec prodala, aby měla na fet. I přesto ale neměl žádné genetické ani jiné trvalé fyzické poškození. Mohl být životaschopným jedincem v lidské společnosti, kdyby dostal příležitost, ne jako některé jiné poznamenané děti… A právě proto Len vnitřně odmítal jeho smrt jako možnost. Sice věděl, že příležitost k opravdovému životu to dítě nikdy nedostane, ale to bylo to poslední, nad čím v tom okamžiku přemýšlel. Dokonce i to, že ho může využít ke zvýšení svého osobního hodnocení, stálo až na druhé koleji.

          Když už to s tím hochem chtěl profesor Bishop vzdát, Lennart požádal, aby mu dali pár dní, aby to s ním ještě zkusil. Ne všichni z vedení to považovali za dobrý nápad, ale v té době se razil trend, že odstraňovány by měly být pouze ty opravdu beznadějné vzorky. Tedy svou šanci dostal.

          K prvnímu setkání tváří v tvář došlo v chlapcově pokoji, který ze všeho nejvíc připomínal standartní strohý nemocniční interiér. Na rozdíl od ostatních doktorů z vizity, mu Lennart věnoval úsměv a lékařské prohlídky před podáním medikace na ten den, se ujal sám. Mělo to tím skončit, ale když viděl z blízka, jak trpí obrovskou bolestí, bylo to na něj přeci jen příliš. Na stole před ním leželo plačící dítě a bodavá bolest na hrudi ho mučila pod tíhou výčitek, které se ze všech sil snažil odehnat – zbytečně. Aby mu alespoň trochu ulevil, držel ho za ruku a hladil po vlasech. Byl k němu milý, jako už dlouho k nikomu, a mluvil na něho přiškrceným hlasem. Dokonce mu i nabídl, že když to vydrží, přijde za ním zase, což následně také splnil.

          A tak to nějaký čas trvalo. Dvacet trojka se stal opět plnohodnotnou součástí programu. Len dostal příležitost k tomu, aby podobný druh osobního a individuálního přístupu aplikoval i na ostatní vzorky. Díky tomu o nich získal mnohem lepší povědomí a vypracoval se z asistenta na doktora a vedoucího směny, čímž získal i práva k opouštění institutu.

vAby jim alespoň trochu zpříjemnil pobyt, čas od času z venku něco drobného přinesl a daroval. Nadřízeným a kolegům to obhajoval neortodoxními metodami, a že měly subjekty lepší výsledky, tak mu to navzdory očekávání, i procházelo.

          Jenže nic nikdy netrvá věčně a taková práce člověka změní. Nemohl je neustále brát jako děti a přitom jim úmyslně způsobovat bolest hraničící s mučením. Udržoval si přehled o jejich charakteru, ale v rámci zachování svého duševního zdraví, si musel získat ode všech odstup. I od spolupracovníků. A tak nakonec hrál divadlo na obě strany, až kolikrát ztrácel přehled, jaký vlastně doopravdy je. Bylo to šíleně frustrující a vyčerpávající a co bylo nejhorší – byl na to sám…

          Jediný, kterého se nedokázal vzdát, byl Dvacet tři. Několikrát v průběhu let se pokoušel od něj distancovat, ale vždy následkem toho hoch upadal do letargie a depresí. Byl emocionálně nevyzrálý a fixovaný na něj jako svého doktora. Lennart si s tím nevěděl rady. Snažil se jejich „vztah“ (i když tak by to nikdy nenazval) udržet v jistých mezích (střídavě ho navazoval a předstíral, že vůbec neexistuje) a zdálo se, že to nikdo příliš nepitvá, dokud má hoch výsledky. Ale Len se nepřestával trápit. Ať pro něj udělal cokoliv, nemohl mu doopravdy pomoci. A pokud mu nemůže pomoci, měl by opravdu pokračovat v tom polovičatém držení nad vodou?

          Ke zlomu došlo, když bylo číslu Dvacet tři 16 let. Kvůli dlouhé absenci přátelského kontaktu (v rámci Beckerova období „odstupu“) při jednom z dopoledních testů katastrofálně selhal, a když Len přišel na odpolední směnu, zjistil, že Dvacet tři je v káznici č. 1. Úplně v něm hrklo. Věděl, jak nepříznivě zrovna tento vzorek reaguje na tresty, tak za ním zašel a nalezl ho připoutaného k lůžku. Čekalo ho prožití modifikovaného výchovně děsivého snu, které ho mohlo bez alespoň špetky naděje připravit o rozum, pokud by se trest vymkl kontrole.

          Nikdy zcela nesouhlasil s užíváním takových metod. Nehledě na to, že se o něj doopravdy bál, byl přesvědčen o tom, že z psychologického hlediska je číslo Dvacet tři, tím nejméně vhodným subjektem pro tento druh trestu. Neměl však pravomoc k jeho zrušení. Mohl udělat jediné. Pokusit se zachránit jeho zdravý rozum alespoň tím, že mu dá důvod žít a pamatovat si co je reálné, nějaký slib, nebo odměnu, pokud to zvládne… Zrovna u něho mohly být totiž vedlejší účinky halucinogenů fatální.

          Přiblížil se k němu. Chlapec tam ležel připoutaný s hlavou obepnutou elektrodami od D. C. (Dream Creator). Což byl stroj vyvinutý předními vědci na principu Cerfova Lapače snů v kombinaci s japonskou Dílnou na sny. Oči měl otevřené a leskl se v nich strach.

          „Doktore Beckere, prosím…“ zaúpěl zoufale třesoucím se hlasem a Lena píchlo u srdce. Kousl se do rtu, přinutil k pousmání a odhodlaně se k němu sklonil blíž.

          „Jsem tady,“ zašeptal mu do ucha, „teď mě dobře poslouchej, Dvacet tři, ano?“ krátce se odmlčel, „možná se budeš bát, možná to bude opravdu zlé, ale pamatuj si, je to jen iluze. A když si to budeš pamatovat a zvládneš to, tak…“ Zarazil se. Chlapec začal zrychleně dýchat, tvářil se překvapeně a v obličeji celý zrudl.

          „Co je? Co se děje?“

          „T-to – to je…“ Dvacet tři se pokoušel klopit zrak, ale vleže mu to nešlo. A když se Lennart zaměřil na celé jeho tělo, všiml si pod kalhotami jeho erekce. To není možný…

          „C-co t-to je…? D-doktore, pomozte… Prosím…“ úpěl zmatený hoch.

          DĚLÁ SI SRANDU?! Zhrozil se vědec. Mám mu pomáhat… s tímhle? Jak? Z principu by s tím neměl problém. Věděl o sobě, že je gay už od střední. Měl i nějaké zkušenosti. Dokonce jistý čas udržoval vztah s jedním ze svých spolužáků na katedře univerzity, ale co začal pracovat pro Genesis, neměl nic víc než tuhle práci. Nakonec ale usoudil, že pro Dvacet tři to musí být velmi matoucí situace, zvlášť pokud tohle byla jeho první erekce. Navíc byl připoutaný k lůžku, nemohl si to udělat sám, i kdyby věděl jak na to a co od něho jeho tělo vlastně chce.

          „Neboj se, pomůžu ti…,“ zašeptal znovu, aby ho uklidnil. Pane bože, co to dělám?

          Kluk na lékařském stole se nepatrně zachvěl, ale zdálo se, že strachem, to zrovna nebylo.

          Lennart polkl a velmi opatrně se ho dotkl, sám uvnitř celý rozechvělý, v oblasti lemu volných bílých kalhot, které mu následně opatrně stáhl, aby osvobodil chlapcovu chloubu z jejich sevření. Zarazil se. Lékařská etika stála proti tomu. No dobrá ta stála i proti celému tomuhle výzkumu. A taky Lenovy vlastní vytyčené zábrany. Sahat takhle na pacienta, co hůř na testovací vzorek, na dítě… I když číslo Dvacet tři akceptoval jako člověka, tohle přesahovalo i veškerý bratrský vztah, který si namlouval, že s ním záměrně a zcela hraně udržuje. Přesto byl orgasmus způsob, jak dopřát jeho mozku dostatek endorfinů proto, aby svůj nevyhnutelný trest přetrpěl. A on beztak neměl jak mu jinak pomoci.

          Jemně ho pohladil dvěma prsty po celé délce jeho mužství, pohrál si se špičkou žaludu a sledoval, jak jeho tělo přehnaně citlivě reaguje. Slastně vzdychal a prohýbal se v zádech. Bodejť ne, bylo to pro něho poprvé. A když Len obepnul celý chlapcův úd svými prsty a začal jej prohánět, dočkal se výstřiku ještě dřív, než pořádně začal.

          Vydechl si. Tělo Dvacet trojky se napnulo a vydalo ze sebe velkou dávku semene. To z něj i ze své ruky setřel erárním vlhčeným ubrouskem a kalhoty mu následně znovu natáhl. Hoch stále ještě silně oddechoval. Když mu sevřel artérii na zápěstí, aby zkontroloval puls, napočítal 93 tepů za minutu.

          Pustil ho. Bože, já sem vážně vyhonil šestnáctiletýho kluka?

          „Pamatuj si, co jsem říkal, Dvacet tři, když to zvládneš, bude odměna.“ Lennart tehdy odešel z káznice jako v mátohách. Emocionálně na pokraji zhroucení a co hůř sám silně vzrušený, že si musel odpomoci sám na pánských toaletách. Rozum mu nabízel biologické vysvětlení toho jevu, ale cosi v něm stále nedokázalo vstřebat, jak k tomu došlo. Chápal, že už dlouho neměl žádný sex. Ale nejsem přece žádnej pedofil, ne?! A co na něm mohlo pro boha vzrušovat toho kluka?

          Dvacet tři nakonec svou noční můru za trest přežil, a když po dvanácti hodinách LSD (fungující při použití D. C. jako stimulant) z jeho těla vyprchalo, byl zase tím citlivým chlapcem, jako obvykle. I Lennart se do druhého dne vzpamatoval z nejhoršího a zakázal si na to myslet. Odměna, kterou Dvacet trojce dal, byly papíry s pastelkami. To mu udělalo radost vždycky. Tentokrát měl ale dojem, že zahlédl v jeho očích zklamání. A co bylo ještě divnější, bylo mu líto, že se nedočkal toho obvyklého dětské nadšení a radosti. Připadalo mu jako věčnost, to střetnutí pohledů, než kvapem odkráčel. A když pak z kontrolní místnosti sledoval, jak se na kresbě pomalu rýsuje jeho vlastní tvář, usoudil, že možná zašel příliš daleko. Je to přeci jen ještě dítě…

          Ale tohle dítě rostlo a fyzicky vyspívalo. Myslel si, že by mu měl vysvětlit, co se to s jeho tělem děje a naučit ho, jak si může odpomoci v případě, že se mu taková věc stane znovu. Jednou se za ním na noční směně tajně přikradl a skutečně začal pouhým vysvětlováním. Aby to hoch pochopil, došlo i na názornou ukázku. Skončilo to však tím, že mu byl Dvacet tři zcela po vůli a on si ho prostě a jednoduše vzal. Nejen, že s ním spal, ale co hůř, líbilo se mu to příliš na to, aby mohl zapomenout, nebo ignorovat chlapcovy prosebné pohledy, směrem na kameru. A tak, i když se stále přesvědčoval, že to má pod kontrolou a jedná se jen o silnější verzi odměn, upadal do toho fyzického vztahu stále hlouběji.

          Trvalo to asi rok. Kdykoliv měl noční směnu, chodil za ním. A Dvacet tři byl v těch dnech šťastnější a jeho pokroky výraznější. Během toho období se stal jedním z nejlepších vzorků s nejsilnějším ESP ze všech 50 testovaných subjektů. Což sice reálně potvrzovalo Lennartovu teorii o vzájemné vazbě psychického stavu na schopnosti využívat ESP, ale jeho to jen víc a víc mučilo. Pokoušel se své jednání jakkoliv omluvit, ale nedařilo se mu. Pro něco takového omluva neexistuje…

          A pak, zhruba před měsícem, navštívil přednášku doktora Derricka, svého ex-přítele z univerzity. Občas se vídali, ale už spolu dávno nechodili ani nespali. Počkal na něho, nezávazně si popovídali, šli se napít do baru a i když mu o svém stále se stupňujícím problému Len neřekl ani slovo, Paull poznal, že něco není v pořádku.

          „Víš, možná by sis měl vzít dovolenou,“ usoudil. „Seš v těch laboratořích zavřenej denně. Pauza ti neuškodí. Mohli bysme jet někam do Evropy, Lucemburk, Brusel, Paříž, tak něco…“ navrhoval mu. A Lennart nakonec souhlasil. Vzal si dovolenou (poprvé za celou dobu u projektu) a odjel od svých problémů. Navštívili hned několik velkých evropských měst, kde se mu Paull staral o rozptýlení, výstavy, expozice, památky, až nakonec na nebohého chlapce i své neetické chování vůči němu, téměř úplně zapomněl.

          Dnes se ale vrátil ke své práci plně odhodlán držet se své nově nabyté chladné vyrovnanosti. Rozhodně nepotřeboval návrat všech těch vzpomínek, otírajících se o jeho vědomí neztenčenou silou, jakoby snad vůbec neodešel. Co jen budu dělat?

          Záznam z dnešního dne subjektu číslo 23 skončil, sestra Afoyalan mu sdělila současný zdravotní stav kýženého vzorku (a že nebyl zrovna dobrý) a na Lenovi bylo rozhodnout, co s ním…