Útěk

          Pohled Dr. Beckera okamžitě ztvrdl. Oči sestry Hermanové se rozšířily.

           „Kde je doktor Beil?“

          Ukázala roztřesenou dlaní na obraz, z pokoje č. 7, odkud právě oba jeho kolegové kýžený subjekt vyváděli.

          Ulrich zůstává se Sedmou. Přelétl pohledem další holoobrazovky. Alan míří k Jedničce. Logicky, příprava k transportu…

          „Co to znamená, doktore? Co budeme dělat?“ pípla vyděšená asistentka.

          „Slyšela jste hlášení, ne?“ Sám se podivil nad chladnokrevností vlastního hlasu.

          V jejích očích se zalesklo nefalšované zděšení.

          „Ukončete je.“

          „A-ale, doktore…“ Hlas jí přeskočil.

          „Dobrá, udělám to sám,“ povzdechl si. „Připojte se k Beilovi, hned!“

          Žena vstala a vyběhla z kontrolní místnosti, jakoby jí za patami hořelo.

          Lennart zaujal její místo. Díky probouzení č. 7 se nikdo z ošetřovatelů ani asistentů nestaral o probouzející proceduru ostatních vzorků. Pouze jim uměle udržovali spánek. Jak příhodné pro jejich „ukončení“…

          Len spustil komunikační kanál a spojil se s Ulrichem.

          „Posílám za tebou Hermanovou, je tu úplně k ničemu,“ obeznámil kolegu věcně.

          „Už jsi vzhůru? Bezva, nakládáme Sedmičku a Jedničku.“ Tvář světlovlasého, staršího muže s počínající pleší na něj z monitoru vážně hleděla.

          „Postarám se o zničení ostatních vzorků,“ ujistil ho Lennart bezvýrazně. Mohl se jen domnívat, že to měl být původně úkol sestry Hermanové.

          Beil krátce zaváhal.

          „Dobře, Lene. Nezapomeň, musíš zničit všechny!“

          „Všechny,“ potvrdil kolegovi bez známek emocí.

          Spojení bylo ukončeno.

 

          Navzdory všude panujícímu shonu kráčel Lennart Becker chodbami institutu, jakoby se ho nic z toho netýkalo. Ve tváři nečitelný výraz v tmavých očích za oválnými brýlemi chladný odměřený pohled.

          Věděl, že musí jednat rychle. V centrále vše vypnul a odpojil. Smrtící injekci jim v umělém spánku beztak musí podat osobně. Neměli tam pro takovéto případy sérum namíchané v automatickém podavači. Bylo           připravené ve speciální laboratoři uzamčené v sejfu, kam měli přístup pouze pověřené osoby. Lennart „naštěstí“ patřil mezi ně.

          Ruce se mu třásly jen trochu, když vyňal z trezoru kufřík s injekcemi fenobarbitalu.

          Nikdo se ho nepokusil zastavit…

 

          Po cestě k pokojům subjektů minul Alana Curtise a skupinu zřízenců na nosítkách transportujících spící vzorek číslo 1.

          Blonďákův pohled sklouzl k Lenově kufříku.

          Lennart prošel bez zájmu kolem.

          Zastavil se v jedné z káznic, místností určených pro prožívání modifikovaně výchovných snů. Mimo LSD a dalších halucinogenů tam totiž ukrývali i tukdamium, látku zpomalující srdeční činnost a tepovou i dýchací frekvenci. Používala se pouze zřídka a obvykle jen v malém množství, aby subjekty zvládali „léčbu“ lépe. Teď ji ovšem potřeboval pro něco docela jiného.

          Ještě za pochodu v hlavě prováděl výpočty, jak velkou dávku potřebuje v závislosti na váze a zdravotním stavu chlapce, aby ho nezabil…

 

          A pak vešel do pokoje označeného číslem 2.

          Mladý muž tam netečně ležel ve svém umělém spánku čekající na další den plný procedur a utrpení, který ovšem neměl nikdy přijít.

          Lennart se zastavil. Kolikrát už si říkal, že by pro ně smrt byla vlastně lepší? Jenže myslet si je jiné než vykonat.

          Došel ke stolku s monitorovacími přístroji, odložil kufřík a otiskem prstu jej otevřel. Vzal jednu z injekčních stříkaček. Připravil ji na vpich. Dokonce v plynulém sledu pohybů i uchopil ruku spícího „pacienta“ a určil vhodnou žílu.

          Jenže pak se zarazil.

          Vybavil se mu sen, který mu pravděpodobně připravila Sedma. V něm v podobné pozici nalezl v káznici mrtvého 23.

          Bylo to tak silné, že musel zkontrolovat tvář subjektu, aby se ujistil, o koho se jedná.

          Dvojka už nebyl žádné dítě, nýbrž dospělý muž. Byl o 4 roky starší než Dvacet tři. Hoch, kvůli kterému to Lennart prostě musel udělat! Jenom tak ho mohl zachránit…

          Přinutil se nezavřít oči a vpravit látku do mladého těla. O několik vteřin později se křivka srdečního tepu na monitoru změnila na rovnou čáru.

          Subjekt číslo 2 byl ukončen.

 

          Výtahy z podzemního komplexu R.E.A. nenabízely evakuaci. Skupiny pasažérů byly postupně likvidovány Sarinem, nervovým plynem, napadajícím centrální nervovou soustavu a shazovány na dno šachty.

          Pro ty, kteří by se rozhodli zkusit štěstí a zůstat v podzemí, tu byly automaticky se uzavírající dveře, které je uvěznili na jejich pracovištích.

          Vědci, lékaři, ošetřovatelé…

          A mezi tím Lennart Becker pokračoval od jednoho pokoje ke druhému v rozsévání díla zkázy.

 

          Pokoj čísla 23.

          Až v poslední chvíli si Len uvědomil, že mu málem vpravil smrtící injekci!

          Upustil stříkačku. Odkutálela se po podlaze. Vytáhl nepoužitou. Zavzpomínal na výpočty nutné dávky a ještě jednou vše v hlavě zkontroloval. Ruce se mu třásly.

          „Až se zhroutí celý jeho svět, myslíš, že ti ještě někdy bude věřit?“ Sedmina slova mu rezonovala v lebeční dutině a vysmívala se mu.

           NE! Důvěřuje mi… Zachráním ho!

          Zamáčkl píst stříkačky a vpravil tukdamium do žíly 18tiletého chlapce.

 

          Lennart cítil, jakoby se mu mělo zastavit srdce. Táhlý tón oznamující pacientovu smrt se mu zahryzl do morku kostí.

          Odpojil přístroje. Nemohl se na to dívat, natož to slyšet.

          A teď by měl odejít? Znovu zabíjet? Když neví, nemůže vědět, jestli Dvacet tři přežije, nebo ne?

          Zavřel chvějící se víčka a několika hlubokými nádechy se vypořádal s úzkostí.

          Není žádné „jak bych mohl“, existuje jenom „MUSÍM“!

 

          Do dalších pokojů pokračoval pouze ze setrvačnosti. Zakázal si obavy i pochyby. Jen tak z toho mohl vyjít alespoň s částečně zdravým rozumem. (Pokud ještě vůbec nějaký měl…)

 

          „Lene? Kde právě jsi?“ Ulrich na něj hleděl z komunikátoru v hodinkách.

          „Pokoj 49,“ obeznámil kolegu hlasem bez emocí.

          „Dobře, dokonči to a připoj se k Alanovi, rampa 5, máš to blíž. Náš transport právě vyjíždí.“

          „Rozumím.“

          Lennart vypotřeboval jednu z posledních dvou smrtících injekcí. S posledním vzorkem odmítl ztrácet čas. Musel se ještě vrátit do pokoje 23, přendat chlapce na nosítka a spěšně jej převézt k rampě, kde čekal transport se subjektem číslo 1.

 

          „Kde se flákáš?!“ křičel na něj Alan z hodinek.

          „Hádej, můžeš třikrát.“

          „Nedělej fóry a pospěš si!“

          Lennart povytáhl obočí.

          „Jestli tu nebudeš do 5 minut, jedem bez tebe,“ pohrozil mu Curtis.

          Len se s odpovědí neobtěžoval. Vypnul komunikátor a dál pokračoval podle plánu.

 

          Aby se dostal k rampám, musel vyjet speciálním servisním výtahem. Tak – tak stihl projít pancéřovými dveřmi, než se s konečnou platností uzavřely. Obvykle tudy probíhalo zásobování objektu, proto v této sekci ještě nikdy nebyl.

          Měl za to, že nikdo nepředpokládal, že tudy jednou budou někoho evakuovat. Fakt, že už nějakou chvíli na nikoho dalšího v institutu nenatrefil, si uvědomoval jen okrajově.

          Vyjel výtahem až do skladu a odtamtud pokračoval i s nosítky k rampě č. 5. Stála u ní obrněná dodávka černé barvy s nákladovým prostorem zařízeným jako ambulance.

          „Co to má znamenat?“ vyjel na něho světlovlasý kolega okamžitě.

          Ozbrojenci z ostrahy čekali venku. Bylo to teď nebo nikdy.

          „Došlo k záměně vzorků.“

          „To sotva!“ Alan o tom byl přesvědčený. Přesto se jako správný lékař, připouštějící možnost omylu, otočil k Jedničce, aby se ujistil.

          Lennart se rozběhl. Vmžiku překonal posledních pět metrů, které jej od vozu dělily. Alan se k němu nestačil otočit zpět. Zabodl mu poslední injekci fenobarbitalu přímo do krku.

          Nevzpíral se dlouho.

          Zatímco Curtis ztrácel vědomí, Len zaklepal zevnitř na řidiče, že mohou jet. Vyskočil z dodávky, zavřel její vrata a zpoza rohu zády přitisknutý ke zdi sledoval, jak odjíždějí.

 

          Zbývalo jediné. Opustit půdu institutu i s 23!

          Vnější vrata rampy se začala automaticky spouštět. U. I. vyhlásila autodestrukci podzemní části komplexu.

          Lennart vzal Dvacet tři do náruče a z nákladové rampy to vzal skoro fotbalovým skluzem. Vrata se jim zavřela za zády.

          Stál na parkovišti v nyní již špinavém lékařském plášti s bezvládným chlapcem v nemocničním pyžamu ve svých rukou.

          Musíme se dostat pryč!

          Parkoviště bylo plné aut. Lennart ale parkoval jinde.

          Nemohl jít ke svému vozu, už takhle bylo dost, že je snímaly kamery z parkoviště.

          V kapse na hrudi se mu rozvibroval telefon…