Rád bych řekl, že jsem měl nějakou důstojnost, nějaké morální hodnoty nebo cokoliv podobného, co by mi pomohlo Roberta nechat jít. Ale nic takového jsem neměl. Tu noc zůstal Robert u mě. Nic sexuálního v tom ale nebylo. Ani nemohlo. Jen jsme se mazlili, líbali. Já ho ubezpečil, že ho miluju a že chci být s ním. I kdyby jen jako zapíraný tajný milenec, bokovka. Přijal jsem tuhle roli tak snadno, protože jsem ho vážně miloval. Nechtěl jsem ho ztratit. Toužil jsem mu dát naději, že to tak může fungovat, že může být šťastný, když bude mít svou rodinu a pak se mnou tajný gay život. Nebál jsem se toho, zdálo se mi to snadné. Vídat se, být spolu, i když tajně. Po tom všem, co mi Robert vyprávěl o svém životě, jsem pochopil, jak to muselo pro něj být těžké. Nejen že zapíral celých deset let manželství. Zapíral celý život, už od puberty, kdy pochopil, že ho ženy nevzrušují. Tenkrát byla jiná doba, homosexualita byla snad ještě považována za nemoc. A Robert, tak jako já na počátku, nechtěl vyčnívat. Měl přísnou katolickou výchovu a nemohl být sám sebou. Vyprávěl mi, že to v celém životě dělal jen dvakrát s mužem. To pro mě naprosto odrovnalo. Za celých víc jak dvacet dospělých let jen dvakrát? V mládí si našel přítelkyni, se kterou mu bylo fajn a jak se slušelo pro „normální“ lidi si jí vzal a založili rodinu. Jejich sexuální život byl ale nulový. To, co Roberta tehdy na podzim zahnalo do gay baru, byla zoufalost, touha, alespoň na chvíli se cítit volný a „správný.“ A se mnou takový být mohl.

Začátky byly opravdu snadné, vídali jsme se dost často, nejméně jednou do týdne a já zase létal na obláčku. Cítil jsem se šťastný. Měl jsem muže, kterého jsem vždy chtěl. Ale…opravdu jsem ho měl? Jistě že ne. Měl jsem vždy jen půlku. I to mi ale stačilo. Naše první noc byla neskutečně trapná, ale vtipná. Jelikož Robert překvapivě nebyl moc aktivní nebo dominantní, zbylo to na mě. A já konečně pochopil, co to znamená se milovat, nejen šukat. Na jeho ženu nebo dceru jsem se nikdy neptal a on o nich také nemluvil. Byla to jakási nepsaná dohoda, dělat že neexistují. Překvapivě jsem ani nikdy nežádal, aby mi věnoval víc času nebo se s ní rozvedl, či utekl ke mně. Takové blbosti nebyly možné. Měl jsem svůj vymezený prostor a Robert mi dával tolik, až jsem se toho děsil. Nikdy jsme se nehádali. Robert se neuměl hádat. Byl to nekonfliktní flegmatik, který raději vždy ustoupil, než aby se musel hádat. Pokud ale věděl, že má pravdu, vždy si jí uměl jemně obhájit. Tak mě donutil udělat si řidičák, dodělat si nástavbový obor podnikání. Ukázal mi spoustu věcí a vrátil mi zase sebedůvěru. A já na oplátku ho tahal za zábavou a sportem. Učil jsem ho lyžovat v zimě, v létě cyklistika nebo túry kolem Červenohorského sedla, ty jsme oba milovali. Sami s přírodou. Jezdili jsme pod stan a celkově budili dojem dobrých kamarádů, i když nás dělilo skoro 20 let. Prožíval jsem svůj sen, než se z něj stala noční můra.

Zda měl někdy Robert výčitky z toho, co jsme spolu dělali? Určitě ano, i když mě tím nezatěžoval. Byli jsme spolu skoro dva roky. Nejšťastnější dva roky mého života, i přes to všechno. A náš vztah nás zaslepil, přestali jsme být opatrní. Tu nás někdo viděl, jak se držíme za ruce, tu jsme spolu jeli autem, tam nás někdo potkal v hospůdce. Asi to už bylo podezřelé, když jsme tolik času trávili spolu. A v tomhle malém okrese se nic neutají. Drby se nesli od domu k domu, než se donesli i Robertově ženě. Osudová chyba nastala, když si velmi pečlivý a opatrný Robert jednoho dne nechal mobil doma. Aniž bych to tušil, sdělil jsem mu, jak ho miluju a že se spolu sejdeme v pátek. Nevím, zda si paní Robertová myslela, že jsem žena, nějaká milenka, ale na tu schůzku přišla místo manžela. A to byl začátek konce. Nic jsem jí neřekl, i když jí šokovalo že jsem mladej 26 letej kluk. Mám ten pocit, že o manželově odlišnosti věděla. Nějaká ženská intuice nebo tak něco? Kdo ví. Ale nejspíš také dělala, že problém neexistuje. A najednou ten problém stál před ní, z masa a kostí. Možná jsem měl na čele velkej blikací neon s nápisem „Šukám vám manžela.“ Moc toho ani nenamluvila, chvíli seděla u kávy a pak odešla. Doufal jsem, že to bude v pořádku, ale pletl jsem se. Ten víkend naši schůzku Robert odvolal. I když jsem se ho snažil přinutit, aby mi řekl co se děje, odmítl to. Nakonec z něj přeci jen vylezlo, že to jeho žena ví. Že jí vše o nás řekl. A já nevěděl, co bude dál. Možná jsem na malej pidiokamžik zadoufal, že od ní odejde. Třeba je to chytrá ženská a nechá ho jít bez nějakých caviků a všechno bude v pohodě. Ale nebylo. Paní Robertová nejen že dala svému muži jasné ultimátum, navíc to byla zásaditá žena, vyhledala si, kdo jsem, přes pár známých se dostala až k mé mámě a přímo v jejím obchodě za plného provozu to na ní vybalila u pultu, jaká jsem to děvka.

Mé tolik let ukrývané tajemství prasklo. Když jsem se ten den vrátil utahanej a bez nálady z práce, máma seděla na gauči a brečela. Zdenek na mě koukal ,jak na vraha a já věděl, v tu chvíli jsem přesně věděl, že všechno prasklo. Ne, takhle jsem si to rozhodně ani v nejblbějším snu nepředstavoval. Myslím, že mámě ani tak nevadilo, že jsem gay, ale spíš to, že jsem jí to za ty roky neřekl, a taky to, že chodím se ženatým mužem. Obhajoval jsem se asi příliš plameně, obhajoval jsem svou lásku, Roberta, všechno, co mi bylo drahé. Pohádali jsme se. Já křičel, máma brečela. Jako bych byl bez soucitu, vyčetl jsem jí všechny křivdy za mnoho let. Vždyť i já na svět přišel tak, že ona spala se ženáčem, neměla mi co vyčítat. Tomu jsem věřil. A když už to zašlo příliš daleko, Zdendovi ruply nervy a jednu mi ubalil. Nedivím se mu, myslím, že kdybych se tenkrát viděl, taky bych si jednu natáhl. Ale tehdy, v té chvíli to pro mě byla největší zrada. Sbalil jsem si v pokoji tašku a šel jsem. Nevěděl jsem kam, přišel o podporu rodiny, a nejspíš i o Roberta. Když jsem mířil na vlakové nádraží, napsal mi jen hloupou SMS. „Je konec.“

S tím jsem se nemohl smířit. Trvalo snad půl hodiny, než mi konečně vzal telefon. SMSkou se přece člověk nemá rozcházet. Křičel jsem i na něj. Prosil ho, aby to nedělal, ale byl neoblomný. Věděl jsem, že Robert nedokázal být sobecký. Ani na malou chvíli. Musel myslet na svou rodinu, na dceru, na pověst a podobně. A já to někde hluboko uvnitř chápal. Ale prostě… jsem nemohl. Nadal jsem mu do kokotů a mnohem horších věcí. Zbaběle utekl a nebránil nás. Najednou jsem pochopil, že jsem byl jen druhý, jen to povyražení, které ho dělo šťastným. „Nikdy nebudeš šťastný, nedá ti to, co potřebuješ!“ „Já vím.“ Omlouval se, něco mi říkal, ale já už prakticky neposlouchal. Můj svět se zbořil. Celé dva roky, šťastné dva roky byly pryč a nešly zachránit. Rozloučil jsem se. Vymazal jeho číslo z telefonu, tak jako všechny naše společné fotky. Nasedl jsem do vlaku a utekl, od všeho, od všech, k jedinému člověku, který mě snad neodsoudí.