Test T.

 

          Seatl, největší město amerického severozápadu. Pokud existovala skupina lidí, kteří doopravdy věděli, jak jsou zdejší ulice nebezpečné, Paull Derrick byl jedním z nich. Doktor Paull Derrick, jak s oblibou připomínal svým náhodným známostem na jednu noc. Jakoby jim tím chtěl naznačit, že pokud se ještě někdy uvidí, tak už jen jako lékař a pacient. Někdo by mohl říct, že se tak snažil zvýšit počet svých pacientů. Ačkoliv kdo věděl, kolik návštěvníků se denně protočí v Obamově všeobecné, by takové úvahy hned smetl ze stolu jako bezpředmětné.

          Paull nad tím popravdě až tak do hloubky nepřemýšlel. Na rozdíl od svého bývalého přítele Lennarta, ho nikdy nepřitahovaly věci jako výzkum a neměl potřebu pitvat každý problém až do nejhlubší buněčné struktury. Nesnažil se změnit svět a ani neměl potřebu opíjet se představou, že by snad mohl. Sám sebe považoval za obyčejného člověka a rozhodl se i pro stejně „jednoduchý“ život chirurga.

          Našli se tací, kteří mu říkali: „Bejt chirurg je jednoduchý, jo? Každej den se hrabat lidem ve střevech. Nestálá pracovní doba, stres, žádný osobní život…“

          Ale na to měl Paull jedinou odpověď: „Dělam to, co umim a v čem jsem dobrej.“ (Sebevědomí mu nikdy zrovna nechybělo) „Osobní život? Na nějakou tu prostitutku nebo kluka z baru si udělam čas vždycky a peněz mám dost.“ Krčíval rameny.

          „Jednoduchý.“

          Jíst, pít, pracovat, spát (ať už s někým nebo sám), vyměšovat a tak pořád dokola. Občas si vzít dovolenou, projet kus světa… Hlavně se nevázat a neplést do věcí, do kterých mu nic není. To byl jeho styl.

A vycházelo mu to roky. Na pracovišti byl uznávaný, jako vycházející hvězda oddělení. Což vždycky zlehčoval lacinými vtipy spokojený sám se sebou. S rodiči, sestrou a jejím mužem se vídal jednou ročně na Vánoce a nikdy nezapomněl           koupit dárek k narozeninám své dceři Christine. Dokonce i po tom, co se jeho bývalá žena v létě znovu vdala, byl se stavem věcí spokojený.

          K té přednášce před měsícem ho přinutila nemocnice. Zrovna dvakrát takové věci nemusel, ale bral ji jako zpestření. Že tam mezi naslouchajícími natrefí i na Lennarta, sice nečekal, ale nezlobil se pro to. Čas od času se vídali, i když s ním od univerzity nic neměl. Nerozešli se ve zlém, jak by se dalo čekat. Len se zkrátka oddal své práci a Paull začal pracovat v nemocnici. Nedlouho na to se oženil s jednou starší sestřičkou z pediatrie. Vztah založený jen na tom, že ona chtěla dítě a Paullovi rodiče si přáli, aby měl rodinu. Takže vlastně předem odsouzený k zániku. Nakonec alespoň Sophie byla z holčičky nadšená. Paull vlastně taky, jen nechtěl nést žádnou přímou odpovědnost a rodičovství byla práce na plný úvazek.

          „Takhle se vlk nažral a koza zůstala celá,“ popisoval svůj rozvod těm, kteří se zajímali. I Lenovi, svého času, když na to přišla řeč. Tehdy se tomu společně zasmáli, ale to už bylo taky nějaký ten rok zpátky. Od té doby se zdálo, že se v Lenově, zdánlivě nudném profesním životě hodně událo. Byly chvíle, kdy si Paull dokonce myslel, že ten v “laboratořích zahrabaný suchar“ snad někoho má. Tak nepřítomně hleděl do sklenice, aniž by poslouchal cokoliv z toho co mu Paull říkal… Ale když se viděli po té přednášce, připadal mu Len unavený a zkroušený. Když se ho pokoušel ptát, sváděl to na práci a neúspěchy v nějakém tajném experimentu. Ten taky než aby přiznal, že má problémy s nějakým milencem, bude kydat hnůj na hlavy všem okolo, co? Pomyslel si tehdy Paull, ale tak nebyla to jeho věc, že jo. Už dávno ne. I když ho trochu mrzelo, že mu Len nevěří dost na to, aby se svěřil.

          Navrhl mu společnou dovolenou, aniž by očekával, že to skutečně přijme. Ale když souhlasil, nebylo nic jednoduššího než zarezervovat hotelový pokoj a letenky pro dva. A že to byl plodný výlet plný uvolnění a relaxace. Paull by nebyl ani proti nezávaznému sexu, ale Lennart neměl zájem, jak usoudil z jeho chladných reakcí ke všem náznakům, které k němu vysílal. Zkusil se ho zeptat i přímo, ale odpověď byla striktní: „Ne, díky.“ A tak se nehádal, ani nedorážel a radši si užíval dovolené s „kamarádem“. Což bylo taky něco, co nezažijete každý den.

          Čas plynul jako řeka a než se nadáli, museli se vrátit do Států. Se slovy: „Musíme si to někdy zopakovat.“ a „Proč ne?“ se rozešli zpátky do svých životů naprosto přirozeně. Alespoň pro Paulla. Trochu ho hlodalo, že pořád neví, co Lena dokázalo tak rozhodit a proč o tom nechtěl mluvit. Ale jelikož mu do toho nic nebylo, neměl důvod se o to zajímat nějak víc do hloubky. On už o něj zjevně nestál, takže… Žádný stres.

          Hodil by to prostě a jednoduše za hlavu, kdyby mu Lennart hned v úterý následujícího týdne nezavolal…

          „Haló…?“ protáhl rozespale Paull. Mobil držel mezi uchem a polštářem, volnou rukou mnouc oči, nutící se k probuzení. Čekal, že se stala nějaká nehoda a volají ho z nemocnice, ale místo toho…

          „Paulle? Tady Len...“

          Cože? Doktor Derrick měl co dělat aby potlačil mohutné zívnutí.

          „Len?“ Snažil se to pochopit.

          „Jo… Prosímtě, neměl bys na mě v dohledné době chvíli čas?“

          Paull zamžoural na svoje Damasko C23 (značkové hodinky, i když pouze mechanické a „nemoderní“, on na ně ale nedal dopustit). Dělá si kozy? Je pět ráno, do prdele…!

          „Seš magor? Hoří snad?“

          „Nemyslím teď hned okamžitě…!“

          Paull nepotřeboval být génius z tajné laboratoře, aby poznal rozhořčení a otrávený tón v hlase svého přítele. Úplně si dokázal představit, jak nad ním tam někde, kde zrovna je, kroutí hlavou.

          „A-a kdy jako?“ pokusil se k tomu postavit seriózněji a věcněji.

          – „Jak… Jak máš teď směny?“ Lennartův hlas se zdál velmi rozrušený.

          „Ranní a ty?“ On se zadrhává? To nebylo vůbec obvyklé.

          – „Odpolední,“ odvětil na to váhavě.

          „Takže večer?“ Musí bejt úplně v prdeli…

          – „Jo…“

          „Seš v pohodě?“

          – „Jo. O nic nejde.“ To vyprávěj holubům!

          „Takže v 11 v našem baru?“ Ujistil se ještě o čase a místě.

          – „Budu tam.“ Byla poslední Lennartova slova, než zavěsil.

          Paull se převalil z boku na záda a zíral na strop. Nebyla šance, že by mohl znovu usnout, takže se o to ani nesnažil. Přemítal, co mu asi může chtít. Tohle přece nemůže bejt jen tak… Něco jiného by bylo, kdyby se třeba půl roku neviděli, ale oni se před pár dny vrátili ze společné dovolené, tak co se za tak krátký čas mohlo dostat obvykle vyrovnanému vědci pod kůži tak moc, že se s ním potřebuje sejít?

          Ten podnik se jmenoval Bad Boys, ale pravidelní zákazníci mu říkali zkráceně B.B. Útulné místo, rozdělené hned do tří částí disponující hlavní místností s barem, jídelnou (kde se podávala především pizza) a tanečním parketem pro ty mladší.

          Už když tam Lennart opatrně vstupoval, všiml si Paulla sedícího na jeho oblíbeném místě u baru.

          „Ahoj.“ Vyvýšená židle po kamarádově pravici, byla jako obvykle volná a tak na ni usedl. Proč sem ho vlastně žádal o schůzku? Jak by mi asi tak zrovna ON mohl pomoct?

          – „No nazdar.“ Paull s úsměvem zvedl svou sklenici s dobrou skotskou, až o sebe kostky ledu jemně zacinkaly.

          Len si objednal totéž. V nastalém mlčení svíral sklenici mezi prsty, aniž by okusil její zlatavý obsah. Hovor ostatních hostů a hudbu doléhající sem ze sálu vnímal pouze jako kulisu. Dyť je to nesmysl… Stejně mu to nemůžu říct.

          „Tak? Řekneš mi konečně, proč si mě sem vytáh, nebo budeme celou noc zírat do sklenic?“

          Co? Len s sebou překvapeně trhl. Ano, to je pravda. To já chtěl, aby sem za mnou přišel… Ale odhodlat se k tomu, aby ho požádal o radu, bylo najednou mnohem těžší než si zprvu (nutno říct, že zahnaný do kouta) myslel.

          Paull tak nějak tušil, že Len řeší nějaké vnitřní dilema, tak nechtěl dotírat příliš a čekal, až mu to řekne sám.

          Becker si promnul kořen nosu a upravil brýle. To dřív dělával často, když přišlo na nepříjemná témata. Nemůže mě dostat z pasti, ale mohl by poradit alespoň co s Dvacet tři…

          „Máš teď někoho?“ zeptal se zdánlivě úplně mimo mísu.

          – „Co? Chceš se ke mně vrátit?“ Paull se uchechtl.

          Jasně, že ne! Len mu věnoval vážný unavený pohled, tak chirurg pokrčil rameny a raději se napil.

          „Potřebuju,“ zaváhal Němec, „s něčím poradit.“ Jo, to je ono.

          – „Tak jo. A s čím?“ zajímal se kamarád už o dost zaujatěji.

          „Myslím, že mě má někdo rád.“

          Paull si přiložil prst ke rtům a zamyšleně na něho zahlížel. Len si tak připadal jako pod drobnohledem a přestože obvykle neměl problém zachovat chladnou tvář, tentokrát mu nervozita podkopávala pevnou půdu pod nohama. Asi to bylo z části i tím, že Paull byl pro něj vlastně nejbližší člověk. Jediný komu věřil a zároveň tak důležitý, že nechtěl, aby o něm smýšlel špatně. A to byl ten největší kámen úrazu.

          „Ale jde o to, že je to ještě kluk,“ vypravil ze sebe nakonec a kopnul do sebe drink. „Je mu osmnáct, žije sám, je hezkej a to všechno, už jsem s ním párkrát i spal, ale… Nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo nějak daleko. Chápeš, moje práce a tak…“ Kurva, co mu to vykládám? Z tohohle si přece nic nevezme!

          Bylo to snad úplně poprvé, kdy s ním řešil nějaký svůj „vztah“ a Paulla to tak překvapilo, že na něj v první chvíli zůstal jen zírat.

          „Nevim co mam dělat,“ přiznal Len a poručil si další pití. Fakt nevím…

          – „Páni,“ vydechl jeho přítel ohromeně, „to bych do tebe neřek, že tě tak poblázní nějakej chlapeček, co sotva vylez ze střední,“ kroutil nad tím hlavou a stejně jako on si objednal další skotskou s ledem.

          Kdyby ze střední…

          „Nesměj se mi, jo?“

          – „Promiň, nechci se ti smát, jen… co na to říct? Myslel sem si, že možná někoho máš už chvíli, ale ty seš tak zarytej introvert, že z tebe nikdy nic kloudnýho nevypadne a teď… Si mě docela zaskočil, víš?“

          Lennart se od něho odvrátil. Skvělý, to je prostě skvělý… Neměl sem ti volat, seš bezcenej…

          „V pohodě…“

          Paull si tiše vzdychl.

          – „Řekl ti, že to s tebou myslíš vážně?“ zajímal se po další chvíli napjatého mlčení.

          Len měl co dělat aby si pohrdlivě neodfrkl. Nejde přece o to, co sme si řekli nebo neřekli. Jde o to, že to musí přestat! Ale jak to mam Paullovi asi vysvětlit a zároveň zachovat utajení celýho výzkumu? Navíc jak by na mě potom asi koukal, kdybych mu řek, že sem vlastně “zneužíval“ lidského pokusného králíka a tohle je důsledek? Už zase v něm vřel zoufalý vztek. Musel sklenici postavit na pult, protože se bál, aby jí snad nerozmáčkl.

          „To přímo… Ne,“ odpověděl váhavě.

          – „A ty?“

          „Co?“ Co, a já?!

          – „Co znamená on pro tebe?“

          Co to mele?!

          „Nic!“ odsekl bez rozmýšlení. Vlastně možná až příliš rychle vzhledem k tomu, jak pomalu a opatrně do teď volil svá slova. Co je to za blbou otázku?! Už se zase cítil jako myš zahnaná do kouta. Potřeboval poradit, ne, aby si ho přítel ještě dobíral…

          Paull se krátce zasmál.

          – „To zní, jako že seš v tom až po uši, víš o tom?“

          Len si promnul napnutý obličej. Rozčilovalo a mátlo ho to zároveň, ale takhle by to tedy rozhodně nenazval. To určitě!

          „Nebuď hlupák, jistě že ne… Prostě to nejde. Je jedno, co cítí on nebo já, i kdybych to věděl. Nemůžu a ani nechci s ním mít žádný vztah. Nemělo by to budoucnost, o to jde!“ odmlčel se. Paull ho nepřestával provrtávat upřeným pohledem. On se zdál někdy lehkovážným mužem, ale byly chvíle, jako tato, kdy jeho šedozelené oči působily rentgenovým dojmem.

          „S mojí prací to nejde dohromady…“ Dodal ještě nervózně s pohledem zabořeným do sklenice.

          – „No když myslíš,“ protáhl jeho přítel. „Takovýho tě neznam, obvykle si hledal způsoby, jak by něco bylo možný a ne, aby ses zarytě držel toho, proč to nejde.“

          Na to už Lennart neměl co říct. Tohle byl vážně blbej nápad, kroutil v duchu hlavou sám nad sebou.

          – „No pokud to je jak říkáš, tak si s ním promluv,“ navrhl mu kamarád nakonec. „Vysvětli mu svoje důvody a ukonči to, dřív než to zajde moc daleko. On si časem najde někoho jinýho a ty se vrátíš do svejch starejch vyjetejch kolejí.“ Paull to říkal přesně tak jednoduše, jak se dalo čekat od někoho, kdo neznal pravou podstatu. Jakoby si snad Dvacet tři, mohl najít někoho jinýho… Copak existuje šance, že by mohl pochopit, v jaký posraný společnosti to žijeme?

          „Díky zkusím to,“ souhlasil nakonec. Co mu zbývalo, než věřit jeho úsudku? Než to alespoň zkusit? Byl bezradný…

          „Kéž by to bylo tak jednoduchý…“

           – „Někdy je nejednoduší řešení to správný,“ pokrčil Paull rameny.

          Copak tohle může fungovat?

          Dopili, zaplatili a rozešli se. Stejně jako vždy…

          Lennart si zavolal taxi a jel domů. Paull za přítelem ještě starostlivě hleděl, dokud mu žluté auto nezmizelo za rohem na hlavní ulici a pak sám vyrazil domů.

 

          Další noc, zatímco doktor Beill se svou asistentkou dohlíželi na spánkový režim pokusných subjektů, doktor Becker mířil zdánlivě bezcílně a nenuceně vylidněnými chodbami institutu cestou k ošetřovně.

          Hrdlo měl stažené, adrenalin v krvi ho nutil spěchat a on se jen silou vůle držel svého rovnoměrného kroku. Ve tváři by na něm nikdo nic nepoznal, i kdyby snad někoho potkal, ale uvnitř se případných náhodných setkání hrozil, jako pokaždé, když se k číslu 23 tajně kradl. Tohle je ubohý…

          Na příslušné podlaží sjel pracovním výtahem. Ještě před tím se pojistil smyčkou na bezpečnostních kamerách. To ho naučil syn otcova známého. Ajťák každým coulem. Kdysi po něm Lennart chtěl, aby se pro něj naboural do zdejších systémů a zpřístupnil mu ty nejtajnější materiály, ale Ben ho odbil s tím, že jen sebevrah by se pokoušel lámat korporační bezpečnostní uzly a programy. „Protože,“ tvářil se důležitě, „i když seš sebelepší hacker, pro korporaci dycky dělá lepší,“ odůvodnil to.

          U smyčky na kamerách ho Ben varoval jen ohledně toho, že kdyby se pak vyskytl nějaký neplánovaný průnik zvenčí, tak tím nechtěně pomůže nějakým zlodějům informací k zisku a až se to provalí, udělají z něj spolupachatele. Což si Lennart myslel, že nehrozí, vzhledem k tomu, o jaký výzkum se jednalo. A i kdyby ano, riskoval život stejně.

          Tou dobou, už byl Dvacet tři mimo nebezpečí života na samostatném lékařském pokoji. Vklouznul za ním tiše, jako myška za doprovodu tichého šoupavého zvuku zavírajících se dveří. Otočil se čelem do místnosti a uviděl mladého muže sedícího na posteli hledícího jeho směrem. Myslel si, že už bude dávno spát a tak ho to překvapilo.

          „Doktore Beckere…“ hlesl pacient téměř neslyšně třesoucím se hlasem s nevěřícným pohledem modrých očí zalívajících se slzami. Chlapec se chtěl pousmát, ale rty se mu chvěly strachem. Přeci jen zadané úkoly nesplnil a měl by tedy přijít trest…

          Lennarta pohled na něj zabolel, tak na okamžik zavřel oči. Promluvit… Musíme se si promluvit…! Připomínal si, proč přišel.

          Nádech – výdech.

          „Dvacet tři,“ zvedl víčka, „přišel jsem ti něco říct.“ Zabezpečil dveře zevnitř a s novým odhodláním k němu vykročil.

          Mladíkovým tělem projelo příjemné mravenčení. Mluvení… To přeci není žádný trest… Usadil se do tureckého sedu, otřel slzy do rukávu a dychtivě pozoroval, každý doktorův krok.

          Lenovi bilo srdce v hrudi jako o překot a nervozitou se mu stáhl snad každý mimický sval. Vážně… Jak zamilovaný školáček, sem snad debil?! Zlobil se sám na sebe, když opatrně přisedal na okraj postele.

          „Potrestáte mě?“ zeptal se hoch. Dlaně v klíně si nervózně mnul a hleděl na něho bezelstnýma očima dítěte, které by bez zaváhání skočilo ze střechy  nejvyšší budovy světa, kdyby mu to přikázal.

          A přesně to byl důvod, proč se Len vedle něho cítil tak zle. Musí se osamostatnit! Posunul si brýle a promnul kořen nosu. Chtěl jsem mu pomoct, ale takhle je to pro něho jen horší… Věděl jsem už dávno, že je to tímhle způsobem neudržitelné. Tak proč mi kurva vázne hlas?!

          „Nepřišel jsem kvůli tomu,“ vypravil ze sebe a podíval se na něho.

          Dvacet tři by mohl v těch jeho tmavých inteligentních očích klidně utonout. Krátil se mu dech a vysychalo v ústech. Beztvaré myšlenky, vyzývající doktora, aby se ho dotkl (alespoň maličko, ale raději víc), mu létaly hlavou, aniž by je dokázal uchopit. Měl ho na dosah. Jen smět se otřít o lem jeho lékařského pláště by ho učinilo neskonale šťastným. Ale doktor mu přišel něco říct. Neměl by ho přerušovat, pokud ho nechce rozzlobit. Tak moc se bál, že by se pak mohl zvednout, odejít a už se nikdy nevrátit…

          Ale doktor Becker mlčel a napětí v pokoji houstlo, každým okamžikem.

          „Jsem tu dnes naposled.“; „Už tě nikdy nenavštívím.“; „Nemiluju tě.“; „Nemá to budoucnost.“; „Oba nás zabijí, když se to provalí…“; „Jsi jen vzorek. Součást výzkumu. Nikdy nesmíš být nic víc!“ Lennart ta slova nedokázal říct. V té chvíli byl zase osmiletým klukem, který přišel do pokoje svého nemocného bratříčka, aby mu se slzami v očích, staženým hrdlem a lživým úsměvem na rtech hrál digitální holografické divadlo o krásném světě, který pro něj nebude nikdy existovat. „Musíš být na brášku, hodný, víš?“ říkala mu matka. „Vím, že je to těžké, ale ty musíš být silný, Lennarte. Pro něj. Nechceš přeci, aby trpěl ještě víc…“ Dodnes si pamatoval její odvracející se uplakanou tvář a třesoucí se hlas. Byla to ona, kdo ho naučil, že pacientům, zvlášť umírajícím, kteří nemají budoucnost, se musí lhát a dávat naději.

          Nikomu o Hansovi neřekl. Jen Paullovi svěřil své tajemství, že to kvůli němu se stal doktorem a toužil po výzkumu. S naivní představou, že zbaví lidstvo genetických onemocnění. Že to byla utopie, poznal už během studií, ale jak velká se přesvědčil až tady, když viděl, jak ty děti trpí. A proto, že to nemohl změnit, neustále znovu a znovu lhal. Spolupracovníkům, těm dětem, sám sobě… Jak by mu teď měl vzít iluzi, kterou pro něj sám vytvořil?

          Dvacet tři nevěděl co se děje. Chápal jen, že to je něco strašně moc vážného, když doktor přišel, aby si promluvil a – mlčí. Sledoval, jak se v doktorových očích zaleskly slzy, nepatrně se chvěje a svírá ruku v pěst. Uvnitř pocítil známky paniky. Nechtěl ho ztratit. Ne, on ho NESMĚL ztratit! Rozhlédl se po pokoji. Nic ho nenapadalo. Hledal cokoliv, co by doktorovi mohlo zabránit, aby pokračoval…

          A pak to uviděl. Z kapsy jeho pláště vykukoval kousek široké modré stuhy. Sáhl po ní jako po spáse. Vytáhl ji z jeho kapsy a cítil horkost rozlévající se mu v útrobách jako mnohem příjemnější lék, než které mu zde dávaly. Pousmál se nepřítomně. Jen držet ten kus látky mezi nejistými prsty mu přinášel ty nejpříjemnější vzpomínky. Netušil proč je to tak důležité, ale ta stuha byla jejich tradiční pomůckou při milování. Přejel si s ní po dlani a ztěžka vydechl, když ucítil, jak dole tuhne.

          Len s sebou trhl. Nemohl dovolit, aby se ho teď 23 dotkl. Přišel se s ním rozejít, i když to nebylo tak úplně přesné, protože oni spolu nikdy doopravdy žádný vztah neměli. O to víc ho překvapilo, když si uvědomil, co ten kluk ukořistil z jeho kapsy. Úplně zapomněl, že ji stále nosí. Byla už tak běžnou součástí jeho pracovního úboru, že si ji po návratu z dovolené zapomněl vyndat.

          „Dneska ne, Dvacet tři,“ vydechl téměř zoufale. „Vrať mi to,“ přikázal mu, ale zradil ho hlas. Vztáhl k němu ruku, ale nepokusil se mu ji násilím vytrhnout. Pohledem ho vybízel, aby mu ji dobrovolně odevzdal, tak jako ho poslechl vždy. Dneska si ho nemohl vzít. Kdyby to udělal, nikdy už by mu neměl jak říct, že s ním takhle už nemůže být. Veškeré argumenty, které ještě teď mohl vymyslet a dát, by ztratily na vážnosti ještě před vyslovením… Tlukot srdce ho ohlušoval, hlavou mu vířily poplašené myšlenky. Při pohledu na tu stužku si i jeho tělo začalo žádat svou splátku. Na oba působila, jako spouštěč Pavlovova reflexu.

          „Dej – mi – tu – stuhu…“ procedil skrze zuby. Prosím Dvacet tři, poslechni mě…

          Dvacet tři se od něj ale odtáhl.  Přitiskl si svůj poklad na prsa. Věděl, že by měl poslechnout. Nechtěl ho rozzlobit. Ale doktor byl smutný. Něco ho trápilo a to ho bolelo, jako by to byla jeho vlastní bolest. Nechtěl, aby plakal.

          „Nemůžu…,“ hlesl a s omluvným křečovitým pousmáním si tou stuhou zakryl oči a zavázal ji vzadu na hlavě. Dělat tohle s ním, bylo to nejhezčí, co kdy poznal. Kdyby se to doktorovi taky tak nelíbilo, tak by to s ním dělat nechodil, ne? Dvacet tři byl pak vždycky moc šťastný a teď chtěl, aby byl šťastný i jeho doktor…

          Len ho mohl zastavit, ale vzrušení jím už zase procházelo a otupovalo mu rozum. Nedělej to… Proboha tě prosím… Ale když si ten kluk zakryl oči páskou a už ho nemohl terorizovat svým nevinným pohledem, Len si skousl ret.

          „Chyběl jste mi, doktore,“ vydechl chlapec. Všechnu svou touhu a frustraci z odloučení vetkal do těch čtyř slov. Natáhl k němu ruce a překřížil zápěstí v již němé výzvě.

          „Nepokoušej mě…,“ zkusil se Lennart naposledy vzepřít. Musíš pochopit, že tohle není správný, že jsem ti ubližoval víc než oni! Já už nechci…

          „Mám vás rád.“ Modrá stuha vypila první slané slzy.

          Ty…! Prudce ho chytil za překřížená zápěstí a silně stiskl jeho hubené ruce. Už toho mám dost! S tím vstal a beze slova ho zvedl na nohy a přirazil zády na nejbližší zeď. Řek jsem – „NEPOKOUŠEJ MĚ!“

          Doktor Becker nebyl nijak vyjímečně silný, ale na to aby zvládnul zkrotit hubeného o deset let mladšího kluka, který se navíc nebrání, to bohatě stačilo.

          Chlapce to bolelo. Údy se mu po probodání ještě úplně nezahojili, i když nanoboti dělali, co uměli. Přesto mnohem intenzívněji než to, cítil doktorův horký dech na svém krku a to ho rozechvívalo a rozpalovalo zároveň. Zády se tiskl k chladné zdi, ale ta nedokázala uhasit jeho vnitřní žár.

          Lennart váhal jen vteřinu, než se přisál rty k jemné bledé pokožce na jeho krku. Cítil dezinfekci smíšenou s charakteristickým pachem potu. Ta kombinace ho vzrušovala ještě víc. Rozkrokem se mu otřel o nohu a on mu s ní vycházel vstříc v jemných pohybech. Tohle chceš?!

          Dvacet tři se konečně dočkal. Vychutnával doktorovu blízkost, jeho vlhké rty i jemné okusování, kolem lícních kostí a tření zubů o jeho ušní lalůček. Vzdychal a toužil po všem, co mu bude jeho doktor ochotný dát, aniž by dokázal nad čímkoliv přemýšlet, zcela podřízený jeho vůli.

          Jenže nejhorší na tom bylo, že Len to taky chtěl. Dostal se do bodu, odkud nebylo návratu. Zajel mu žádostivou dlaní pod vršek bílého pyžama a hbitými jemnými prsty si klestil cestičku stále výš po jeho chvějícím se poddajném jemně tvarovaném břiše až k hrudi, kde zavadil o bradavku.

          Dvacet tři zadržel dech, jak se jeho tělo najednou napnulo a chlouba mu v kalhotech, zapřená o doktoru nohu, pulsovala vlastním, na chlapcově vědomí, zcela nezávislým životem.

          Lennart nahmatal zdroj citlivosti svého pokusného subjektu a silně ten drobný kopeček stiskl mezi dvěma prsty. Copak nechápeš, že takhle to dál nejde?!

          Číslu 23 z úst unikl bolestný sten.

          Nemůžeš mě mít rád!

          Lennart vytáhl ruku zpod trička, sundal si brýle z očí a zastrčil je do kapsy pláště. Jen krátká přestávka, než se opět nechal pohltit potřebami měsíc abstinujícího těla. Rukou mu zajel do kalhot po mužství dolů, kde pevně chňapl po varlatech. Nejsem lepší než ti ostatní tady…!

          Bolelo to. (Ne)závisle na té bolesti ale číslem Dvacet tři projela první vlna nastupujícího orgasmu. Chtěl ho. Jeho doktor ho chtěl tak moc, až to bolelo… Neexistovalo nic opojnějšího.

          Len pustil nádobíčko svého milence a zajel prsty k jeho zadní dírce, kam bez dlouhého váhání jeden vsunul. Nejprve pomalu. Jen bříško ukazováčku, pak půl prstu, až se dostal nadoraz.

          Dvacet tři se už neudržel a vlivem všeho toho nenadálého vzrušení vyvrcholil. Dýchal tak rychle, že se mu z toho motala hlava, ale pod stuhou zakrývající jeho blankytné oči, zářil spokojený úsměv kompenzující veškerou způsobenou bolest na obou frontách.

          I Lennart dýchal jako po maratonu. Díval se na něj a teprve v té chvíli mu zašpiněnému od spermatu toho dítěte začalo docházet, co vlastně udělal. Ruce se mu roztřásly.

          Chlapec sotva stál na neposlušných nohou.

          Len ho pustil, couvl a zapotácel se. Proboha… Rozostřeně sledoval, jak 23 klesá podél zdi přivítat se s podlahou. Chytil se za hlavu vnitřně zcela otřesen. Promluvit… Měli jsme si jen promluvit…!

          Chlapec si u země stáhl stuhu z hlavy. Oči měl zarudlé, ale na tváři se mu stále rozléval výraz absolutního štěstí.

          Natáhl ruku k doktorovi i s páskou.

          A tak zůstali snad nekonečnou vteřinu. Unavený šťastný kluk a bledý šokovaný stále ještě způli nadržený doktor…

          Musím pryč! Uvědomil si Len. Nemohl tam zůstat. Neměl žádné právo dívat se mu do očí. Udělal to znovu. Zase na něj sáhl TÍMHLE způsobem. A chlapcův úsměv byl jen ostnem do Lennartova už tak dost zkoušeného srdce.

          Sáhl po pásce, a beze slova odkráčel. Jištění dveří ho dlouho nezdrželo. Chodbou se prohnal jako tornádo. Nesnažil se, jako jindy, předstírat nezaujatou vyrovnanost. Vrátil se o několik pater výš, vypnul smyčku na kamerách, spěšně zapadl na nejbližší záchodky, zavřel se v kabince a musel si odpomoci od vzrušení sám. Teprve, když i jeho mužství dosáhlo svého, si připustil katastrofální selhání, kterého se právě dopustil. Seděl tam na zemi, přitáhl si kolena k sobě a vztekle i zoufale zároveň znovu a znovu vyrážel hlavou proti těm kloubům, jako by se právě tam ukrýval zdroj všeho zlého, co ho kdy potkalo a co způsobil. Je to kurva na nic, Paulle! Nefunguje to… Žádný JEDNODUCHÝ řešení nepomůže!

          Jediným jeho štěstím, té noci bylo, že ho při cestě z ošetřovny nikdo nepotkal…

 

          „Připravte labyrint,“ rozkázal doktor Becker technickému oddělení v pátek ihned po nástupu na odpolední směnu.

          Muž na obrazovce se neochotně podrbal v několikadenním strništi na bradě.

          „No já vám nevim…“

          „Udělejte to!“ Ukončil přenos.

          Slečna Afoyalan se starší sestrou Waynovou se po sobě tázavě podívaly.

          „Seš si jistej?“ doktor Curtis se snad ještě nikdy netvářil hloupěji.

          Len pro ně měl pouze zcela nečitelný výraz a chladný pohled. Nic nechápete…

          „Na čí odpovědnost?“ Alanův hlas poskočil o půl oktávy výš, jak se vehementně pokoušel dát najevo svůj nesouhlas.

          „Na moji.“ Ničemu nerozumíte…

          Nastalo ticho rušené pouze tichým tap-tap jak prsty asistentek zařizovaly úkony přímo nesouvisející s hlavním testem dne.

          Dveře do kontrolní místnosti se znovu otevřely. Blonďatý kolega s nastupující pleší vešel a pozdravil zbylé osazenstvo.

          „Ty…?“ Curtis viditelně nechápal, která bije.

          „Vadí?“ oplatil mu otázku doktor Beill.

          „Ne,“ odvrátil se kolega z ranní směny.

          Ulrichovi s Lennartem stačil oční kontakt, aby dospěli ke vzájemné shodě. Mluvili o tom spolu včera v noci. Existoval jediný způsob jak potvrdit, nebo vyvrátit Lenovu teorii. Podstoupit test telepatie. A protože by to doktor Bishop neschválil, rozhodli se využít toho, že je momentálně celé vrchní vedení institutu na ústředí korporace ve Washingtonu, s tím že ho následně postaví až před hotovou věc. Buď Sedmička uspěje, nebo se budou zodpovídat ze ztráty minimálně jednoho vzorku. Len si to vzal na zodpovědnost, ale Ulrich si to nechtěl nechat ujít.

          „Číslo sedm do Labyrintu. Číslo Dvacet pět do Rozhledny!“ zavelel Lennart ošetřovatelům a ostraze: „Zvyšte pohotovost na třetí stupeň.“

          „Důvod změny?“

          „Spouštíme labyrint.“

          Ostřílený, boji zocelený kapitán Boyle kývl na souhlas a třem doktorům a dvěma asistentkám v kontrolní místnosti nezbývalo než čekat. Holoobrazovka nad hlavním panelem zprostředkovávala přenos předstartovních příprav. Pohyby ostrahy, přesuny subjektů, nahazování systémů bludiště… Lennart vše sledoval analytickým pohledem se založenýma rukama. Ulrich poklepával ukazováčkem o desku stolu a Alan nervózně přecházel těm dvěma za zády.

          „Jestli nás chceš rozptylovat, můžeš jít,“ navrhl po chvíli světlovlasý Němec, aniž by mu věnoval jediný pohled.

          „Trhni si!“ odsekl Curtis. Když už se k tomu nachomýtnul, tak to chce taky vidět. Ať už to bude úspěch, nebo katastrofa.

          Samotné přípravy testu, včetně izolace ostatních subjektů, trvaly dvě hodiny. Číslo 7 umístili ošetřovatelé přesně doprostřed bludiště. Číslo 25 upoutali do anatomického křesla v místnosti nad bludištěm. Znecitlivěli mu oční víčka a zamezili v jejich pohybu. Před sebou měl množství obrazovek zobrazujících všechny chodby v Labyrintu a do žil mu vpíchli dávku metamfetaminů pro zvýšení pozornosti a zrychlení psychomotorického tempa.

          Vědci v kontrolní místnosti dostávali hlášení o připravenosti od jednotlivých oddělení. Včetně rozhořčené pózy profesorky Gardinier.

          „Co si myslíte, že děláte, Beckere?! Tohle vám neprojde!“ hrozila černovlasá Francouzka.

          Výraz doktorovy tváře zůstával netečným. Možná… Len se s Juliane hádat nechtěl. Postaráte se to, co? Ušklíbl se v duchu napůl smířeně. Začínalo mu to být jedno. Kdyby ne, nemohl by zajít tak daleko. Potřeboval něco dělat. Něco změnit na stavu věcí. Tu noc s 23 pochopil, že už OPRAVDU nemůže pokračovat… A Paullova jednoduchá řešení byla taky k ničemu!

          „Zahajujeme test, slečno, potřebujeme ten kanál,“ oznámil jí hlasem bez jakékoliv intonace. Dáma zmlkla a ještě půl vteřiny ho přes digitální linku pozorovala, jakoby se pokoušela odhadnout, co stojí za tou změnou. Chybělo mu vědecké nadšení, i ta chladná odměřenost posledních let, kterou se pyšnil.

          Lennart spojení ukončil sám.

          „Všichni připraveni? Onyeko?“

          – „Ano doktore.“

          „Sestro Wyanová?“

          – „Ano.“

          „Ulrichu?“

          – „Jdeme na to.“

          „Alane?

          – „Že váháš… Tak už to spusť, nebo tu vypustim duši,“ promnul si kolega ruce.

          A pak všem doktor Becker oznámil zahájení testu, sám napnutý k prasknutí. Přeci jen to bylo velmi riskantní.

          Stáli nyní vedle sebe a sledovali, jak dávka sedativ podaná číslu 7 před převozem do bludiště přestala působit. Blondýna s šedozelenýma očima v kazajce na lůžku pomalu otevřela oči a upřela je směrem na kameru.

          „Číslo Sedm. Toto je nejdůležitější test tvého života. Nacházíš se v Labyrintu. Buď jím projdeš, nebo zemřeš. Logika ani paměť ti nepomohou. Některé stěny mění svá postavení. Chodby jsou plné pastí a aktivovali jsme útočné drony, které mají jediný eliminační cíl – TEBE. Tvá jediná šance se nachází v rozhledně nad bludištěm. Vzorek číslo Dvacet pět je tam upoután a má před očima výhled na vše co se uvnitř děje. Víme, že se dokážeš svou myslí dotknout jeho vědomí. Udělej to i nyní a přežiješ. Předstírej stagnaci a zemřeš,“ oznámil jí doktor Becker a ukončil spojení. Výsuvné držáky, poutající subjekt na lůžku se na pokyn jedné z asistentek vrátily do výchozí pozice.

          Sedmička se od kamery odvrátila a upřela oči ke stropu.

          „Gama vlny na 30 – 40 – 55 – 60 – 70 hertzech…,“ hlásila Afričanka.

          Žena na obrazovce se postavila, svěrací kazajka se samovolně rozepla a uvolnila tak její ruce. Sedma sklouzla z lůžka a pár vteřin bylo jen ticho rušené dechem lékařů a tlumeným hučením všech možných agregátů, které k nim z útrob komplexu doléhalo.

          „Tep 80 za minutu, tlak 120/80.“

          Sedmička se zlomyslně usmála a svůj pronikavý pohled, upřela znovu na kameru. V té chvíli měl Len pocit, že se mu zastavilo srdce, ale s ním i veškerý okolní čas. Chtěl zamrkat, ale víčka ho neposlouchala. Rychlostí nervových spojení v mozku se mu začala šířit panika.

          Až náhle uslyšel ve své hlavě cizí hlas:

          „Gratuluji! Odhalil jsi mě.“

          Len nepochyboval, kdo že to k němu mluví. Obraz ženy na obrazovce se mu bolestně vypaloval do mysli.

          „A já tě - za to zničím…“