12

          Kdybych měl říct, jak jsme se ocitli v tom pokoji, musel bych lhát. Pravda je, že si to nepamatuji. Vím jen, že nám nikdo nebránil v odchodu. Jakmile mě přestal pálit každý nádech a mohl jsem mluvit, tak jsme se oba uvolněně smáli a rozebírali navzájem své závodní výkony. Žertovali jsme, popichovali se…

          Předpokládám, že pak následovala cesta vznášedlem a nějaká ta procedura na vrátnici, ale tu už si nevybavuji vůbec. Vlastně ani nic dalšího z té noci.

          Ráno jsem se probudil nahý a celý rozlámaný v hotelové posteli. Dveře do koupelny byly pootevřené a uvnitř se svítilo. Ke mně doléhal jen Christianův falešný zpěv.

          Posadil jsem se, s námahou se oblékl a pak už jen zíral před sebe. Spolubydlící se sprchoval. Slyšel jsem tekoucí vodu. Euforie z prožitého zážitku už opadla a i mé tělo se začínalo pomalu vzpamatovávat. Rozhlédl jsem se.

          Pokoj byl dobře zařízený, velká multimediální a multifunkční obrazovka, jedna velká postel, okno s nastavitelnými filtry propustnosti světla, koberec z umělých vláken pohlcujících pachy a prach, klimatizace, minibar, který byl z nějakého důvodu otevřený a už i vyprázdněný… A já jen přemýšlel, co jsme to s Chrisem včera u všech sluncí prováděli! Jako bych snad měl šanci si vzpomenout…

          Myšlenky se mi mimoděk stočily zpět k závodu. „Co mě to vůbec napadlo domnívat se, že by Chrise mohlo něco od jeho záměru odradit?“ ptal jsem se sám sebe. „Na druhé straně, bylo to až tak špatné? Bavil jsem se. A pokud se to nedonese kapitánovi, všechno bude v pořádku,“ říkal jsem si.

          Přemýšlel jsem. Podle slov obsluhy TST (Turbo Skate Tracků), byl Chris v tomhle oboru docela známý a vyhlášený. A dávalo to smysl. Chris přesně věděl, jak se k nim dostane. Až s příliš velkou lehkostí našel jejich sídlo. Neměli žádný problém nás vpustit na trať, i když mě neznali. Jistě normálně nepřijímají za jezdce každého bez prověření. S Chrisem mě ale na trať klidně vpustili.

          A vzhledem k tomu jak dobře znal trasu, typoval jsem, že už byl někdy i přímo tady. Což souhlasilo i s tím, že ho prý chce znovu vyzvat nějaký místní šampion. Christian taky říkal, že tady mají nejlepší tratě…

          A to mě samozřejmě přimělo přemýšlet nad tím, jak, jestli studoval na New Heaven, by se dostal až sem?

          Jako pardon, ale A. A. byla internátním výcvikovým a výukovým komplexem. Za celou dobu svého studia tam jsem svou rodinu viděl jen párkrát, když mi dali 14 denní volno za dobré výsledky a zásluhy. Pochybuji, že on na tom byl lépe. A že by nějaký svůj opušťák věnoval výpravě na Kéfeus, jen proto, aby si zajezdil?

          Tedy ne, že by to bylo absolutně nemožné, ale…

          Takové jméno? Taková důvěra? Za…, i kdyby tomu věnoval všechna volna ze studií?! Prostě mi to nedávalo smysl.

          Tělo mě ještě pořád bolelo, ale už jsem neměl nohy jako z rosolu. Postavil jsem se a přešel k oknu s výhledem na město. Pomalu mi začínalo docházet, kde jsem, a zatoužil jsem se vrátit na loď. Strávit s Christianem noc v hotelu bylo to poslední, o co bych stál. Chtěl jsem zpátky svou uniformu a služební řád. Chtěl jsem si pokecat s někým normálním, jako třeba s Victorem…

          Jenže jsem najednou nevěděl, co bych měl dělat. Připadalo mi hloupé vyplížit se ven a zmizet. Koneckonců ten závod byl sice proti předpisům, ale byla to i legrace. Mnohem lepší tréning reakčních schopností než leckterá simulace. Na druhé straně jsem se k něčemu takovému nikdy neměl propůjčit. Koukal z toho opravdový průšvih. Navíc se vyskytly pochybnosti o Christianovi a věděl jsem, že jeho chování je nevyzpytatelné… Kdykoliv tohle naše dobrodružství mohl použít proti mně. Nehledě na to, že jsem si stále nemohl vybavit, jak jsme se dostali do hotelu a co se pak dělo…

          „…tak to ti přeju žhavou noc.“ Smál se mi Victor, když jsem ho viděl naposledy. Pohled mi sjel zpět k posteli, na které jsem ještě před chvílí seděl.

          „Tohle není dobrý…“ Žaludek se mi postavil na odpor. Měl jsem pocit, že asi dojde k evakuaci jeho obsahu. A Chris byl pořád v koupelně…

          Voda přestala téct. O minutu později vylezl Chris ze dveří docela nahý. Nevzal si ani ručník! Uhnul jsem pohledem se zpět k oknu. To ne, že bych se rád nepodíval na dobře stavěnýho kluka, ale…

          Horkost se mi vkradla do tváří. Po těle se mi rozeběhlo snad celé mraveniště. Musel jsem vypadat jako pitomec a zhruba stejně jsem si i připadal.

          „Snad by ses nestyděl,“ uchechtl se Chris.

          Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou, ale dal jsem si pozor, abych se na něho náhodou nepodíval. Ta trapná situace mě úplně ochromila.

          Oblékl se. Koutkem oka jsem vnímal každý Dresdnerův pohyb. Dech se mi nedařilo uklidnit. Začínalo mi být čím dál větší horko. Nervózně jsem podupával nohou a ten stud v mých tvářích v odrazu okenního skla mě doháněl k šílenství.

          Přistoupil ke mně. Zatajil jsem dech a usilovně se pokoušel dívat kamkoliv jinam.

          Uchopil mě za bradu a donutil zvednout zrak. Odstrčil jsem jeho ruku a konečně se odhodlal vstát.

          „Bych čekal, že po včerejšku už nebudeš tak upejpavej,“ zahlaholil, když jsem se kolem něj prosmýkl.

          „Brzo nám skončí opušťák, měli bychom se vrátit na loď,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. Začal jsem si bezmyšlenkovitě balit zbytek věcí.

          Christian si odfrkl a překvapivě souhlasil: „Jak je libo.“

          Nemluvili jsme. Pokoj v hotelu a všechnu útratu za nás zaplatil a já objednal odvoz k Výtahu. Mlčky jsme vyjeli až na orbitální stanici a společně vstoupili zpět na palubu FATE.

          Nervozita mne neopouštěla. Při představě, že s ním budu muset nadále sdílet jednu kajutu, mi najednou bylo úzko. A před námi byla ještě příliš dlouhá cesta…

          Nevěděl jsem, co mám dělat. Existoval jediný člověk, za kterým jsem mohl ve své situaci jí. Victor!