Od nového roku bylo vše…jiné. Naše virtuální chození najednou nebyla jen hra, ale skutečnost. Muňa byl dokonce upřímnější a já konečně poznával kluka, kterého jsem neznal. Roztomilého 16 letého klučinu, s jasným názorem na spoustu věcí. Klučinu s velkými cíly a sny, kterých jistě dosáhne, protože on je ten typ, který za nimi jde poctivě. Neustále mě překvapoval a já tak do té zamilovanosti padal víc a víc. Naštěstí mezi náma bylo spousta kilometrů, takže jakýkoliv fyzický vztah nebo sex nehrozil. A popravdě mě to docela uklidňovalo. Neříkám, že jsem neměl někdy hodně velkou chuť, jo, byl jsem úchyl, představoval jsem si to hodně nocí, ale věděl jsem, že pokud k tomu dojde, bude to… konečná? Bude to definitivně reálné a už nebude cesty zpátky. A já byl vždycky děsnej zbabělec a bál jsem se toho. Přeci jen mu bylo ještě 16, bylo to dítě, byť se tak vůbec většinou nechoval.

Celý ten měsíc a půl jsme si psali denně, než nastal únor, magický to čas. V práci jsem si vzal na pět dní volno, abych mohl oslavit narozeniny na horách, lyžováním s přáteli. Jenže jsem moc dobře věděl, že kmoši jsou spárovaní, berou své drahé polovičky, oba páry byly hetero a já tušil, že budu dělat křena a páté kolo u vozu. Když jsem si ještě uvědomil, že mám na chatě zaplacený dvoulužák….



„Hele, Muňo, co děláš o víkendu?“



Byl to krok do neznáma, nebo spíš skok hlavou přímo do betonové podlahy? Opravdu jsem ho na tu chatu pozval. A i když to vyznělo nezávazně, já tušil, co se tam stane a on nebyl blbý.  Zahrával jsem si s ohněm, ale v tu chvíli… jsem si jen představil, jak spolu svištíme na svahu, nebo sedíme v hospůdce u svařáku, v pohodě si promluvíme, z očí do očí… abych měl jistotu, kam to poblouznění směřuje.

A Muňa přijal. Ani jsem nečekal, že odmítne. On miloval pohyb, sport, jen zima mu nebyla moc po chuti na rozdíl ode mě. Byla to navíc jediná šance, jak mě mohl vidět zase na dlouhou dobu.

Jak jsem ale hodlal jeho pozvání na chatu obhájit před jeho rodiči a Milošem? Já intrikán! Jo pozval jsem i Miloše, i když jsem moc dobře věděl, že ten víkend nemůže. Byla to ale kamufláž, která mi vyšla. Miloš se ještě obával, jestli to tam s jeho bráchou zvládnu, jestli nebude zlobit a podobně. Ale zaručil jsem se, že ho vyzvednu a doručím v jednom kuse. To jsem ještě netušil, jak těžký úkol jsem si vzal. A nemohl jsem ani vědět, že se mi Muňa zapomněl zmínit, že dva dny už doma před odjezdem ležel s teplotou.



Den D nastal a já si připadal tak divně nervózní. Zamířil jsem na Červenohorské sedlo, kde jsem měl vyzvednout Muňu, který dorazil autobusem. Poznal jsem ho už z dálky, díky té jeho šílené fosforeskující žluté bundě, ve které byl opravdu na kilometry nepřehlédnutelný. Zabalený byl jako eskymák na severním pólu, takže jsem se tomu musel smát. Ale zdál se být natěšenej. Prvotní nervozita opadla už po cestě, kdy jsme mluvili o nějaké blbosti a oba se zároveň rozesmály. Koukal jsem na ten jeho sexy úsměv tak vehementně, že jsme málem skončili v příkopu, jak jsem špatně vybral zatáčku.

Docela rychle se Muňa skamarádil s mými kamarády a stal se takovým domácím mazlíkem všech. Všichni ho hned rozmazlovali, podstrojovali mu, a když byl Muňa středem pozornosti všech, byl blahem bez sebe. Já to jen z povzdálí sledoval a kochal se pohledem. Dlouho jsme seděli v hospodě a vykecávali, než jsme vyrazili odpoledne na sjezdovku. Tam se teprve Muňa předvedl se svým snowboard uměním a machroval, jak mohl. Z počátku jsem se k němu choval jako k mladšímu kamarádovi, ale jakmile mi to jeho machrování začalo lézt na nerv y, nechal jsem se jako blbec unést tou rozjařilou atmosférou a povalil ho do sněhu, s tím, že jsem mu chtěl nacpat sníh za krk. Tím jsem náš vztah prozradil a musel čelit několika dotazům, zda s Muňou chodím.

Původně jsem netušil, co na to odpovídat, mlžil jsem a vymlouval se, ale jakmile to zaslechlo to malé krapaté, stoupl si mi za záda a drze prohlásil:



„Jo, chodí se mnou, problém?“



Samozřejmě kamarádi věděli o mé orientaci, ale trochu jsem se bál, říct jim, že chodím s tak mladým klukem. Všichni to vzali ale jako naprosto normální věc a nijak to neřešily, takže moje obavy byly zbytečné.



Večer jsme dolezli na náš pokoj úplně mrtví. Jen jsme se svalili na postel a odmítli se hnout. Chvíli na mě Muňa dělal oči, ale já zase zbaběle stáhnul ocas a raději prohlásil, že jsem unavenej. Bál jsem se, že by se stalo něco…co by se asi stát nemělo. Muňa to přijal dokonce bez protestů, takže jsem si myslel, že se mi povedl udělat zázrak a utahat ho. Večer mě ale vzbudilo neustálé vrzání postele. Muňa se pořád převracel na vedlejší posteli a mě to lezlo na nervy.

„Je mi zima.“

„Chceš druhou deku?“

Ale odpověď nepřišla. Zato přišel Muňa. Rozcuchanej, celej zpocenej, pomačkanej a drze si zalezl do mé postele. Nestačil jsem valit oči, že má na tohle koule, jen tak se mi nacpat pod deku. A mě bylo rychle zase horko, když se na mě namačkal.

„Hele…chci to dělat…no sex, s tebou. Můžeme?“

„Co? Počkej, neblbni to přece...“

Ale slovo NE pro Muňu nikdy nebyla odpověď. Nechápal jsem, kde na to sebral odvahu, ale zajel mi rukou přímo do rozkroku, aby si to tam osahal.

„Hej, klídek…kam to saháš.“

„Nerajcuju tě? Vím, že jo! Chci ti to udělat!“

Jeho sveřepé trvání na svém mi až vyrazilo dech, zvláště v jeho věku. Ale než jsem stačil něco namítnout, už si razil cestu rukou pod mé tepláky na spaní. Nedokázal jsem odolat, moje tělo okamžitě zareagovalo. Ani jsem se nedivil, po tom životě klášterního mnicha, co jsem poslední měsíce vedl. A i když Muňa nebyl vůbec zkušený a nevěděl co dělat, pustil se do toho docela odvážně. Dokonce mi vyhrnul i triko a snažil se mě víc navnadit polibky na břiše a hrudi. A tehdy jsem si toho všimnul, když si opřel čelo o moje břicho, málem do mě propálil díru.

„Hej počkej…ty máš teplotu?“

Rychle jsem mu odhrnul vlasy, ale nepletl jsem se. Pekl jako trouba, proto jsem jeho ruku radši z mého penisu sundal, viděl jsem, že už mě moc nevnímá. Během pěti minut prostě vytuhnul na mě a já málem strachy zešílel.



Nechal jsem ho spát u sebe. Pořád sebou šil a něco dokonce mumlal, ale ráno mu teplota trochu polevila, takže jsem se vykradl z postele a donesl mu aspoň čaj a horkou polívku. Dokonce jsem vysomroval od kamarádky paralen. Malé, krapaté a ještě nemocné to vypadalo roztomile. Zastihl jsem ho, jak se oblíkal, že prý chce stihnout ranní ježdění na čerstvém sněhu. Tvrdil jak mu je dobře a přitom se motal jak po lahvi Borovičky. Udržet ho v posteli bylo nad mé síly. Dokonce jsem uvažoval, že ho tam přivážu, i když jsem normálně na takové praktiky fakt nebyl. A samozřejmě mi na mysl přišla i možnost odvést ho zpátky domů, ale o tom nechtěl ani slyšet a naštval se ještě víc. Sotva se na mě podíval a já tušil, že mu je dost trapně už jen za tu noc, kdy se o něco pokoušel. Nechtěl jsem ale, aby mu neúspěch zkazil náladu nebo odvahu a proto jsem na nic nečekal a začal s ním nadrzo flirtovat. Zašel jsem tak daleko, že jsem ho přepral, (a moc práce to s tou nemocnou chudinkou nebylo) a jasně mu dal líbáním najevo, že zájem mám, o něj, o nás… o všechno co včera chtěl. Bylo to poprvé, kdy jsem nebyl zbabělec, od té Vánoční akce. Občas jsem dokázal sám sebe překvapit, jakej jsem borec.

„Budeš taky nemocnej.“

„To je fuk, nachlazení se léčí nejlíp ve dvou.“



Ten den jsem zůstal s ním na pokoji. Vynechal jsem lyžovačku a cpal do něj samé hnusné zdravé věci. Kdyby mi tu exnul, jak bych to vysvětlil Milošovi? A jeho mámě tuplem… Navíc, myslím, že to docela pomohlo, ujasnit si, co vlastně chci, překonat ten strach a neustálé omýlání toho, že je tak mladej.  Strávit čas spolu jen my dva, v uzavřeném malém pokoji byl zajímavý experiment. Ale překvapivě velmi příjemný.

Nic se ale mezi náma nestalo. I když šance byla, stovky šancí, oba jsme zjevně chtěli, ale nechtěl jsem ho trápit ještě sexem. Kromě hlazení a polibků jsem dál nezašel a ani jemu to nedovolil. Sice chvíli brblal, ale pak to vzal na vědomí.

Víkend utekl, jako voda. V neděli se Muňovi konečně ulevilo, sice byl pořád krajně nakažlivý nebezpečný odpad, ale už aspoň vylezl z pokoje, dokonce jsme byli i na chvíli venku. A já věděl, že ho musím do večera vrátit domů, aby se chlapec mohl připravit do školy, napsat si úkoly… (bože já jsem fakt pedofil).

Ale Muňovi se domů vůbec nechtělo. Nevím, zda věděl, že další setkání na živo jen tak nepřijde. Že náš vztah zůstane na dlouho jen internetový. Ale když se se mnou loučil u autobusu přívětivým obětím, měl jsem pocit, že to ví. A že ho to sere stejně jako mě.

Nebyl jsem na vztahy na dálku, nevěřil jsem, že něco takového může klapat, nebo vůbec existovat. Ale vzdát se Muňi bylo pro mě prakticky nemyslitelné.