Plán

          Len odešel z lékařského pokoje pokusného subjektu číslo 23 až nad ránem. Po předchozím nervovém zhroucení nezbyly v jeho tváři a chování žádné stopy. Stal se opět tím na pohled chladným odměřeným vědcem, kterého tu všichni znali.

          Vrátil se na ošetřovnu, usedl na postel, připojil zpět kapačku a přikryl se. Nedokázal říct, co přesně se tam stalo, ale nemohl popřít, že v okamžiku kdy ho políbil, měl dojem, že jim pouze jejich tělesné schránky brání ve splynutí v jedinou bytost. Jakoby se dotýkali mnohem intimněji, než kdykoliv dřív při sexu. Ještě stále mohl cítit dozvuky toho jedinečného spojení…

          Nebylo to tak, že by ho nikdy před tím nelíbal, ale doposud to ještě ani jednou nebylo tak intenzivní, aby se mu roztřásla kolena.

          Proč teď? Stejnou otázku si kladl ve své noční můře. Byla dílem Sedmičky? Nebo jeho vlastního, unaveného, vystresovaného mozku? Nevěděl. Jedno ale bylo jisté: Musíme pryč!

          Začínal si uvědomovat, že je doopravdy, úplně v řiti. Dá se říct, že zabil č. 25, číslu 7 málem dopomohl k útěku. V noci se přikradl do pokoje Třiadvacítky, kterého políbil a sliboval mu útěk. To samo o sobě úplně stačilo na to, aby se mu sevřel žaludek, roztřásly ruce a ten nápad chtěl zase ihned hodit za hlavu.

          Jenže teď už nebylo cesty zpátky. Nemohl víc lpět na důvodech, „proč ne“. Přesně jak řekl Paull, musel začít přemýšlet nad tím, jak tento problém SKUTEČNĚ vyřešit. Aby s tím ale vůbec mohl začít, musel se postavit čelem tomu, co způsobil. A to znamenalo chovat se, alespoň prozatím, jako obvykle.

          Ať šlo o jakékoliv vyšetření, které kolegové z ošetřovny potřebovali - spolupracoval. Odpovídal věcně, prakticky a odborně. Požádal o záznam testu čísla 7 a jako skutečný profesionál si jej procházel, ještě na ošetřovně, jakoby se nestalo vůbec nic.

          Nehnul ani brvou, když za ním během dopoledne přišel doktor Beill, jehož fialové kruhy pod očima byly důkazem spánkového deficitu.

          „Rád vidím, že už jsi zase v pořádku,“ řekl namísto pozdravu, usmál se a přišel blíž. „Docela jsi nás vylekal, když jsi tam s sebou najednou seknul.“ Automaticky chytil Lena nad zápěstím a začal počítat jeho tep.

          „Vážně si se před týdnem vrátil z dovolený?“ zeptal se německý kolega rádoby mimochodem, pustil Lennartovu ruku a mávnutím dlaně před očima si vynutil jeho plnou pozornost.

          Len přestal sledovat obrazovku počítače na svém předloktí a věnoval Ulrichovi nic neříkající pohled.

          „To nebyla reakce odpočatýho vyrovnanýho člověka.“

          - „Myslíš?“ Tak jednoduchý to asi mít nebudu co?

          „Vim!“

          Dobře, tak jo.

          - „Co chceš slyšet?“

          „Pravdu.“ Kolega si založil ruce na prsa. „Co se s tebou stalo? Souvisí to s tím testem? Proč ses po probuzení ptal na Třiadvacítku?“ vychrlil na něj.

          Na Lenovi teď bylo, aby to nějak uvěřitelně vysvětlil.

          - „Sedma se mi dostala do hlavy,“ přiznal věcným odměřeným hlasem. Akceptuj to, oukej?

          „Slyšel jsem v hlavě její hlas,“ otočil se zpět na obrazovku a několika kliknutími vrátil záznam k první záložce, kterou si v něm vytvořil. Ukázal tak Ulrichovi okamžik, kdy ke kontaktu došlo.

          „Tady.“

          Sedma se právě dívala upřeně do kamery, jakoby skrz její objektiv mohla mít přímé spojení s kýmkoliv v kontrolní místnosti.

          Beillovi se světlé obočí spojilo do tenké linky, nad kterým se mu rýsovala ustaraná vráska.

          „V tom případě, potřebujeme vědět víc.“

          - „Podám kompletní hlášení.“

          Kolega se zvedl a otočil k odchodu.

          „Opravdu seš v pořádku, Lennarte?“ zastavil se ještě ve dveřích.

          Přestaň se v tom laskavě šťourat a běž si po svým, jo?!

          - „Jo.“

          „Dobře. Tak se dej do kupy. Až se vedení vrátí, budeme mít všichni co vysvětlovat.“

          - „Jo.“ Jako bych to nevěděl…

          Sledoval, jak se za Beillem zavřely dveře a následně se pohledem vrátil zpět k záznamu T-testu. Sevřel křečovitě ruce v pěsti. Bojoval s vnitřním napětím, které mu kroutilo útroby do neforemného uzlu.

          To nemůže vyjít… Prostě nemůže! Uměl se ovládat. Celý rok vydržel nejistotu a spalující touhu ohledně sebe a 23. Jenže tentokrát to bylo jiné. Neuměl si ani představit, že si jeho nočního výletu z nemocničního lůžka nikdo nevšimne. Byl tak na dně, že neměl čas, myšlenky a ani prostředky k tomu, aby udělal na kamerách smyčku. Kdykoliv se to může provalit…

          Jakoby neměl dost vysvětlování i bez toho!

          Přál by si, aby se nic z toho nestalo. Kdyby alespoň vzít zpátky slib, který Dvacet tři dal… Takto už nemohl předstírat, že o nic nejde. Nešlo si dál namlouvat, že je to pouze chvilkový zkrat, předstíraná bratrská výpomoc, či neortodoxní medicínsko-vědecký přístup. Ne! Ode dneška bude muset vědomě a cíleně lhát úplně všem. Dělal to vlastně celou dobu, ale zdálo se to jednodušší, když zároveň s nimi lhal i sám sobě. Jenže tomu byl konec!

          Modré oči čísla 23, kterým už šest let dával naději, ho konečně dohonily. Chuť polibku, kterou nedokázal setřást ani spláchnout vodou ze svých rtů, ho mučila. Může vůbec záchrana jediného kluka, i kdyby se povedla, odčinit, co tady dělali mnohým jiným? Uplynulé roky byly pro všechny zúčastněné hříchem, ze kterého neexistovalo vykoupení. A může vůbec někoho zachraňovat, když nedokáže pomoci ani sám sobě?

          Sevřel ruku v pěst tak silně, že si zaryl nehty do kůže. Vzpamatuj se! Už teď máš zaděláno na problémy! Nadechl se a na několik okamžiků zavřel oči, než si byl jistý, že se mu bude dařit opět tvářit vyrovnaně, načež se přinutil pustit záznam dál a raději pokračoval v „práci“. Vědecký mozek mu vypočítával pravděpodobnost přežití na 0,000001… V koutku mu zacukalo. Dyť já ani nemam žádnej plán! Připadal si ubohý.

          Později odpoledne měl sice lékařský dozor námitky proti Beckerově propuštění, ale jelikož pacient nejevil známky jakéhokoliv poškození mozku nebo srdeční slabosti a všem testům se podrobil dobrovolně a všechny dopadly uspokojivě, neměl důvod ho zdržovat.

          Výhoda víkendu spočívala v tom, že na vše dohlíželi jiní pracovníci než během týdne. Chyběly jim tedy určité podstatné informace a některým i vlastní úsudek. Jediný, kdo by tak mohl Lennarta zastavit, byl Ulrich Beil, a ten už tou dobou zaslouženě odpočíval.

          Len využil pravděpodobně poslední příležitosti, než mu vedení odejme status volného pohybu E (exception) a připraví ho tak o výjimku umožňující opouštět institut. S chladným výrazem ve tváři rázně vyšel z budovy, na parkovišti přes ulici nastoupil do své stříbrné korvety a vyrazil směrem do centra. V nákupním středisku si následně za hotové koupil mobil na jedno použití, přepsal do něho číslo ze svého přístroje, a ten hned zase vypnul.

          Znal jediného člověka, kterého mohl ve své situaci kontaktovat. Přičemž pokud z toho měl vyjít s hlavou na krku, nesmělo je vůbec nic spojovat.

 

          V garáži rodinného domku na 29. avenue hrál tak hlasitý rap, že kdyby venku vypukla třetí světová válka, její majitel by o tom neměl ani tušení. Prostředí rámované jedenácti reproduktory se subwooferem nové generace působilo jako hermeticky uzavřené před vnějším světem, který byl pro Benjamina Franklina doslova válečnou zónou, jíž se vyhýbal jako čert kříži.

          Tento třicetiletý muž rachitické postavy a světlých kudrnatých vlasů seděl v točitém křesle se zarudlýma očima upřenýma na jednu ze tří holografických obrazovek své počítačové soustavy, kde se věnoval řetězci příkazů a čísel, kterým mohl rozumět jen někdo jeho oboru. Tu a tam se podrbal v několikadenním strništi na bradě a zcela ignoroval zápach z kýble pod stolem. Nic mimo jeho vlastní mikrokosmos se ho nedotýkalo.

          Rodiče, se kterými doposud žil, už ho tam pro jistotu ani nenavštěvovali. Abigail se nechtělo brodit hromadami plechovek od energetický nápojů a krabic od pizzy, aby jí nakonec jen vrazil kýbl se splašky, který potřebuje vynést a ještě jí vynadal, že mu tam dělá bordel. Daniel si zase se synem už léta neměl co říct. Své pokusy přimět Bena k reprezentaci rodiny a svatbě dávno vzdal. Jako člen správní rady farmaceutické společnosti Johnson & Johnson od něho vyžadoval jediné - aby přispíval na chod domácnosti. A to se Benovi nějakým zázrakem stále dařilo, i když oficiálně nebyl nikde zaměstnán.

          Když tento zombii připomínající člověk obdržel hovor z jednorázového devítimístného čísla bez obrazu se skresleným hlasem, nijak se tomu nepodivoval. V prostředí v jakém se pohyboval, to bylo docela běžné. Však měl sám komunikátor několikrát ošetřený proti vysledování. Zaujalo ho však, že je takto kontaktován na svém občanském čísle to už totiž obvyklé opravdu nebylo.

          Zamrkal, odtrhnul pohled od obrazovky a unavené oči se mu rázem zalily slzami. Bolestivě promnul celý obličej a zaváhal, jestli hovor přijmout či nikoliv. Zatímco mu tedy v hlavě běžely kalkulace jedniček a nul, pro a proti, možných důvodů a vysvětlení, spustil se záznamník:

          „Dosažitelnost persony Ben Franklin je aktuálně nula. Můžete zanechat vzkaz.“ – PÍP!

          - „Bene, tady Len. Lennart Becker… Zvedni to. Není možný, abys nebyl na telefonu. Potřebuji s tebou naléhavě mluvit.“

          Ben ovšem přes hlasitou hudbu neslyšel ani slovo. Jen blikající červené světlo záznamového zařízení se mu vpalovalo do mozku se strojovou pravidelností.

          „Vzpomínáš si na mě? Asi před rokem, jsi mě učil jak udělat časovou smyčku na kamerách…“

          Protože se nejednalo o video hovor, obrazovka zůstala černá.

          „… potřebuji se s tebou sejít …“

          Song se blížil ke konci a hudba pomalu utichala.

          „BENJAMINE!“

          Třicetiletý hacker s sebou trhl, až málem spadl ze židle. Takhle mu nikdo neřekl už ani nepamatoval, navíc to číslo, známý hlas… Nevěstilo to vůbec nic dobrého!

          Spíše z naučeného zvyku než čehokoliv jiného se natáhl a hovor přijal.

          „Bene?“

          - „J-jo… C-co… c-chceš?“ protáhl rozmrzele celý nesvůj, že mu někdo nenadále narušuje jeho plány. Srdce mu tlouklo následkem šoku tak rychle, že s ním jeho nezvyklé tělo stěží zvládalo držet krok a dech.

         „Nechceš si to ztlumit? Vždyť mě nemůžeš ani slyšet…“ Hudba už zase nabírala na intenzitě.

          Ben přístroj instinktivně vypnul.

          „…tam?“

          - „Hm…?“ Na nějaké cílené vnímání nebo přemýšlení bylo pro kainofobika jako on ještě příliš brzy. Takovou změnu událostí a režimu potřeboval nejdřív vstřebat.

          „Bene?“

          - „Hm?“ Kdyby se dokázal plně soustředit, postřehl by, že Lenův hlas zní nezvykle podrážděně.

          „Potřebuji s tebou mluvit o něčem… vážném…“

          - „Hmmmm.“

          „Jsi doma?“

          - „Ehm,“ zmohl se Ben na strohé přitakání.

          „Cirka za hodinu jsem tam.“

          …

          Táhlý tón oznámil majiteli konec hovoru a na Benovi bylo, aby zvítězil v boji s panikou, která se ho začala zmocňovat.

          Přijede… Lennart Becker přijede… Pamatoval si člověka toho jména.

          Za hodinu tu bude… Rozhlédl se po své pracovně a viděl ty hory odpadků a všeho co doteď dokázal ignorovat. Už nemohl zůstat sedět. Došlo mu, že má hlad, že smrdí, viděl na jedné z vypnutých obrazovek, jak bezútěšně vypadá a pochopil, že není možné, aby v tomhle stavu přijal JAKOUKOLIV návštěvu. Nehledě na to, že o žádnou vůbec nestál a nevěděl, co má dělat, proč sem vlastně jede, nebo co po něm může tak najednou chtít…

 

          Když o hodinu později zastavila stříbrná korveta na příjezdové cestě, paní rodinného domu okamžitě došlo, proč už téměř hodinu se její syn třese jako ratlík mimo své počítačové království. Ať už se šel přivítat se záchodovou mísou, vypít kafe, vysprchovat, oholit (tedy spíš pořezat), nebo převléknout, působil u toho značně nesvůj. Podezřelý byl už samotný fakt, že z garáže vůbec vylezl…

          Abigail mladého Beckera nepoznala okamžitě, když vystoupil z vozu. Dokonce tápala, odkud že to jméno zná, ještě v okamžiku, kdy překročil práh domu a zvala jej na kávu.

          „Ne děkuji, paní Franklinová, přišel jsem za Benem,“ odvětil Len neosobně té menší, starší paní s načerno obarvenými vlasy a kulatým příjemným obličejem.

          „Ach, tak proto se rozhodl udělat ze sebe lidskou bytost? Možná byste měl chodit častěji, pane Beckere,“ zasmála se naoko pobaveně, ten úsměv však k jejím očím nedosáhl.

          Lennart to reflektoval, ale měl dost starostí s tím, aby se sám nechoval podezřele. Nebyl jako Paull, aby dokázal dělat vrbu každému, kdo se namane. V tomhle ohledu k lidem nikdy neměl dostatek empatie.

          „Je nahoře?“ zeptal se s pohledem upřeným na schody v chodbě.

          „Ano, tuším, že bude ve svém pokoji, mám ho zavolat?“ Byla to jen zdvořilostní otázka. A. L. Franklinová se ani nepokoušela hrnout k domovnímu komunikátoru, protože odpověď toho uhlazeného, inteligentního, dokonale upraveného muže s oválnými brýlemi byla zřejmá ještě před tím, než skutečně řekl:

          „Není třeba, děkuji. Zajdu za ním sám.“

 

          Lennart vyšel po schodech. Chviličku musel vzpomínat, kam že to má jít, ale když si všiml dveří s obrovskou lebkou a překříženými hnáty na konci chodby, bylo po váhání. Chystal se zaklepat, ale našel je pootevřené. Když už tedy vešel bez vyzvání, tak alespoň pozdravil:

          „Ahoj.“

          Tvor, který mu pozdrav opětoval, mu div nezpůsobil srdeční zástavu. Škrábance po žiletce Benovi zakrývaly náplasti. Vůně vody po holení byla tak silná, že překryla nejen pot a všechny nedokonalosti rychle provedeného sprchování, ale pro jistotu také i vůni mycích prostředků, které použil. Oblečení měl sice čisté, ale nasazené buď naruby, nebo alespoň zády dopředu. Byl tak hubený, že skelet jeho tváře připomínal lebku na dveřích a zarudlé hluboko vpadlé oči podtržené fialovými kruhy nedokázaly zamaskovat ani speciální oční kapky a krém. Benjamin proto v dokonale uklizeném pokoji, bez jediného smítka prachu, působil už na první pohled jako pěst na oko. Ani při maximální možné lidské fantazii, kterou Len beztak neoplýval, si nešlo představit, že sem tento člověk patří.

          „Co chceš?“

          Len za sebou zavřel dveře. Zašel tak daleko, že Bena vytrhl od práce, nemohl to smést ze stolu. Už jen proto, že neměl nikoho jiného, kdo by mu mohl poradit. Tak jo…

          „Vzpomínáš si, jak jsi mi říkal, že je jedno, jak dobrý jsi hacker, protože pro korporaci vždycky pracuje lepší?“ zeptal se opatrně. Sundal brýle z očí, promnul kořen nosu a otřel skla čistícím ubrouskem.

          - „Jo.“ Na Benovi bylo patrné, že se s jeho návštěvou doposud duševně úplně nesrovnal, proto se Len snažil volit slova ještě opatrněji než obvykle.

          „Jde mi o to, že ta smyčka na kamery, co jsi mě naučil, už nestačí…,“ nervozitou se mu stáhly mimické svaly v obličeji do absolutně nečitelného výrazu.

          - „N-nestačí?“

          Len si povzdechl.

          „Řekněme,“ začal, „čistě teoreticky,“ dodal zbytečně, „že potřebuji kromě kamer ošálit i rentgenovou místnost, čipovou čtečku, snímač otisků a oční sítnice.“

          V Benových čích se snad poprvé od toho telefonátu objevilo něco, co připomínalo zájem.

          - „Proč?“ Na slova „čistě teoreticky“ absolutně nebral zřetel. Byla pouze zástěrkou pro nerozhodné lidi, kteří sice už dávno vědí, co chtějí, ale stále ještě si to odmítají zcela připustit.

          „Musím něco… spíš někoho. Dostat z institutu, kde pracuji. Tajně…“

          - „Takže namísto krádeže informací, chceš korporaci okrást o věcné břemeno,“ přebral si to ajťák po svém. Už když po něm před rokem chtěl Lennart tu smyčku, tvářil se u toho jako by se chystal spáchat atentát na prezidenta. Tohle byl opravdu nečekaný vývoj událostí.

          „Něco takového,“ připustil vědec. Rozhodl se pro to teprve před několika hodinami a nemohl se zbavit pocitu, iracionality svého počínání.

          - „Nemožné.“

          Len na Bena pohlédl rozšířenýma tmavýma očima. Něco v něm takovou odpověď striktně odmítalo.

         „Nic není nemožné,“ oponoval mu odměřeně, jakoby předchozí nerozhodnost v jeho hlase a chování vůbec neexistovala.

          - „Pravděpodobnost, že člověk bez zkušeností jako ty, dokáže sám dopomoci k útěku někomu, koho korporace Genesis chrání tolika bezpečnostními opatřeními se rovná nule. Je mi líto.“

          Líto? Tobě a líto? Len měl pocit, že se v něm krev začíná doslova vařit. Od dětství nikdy necítil tak intenzivní neopodstatněný hněv, jako právě v té chvíli. Měl chuť chytit Bena za to černé triko, co na něho mávalo visačkou pod límcem a pořádně s ním zatřást aby z něj vymámil, co potřebuje a to ho děsilo.

          „Proto jdu za tebou.“

          Ben si začal poklepávat prsty o sebe.

          - „Nechápeš to.“

          „Co, přesně?“

          - „Nic.“