7

Loď s sebou mírně trhla. Sice se tomu říká „hyperskok“, ale ve skutečnosti neprobíhá v nulovém čase, jak jeho název evokuje. Cesta z bodu A do bodu B nám při vzdálenosti dvou světelných let trvala přibližně půl hodiny. Což byl čas, ve kterém toho mohla posádka ovlivnit jen velmi málo. Kdyby ve výpočtech došlo k sebemenší chybě, nebo se vyskytla nějaká neočekávaná anomálie, znamenalo by to s největší pravděpodobností brzkou neodvratnou smrt.

To vás ale asi nezajímá, že?

Obrazovka na můstku zůstávala po dobu Skoku černá. Všichni museli být připoutaní. Nikdo nepromluvil. Vyrovnávače přetížení a tlaku běžely na plný výkon. Byla to zátěž nejen pro naše těla ale i celou konstrukci lodi.

Seděl jsem vtlačený do navigátorského křesla s vypoulenýma očima a rty rozšířenými ve spokojeném úsměvu. Někteří lidé zažívali při Skoku silnou nevolnost. Já si ale ten pocit užíval, jako dítě simulátor horské dráhy.

Na Chrise jsem se ohlédl jen jednou. Každý pohyb byl mnohem obtížnější než normálně. Usmíval se a mně připadalo, že mé nadšení sdílí. Z nějakého důvodu jsem se proto cítil spokojeně.

Abych to vysvětlil, Victor byl vždycky můj nejlepší kamarád. Navzájem jsme znali své silné i slabé stránky. Byli jsme jako dvě strany jedné mince. Kde já byl vážný a upjatý, Victor hýřil rozjařilostí a obráceně. Tam, kde já riskoval a užíval si adrenalinu, mi on neustále připomínal pravidla, na nichž jsem obvykle až příliš lpěl já. Skvěle jsme se doplňovali.

Opravdové porozumění, jsem s ním ale nikdy nezažil. Takový ten pocit, že co těší jednoho, těší i toho druhého, jsme nepoznali. Jednoduše. Byli jsme každý úplně jiný. A jiné přátele jsem neměl.

Vidět, že v galaxii existuje ještě jiný „exot“ jako jsem já, mě i přes všechny vzájemné neshody naplňovalo zvláštním pocitem, který jsem neuměl pojmenovat.

A pak byl najednou konec. Mohli jsme se opět uvolnit. Vše co muselo ustrnout po dobu trvání hyperskoku se náhle dalo opět do pohybu. Jednotlivá stanoviště, začala hlásit stav systémů lodi… A vzápětí nastal konec směny.

Potřásl jsem hlavou a přepustil své místo kadetům z druhé směny. Kapitán náš výkon ohodnotil uznalým pokýváním hlavou a z můstku nás propustil. Na vystřídání zbytku posádky jsme už nečekali a otce se mi podařilo úplně vypustit z hlavy.

Zastavili jsme se až u výtahu. Byl jsem plný dojmů a rád bych si je s Victorem vyměnil, ale na chodbě panoval příliš velký ruch…

„Ty se toho kniplu moc nebojíš, co?“ začal Victor směrem k mému spolubydlícímu.

Christian odpověděl úšklebkem.

„To já se tam asi unudím k smrti,“ uchechtnul se kamarád.

„A co mám říkat já? Pokud kapitán nebude chtít překalibrovat senzory, asi tam vypustím duši!“ ozval se náš radista.

„Jenže to je pořád pravděpodobnější, než že bude chtít něco rozstřílet,“ zasmál se Vik. „To i Wesley si užije víc zábavy než já!“

„Odkdy zrovna tobě, přijde matematika zábavná?“ Prostě jsem se musel zeptat. Tohle byla jedna z Victorových silných stránek. Dokázal zařídit, že si vedle něho nikdo nepřipadal nepatřičný, ani opomíjený.

Vik pokrčil rameny a Robinson se uchechtl.

„U navigace ti to šlo dobře,“ pochválil mě nečekaně Chris. Tvářil se vážně a já cítil, jak se mi po těle a do tváří vlévá horkost.

„Nechceš tam zůstat?“ rýpl si a zasmál se. Můj dobrý pocit z pochvaly se okamžitě rozplynul. Nešlo mi do hlavy, že jsem skoro zapomněl, jak moc mi vlastně ten „vidlák“ z New Heaven leze na nervy.

„Ani za nic!“ propálil jsem ho tak nesmiřitelným pohledem, že i Victorovy zbraňové systémy by byly méně smrtící.

Kadet James Robinson se rozesmál na celé kolo.

„S váma je legrace, nechcete si zajít na něco k pití?“ zeptal se, když se dostal z nejhoršího.

„Jasná páka.“ Taky Victor, aby se nepřidal.

„Proč ne,“ přitakal i Dresdner.

Mně se ale nechtělo.

„Nemá to smysl. Podle plánované letové trasy nás čeká ještě pět hyperskoků s hodinovýma přestávkama kvůli nažhavení jádra…“

„Bla, bla, bla…,“ zaškaredil se Victor.

„A jak dlouho chceš proboha pít?“ vykulil na mě oči Robinson.

„Jestli jít nechceš, tak to řekni rovnou a nevokecávej to.“ Vik si založil ruce.

Nemusel jsem jít s nimi. Mohl jsem se prostě otočit na patě a vrátit se do kajuty. Nebo jsem mohl jít vyhledat otce a položit mu pár dobře vybraných otázek. Ale Dresdnerův samolibý úšklebek a Victorovo poznámky mě přesvědčily.

„Neřekl jsem, že nejdu.“

Nastoupil jsem s nimi do výtahu a následně procestoval část labyrintu chodeb, až jsme nakonec skončili ve společenských prostorách. Bylo tam centrum pro hráče, komunikační panely pro soukromé zprávy, kabinky s virtuální realitou, restaurace, bar, taneční parket… Aby poskytovaly prostor pro odreagování co nejširší škále členů posádky.

My se zastavili v baru a usedli ke stolu. Naším číšníkem byl pásový robot ovládaný hlasem. Nahlásili jsme si každý svou objednávku a osaměli.  V té chvíli jsem ještě netušil, že se z takovýchto společných posezení stane naše rutina.

„Stejně jsi kecal,“ otočil se Vik na Robinsona.

„Já?“

„No jasně, ty se nemůžeš nudit, kapitán pořád něco chce: „Spoj mě s támhletou stanicí, zapni interkom…“ máš furt co dělat!“

„Chceš, abych ti zrekapituloval seznam kapitánových požadavků za sedm a půl hodiny letu?“

„Neni třeba, to bysme tu byli ještě zejtra.“ Victor na mě mrkl a já se skvěle bavil Jamesovým rádoby uraženým odfrknutím.

„Na tvým místě, bych se neprojevoval, po tom cos tam předved.“ Robinson mě zpražil pohledem.

„Jako co? Že jsem naprosto precizně napravoval pilotovy chyby?“

„Kdybys seděl za kniplem ty, unudili by se k smrti úplně všichni na týhle lodi, i kdyby měl kapitán sto požadavků za hodinu.“ Dresdner si zkrátka nemohl odpustit nějakou svou poznámku. I když k téhle jsem mu dal jasnou záminku, to je pravda.

Náhle jsem si vzpomněl.

„Co jsi to šel vlastně řešit s kapitánem, sotva jsme odrazili?“ otočil jsem se s otázkou na Victora. Najednou jsem nebyl jediný, kdo zvážněl. Dokonce i na Vikovi bylo znát, že mu to něco leží na mysli. S odpovědí ale váhal.

„To bude něco vážnýho,“ okomentoval jeho mlčení Robinson.

„A nebo taky ne.“ Od Dresdnera to nejspíš byl pokus o odlehčení.

Já stále propaloval kamaráda tázavým pohledem.

„No tak já vám to tedy řeknu. Kapitán se o utajení přímo nezmínil, takže…“ Sice se ušklíbl, ale já se nedokázal zbavit špatného pocitu, který to ve mně vyvolalo.

„Při diagnostice systémů, jsem narazil na jednu zvláštnost.“ Victor se naklonil víc nad stůl a ztišil hlas na úroveň šepotu. „Čekal jsem, že po renovaci systémů celé lodi, nebude mít FATE nainstalováno jen těch pár povrchových kanónů jako před tím, ale něco takovýho by mě rozhodně nenapadlo. Předpokládal jsem nějaké laserové, nebo plasmové kulomety, ale… Teď se podržte! My s sebou táhneme 9 prototypů děl EW-101.“ S tím pokýval hlavou, aby dal svým slovům patřičnou váhu.

„Chápete to? Tyhle akumulační děla by měly být schopný udělat díru do asteroidu! Nebyly ještě ani oficiálně schválený. Co to krucinál dělá na obyčejný „transportní“ lodi?“ Pronesl nahlas otázku, která nás nepochybně napadla všechny. „Šel jsem se kapitána zeptat, co to má jako znamenat. A více co mi řekl? Nic! Pochválil mě za všímavost, zeptal se, jestli jsem si všiml, kolik nám bylo přiděleno doprovodných fregat a poslal mě sednout,“ zakončil svůj výklad, narovnal se, převzal od robota svůj drink a na ex ho do sebe obrátil.

„No a… Kolik máme těch fregat?“ zajímal jsem se.

Robinsonova odpověď mě překvapila.

„Jen čytři.“

Chápejte, normálně velké transportní lodi dostávali 8 doprovodných fregat jako ostrahu! Čtyři bylo hrozně málo. Polovina doprovodných lodí, velká necertifikovaná děla, admirál na palubě… Doslova nás situace vybízela k otázce: „Co to všechno znamená?“

K opravdu podnětné diskuzi nám však chyběly informace. Osobně jsem usoudil, že to stejně není naše věc. Neměli jsme žádné možnosti přijít té záhadě na kloub.

Trochu jsme popili a hned po prvním z řady hyperskoků se rozešli každý svým směrem.

Já osobně šel doprovodit Victora, který nečekaně prohlásil, že si jde lehnout. Chtěl jsem vědět, kde má kajutu, abych za ním mohl někdy taky zajít. Ukázalo se, že jeho spolubydlícím, je James Robinson a mají kajutu č. 56 téměř naproti té naší. Říkal jsem si, jak je zvláštní, že jsem si ho za celou tu dobu od nalodění nevšiml.

„Kde jsi vůbec v den nástupu? Čekal jsem v kavárně a ty nic. Komunikátor jsi měl taky vypnutý…“

Victor se ušklíbl a pokrčil rameny.

„Proč myslíš, že jsem asi tak nevyspalej, co?“

„Tys s někým byl?“

„Jo a byla to kočka, to ti povim, někdy ti o ní popovídam i se žhavými detaily.“ Mrknul na mě.

„Ne dík, z toho bych asi nic neměl,“ odbyl jsem ho.

„Však ty ses tu taky nenudil, ne?“

„Co tím chceš říct.“ Něco v jeho pohledu se mi nelíbilo.

„Ty, Christian… Nic? To mi ani neříkej, byls rudej jak rajče, když tě chválil.“

„To bylo vzteky!“ odsekl jsem a pokoušel se maskovat nervozitu. Jak ho něco takovýho mohlo vůbec napadnout?!

„Jo vzteky… Tak to jo, kámo. Jestli takhle vypadáš, když seš naštvanej, tak to ti přeju žhavou noc.“ Uchechtl se a zapadl do kajuty.