Láska?

 

          Ta místnost působila jako klec. Strohá, jednoduchá, snadno ukliditelná, aby se v ní denně mohlo vystřídat i několik zádušních obřadů, jako byl ten jejich.

          Všechna slova již byla vyřčena. Smuteční hosté odpočívali na lavicích ze dřeva oděni v černém a rakev z bílého dřeva na dopravníku započala svoji pouť do žhavých plamenů očištění.

          Zatímco žena v první lavici měla oči zalité slzami nad smrtí mladšího syna a v objetí manžela prožívala bolest, jakou znají jen matky poznamenané takovou ztrátou, devítiletý chlapec po jejím boku sledoval malou rakvičku se znetvořeným tělíčkem mladšího brášky bezvýrazným pohledem.

          Věděl, že by měl být smutný. Že by to bylo správné, že to od něho všichni očekávají. Dokonce se k tomu pokoušel i přinutit, ale nedařilo se mu. Jsem snad pro to zlý člověk?

          „Umřel ti bráška, Lennarte! Copak tobě to vůbec není líto?!“ křičela na něj matka, když si chtěl den před pohřbem zapnout počítač.

          Ale jemu připadalo, že všechny slzy, které pro něho měl, vyplakal už za jeho života. Musel se na něho dívat den co den. Pečovat o něj. Dělat mu společnost… Svým způsobem ho měl rád a přál by mu, aby byl jako ostatní…

          Jenže to Hans nebyl.

          Lennart se za něho styděl před svými spolužáky a kamarády. Styděl se i rodičům přiznat, že to tak je. Aby vyšel matce vstříc, dělal vše, co mu na očích viděl, stal se něčím jako jeho živou hračkou… A co z toho měl? Vůbec nic… Nedostal ani o kousíček víc lásky, dokonce ani pochvalu! A teď by měl plakat?

          Nepřipadal si smutný, jen prázdný.

          Ale proč právě teď? Netušil, kde se v něm vzala ta myšlenka. Vnímal ji jako by byla cizí. Nepatřila tam do té chvíle, nepatřila k němu…

          Pec se zavřela a jemu znenadání přejel mráz po zádech. Otřásl se a otočil na rodiče, ale ti už tam nebyli. Mami? Tati? V návalu paniky se zvedl, ale místnost už zela chmurnou prázdnotou. Co se stalo? Kde jsou všichni?! Srdce se mu rozbušilo rychleji. Mami?!

          Se staženým hrdlem nejistě vykročil uličkou z lavic k pootevřeným dveřím.

          To je divné… Býval by si byl jist, že byly zavřené. Strčil do nich a oslepilo ho silné světlo. Co se to děje? Jediné co slyšel, byly hlasy odnikud:

          „Pořád drží smutek za svýho zemřelýho syna.“

          – „Jo, toho kluka mi bylo líto, ale řekni, nebylo to pro něho nakonec takhle lepší?“

          „Máš pravdu, ale říkej to matce, která ztratila dítě.“

          – „Ale prosím vás… I pro ni je to lepší, měla by bejt ráda, že už je klučina v nebi a nic ho nebolí. Pracovat nemohla, léčba stála spoustu peněz a vyléčit ho nešlo. Jeho život byl jen utrpení pro něj, i celou jeho rodinu…“

          „Pořád to byl její syn!“

          – „Byl to mrzák, ze kterýho by nikdy nic nebylo.“

          Dost… přál si, aby ztichli.

          „DOST!“ zařval z plných plic.

          Zamrkal, rozkoukal se a rozdýchával tu explozi pocitů, která jakoby v něm vřela snad celá léta. Všichni z jeho třídy na něho zírali s otevřenou pusou a učitel u tabule ho anglicky vyzval, ať se usadí a nevyrušuje. Cože?

          Hodina byla nudná, ale naštěstí už končila. Otočil se na spolužáka sedícího za ním.

          „Co máme příští hodinu?“ zeptal se ho. Vážně mě teď zajímá zrovna TOHLE?!

          „Tělocvik, nemáš rozvrh?“

          „Já myslel, že nosí rozvrh v hlavě,“ uchechtl se ten v další řadě.

          Odvrátil se od nich a sledoval dveře, kterými postupně všichni odcházeli. Až, když si uvědomil, že zůstal ve třídě poslední, rychle vstal a spěchal za nimi. To není pravda… Nic z toho není pravda!

          Spěchal chodbami, které znal, a přesto mu připadaly cizí. Uviděl kluky natlačené u dveří do dívčích šaten, jak se střídají u klíčové dírky. Zvali ho, ať se přidá. Tušil, že by neměl, ale nechal se přemoci zvědavostí. Chvíli se díval na svlékající se dívčí těla a pak pokrčil rameny.

          „Holky, no a?“

          – „No a? Seš buzík, nebo co?

          Sem buzík? Neodpověděl, jen se díval tomu klukovi do očí, ve kterých viděl odraz těch svých.

          Zamrkal a zjistil, že leží ve svém pokoji na koleji. Vydechl si. Byl to jen sen…

          Vstal, opláchl se a kouknul na hodiny - bylo po poledni. Vzpomněl si, že dnes přece žádné přednášky nemá a kromě zaplacení prodloužení několika půjčených elektronických publikací od univerzitní knihovny nic nemusí. Svázal své hnědé vlasy do culíku, pustil holografickou televizi a za doprovodu zpravodajství šel vařit čaj. Akorát zaléval směs horkou vodou, když se otevřely dveře a jeho spolubydlící se vrátil.

          Setkaly se pohledy jen krátce.

          „Spáč, se probudil.“ Paull schválně použil hluboký tón hlasu a svému vtipu se i sám zasmál.

          Lenovi zacukalo v koutku. Jeho kamarád byl v tomhle nevyzpytatelný a dokázal vždy pronést něco, co ho pobavilo, byť byla nálada sebehorší.

          „Máš dnes ještě nějakou přednášku?“ zajímal se.

          – „Dneska, už mam kamaráde tak akorát padla,“ protáhl Paull s úlevou a hodil brašnu na pohovku. „Jo, ptala se na tebe jedna holka,“ dodal jen tak mimochodem.

          „Na mě?“ Otočil se Len na přítele a s šálkem v ruce se ledabyle opřel o zeď. Proč by dělala něco takového? Nešlo mu do hlavy.

          – „Jo, nějaká Sarah. Kamarádí s mou Angie.“

          Tu neznam… Len pozvedl obočí v němé otázce. Co chtěla?

          – „Řikala, že prej seš cool a takový ty věci. Ptala se, jestli máš holku.“ Paull mávl rukou a došel se opřít o linku naproti němu.

          „Cos jí řekl?“ sice se ptal, ale ve skutečnosti ho to už nijak zvlášť nezajímalo.

          – „Že nevim.“

          „Aha,“ smočil rty v kouřící tekutině. Ty si teda diplomat, fakt že jo.

          – „A?“

          A co? Odpověděl mu tázavým pohledem.

          – „Máš?“ zajímal se Paull s úsměvem.

          „Ne,“ zamračil se Len.

          – „Ne?“

          „Ne.“ Jedno “ne“ ti nestačí?

          – „Jak to?“

          „Jsem gay.“

          Paull se upřímně zasmál a Lennart zamračil.

          – „To jako vážně?“ ptal se spolubydlící pochybovačně.

          „Už tomu tak bude.“ Lennart se od něho odvrátil a zadíval se z okna. Byl to zvláštní pocit, říct pravdu. Z nějakého důvodu mu bušilo srdce jako o závod. Už spolu nějaký ten pátek bydleli, ale tomuhle tématu se jim dařilo docela úspěšně vyhýbat. Tak proč teď? Navíc po takovým snu…

          – „Tý jo, to je… To je… Já nemám slov.“ Paull se znovu se zasmál, rozhodil rukama, vyfoukl vzduch, jakoby upouštěl páru z tlakového hrnce a dodal: „A ty… S někým teď jako chodíš?“

          „Ne…,“ vydechl Len pravdivě. To ne, že by nechtěl. Nebo minimálně jeho tělo nechtělo, ale nebyl zrovna dobrý v navazování vztahů. To jen Paull byl tak v pohodě, že se s ním cítil bezpečně, i když mu kolikrát připadalo, že do něho vidí víc, než přiznává. Vlastně, když se na něho teď tak podíval, byl i přitažlivý. Sestřihané černé vlasy, husté obočí, jiskrné šedozelené oči, šlachovité pevné tělo…

          – „A chtěl bys?“

          Blbá otázka! Chtělo se mu odseknout, ale namísto toho na něj jen dál zíral a sucho v ústech zaháněl čajem.

          „Copak nejsi na holky?“ zeptal se raději. Paull tak jako obvykle pokrčil rameny.

          – „Tak s klukem sem ještě nechodil, to je fakt,“ zasmál se tomu, jako nějakému vtipu.

          „Máš přítelkyni,“ připomněl mu Len.

          – „No a? Angela to pochopí.“

          To určitě!, odfrkl si Němec.

          „Nevěř tomu,“ odlepil se ode zdi, došel k lince, o kterou se Paull opíral, a postavil na ni prázdný hrneček.

          – „Tak asi jí neřeknu: Hele, kotě, tady kamarád je na kluky, tak to s nim chci zkusit.“ Stále mu na tenkých rtech hrál hřejivý úsměv.

          „Počkej!“ Uvědomil si Len absurditu kamarádových slov. „Tím chceš říct, že by ses klidně rozešel s holkou, se kterou to táhneš už tři měsíce, kvůli mně? I když pravděpodobnost, že by takový vztah vydržel, nebo měl budoucnost, je mizivá a ani nemáš jistotu, že se ti postaví?“

          Nechápal ho. To seš medik? Najednou mu připadalo, že mu vůbec nerozumí. Co za člověka může vůbec říct něco takovýho?

          – „Zapomeň na pravděpodobnost. Ta není důležitá!“ odbil ho Paull s naprostou lehkostí. „Podstatný je, co a jak cejtíš. A o mýho ‘Velkýho Joa‘ se neboj,“ uchechtl se.

          Len mlčel. Děláš si legraci, že jo?

          Pohled Paullových očí se změnil na vážný, ale on se mu už soustředěně díval jen kamsi doprostřed hrudi na vyzývavý nedopnutý knoflíček u košile.

          – „Jsi to ty, na kom záleží, jestli svým vztahům dá budoucnost nebo ne.“ Slyšel jakoby z velké dálky. I ten jemný dotek na zápěstí ho nečekaně polekal a přiměl, aby k němu vzhlédl.

          – „Ne čísla, ale ty!“

          Proč mi to říká? Znovu se mu do mysli vedrala ta cizí myšlenka. Vyškubl se kamarádovi, ustoupil a rozšířenýma hnědýma očima pátral po pokoji. Paull byl pryč. Jeho taška byla pryč.

          Další sen?! Štípl se do tváře, ale ničemu to nepomohlo. Co se to děje, do prdele?! Polkl a vykročil ke dveřím. Jakoby snad mohl před zlým snem někam utéct. A co se děje se mnou? Zamrazilo ho v zádech.

          „Nejsi nic,“ promluvil k němu znenadání ženský hlas. „Jen slaboch a parazit!“

          Ten hlas znám! Otočil se, ale pokoj byl prázdný. Srdce mu bušilo jako o překot.

          Odněkud z hůry uslyšel výsměšný smích.

          Rozhlédl se po pokoji ale marně. Už nebyl na koleji, ale v nějakém nemocničním pokoji. Kdosi v bílém pyžamu ležel s hlavou připojenou k elektrodám od D.C. a v rohu tam plakal jakýsi chlapec. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Nevěděl kam jít, nebo co dělat. Nevěděl nic krom toho, že má strach.

          „Doktore, Beckere?“

          Křečovitě se pousmál, spíš ze zvyku, než upřímně. Dvacet tři… Slzy mu div nevhrkly do očí, jak se mu ulevilo.

          „Dvacet tři? Dvacet tři, jsi v pořádku?“ hlas se mu třásl - nešel ovládnout.

          Žádné odpovědi se ale nedočkal. Ani jednomu neviděl do tváře. Chlapec, nebo už skoro muž. Za kým jít?

          „Ale copak? Bojíš se?“ Ten výsměšný hlas bez těla už ho začínal rozčilovat. Jasně že se bojím, kurva! Vypovídaly o tom i jeho třesoucí se dlaně zaťaté v pěsti. Ale proč?

          Vzpomněl si, jak viděl naposledy úsměv Dvacet tři pod modrou stuhou zakrývající jeho uslzené oči. Všechno se mu vrátilo, vzrušení i odpor k sobě samému.

          Vybral si staršího, ležícího na lékařském stole. Hruď měl sevřenou v kleštích a srdce bilo silně, jakoby se toužilo uvolnit ze svého ukotvení.

          „Odpusť mi,“ chtěl mu říct, „všechno mě to mrzí…“ Ale když k němu přišel a položil svojí dlaň na tu jeho, ucítil namísto lidského tepla jen chlad. Měl pocit, že i z něj se život pokouší v té vteřině vyprchat. Až teď si všiml probodených údů jeho mladého milence. Sám měl ruku od krve. Strhal mu z hlavy elektrody, ale namísto očí mělo to vychládající bezduché tělo jen prázdné oční jamky.

          Lennart se otřásl a v šoku ustoupil, jak se o něho pokoušely mdloby a žaludek se mu postavil na odpor.

          „JSI ZRŮDA!“ Vykřiklo náhle dítě v rohu.

          Ohlédl se po něm, když propustilo z kozelce kolen a rukou Hansovu tvář s očima a hlasem čísla 23.

          Srdce se Lenovi snad muselo zastavit. V okamžiku jej pohltila děsivá prázdná tma, kde ať utíkal nebo se snažil zachytit, bylo vše málo platné. DVACET TŘI!!!

          Když se příště probouzel z toho odporného snu, uslyšel ještě pod závojem očních víček rytmické pípání EKG a hlasy lékařů. Dozajista to museli být kolegové. Poznával je. S nadějí, že je všem hrůzám konec, otevřel oči a uviděl, jak stojí nad jeho lůžkem.

          Pousmál se, ale oni na něho hleděli neosobně. Dokonce ani Curtis se nevytasil s nějakou nepřístojnou otázkou, jako to občas dělával.

          „Co se děje?“ ptal se jich. Chtěl se posadit, ale něco mu bránilo. Dělal, co mohl, aby se podíval, ale ruce i nohy měl ukotvené, sám hlavu připojenou k D.C.

          „NEEEEE!!!“ křičel ze všech sil.

          Náhle se prudce posadil a konečně rozkoukal. Doktor Beill, Onyeka i lékařka z ošetřovny s sebou poplašeně trhly, když viděli jeho vyděšenou tvář zalitou chladnoucím potem.

          Lennart nemohl uvěřit tomu, že je vidí. Rozhlížel se jako u vytržení, ale zdálo se, že je jen na ošetřovně. Žádné elektrody, ani připoutání k lůžku, jen kapačka…

          „D-dej mi facku!“ přikázal Ulrichovi. Ten na něj ale stále jen konsternovaně zíral, tak si ji Len vrazil sám.

          „Byl jsi v bezvědomí,“ obeznámil ho kolega co nejvěcněji.

          „Dvacet tři! Jak je na tom?“ vypálil na něj dýchavičně.

          Všichni tři si vyměnili tázavý pohled, jakoby vážně začali pochybovat o jeho duševním zdraví.

          „Ale doktore, Dvacet tři se testu v Labyrintu neúčastnil,“ připomněla mu opatrně asistentka.

          „V Labyrintu?“ Len narkčil nechápavě obočí pokoušeje se rozvzpomenout.

          „Jo, pamatuješ? Sedma s Dvacet pětkou – telepatie - vzal sis to na odpovědnost…,“ začal Ulrich pomalu.

          A Len si pomalu vzpomínal.

          „A jo, ten test… Jak dopadl?“ Pokoušel se silou vůle uklidnit splašený dech i myšlenky. Ti tři se ale po sobě opět podívali, z toho doktorka z ošetřovny dávala Beillovi pohledem jasně najevo, že by měl svá slova volit opatrně a nerozrušovat jí pacienta.

          „Sedminy schopnosti se vymykají všem křivkám. Dostala se na 95 Hertzů vln gama… Momentálně ji udržujeme v umělém spánku. Labyrint je prakticky v troskách, technické oddělení nešetřilo nadávkami.“ Dovolil si křečovité neupřímné pousmání, než vzápětí opět zvážněl. „Ale Dvacet pět jsme ztratili. Zástava srdce.“

          Lennartovi byla zima. Cítil se slabý a svezl se zpět do peřin. Díval se do stropu neschopen přinutit se k jakékoliv adekvátní reakci i myšlence.

          „Asi byste už měli jít,“ vybídla lékařka přítomné návštěvníky.

          „Ano, doktorko, děkujeme.“

          „Na shledanou.“

          Vedoucí směny na ošetřovně se ve dveřích pokoj ještě zastavila a otočila na pacienta.

          „Číslo Dvacet tři je zcela v pořádku, doktore Beckere, zítra ho propustíme z ošetřovny.“

          Len přikývl na srozuměnou, zavřel oči, vytáhl polštář zpod hlavy a skryl pod něj tvář. Nechtěl, aby místní kamery zaznamenaly, jeho slané emocionální projevy, které se mu nyní nedařilo vůbec zastavit…

 

          Čipová karta s pípnutím odemkla zámek malého bytu v západním Seatlu. Jeho majitel zde nebydlel, využíval ho jen pro své náhodné známosti. Byl vybaven pouze tím nejnutnějším, jako nějaký pokoj v hodinovém hotelu. Působil díky tomu jako tajné hnízdečko lásky ženatého muže se závazky, což mělo odradit každého, kdo by pomýšlel na něco víc, než dobrodružství na jednu noc.

          Majitel vešel, sundal kabát potřísněný tajícími sněhovými vločkami, vyzul boty a pokračoval do předsíně. Světlo se na pokyn pohybového čidla samo rozsvítilo.

          „Zuj se, naleju nám něco k pití.“

          „Dobře,“ přitakal poslušně jeho host.

          Našel ho v baru. Jeden z těch smutných typů, co se pokouší zvládnout těžké období po rozchodu s partnerem a snad i najít nějakou novou známost. Jasně mu vysvětlil, že u něj nalezne jen rozptýlení, stejné jako si sám žádal. Vypadal, že to chápe, takže by neměly nastat žádné potíže.

          V pokoji otevřel bar a nalil každému trochu whisky. Když se ten kluk (asi o tři roky mladší než byl sám) ukázal ve dveřích, mohl si ho konečně řádně prohlédnout v celé jeho kráse. Měl slámové vlasy, světlejší hnědé oči, pohlednou tvář bez výrazných rysů, které by si měl pamatovat, oblečení od Geoxu a nervózní postoj.

          Podal mu sklenku a sebevědomě se pousmál.

          „Tak na dnešní noc,“ pronesl přípitek.

          Host beze slova přikývl a obrátil do sebe obsah sklenky na ex.

          Na ex a na sex, jak se říká, prolétlo Paullovi hlavou a při představě, že již za pár chvil bude tohle tělo objímat, ho polévalo horko.

          Nechtěl ale nic uspěchat. Chápal, že to ten kluk nemá jednoduché. Přítel mu dal kopačky po čtyřech letech (alespoň pokud mu nelhal), to citelně zabolí i otrlejší povahy.

          „Hele, jestli se ještě necejtíš, můžeš klidně jen přespat a ráno jet domů,“ navrhl mu, když viděl jak nepřítomně a nerozhodně propaluje očima vlákna koberce. Jo, měl v plánu se odreagovat a trochu si užít. Ale přece ho do toho nebude nutit.

          „Ne, to je… To je dobrý,“ usmál se návštěvník a odložil sklenici zpět na sklopené dveře od baru. Jejich pohledy se konečně střetly.

          Majitel k němu přistoupil a jemně mu přejel hřbetem dlaně přes levou tvář, až dotčený musel samou nervozitou zavřít oči. Nadechl se a šel tomu něžnému doteku naproti. Ačkoliv se znali jen několik hodin, prostor mezi nimi naplnilo napětí.

          Paullovi nevadilo, že jeho nová známost teď zřejmě myslí na někoho jiného. Vychutnával si decentní vůni jeho mátové kolínské a sotva slyšitelný zrychlující se dech. Přetočil dlaň a prsty mu letmým pohlazením zkoumal krk až k jamce nad hrudní kostí.

          Jeho protějšek zatajil dech a maličko naklonil hlavu na stranu, kde se ho ještě před okamžikem dotýkal, v jakési němé výzvě, aby nepřestával.

          „Paulle?“

          Slyšet své jméno vzrušeným hlasem, pro něj znamenalo víc, než by mohl komukoliv odhalit.

          „Budeš opatrný?“ Ten mladý muž na něj upřel pohled žadonícího štěněte.

          „Jak jen budeš chtít, Seane,“ pousmál se. Jazykem navlhčil rty a za límec si ho přitáhl k sobě. Využil mezírky mezi nabízenými rty a opatrnými polibky pomalu pronikal stále hlouběji do jeskyně zázraků.

          Zajel chirurgickými prsty do hostových vlasů a rozpustil rebelský culík, který vzadu ukrýval. Gumička dopadla na zem, ale on mu nedal sebemenší šanci protestovat a zkoumal dlaní cestičku po drobně tvarované hrudi směrem dolů.

          Sean mu polibky oplácel. Lítý boj šermujících jazyků ho celého pohlcoval. Držel se ho za boky, stále nerozhodný, ale jeho vzrušení postupně sílilo. Byl ten typ, který se rád nechává rozmazlovat a Paull jakoby přesně odhadl situaci.

          Přešel polibky z úst na krk. Hlazením pokračoval z vlasů na záda, podél páteře a z břicha dolů k podbřišku.

          Sean cítil, jak se jeho nitro stále silněji rozpaluje podpořené alkoholem. Přerývaně dýchal a snažil se potlačit narůstající touhu v rozkroku.

          Paull si užíval poddajnost svého milence. Vnímal každý jeho slastný výdech, když mu pomalu soukal tričko vzhůru, což neopomněl doprovázet polibky na obnaženou kůži.

          Sean si stáhl svršek sám, jakmile mu s ním hostitel zakryl výhled. Srdce mu bilo jako splašené, když mu Paull hranou zubů zavadil o jednu z naběhlých bradavek. Namísto boků ho objal kolem ramen a zaryl nehty přes košili do lopatek.

          Jako kočka, pomyslel si Paull. Až na to, že ta má alespoň nějaký chlupy, pousmál se sám pro sebe a chňapl po jeho pevném zadečku. Líbil se mu čím dál tím víc a nezáleželo na tom, jestli za to může whisky nebo cokoliv jiného.

          Znovu s ním spojil rty.

          „Chceš, se přesunout do postele?“ zeptal se, jakmile popadl dech. Nebo mi dáš rovnou tady? Ptal se už jen žádostivým pohledem.

          „Není třeba,“ pousmál se Sean a převzal iniciativu, když si ukradl další polibek a rovnou vyrazil útokem po přezce Paullova opasku.

          Ten se pro sebe ušklíbl. Nakonec to vypadalo docela nadějně. Ale bude to po mém! Popadl ho rozhodně za zápěstí a rozpažil, až se jejich těla dotkla.

          „Chci tě,“ vzdychl mu do ucha.

          Vydal se svými rty opět na průzkum milencovy šíje a hrudi. Levačkou si ho za zády přidržel a pravačkou zápasil s kalhotami, které hravě přemohl a nechal svalit do prachu pomyslné arény.

          To už si Sean myslel, že snad touhou zešílí. Taky ho chtěl, i když tak otevřeného přiznání ještě schopen nebyl. Stáhl mu hedvábnou košili přes mužná ramena a v dlaních sevřel kštici havraních vlasů, když mu Paull začal jazykem laskat skvost mezi nohama.

          Svírání a roztahování prstů ve vlasech vnímal doktor intenzívně. Jen málo lidí z jeho okolí vědělo, jak miluje vískání vlasů. Tu neuvěřitelnou slast proudící od konečků až ke kořínkům a skrze míchu do intimních partií…

          Objal chloubu svého protějšku celými ústy a započal sání s třením špičky o patro. Ten se mohl zbláznit slastí, zakláněl hlavu, vzdychal a jeho kočičí doteky na hlavě působily stále naléhavěji.

          Paull přidal i jazyk, třel mu kůži venku pevným stiskem ruky a v ústech dráždil k neúnosnosti střídavě dlouhými a krátkými záběry, olizováním či špičkou chrupu. Seanův dech ho rajcoval a jak si rukou na jeho půlkách pomáhal určovat tempo přírazů, neubránil se a zajel prsty k jeskyňce s pokladem přesně mezi nimi.

          Mladík byl brzy zpocený a právě milencův pot Paullovi umožňoval hladší a přirozenější průnik do jeho dírky.

          „Hhhh… eh… hhhh… U-už t-to… ehhhh… nevyddržím…“

          Paull přestal dráždit pulsující milostný nástroj právě včas, aby Sean nedosáhl až na vrchol úlevy. Vzhlédl k němu a uviděl tvář zkroceného mazlíčka, toužícího po ukončení. Zvedl svá bolavá kolena a navigoval ho ke stolu, o jehož desku ho nechal zapřít rukama. V šuplíku měl připravený gel pro podobné případy. Nanesl si nejprve na prsty a pomalu ale jistě si začínal hosta připravovat na zlatý hřeb večera. Vnikal do něj pomalu čím dál hlouběji a dával si pozor, aby mu neuniklo nic z reakcí nadrženého mladíka, který se uvolněně podvoloval něžnému nátlaku.

          Další dávka gelu přišla už dovnitř tak jako kondom na Paullův genitál. Než si jeho hlubinné velkorypadlo začalo za vydatné pomoci pohybů pánví užívat onoho stísněného prostoru mezi hýžděmi.

          Žádná droga se nemohla vyrovnat extázi při milostném aktu. Mravenčilo mu v prstech a pulsovalo v útrobách toho druhého. Tělo měl v jednom ohni. Něco jako možnost přestat, nemohlo vůbec existovat. Sice se partnerovi v pohybech přizpůsobil, aby mu neublížil, ale už nemohl ustoupit a dílo nedokončit.

          Byl v něm už nadoraz. Co na tom, že Seanovi neviděl do obličeje. Jeho hlasité sténání, které se ani nenamáhal zadržovat, stačilo, aby nervová zakončení zachytila přívalovou vlnu orgasmu, která ho strhla jako tsunami. Ještě dvakrát přirazil co nejhlouběji až s konečnou platností slastně vyhekl a přitiskl se na hladká mužská záda.

          Nebyla to láska. Jen rozptýlení pro oba, což dokazovalo uvolněné semeno ulpívající na desce stolu. Něco co ani jeden z nich dnes nemohl mít s nikým jiným. Asi i proto si to ještě několikrát zopakovali, než spolu zůstali ve tmě unaveně ležet v připravené „manželské“ posteli.

          Sean odpočíval na břiše se zpocenými splihlými vlasy podél obličeje. Paull na zádech vedle něho zíral do stropu. Ticho rušil jen dvojí dech a sotva slyšitelné hučení klimatizace.

          „Seane?“

          – „Hm…?“

          „Myslel jsi na něho? Toho, co tě opustil… Když jsem tě poprvé pohladil po tváři?“ ptal se, jakoby zrovna mluvil o něčem tak bezvýznamném jako počasí.

          Mladší z mužů přestal nepřítomně zírat před sebe a ohlédl se posvém společníkovi.

          – „Není už pozdě, na vyplňování lékařského dotazníku, doktore Derricku?“ usmál se, ale jeho oči zůstávaly vážné.

          Paull mu pohled opětoval, i když světlo z venkovních pouličních lamp jim neumožňovalo vidět příliš mnoho z toho druhého.

          „Proč ste se rozešli?“ zeptal se přímo.

          Odpovědí mu byl hlasitý povzdech a odvrácený pohled.

          – „Jeho rodiče přišli na to, jak to mezi námi je. Že spolu chodíme a tak. A jeho otec to nepřekousnul. Že prý když to neskončí, tak ho vydědí a bude se muset odstěhovat… Chápu, že jako senátor nechce žádný skandál. Ale i kdyby se syna doopravdy zřekl, já bych se o něho postaral… Žiju už sám, mám práci, a kdyby o to šlo, moji rodiče vědí, jaký jsem a oblíbili si i jeho. Zvládli bysme to. Ale peníze a pohodlí pro něj znamenalo víc…“

          Paull mlčky přikývnul.

          „Rodina je důležitá věc. Znamená bezpečí, oporu i závazky a povinnosti. Těžko jí můžeš konkurovat. Na druhý straně, to ale neznamená, že by se jeho city vůči tobě změnily, pokud si vybral ji.“

          Sean se na něho tázavě ohlédl.

          „Víš… Já nejsem zrovna velkej znalec lásky, nebo tak něco,“ odkašlal si Paull, „ale jedno vim docela jistě. Že když budeš jen čekat, proteče ti mezi prsty. Jo, pokud to chceš vzdát bez boje, je to tvá věc, ale pak toho nelituj. Nevíš, co máš dělat? Je jedno co uděláš. Uvědom si jen, že to nejhorší, je neudělat nic. Nikdo ti nemůže zaručit, že když se pro něco rozhodneš, dopadne všechno tak, jak chceš a že toho nebudeš pozdějc litovat. Ale věř mi, že mnohem lepší je litovat toho, cos udělal, než toho cos neudělal…“ odmlčel se.

          – „Mluvíš ze zkušenosti?“ zajímal se Sean.

          „Myslíš?“ Paull se uchechtl. „Jen říkam, aby sis to ještě nechal všechno projít hlavou. To, že se s tebou rozešel, ještě neznamená, že je všechno ztracený a ty ze sebe musíš nutně udělat lacinou děvku.“

          – „Večer ti to nevadilo,“ připomněl mu.

          „Tak podívej, seš dospělej, svéprávnej a před zákonem zodpovědnej. Neznásilnil jsem tě a do ničeho nenutil. Oba sme chtěli to samý a oba víme, že až projdeš těma dveřma, už sem víckrát nevkročíš. To co se ti celým tímhle plácáním jater snažim říct je, aby ses přestal mučit a šel tohle dělat s tím, na kohos tu celou dobu myslel. A kdybys měl mít třeba něco jako výčitky svědomí, tak můžeš tohle naše noční dobrodružství brát třeba jako návštěvu sexuální terapie. A jestli jde o alibi v tomhle směru, doktor Derrick ti rád potvrdí každou lacinou historku,“ prohrábl mu vlasy a svalil se uvolněně zpět na záda.

          Sean ho ještě chvíli pozoroval.

          – „A na koho myslíš ty?“

          Paull se ušklíbnul, zavelel: „Spi už.“; a sám se otočil tváří ke zdi. Až když si byl jistý, že jeho společník už spí, sáhl po mobilu a vytočil zkusmo číslo, kterému se snažil dovolat s přestávkami posledních pár dní. Tak už to zvedni, Lene!

          „Volaný účastník, není dostupný...“

 

          Byla už hluboká noc, když se dveře chlapcova lékařského pokoje nečekaně otevřely.

          Další kontrola?, pomyslel si překvapeně. Pomalu otevřel oči a natočil hlavu na stranu.

          Doktor Becker! zaradoval se a prudce posadil. Jeho srdce se najednou toužilo nečekanému návštěvníkovi samo rozběhnout v ústrety a jediné co mu bránilo vskočit doktorovy do horoucích dlaní, byla žebra hrudního koše.

          Něco ale, bylo špatně.

          „Doktore?“ Nechápajícímu chlapci v hrdle vázl hlas. Jeho návštěvník byl bledý, jako chameleon, který se pokouší splynout se svým lékařským pláštěm a v jeho očích se cosi změnilo.

          Stalo se něco?

          Muž se zastavil u postele a jen na něho shlížel.

          Dvacet tři se bál i hlasitě nadechnout. Zlobí se na mě? Kvůli minulé návštěvě? Kvůli něčemu jinému? Zachvěl se.

          V tom ho doktor z ničeho nic beze slova objal a silně přitiskl hlavou na svou hruď. Doktore… Cítil jeho chvějící prsty ve svých vlasech a na tváři. Dotýkal se ho, snad všude, kam dosáhl, ale vůbec to nebylo jako jindy.

          „Doktore?“ zopakoval tentokrát nahlas, ale bylo to zbytečné. Becker ho nepouštěl, ani neodpovídal.

          Taky ho objal. Aniž by chápal proč, spustily se mu slzy z očí. Jejich srdce bila stejným rytmem a on měl pocit, že by se klidně mohla obě naráz zastavit a byli by šťastní… Navždy spolu…

          Aniž by ho pustil, si doktor přisedl na okraj postele a oddálil mu tvář od prsou jen tolik, aby si viděli do očí.

          Chlapec stísněně polkl. Tonul v doktorově pohledu a v ústech mu vysychalo.

          „Dvacet tři…“

          – „Ano,“ chytil ho za dlaň, na své tváři, „doktore?“

          „Než jsem tě poznal,“ zaváhal brýlatý muž, „jsem měl jeden ‚vztah‘,“ pohladil ho po tváři a Dvacet tři se začínal hrozit každého dalšího slova. „Nemilovali jsme se ani nic podobného. Ale dělali jsme spolu to co…,“ Len si skousl ret, „to co my dva,“ vyhrkl tak rychle až se zakuckal.

          – „Doktore?“ Co mi to říkáte? Proč…?

          Zdvižená dlaň ho zastavila v čemkoliv, co by snad mohl říct, dokud jeho doktor opět nepopadl dech.

          „Ať se ti bude kdokoliv, kdykoliv, třeba ve snu, nebo jinde. Pokoušet namluvit nebo ukázat, že mi na tobě nezáleží, není to pravda, ano?“ V doktorových tmavých očích viděl chlapec cosi naléhavého.

          Ale doktore…

          – „J-já t-tomu… n-nerozumím,“ vypravil ze sebe 23 s obavami v hlase tak hmatatelnými, že na Lennarta působily jako ocelové okovy.

          Doktor se pousmál, ale oči měl zarudlé.

          „To nevadí,“ jemně ho vytahal za tvář, jakoby se jí pokoušel dodat trochu zdravější barvu. „Odejdeme odsud. Někam, kde budeš v bezpečí. Přijdu na to jak to udělat, slibuju…“ Vydechl a spojil jejich rty v něžném polibku.

          Doktore… Dvacet tři se mohl zbláznit vírem všech pocitů, které neuměl pojmenovat. Něco uvnitř jeho těla explodovalo a pokoušelo se ho spálit zaživa. Snažil se vstřebat, co právě uslyšel, ale jediné na čem v tom okamžiku záleželo, byly vlhké rty, doktorův jazyk, oči, dech a srdce tak hlasité, že je slyšel stejně jasně jako své vlastní.

          A pak, když už se mu zdálo, že se celý okolní svět rozplynul, uslyšel jasně a zřetelně. V mysli, v srdci v celém svém těle…

          „Mám tě rád…“