Úkol

 

          Přestože mu status volného pohybu E nebyl odebrán, jak předpokládal, zůstal Lennart Becker v institutu. Seděl na pohovce ve svém pokoji, popíjel víno a sváděl vnitřní boj s nastupující panikou.

          Věděl, že se může stát, že by mohli vážně přemýšlet o probuzení č. 7. Když to ale od Ulricha Beila uslyšel, měl pocit, že se snad znovu odporoučí k zemi. Tohle rozhodně nebylo „dobré“ rozhodnutí.

          Sedma prokázala, že se nezastaví před ničím. Pokud ji probudí z kómatu, nikdo ji nedokáže ovládnout. Budou nad ní mít jen takovou moc, kterou jim ona sama dovolí, aby si mysleli, že mají. Copak to nevidí? Po tom co předvedla v labyrintu, nepochyboval o její všeho schopnosti. Vybavil si Ulrichův pohled, když mu to oznamoval. Cos jim řek, že to nepochopili?

          Ale i když ho napadlo, že by mohl zajít za doktorem Bishopem a zkusit mu jeho záměr rozmluvit, neudělal to. Vedení už rozhodlo. Jen by na sebe zbytečně upozornil…

          Paullovi se neozval. Několikrát mu sice pohled sklouzl k mobilu, ale nikdy se neodhodlal číslo svého ex-přítele vytočit. Neexistovalo nic, co by mu mohl říct.

          Odpíral si i další návštěvy u Dvacet tři. Potřeboval zůstat v klidu. Nemohl si dovolit žádné další emocionální výkyvy. Bylo by to příliš nebezpečné!

          Netušil co přesně se odehrálo, při jejich posledním polibku. Bylo to příliš podobné myšlenkovému kontaktu od Sedmy, než aby to mohl ignorovat. Co když i Dvacet tři ovládá telepatii? Co přesně by to pro mě znamenalo? Co by to znamenalo pro nás? Co už o mě ví? Co by se mohl dozvědět? Jak bych se mu mohl ještě někdy podívat do očí?

          Zahnal ty myšlenky. Po tom, co se dozvěděl o záchvatu, který 23 ráno prodělal, cítil potřebu jej sevřít ve svém náručí. Jakoby ho snad v umělém spánku mohl vnímat…

          Neudělal to. Zachoval si chladnou hlavu i tvář, i když ho to stálo neúměrně sil. Jak dlouho tohle ještě vydržím? A jak dlouho vydrží Dvacet tři?

 

          V garáži na 26. Avenue tou dobou panovalo přítmí. Prsty rachitického muže tančily po klávesnici. Heavy metal nahradila meditační hudba. Ben ukončil všechny rozdělané projekty, klávesnici počítače odsunul stranou a nahradil ji cyberconscií, speciální konzolí, která fungovala jako brána do virtuálního prostředí, kterou mohlo jeho vědomí přímo procházet do datového světa.

          Mohl by to nechat být. Nic ho přeci nenutí, aby do toho strkal svůj zvědavý nos. Jenže po dnešní návštěvě na jeho vědomí neobvykle dotírala zvědavost.

          Mezi ním a Lenem nebylo nic víc než letmá známost. Jejich otcové, známí z vyšší společnosti, je seznámili na večírku ku příležitosti uvedení nového léku na trh. Ben tam tehdy vůbec nechtěl jít. Rodiče ho k tomu donutili. Pozbýt víru, že by se jednou mohl změnit, je donutil až později.

          Ztratili spolu pár slov a později si ho Lennart našel, aby ho požádal o časovou smyčku na kamery. Naučil ho to, proč by taky ne? Nic tím neztratil. Věděl, že mladý Becker pracuje pro Genesis. Že jeho pohnutky nejsou zcela legální, neprozrazovala tvář ani hlas. Bena k tomu závěru dovedla logická myšlenka, že kdyby se mýlil, Len by si nepřišel pro radu k němu. Ale nepletl se do toho. Měl svých vlastních starostí dost a s Genesis ho v té době nepojily zrovna dobré zkušenosti.

          Nedokázal říct, co přesně se od té doby změnilo, že tu uvažoval nad téměř sebevražedným plánem, nabourat se do korporačních systémů. Snad za to mohlo rozpoložení, v jakém k němu dnes Němec dorazil. Naléhavost v jeho hlase. Zmínka, že chce z institutu někoho odvést…? Nevěděl.

          Jistě si uvědomoval jen to, že chce vědět víc a chce porozumět o co Lenovi jde a proč. A očekávat, že se tomu doktůrkovi skutečně podaří propašovat ven nějaký důkaz tamní aktivity, považoval za více než naivní. Pokud to tedy chce vědět, musí to zjistit sám!

          Vytáhl kabel a odhrnul vlasy, aby odhalil nelegální implantát za levým uchem. Naposledy se nadechl. Je čas tě znovu vyzvat, Cube. Připojil se! Jeho vědomí se tak stalo součástí obrovského datového universa…

 

          V nedělních odpoledních hodinách seděl Lennart Becker ve společenských prostorách pro zaměstnance a pečlivě rozestavoval figurky na šachovnici. Minulý večer sice Ulrich Beill opustil prostory institutu, Len však nepochyboval, že si jejich tradiční partii nenechá ujít.

          Příchozí a odchozí kolegové tvořili kulisu jeho mlčenlivému čekání. Nikdo ho nerušil a on je ignoroval.

          Ve tři hodiny se dveře odsunuly a Němec vstoupil do místnosti. Přelétl společenský pokoj pohledem a zastavil se očima u svého kolegy.

          Lennart zaregistroval upřený pohledem. Ohlédl se po jeho zdroji. Kývnul hlavou a Ulrich se došel usadit na své místo.

          „Zase chceš černé?“

          – „Máš něco proti?“

          „Jednou bys začínat mohl.“ Ulrich se uchechtl. Navzdory svým slovům provedl tah pěšcem.

          Len zhodnotil situaci a rozhodl se vytasit se s jezdcem.

          „Ty a ti tví lichokopytníci,“ poznamenal Ulrich a rozhodl se zatím tah soupeře nechat být. Pokračoval ve své vlastní strategii.

          „Jakoby jsi s těmi svými pěšáky nadělal méně škod.“

          – „Záleží na situaci.“

          Odmlčeli se. Několik tahů se soustředili jen a pouze na bitvu odehrávající se na plánu před nimi. Nakonec to ale Lennartovi nedalo.

          „Proč číslo sedm?“ Ptal se nevzrušeně hlasem prostým emocí. Ulrich nemohl prohlédnout „přítelovu“ masku.

          „T-test odhalil její skrytý potenciál. Díky tomu je naším nejsilnějším exemplářem. Vedení Genesis chce ukázku. Dopřejeme jim ji tedy ve velkém stylu.“

          „Je nebezpečná,“ konstatoval Len a provedl první výměnu figur.

          „Dokážeme ji zkrotit.“ Doktor Beill výměnu dokončil.

          „A co když ne?“ Oči obou soupeřů se setkaly.

          „Zabijeme ji,“ konstatoval Ulrich. Lennart to dál nekomentoval. Netušil, kde jeho kolega bere tu jistotu, že by to dokázali, ale nechtěl zacházet do případných sporů. Opět se mezi nimi rozhostilo ticho rušené pouze údery figurek o šachovnici.

          „Nikde jsem se nedozvěděl, jaké kárné důsledky plynou z labyrintu pro mě,“ poznamenal Len rádoby ledabyle.

          „Proč bys něco takového vyhledával?“

          „Očekával jsem, že vzhledem ke ztrátě čísla 25 – “

          „Nic takového,“ přerušil ho Ulrich a konečně pronikl jeho ochranou linií. „Nebýt tebe, Sedmina lest by možná unikala našemu zraku ještě dlouho. Důležité jsou výsledky. Ztráta nesamostatného vzorku je povolená.“

          Povolená ztráta…

          „Jistě,“ odsouhlasil to Len.

          Odmlčeli se.

          Rošáda na šachovnici zachránila Lennartova krále.

          „A můj status exception?“

          „Ten se uděluje za zásluhy.“ Ulrich se uchechtl. „Kdyby ho měli odebrat každýmu, kdo občas ujede, byli by tu všichni zaměstnanci jako vězni.“

          Jakoby tomu snad bylo jinak…

          „Ujede?“

          „No jistě. Jako Gradinier vyžívající se v tělesných trestech, ty s Dvacet trojkou, v noci z pátku na sobotu, nebo Curtis, který pravidelně penetruje všechny vzorky ženského pohlaví už několik let…“

          V Lennartově tváři se nepohnul jediný sval.

          „Šach mat!“ oznámil mu Ulrich s úsměvem.

          Lennart zkontroloval situaci na šachovnici. Ulrich měl pravdu.

          „Chceš odvetu?“

          Len beze slova otočil šachový stůl a začal znovu rozestavovat figury.

          Takže už to ví…

 

          Bylo za deset minut jedenáct. Těsně před zavíračkou. Poslední hosté dopíjeli a George Watson doufal, že bude moci jít brzy domů.

          Hosté odcházeli. Úsměvem vyprovodil posledního štamgastu a pohledem přelétl svůj lokál. Ještě utřu bar, počkám, až servírky poklidí ze stolů a zamknu, říkal si. Těšil se, až čipová karta bezpečně uzamkne jeho „království“. Miloval ten zvuk. Charakteristické pípnutí, které k jeho majetku neodmyslitelně patřilo.

          Pro George byl klub vším. Byl hrdý na každou židli, stůl i tágo, které ho stáli nemalé peníze i úsilí na údržbu. Ale takhle večer už ve svých 58 letech býval unavený.

          „Dobrou noc, šéfe.“

          „Zase zítra.“

          Loučily se s ním servírky.

          „Dobrou noc.“ George jim při odchodu zamával. Rozpis směn znaly a on se na ně mohl spolehnout. Nebylo třeba jim nic připomínat. Hadr položil na topení, přehodil přes ramena těžký kabát a vykročil ke dveřím.

          Ke dveřím, jimiž právě v té chvíli prošel muž.

          „Už je zavřeno,“ pronesl George namísto pozdravu.

          Nezvaného hosta to ale nezajímalo. Přešel kolem majitele přímo k pultu, usedl na barovou židli a sundal z hlavy lyžařskou čepici. Sluneční brýle, které v tom marastu panujícím venku dozajista „uplatnil“, si na očích ponechal. Zapálil si cigaretu.

          Majitel klubu si povzdechl, zakroutil nesouhlasně hlavou, ale navzdory tomu gestu se vrátil za pult a nalil zákazníkovi jeho oblíbený bourbon.

          „Takže si mě pamatuješ,“ poznamenal s úšklebkem muž. Uchopil sklenici a nevzrušeně s ní kroužil v prstech.

          „Co chceš, Messi?“ protáhl George nerudně. „Už zavíram,“ zopakoval.

          „Mam zprávu.“

          „Vážně? To bych od Messengera nečekal.“ George obvykle nebýval ironický a sarkasmům se vyhýbal, ale tohle nebyl zrovna „obvyklý“ případ. Ten člověk mu připomínal minulost, za kterou se pokoušel už 5 let spálit most­.

          „Ale no tak. Jak dlouho sem tu nebyl? Půl roku? Rok?“ Občas sem zavítal, i když už k Georgeovi žádní jeho adresáti nechodili.

          Dokud přicházel jen popíjet, prosím, ale vážně mu musel přijít doručit vzkaz?

          „A měl jsem svatej klid, to ti povim.“ Nebylo to tak, že by George Messiho nerad viděl, ale únava po celém dni na nohou si začínala vybírat svou daň. Nehledě na to, že období klidu, kdy nebyl zatahován do žádných podloudných kšeftů, mu sice trochu snížilo životní standart, ale zároveň bylo i balzámem na jeho nervy. Po té události v chemičce dal od všeho ruce pryč. Doufal, že to všichni budou akceptovat, ale zdá se, že se mýlil.

          Messi se uchechtl.

          „Možná,“ upil ze své sklenky, „každopádně to na tom nic nemění.“ Sáhl do kapsy a položil flashglobe na barový pult.

          „Co je to?“ George si taky nalil. Začínal mít neblahé tušení.

          „Informace.“

          George věnoval Messimu výmluvný pohled.

          „Posílá ti to Kain.“ Messi se znovu napil. Alkohol ho příjemně hřál v hrdle.

          George se zamračil.

          „Komu to mam předat?“ Uchopil maličkou kuličku a hleděl na ni, jakoby snad dokázal pouhým okem odhalit její datový obsah.

          „To je na tobě.“ Messi si posunul brýle níž. „Kain chce, aby ses na to podíval.“

          George mu poprvé pohlédl přímo do očí.

          „Proč?“

          Messenger do sebe na ex obrátil obsah sklenice.

          „Měj se.“

          V Georgovi hrklo.

          „P-počkej!“

          Messi vykročil z lokálu, posunul si brýle ke kořenu nosu a nasadil si čepici.

          „Já to nechci!“ volal za ním George. Messengera už to ale nezajímalo. Na ulici ho do tváří udeřil mrazivý vzduch. Vykročil směrem k zastávce autobusu. Na mobilním zařízení snadno vyhledal kýžené číslo.

          „Zpráva byla úspěšně doručena.“ A jako potvrzení ještě zaslal hlasový záznam rozhovoru s barmanem. Jeho úkol byl splněn.

          George Watson nevěděl přesně, proč si vzal ten flashglobe domů. Seděl v křesle čelem k obrazovce, kde se právě snažili zabavit diváky nějakou hloupou soutěží. On ale její průběh na rozdíl od manželky vůbec nevnímal. Převracel datovou kuličku v prstech a snažil se pochopit, proč se ho Kain rozhodl znovu kontaktovat. Copak si to neřekli dost jasně už před lety? Co víc by měl ještě udělat?

          Nakonec mu to nedalo, a když jeho žena odešla spát do ložnice, on si zapnul počítač v pracovně. Na médiu byla jediná složka s názvem Genesis. George měl už ten název varovat, aby se dál nepídil. Jenže kromě bolesti, která se mu připomněla stejně silně, jakoby jí čas vůbec neotupil, s sebou to slovo přineslo i hněv.

          Otevřel složku a uvnitř byly další. Žádná jména, jen data a čísla. Ať otevřel kteroukoliv, nalezl v ní videa. Zaváhal. Opravdu by se do toho měl nechat znovu vmanipulovat? Pokud se vrátí do branže, bude ještě nějaká další cesta ven, kromě smrti? Messimu řekl, že měl svatý klid. To byla jistě pravda. Měl klid, žádný strach z odhalení, zahrávání si s gangy, zloději, žoldáky a podobnými existencemi. Ale pravdou bylo i to, že v něm neochota a závěr policie v kombinaci s vlastní rezignací a nečinností něco zabíjeli. A ať už to bylo cokoliv, ještě to nechtělo zemřít!

          Pustil si první video…

* 2. 2. 2012 *

          Chlapec, stěží jedenáctiletý, ležel upoutaný na lůžko s vyděšeným výrazem. Po těle se celý třásl. Lékař, kterému nebylo přes bílou kuklu kombinézy vidět do tváře, do záznamu říkal: „Vzorek – pořadové číslo 1.“

          „K-kde to jsem?“ vypravil ze sebe hoch.

          – „Krevní skupina A+.“

          „Kdo jste?“ Hlas dítěti přeskočil na hranci hysterie.

          – „Výška 132 cm.“

          „Kde je táta?“ Dýchal přerývaně.

          – „Váha 31 kg.“

          „POMOC!“

          Lékař povolil kapátko temně zeleného roztoku, který tak chlapci začal pomalu proudit přímo do krevního řečiště.

          Zelené oči plavovlasého andílka se rozšířily div, že mu nevypadly z důlků. Konsternovaně hleděl na kapalinu, jakoby se svýma očima pokoušel zastavit kapku nemilosrdně putující k žíle.

          Bezvýsledně!

          Dětský křik se rozlehl laboratoří…

* 15. 6. 2013 *

          Tatáž místnost. Jiné dítě. Stejný hlas: „Vzorek – pořadové číslo 7.“

          Dívka ležela v klidu, bez známek odporu. Hleděla do stropu a nechala „lékaře“ ať si dělá a říká, co chce. Jen zrychlený dech prozrazoval její nejistotu.

          Když se však zelené sérum smísilo s její krví, vykřikla bolestí stejně jako její předchůdce.

* 5. 9. 2013 *

          Tentokrát bylo dítě starší. Mohlo mu být kolem patnácti let. Chlapec s tmavě hnědýma očima a černými vlasy, za které by se nemusel stydět kdejaký asiat, přestože rysy tváře i barvou pletí šlo spíše o europoidní typ.

          Kroutil se. Nadával v jazyce, kterému George nerozuměl. A pak mu pustili do žil to zelené svinstvo.

          Nejen že nepříčetně řval jako raněné zvíře, ale čím víc jeho tělo přijalo toho séra, tím více jeho kůže bledla, schla, praskala…

          Pacient se v řemenech kroutil. Zápěstí, kotníky, stehna i hruď si o řemeny rozedřel až do masa a o to silnější byl jeho nelidský křik. Skrz maso brzy prosvítaly kosti. Kombinézu lékaře nejednou ostříkla krev.

          A pak pacientovi odpadla ruka. Amputoval si ji, jak se nezadržitelně kroutil. Ochraptěl a pak už ani nemohl křičet. Zkoušel se škrábat ale jen si tak vytrhal další cáry kůže a masa. A pak už nic. Vší prožitou bolestí upadl do bezvědomí.

          Bílou místnost přebarvila jeho dětská krev. Rudá, zanedlouho zčernala a změnila se v popel, tak, jako se dehydroval i zbytek chlapcova již bezvládného bezhlesého těla, změněného k nepoznání.

          Lékař jen udělal v záznamu krátkou poznámku. Nenávratně odškrtl č. 15 z projektu a požádal o výměnu obleku.

*_Současnost_*

          Georgovi se z toho pohledu zvedal žaludek. Věděl, že se v Genesis s ničím nepářou, ale tohle byli přece DĚTI! Jaký „člověk“ by mohl takhle zacházet s dětmi? Bez pohnutí…, bez výčitek…

          Bylo mu zle. Nechápal, proč mu Kain poslal takové záběry. Neprotrpěl si snad dost? A kde k tomu ten chlap vůbec přišel? Co očekává, že s tím jako udělá?

          George ale tušil, že alespoň nějaké odpovědi, musí být v těch materiálech ukryté. Což byl také jediný důvod, proč se nakonec, po návštěvě toalety a domácího baru odhodlal ve sledování přeci jen pokračovat. S velkou láhví vodky na konferenčním stolku, aby to nevzdal, až do konce…

          První co cítila, když přišla k vědomí, byla žízeň. Její rty byly popraskané a hrdlo vyprahlé. Otevřela oči, ale všude kolem panovala neprostupná tma. Nebylo to přirozené, protože na tomhle místě se stále udržovalo světlo. Chtěla se pohnout, ale nešlo to. Celé tělo měla rozbolavělé z toho, jak ji spoutali. A co víc, bolelo ji břicho. Při prvních pokusech o pohyb si uvědomila, že má na hlavě helmu. To proto nic neviděla. Uklidnila se, položila a opět nechala svá víčka klesnout. Její předpoklad byl správný. Nezabijí ji.

          Uslyšela dobře známý zvuk otvírání dveří. Dvoje kroky přistoupily k jejímu lůžku. Čísi ruce, zřejmě ošetřovatelů, se pustily do rozepínání řemenů. Mohla by to udělat sama. Mohla by dokonce zaútočit na jejich mysli a ovládnout je. Ale pro tuto chvíli nechtěla lidem na „druhé straně“ zavdat žádnou záminku k dalšímu trestu. Je přeci jen poslušná holka. Dělá to, co se jí řekne. Prošla labyrintem, přemohla všechny pasti, ukázala, že umí telepatii…

          Konečně došlo na sundání helmy. Tlumené bílé světlo LED zářivek ji v první chvíli oslnilo a vehnalo slzy do očí. Zamrkala. Tvář se jí zkřivila do bolestné grimasy. 

          Dva holohlaví ošetřovatelé, jeden běloch, druhý černé pleti, ji posadili a začali rozvazovat bílou svěrací kazajku. Znovu se ozvala bolest v podbřišku. Cítila, jak z ní něco vytéká. Chtěla se přesvědčit, že jde jen o pravidelné krvácení. Nechápala, proč to těm mužům trvá tak dlouho!

          Konečně byla dána svoboda i jejím pažím. Jedna z nich si okamžitě našla cestu do rozkroku přes látku erární bílé košilky. Cítila vlhko, ale košilka zůstala bílá. Přičichla k prstům a okamžitě poznala tu nakysle páchnoucí věc. Nebylo to poprvé, kdy se jí stalo, že byla zneužita ve spánku.

          Dech se jí zrychlil a oči už nedělaly se zaostřováním žádné cavyky. Muž doposud stojící na chodbě jí bez zaváhání dal elektrický šok. Výboj projel jejím tělem tak silně a intenzivně, až se pomočila.

          Blonďatý doktor s modrýma očima se škodolibě ušklíbnul.

          „Umýt, nakrmit, obléct!“ rozkázal a oba ošetřovatelé se svých úkolů náležitě zhostili.