Narušení bezpečnosti

 

          Byla ještě tma. V této roční době svítalo až později. Pracovna George Watsona jindy sloužící převážně k vyplňování účetnictví a objednávek, byla nyní zahalena, kromě do tmy i do hustého tabákového dýmu. Nerozsvěcel si. Dokonce i počítač nechával v režimu spánku. Spánku, který sám sobě po celou noc odpíral. Seděl ve svém otočném pojízdném křesle a flashglobe, který mu včera Kain poslal, mnul mezi prsty. Přemýšlel.

          George Watson byl oficiálně majitelem baru. Začal pracovat hned po střední, aby uživil sebe a svou těhotnou ženu. Brali se velmi mladí a bydleli u jejích rodičů. Evelyn jejich první dítě nedonosila, což byla v jejich životě, po přerušení studia, další velká rána. Čekalo by se, že ji pak George opustí, ale to on zase ne. Byli přeci rodina! Její rodiče je ve všem podporovali a díky nim krizi svého mladého manželství překonali.

          Ve dvaceti, když Evelyn porodila jejich dceru Samanthu, si George vzal půjčku, aby si z počátku mohl pronajmout alespoň jednu místnost. Takže přes den pracoval, kde se dalo, a po večerech provozoval bar. Protože byl mladý, byl i jeho „bar“ útočištěm převážně pro mladé. Nejrůznější začínající kapely mu tam chodily dělat zvukovou kulisu, Studentíci se tam chodili bavit a odreagovat… A George v zájmu obchodu přehlížel občas nějaké ty drogy. Při jednom policejním zátahu dokonce pomohl jednomu dealerovi, aby se zbavil zboží a vyšel z toho čistý. To bylo poprvé, kdy se zapletl s něčím opravdu nelegálním.

          Policie nedělala zátahy na jeho bar často, nebylo to tedy tak, že by si z toho plánoval udělat vedlejší živnost. Ale jeho bratranec Casey se zapletl do vloupání. Potřeboval někam ukrýt zboží. Byl zoufalý a tak mu George nabídl svou pomoc a svůj bar, kam ukradené spotřebiče ukryly. Samozřejmě za procenta z prodeje. Casey byl rád, že mu bratranec pomohl, takže se i náležitě odvděčil a jeho kumpáni nebyli proti.

          Skončilo to tak, že George umožňoval více zlodějům, aby si u něj schovali zboží, než seženou překupníky, které díky tomu poznal a mohl s nimi posléze navázat spolupráci a sám zprostředkovávat obchody. Šlo o všechno možné. Od drobností jako šperky, přes domácí spotřebiče až po drogy a zbraně. Jeho bar se stal nezávislým překladištěm, díky čemuž si vydělal dost nejen na zaopatření rodiny, ale i na rozšíření pronájmu a stavební úpravy toho stávajícího.

          George nepatřil k žádné mafii, ani gangu. Jeho „Skladiště“ mohl využít každý bez rozdílu a na jeho půdě platil klid zbraní. Jednoduše. Nikdy nevíte, kdo tam na tom má zrovna největší zájem a jsou lidé a spolky, které není radno naštvat. Proto, si každý nějaké vyřizování účtů nechal na jiné místo. Tato pověst se v jistých kruzích snadno rozšířila. Brzy jeho bar už nenavštěvovali jenom mladí lidé, ale i profesionální žoldáci, vrahové, zloději, členové různých gangů a sloužil nejen jako překladiště, ale také jako náborové centrum. „Potřebujete někoho na špinavou práci? Zajděte k Refugeerovi do Skladiště na jedno, tam seženete kohokoliv.“

          Říkali mu Refugeer, protože poskytoval útočiště a on si brzy zvykl nejen na svou přezdívku, ale i na pověst, která ho přecházela. V průběhu let si vydělal dost na to, aby si už nemusel prostory pronajímat, ale mohl je odkoupit. Byl dokonce schopen zajistit dceři Samanthě studia a ta se stala novinářkou. S Evelyn měli jen jedno dítě. Ve třiadvaceti jí našli rakovinu dělohy. Sice se uzdravila, ale o dalším přírůstku do rodiny nemohla být řeč.

          George věděl, že je v hledáčku policie. Byl si však vědom i toho, že je příliš malá ryba. Navíc většina velkých syndikátů platila policistům víc za přehlížení jejich záležitostí, než město a stát za vykonávání jejich povolání. Proto se zase tolik o svoji svobodu nestrachoval. Však kým doopravdy byl? Jen majitel baru…

          Ani Samantha do otcových obchodů nos nestrkala. Podvědomě tušila, že vše co dělá, není čisté, ale neptala se. Byl její otec a měl ji rád. A tak jako ona tušila, že má George nějaké tajemství, tak on předpokládal, že ona má svá podezření.

          Zlom nastal v roce 2018. Samantha už druhým rokem chodila s jistým vědcem pracujícím pro Genesis, Danielem Chasem. Milý mladý muž, řekl by George. Rozhodně lepší než některé Saminy dřívější známosti. Ale vzhled a vychování vám neřekne nic o povaze člověka. Těžko ho mohl soudit.

          V té době už se George znal jak s Messengerem, tak s Kainem (přes Messengera). Obchod s informacemi kvetl stejně dobře jako jiné obchody a byl neméně prestižní a žádaný. A Kain byl v oboru datové kriminality na absolutní špičce. Minimálně dle toho, co George věděl.

          Tehdy měl někdo velký zájem o informace týkající se chemičky na Avalon Way, kde pracoval Samanthin přítel. Neodolal, a protože si informace před předávkou nemohl přečíst, Kainovo šifrování bylo příliš dobré, objednal a zaplatil si tutéž informaci. Ukázalo se, že by uvnitř měli vyvíjet nějaký genetický mutagen a aplikovat ho přímo na lidech. Když četl o 60 – 65% pravděpodobnosti úspěšného přijetí séra subjektem, zhrozil se.

          Všechno by ale bylo v pořádku, kdyby dokázal držet jazyk za zuby. Jenže Sam byla jeho princezna. Jedné vymodlené dítě, které musel chránit. Neřekl jí skoro nic, jen naznačil, že se proslýchá něco o nezákonných genetických pokusech. Odbila ho tenkrát se slovy, že je starý morous, který neví čemu věřit, protože je pořád v tom svém baru, kde poslouchá plky opilců. Čímž jistě narážela na všechny podvratné živly, kteří bývali Georgovými hosty, a tím to téma měla za uzavřené.

          I George by ho býval uzavřel, kdyby ovšem o měsíc později nedošlo v komplexu, kde Daniel Chase pracoval, k výbuchu při němž zahynul doktor Daniel Chase i reportérka Samantha Watsonová. George se mohl jen domnívat, že jí to nedalo, pokusila se od svého přítele něco vyzvědět a když jí jeho odpovědi neuspokojili, pátrala na vlastní pěst, což jí přivedlo až do laboratoří shodou okolností přesně v týž večer, kdy tam napochodovalo komando na objednávku někoho z korporace Paract. Výsledkem byla zničující exploze maskovaná coby únik jedovatého plynu.

          George to tehdy zlomilo. Vyčítal si, že Samanthě vůbec něco říkal. Ale on přeci chtěl svou dceru jen chránit! Ale Evelyn potřebovala jeho podporu. Nemohl se zhroutit. A tak všechnu vinu dával Genesis. Kdyby korporace nic špatného neukrývala, nemuselo se nic z toho stát. Tehdy žádal Kaina, aby mu dodal materiál, kterým by Genesis mohl zdiskreditovat. Kaina ale, neuspěl. Podle Messengerových slov skončil dokonce v nemocnici. Poprvé se s ním setkal tváří v tvář, když se za ním zašel podívat. A že ten muž, mladší než byla jeho dcera, nevypadal vůbec dobře. Dohodli se tehdy, že George skončí. Kain se nechal slyšet, že člověka, který hlídá servery Genesis, nepřemůže. A pro George bylo nemyslitelné, aby pokračoval v tom, co dělal. Nezměnil svůj bar. Nezměnil vlastně nic. Jen poslal zprávu všem v „podsvětí“, že Refugeer skončil a Skladiště se zavírá. Pár let trvalo, než si zvykli. Poslední rok se už zdálo, že to konečně pochopili. A teď tohle!

          Jak by se měl zachovat? Držel v rukou důkaz o zvěrstvech páchaných pod záštitou korporace Genesis, ale jeho tehdejší vize, usvědčit je mu samotnému po těch letech připadala absurdní. Ne, zákon je na takové organizace krátký. Myšlenky zničit je, se ale nevzdal. Oni ty děti mučili. Děti… Kdyby tohle někdo dělal jeho Samanthě tak by se zpátky rozhodně nedržel. Jenže si také moc dobře uvědomoval, že jakmile se do branže vrátí, už pro něj jediná cesta pryč bude smrt. Navíc, o co lepší doopravdy byli všichni ti, kterým dělal prostředníka? Koho by měl požádat o pomoc?

          Bylo pondělí, přesně pět hodin ráno, když zvedl mobil a začal vyhledávat v seznamu kontaktů. Pak si uvědomil, že tohle je vlastně špatný přístroj a ze zamčené zásuvky vytáhl ten druhý, Nebyl si zrovna jistý, jestli ještě bude fungovat, v první chvíli ale bylo třeba ho hlavně nabít. Což raději vzdal a jen připojil další simkartu do svého běžného telefonu. Ignoroval všechna zmeškaná volání a nepřečtené zprávy, vyhledal si Messiho číslo. Váhal jen chviličku.

          „Messi?“

          „Ano?“ protáhl rozespale muž, který hovor přijal.

          „Chci poslat zprávu. Vlastně tři zprávy…“

          „Komu a s jakou prioritou?“

          „První bude odpověď Kainovi.“ Jakmile se jednalo o odpověď, měla stejnou prioritu jako původní zpráva a neplatila se, protože byla zahrnuta v ceně původní zprávy. „Řekni mu, že Refugeer děkuje. Ať se stáhne. Brzy se dočká odplaty.“

          Muž na druhé straně telefonního spojení přikývl, ale protože to kontakt nemohl vidět, dodal: „Potvrzuji. Zpráva bude doručena v nejbližším možném termínu.“

          „Druhá,“ začal Ref, „bude VŠEM. Priorita jedna.“ Nečekal na Messiho potvrzení a rovnou pokračoval. „Refugeer je zpět. Skladiště znovu slavnostně otevírá dnes v 17:00.“

          „Potvrzuji. Plošné echo bude vydáno dnes v poledne.“

          „A třetí,“ vydechl Refugeer unaveným hlasem, „bude spěšné echo panu Smithovi z Paractu. Rovněž priorita jedna. Reafugeer má něco, co by ho mohlo zajímat. Ať se dostaví dnes v deset do Skladiště.“

          „Potvrzuji. Dvakrát obvyklá taxa za první prioritu plus jednou přirážka za spěšnou. Převod na účet jako vždy. Jakmile peníze dorazí, vaše objednávka bude vyřízena.“

          Ref Messimu platbu odsouhlasil. Zapnul osobní počítač a peníze mu ihned převedl ze svého tajného účtu na ten jeho. Sám žasl nad tím, jak rychle všechny potřebné údaje dokázal vyhledat. Jakoby těch posledních pět let nebylo ničím jiným než několika vteřinami v jeho životě.

          Na mobil mu záhy přišla nová zpráva.

          „Vaše objednávka se vyřizuje.“

          Oddychl si a zaplul hlouběji do křesla.

          Začalo to…

 

          V 5:49 se na trojúhelníkovém chodníku uprostřed křižovatky 6. avenue, Stewartovi a Westlake zastavila Cattalina Conwayová. Jediný zdroj světla poskytovaly pouliční lampy, všudypřítomné reklamy a světla projíždějících aut. Oční implantáty s nočním viděním jí ale umožňovaly vidět téměř jako ve dne.

          Hleděla na prosklenou dvacetipatrovou „administrativní“ budovu bez známek emocí. Věděla o všem, co se odehrávalo v jejích zdech a podzemí, ale nic z toho se jí nedotýkalo už řadu let.

          Přešla ulici a podloubí skrylo její holou hlavu před pomalu se snášejícím sněhem. Prosklené dveře se před ní automaticky otevřely, sotva přiložila dlaň s implantovaným čipem ke čtečce. Muži na vrátnici nevěnovala jediný pohled. Šla přímo na své pracoviště.

          Vrátný, osmačtyřicetiletý muž s pokročilou pleší a pivním mozolem, si ji však pohledem přeměřil důkladně. Neviděl tu štíhlou ženu upnutou v černé kombinéze, kráčející přesně odměřenými kroky bez jediného pohledu stranou poprvé. Poslední měsíc sice strávila v nemocnici, ale Kevin Brown nikdy nepochyboval o tom, že se do práce vrátí. Byla vždy přesná jako švýcarské hodinky.

          Na jejím pochybném vzezření se pranic nezměnilo. Už zase měl husí kůži na zátylku a to se na něj ani nepodívala. Nikdy z ní neměl dobrý pocit. Sledoval ji jako na jehlách, než zmizela ve výtahu. Nejednou už se zamýšlel nad tím, jestli je slečna Conwayová vlastně ještě žena-cyborg, nebo už spíš android.

          Cattallina vyjela výtahem do 15 patra, kam měla, mimo nejvyššího vedení, přístup pouze ona a její spolupracovníci z IT oddělení. Prošla kolem kukaní programátorů a zavřela se ve své kanceláři. Pokud byla někde doma, pak zde.

          Dveře se za ní hermeticky uzavřely. Dopravní pás ji přivezl přímo k otočnému křeslu, do něhož usedla čelem k oknu. Díky novému implantátu, který si nechávala minulý měsíc voperovat, už nepotřebovala cyberconscii, aby mohla své vědomí přenášet do datového prostředí. Přímo před očima se jí v ideální výšce pro umístění rukou vykreslila holografická klávesnice a anténka v DPR (data person router), kterým nahradila nemoderní SDP (serial data person), jí na myšlenkový povel spojila přímo s konzolí pracovního počítače.

          Zadáním hesla při vstupu se připojila k místní zabezpečené síti a ocitla se v jejím vstupním uzlu. Tam na ni ovšem čekalo překvapení. Na pozadí jedniček a nul, které tvořily zdánlivě veškeré virtuální prostředí, v němž se ocitla, na ni čekaly dveře s vyvěšeným digitálním wanted postem ve stylu raných westernů. Bylo na něm její zdigitalizované foto a pod ním nápis, „Cube, dead or alive“. Dotyčný použil starou fotografii z dětství, kde měla ještě na mikádo střižené černé vlasy a v rukou třímala středoškolskou cenu z matematicko fyzikální soutěže. Fotografii, která existovala pouze ve dvou reálných exemplářích, z nichž jeden měla ona a druhý…!

          „Nenávidím tě, Kaine,“ procedila skrz pevně semknuté rty. Její prsty tančily po holografické klávesnici ve snaze odstranit tu věc ze systému. Nechápala, jak se to mohlo stát! Měla všechno pod kontrolou, maximální možné zabezpečení. Sama si programovala strážní brány a ochranné stíhací programy. Nehledě na široký tým spolupracovníků, kteří to tu měli v její nepřítomnosti na povel. Tak jak to, že se přes ně Kain dostal?!

          Její persona ve tvaru černé rotující krychle setřela ze dveří nechtěný plakát a vyletěla na malé náměstí v programátorském jazyce zvané IN (input node). Otevřel se jí pohled na celé město obrazně znázorňující strukturu vnitřní sítě R. E. A. institutu, kterou sama vytvořila.

          „Tak copak jsi tu hledal?“ Oči se jí v kanceláři lehce přimhouřily. „Minulá lekce ti nestačila?“

          Už příliš dlouho se nestalo, že by jí něco takhle dokázalo zdvihnout mandle. Zatímco prolétala virtuálními „ulicemi“ pátrající po stopách svého vyzyvatele, protože nic jiného to od Bena být nemohlo, uvědomila si, že z tohoto narušení bezpečnosti musí jako vedoucí oddělení nutně vyvodit nějaké důsledky.

          15 minut od vstupu Cattalliny Conwayové do objektu R. E. A. se na monitoru jejího zástupce vypsal jasný příkaz:

„Narušení bezpečnosti. Červený kód. Zkoumám rozsah škod. Propusťte pracovníka Amancia Salazra. Informujte vedení.“

          A prsty Amaurya Connera  se rozletěly po klávesnici.

 

          Zprávu z IT oddělení o narušení bezpečnosti, obdržel doktor Bishop v 6:05. Krizová schůze nejužšího vedení žádající si hlášení Cattaliny Conwayové o škodách se sešlo o 5 minut později.

          Cube se osobně nedostavila, ale hovořila k přítomným skrze holoprojekci, zobrazující její počítačovou personu.

          Zpráva byla stručná a jasná: „Narušitel překonal všechna APP (automatic protection program) vnějšího počítačového okruhu. Heknul HSS (human security systém) v nepřítomnosti pracovníka,“ zobrazila jim osobní údaje příslušného člověka, jehož status byl ze zaměstnance změněn na, propuštěn, neboť ho automaticky propustila, „s přístupem k vnitřnímu okruhu a odcizil následující data.“ Načež přehrála vedení sestřih videozáznamů, jaké viděl i George Watson.

          „Jak je to možné?!“ rozohnil se okamžitě Estavan Terrazas. Šestašedesátiletý Španěl plácl dlaní o desku skleněného stolu.

           „Způsobil narušitel nějaké další škody?!“ zajímal se Gregor MacBay, dvaašedesátiletý původně zrzavý, nyní již značně prošedivělý Skot, věcně.

          „Ne.“

          „Jaké DALŠÍ škody, pro Krista?!“ okřikl Alfred Bishop kolegu nasupeně. „Okamžitě zjistěte totožnost útočníka a zajistěte, aby se informace nedostaly ven! Chci hlavu toho parchanta na stříbrným podnose a to hned!“ rozkázal Cube. Už nebyl tím pohádkovým dědečkem slibující zázraky, ale lítým zvířetem cenícím tesáky.

          S jeho rozkazem se černá krychle z holoobrazovky vytratila.

          „Co budeme dělat?!“ Estavan byl v obličeji celý rudý.

          „Musíme ukončit celý program, samozřejmě. Zahladit všechny stopy, zlikvidovat vzorky…“ začal Gregor výčet nutného postupu, sám stále ještě v šoku.

          „Zrovna teď…?!“ postěžoval si Terrazas, „před pár minutami probudili Sedmičku…“

          „Musíme zmizet!“ oponoval kolegovi Gregor.

          Bishop oba propálil nehostinným pohledem.

          „Bereme číslo 7 a 1. Ať je připraví k přesunu do laboratoří v Ohaiu. Ostatní vyškrtněte a zlikvidujte. Stáhněte všechna data z výzkumu a servery zničte.“

          „A zaměstnanci?“

          „Ochranka jede s námi. Beilův tým zajistí převoz vzorků. Ostatní zlikvidujte.“ Z očí sedmdesátiletého vědce sršely blesky.

          Oba podřízení přikývli.

 

          Lennart byl po absolvování noční směny celý rozespalý a rozlámaný. Alarm, a rudé blikající světlo v pokoji i na chodbách, ho ale dokázalo velice rychle probudit.

          Co se děje?

          Rychle se oblékl, přehodil přes bílou lékařskou uniformu plášť stejné barvy a spěšným krokem vykročil chodbou, kde panoval hotový chaos. Pospíchal na své oddělení. V kontrolní místnosti však seděla pouze Beilova asistentka, sestra Hermanová.

          „Co se děje? Kde je Ulrich?“ udeřil na ni okamžitě chladným přísným hlasem, až se ho blondýnka lekla.

          V odpověď mu z interkomu zaznělo hlášení: „Všem zaměstnancům. Došlo k narušení bezpečnosti. Program REA je s okamžitou platností ukončen. Prosím zachovejte klid. Připravte k přesunu vzorky 1 a 7. Všechny ostatní vzorky a projekty prosím ukončete. Opakuji, všechny vzorky a projekty vyjma čísel 1 a 7 ukončete.“

          Oči lékaře a sestry se setkaly.

          „Tohle opakují už asi po třetí,“ hlesla žena vyděšeně.

          Lennart byl však v zajetí vlastních strachů a myšlenek.

          „…všechny vzorky a projekty vyjma čísel 1 a 7 ukončete.“

          Ukončete = zabijte.

          23!