A přesně nějak takhle jsem upsal duši ďáblu. Situace u Muni doma se nakonec zklidnila, matka mu dovolila se se mnou vídat, označila mě za vhodného kluka, pro první chození. Hlavně že jsem nebyl nějakej hajzl, co by ho jen využíval. Jak bych mohl. Problém s Milošem však trval hodně měsíců. Neodpovídal mi na zprávy a celkově náš přátelský vztah hodně ochladl. A byť jsem si tohle nikdy nepřál a mrzelo mě to, dobře jsem věděl, že na to má Miloš právo. Jeho snaha, dělat že neexistuju ho, ale nakonec přešla. Sice už to nikdy nebylo a nejspíš už nikdy nebude takové, jako dřív, zůstali jsme alespoň v minimálním kontaktu. I velký otec rodiny mě docela v klidu přijal. Dokonce mi řekl, že pokud jsem to já, je to v pohodě. Nevím ale, jak by rozdýchával synova jiného přítele.  Tohle mě hodně potěšilo a Muňa toho rád využíval.

Nikdy jsem mu neřekl, jak jsem obdivoval jeho odvahu, jeho osobnost, to jak se za mě postavil, když já ho tolikrát zklamal a hodil přes palubu. I v jeho věku, i se všema těma nesmyslama, které dokázal vymyslet.  Stal se mým právoplatným klukem, i když přiznat si to, mi trvalo. Než jsem to sám dokázal nahlas říct, že je můj kluk…jak hloupé. A to jsem tu byl já prý ten starší a moudřejší.



V červnu si Muňa vymyslel další zkoušku mé trpělivosti a udatnosti. I když u mě trávil skoro každý víkend, který měl povolený, jako by to nestačilo. Vždy byl dost samostatný a odvážný. Proto přišel s úžasným plánem, který tak skvěle okecal, že mu to rodiče sežrali i s navijákem.

Vymyslel si, že za rok, až dodělá střední, chce jít studovat do Olomouce. A aby prý nemusel platit kolej, může přece bydlet u mě, když spolu chodíme. Že prý se o něj postarám….hmmm.

A oni mu tuhle dobrodružnou akci povolili. Nepřekvapilo mě to. Příští rok už mu mělo být 18, pak si bude moct dělat, co chce. Nijak jsem to neřešil. Protože kdo ví, co může být za rok, já nerad dělal takové plány do budoucna. Proto jsem taky souhlasil.

Jaké bylo mé překvapení, když mi Můňa v půlce června oznámil, že naše …jak tomu říkal? „Zkušební soužití?“ nebo tak nějak, započne hned tyto prázdniny. Chvíli mi trvalo, než mi to celé došlo. Vymyslel si, že nejdřív na zkoušku zkusíme pár týdnů, jestli se sneseme, abychom příští prázdniny už měli jistotu. Z pár týdnů se brzo vyklubal celý červenec. Mě se na souhlas nikdo neptal, mě to bylo prostě jen oznámeno.

Docela jsem se toho děsil. Nebyl jsem si jistý, zda se vůbec tak dlouhou dobu spolu sneseme. Naše povahy byly dost rozdílné a zas tak dlouho jsme spolu nebyli. Byla to ale zkouška ohněm.



Na celý červenec se tedy narval do mého bytu, do mého života, do mé ledničky, do mé koupelny,… do všeho mého. A „ne“ pro něj nebyla odpověď. Neustále měnil můj zaběhnutý život, mojí pohodlnost, neustále vymýšlel nové kraviny, které spolu budeme dělat. A musím přiznat, že za ten měsíc nepřišla ani jednou nějaká ta „ponorka“ a už vůbec ne nuda. S Muňou se nedalo nudit. Dalo se ho jen toužit zabít.

Utahaný z práce jsem se vracel z 12 hodinových směn, místo spánku mě ale doma čekal tajfun Muňa.

Tu vymyslel, že půjdeme na brusle, tu zase chtěl jet někam na kole, tuhle že pojedeme stanovat, že to ve stanu ještě nedělal. Pak zase vymyslel běhaní po lese s pistolema na barevné kuličky, nebo kuželky. Tehdy jsme museli jít plavat, a potom na Pizzu… jo, převracel můj život naruby.

Ale musím přiznat, že za posledních několik let jsem si nepřipadal víc….naživu? Víc aktivní? I když jsem na něj neustále jen nadával a škádlil ho, že mě jednou skolí infarkt, když mě nenechá vydechnout. Vždy to byly dny, na které jsem se těšil a zároveň jsem se jich děsil. Tolik zábavy, tolik nových věcí… za které Muňa vyžadoval jen pozornost, pořádný sex a živení jeho hyperaktivního já.

Společné noci na rozkládací staré válendě, kterou jsme rozložili hned první, divoké noci poprvé, naposled a definitivně, poté spaní ve spacácích na zemi… vše bylo dobrodružné a zábavné, nic nás nemohlo rozhodit. Muňa šířil optimismus všema tělníma otvorama a já ho hltal po litrech. Jako by mě nabíjel, celý můj život.

Měsíc skončil a já si uvědomil, že nechci aby Muňa odjel, i když jsem ani nechtěl, aby přijel. Tolik jsem si zvykl na jeho přítomnost, že jsem si neuměl představit, prázdný byt bez něj.

A tak Muňa zůstal i další měsíc prázdnin, s požehnáním rodiny i mého ubezpečení, že ho zavčasu vrátím.

Ale vracet se mi ho opravdu nechtělo.



Konečně jsem pochopil, že i když jsme hodně rozdílní, díváme se na věci jinak, jinak řešíme situace, naše povahy jsou spíš protikladné… i přes to všechno, co nás rozdělovalo, spolu dokážeme žít jako pár, což bylo děsivé. Možná že…už jsem prostě jen starej na to, hledat další výmluvy, proč by to nešlo. Netuším totiž, jakou může mít takový vztah budoucnost. A popravdě, je mi to ukradený. Jestli je Muňa ten pravej? Netuším. Vždycky jsem věřil na takové sentimentální blbosti a takového toho „Pana pravého“ pro život. Ale myslím, že takového jsem už propásnul, nebo ho nikdy nepotkal. Ne, našel jsem Muňu a zjistil, že ať je to sebetěžší, sebedivnější, „ten pravý“ může být z každého chlapa, do kterého se zabouchnete a on do vás. Každej z „těch pravých“ mě něco naučil. A kdybych je nepotkal, možná by můj život byl o hodně jednoduší, ale už bych to nebyl já. Protože všechny tyhle těžkosti a zamilované eskapády ze mě udělaly člověka, jakým dnes jsem. Člověka, který už nedoufal, že bude milovat a přesto se to stalo. Člověka, který je snad i milován, i když si to nezaslouží.

A jak to bude dál? No kdo ví… možná je tohle konečně konec příběhu jak Habi k Muňovi přišel a jak umí být život ironický.