13

          S Chrisem jsme se rozdělili. Řekl, že se půjde podívat na stav exportu a já nic nenamítal. Ono by beztak nic nezměnilo, i kdybych snad měl něco proti a jít s ním nepřipadalo v úvahu. Zastavil jsem se u konzole a zjistil, že jsme dorazili se značným předstihem. Do konce volna nám zbývalo ještě 18 hodin! Což znamenalo, že Christian neměl žádný důvod podřídit se mi a vrátit se z Kéfeu předčasně. Ne, že bych si stěžoval, jen mi to nedávalo smysl. Jako i spousta dalších věcí…

          Pokračoval jsem cestou ke kajutám a ptal jsem se sám sebe: „O co Dresdnerovi vlastně jde?“ A než jsem dorazil k Victorově kajutě, stačil jsem se i zařeknout, že se od svého spolubydlícího už nenechám zatáhnout do žádného pochybného podniku!

          Krásné to předsevzetí, opravdu…

          Ukázalo se, že Victor je v kajutě sám a tak jsem toho využil, vešel jsem a začal nervózně okupovat jednu ze židlí.

          „Ty vole Wesley, vypadáš jako po srážce s asteroidem,“ zkonstatoval kamarád a vypnul obrazovku. Sexy zrzka postupně odhalující svou dokonalou postavu nám díky tomu přestala dělat společnost.

          Podíval jsem se na něj jako v transu.

          „Ty vole, to musela bejt jízda,“ poznamenal a automaticky sáhl po jedné lahvi z jeho soukromých zásob. Nalil každému do sklenky trochu ginu a já, i když normálně nepiju, to do sebe vyloženě kopnul, jak se říká.

          Victor už nic neříkal. Usadil se naproti mně a zahájil vyčkávací taktiku. Jenže já najednou vůbec netušil, jak bych měl začít. Uchýlil jsem se k němu, protože byl na téhle lodi můj jediný bezpečný přístav, kde jsem mohl zakotvit. Ale co dál?

          Přišel jsem za kamarádem v panice, ale teď mi ta samá panika říkala, že mu přeci nemůžu nic říct! Byly to nelegální závody, účastnil jsem se, strávil noc v hotelu, ze které si nic nepamatuju, se svým spolubydlícím… Ale nakonec u mě zvítězil fakt, že byl Victor vždy mým nejlepším přítelem a já mu skutečně vše řekl…

          Přísahám, v jeho obličeji se vystřídaly během mého vyprávění snad veškeré myslitelné výrazy. Nejprve se hrozil, když jsem mu popsal Chrisovu ranní reakci na mé budící metody. Pak se uchechtl, když jsem vyprávěl, jak nám kapitán dal s naprostou samozřejmostí opušťák. Tuším, že jsem to komentoval větou: „Myslím, že kapitán Chrisovi nadržuje. Jemu by dovolil i postřílet půl posádky, kdyby ho o to požádal svým svébytným způsobem!“

          Pak Victor zvážněl, když došlo na popis událostí na Kéfeu. Nejprve se zamračil, když jsem mluvil o tom, jak se Dresdner lehce dostal do komplexu. Poté zbledl při vyprávění o samotné jízdě a následně na mě káravě zahlížel, víc jako starostlivý rodič, než jako přítel ze studií.

          Jenže tím to neskončilo. Zbývalo mi ještě svěřit se s pokračováním noci (tedy faktem, že mám okno i bez alkoholu – opravdu jsem si odmítal připustit, že bych měl cokoliv společného s tím vyprázdněným minibarem), a s ranními událostmi a mými myšlenkami ohledně spolubydlícího.

          Vik si vydechl a zamyšleně uhnul pohledem, jakoby nevěděl, co mi na to má vlastně říct. Mě ale pomohlo už to, že jsem to vůbec někomu mohl říct!

          Nakonec to komentoval jen stylem: „No, když už i tobě tu přijde něco divnýho, tak to už to musí bejt sakra okatý.“

          Zaškaredil jsem se na něj, promnul kořen nosu a vzápětí se nechal přemoci jeho nakažlivým smíchem.

          „Viku, ty jsi ale kus hovězího!“

          „Já? To ty se flákáš po planetách a pokoušíš se nechat zabít!“

          Kamarád nám dolil, ale já už panáka z tvrzeného skla jen žmoulal v prstech.

          „Já jen prostě nevím, co mám teď dělat…,“ povzdechl jsem si.

          „No co by,“ pokrčil kamarád rameny, „nech to bejt a chovej se jako normálně.“

          Myslím, že jsem se musel zatvářit opravdu hloupě, protože se Victor zasmál a vzápětí pokračoval: „Hele k ničemu nejspíš mezi váma nedošlo, a i kdyby jo, tak těhotnej z toho asi nebudeš, takže následky nula. Pokud máš výčitky, že z toho víš hovno, tak mu to řekni a uvidíš, jak bude reagovat. Je několik možností. Buď se urazí, jako že on se tak snažil a ty si nepamatuješ. Nebo to pro něj nic neznamenalo a tak se ani nebude cejtit dotčeně a prostě to akceptuje jako fakt. Taky se může stát, že se ti vysměje, protože se vážně nic nestalo…“ uchechtl se a při pohledu na můj rozpačitý obličej se i nepokrytě rozesmál.

          „Vážně?“

          „Jo,“ ujišťoval mě. „Ale hele, mě říct nějaká kočka, po vášnivý noci, že si nic nepamatuje, bych dostal tak akorát chuť jí to připomenout, takže si to ještě rozmysli, nebo se ti taky může stát, že se tvé dnešní obavy stanou skutečností.“ Victor na mě s úculem mrkl a já dostal chuť po něm tak akorát něčím hodit.

          Jako bylo to trapné, ale zároveň mi bylo mnohem líp, než když jsem se na FATE vrátil.

          S Victorem jsme pak rozebírali situaci na palubě.

          „Je to divný, nejen, že transportní loď nese necertifikovaný děla a členů ostrahy je tu nějak moc, navíc jsme v prvním přístavu a víš ty co? Vůbec nic nevykládají!“ sděloval mi.

          „Cože? A-a… jak to?“

          „Nevim proč, ale je to tak. Mluvil jsem s jednou šťabajznou na HURRICANU a z tý vypadlo, že jediný co tu FATE dělá, je doplňování paliva.“

          „To ale… nedává smysl.“

          „To mi povídej. Trochu jsem tu oblejzal a zjistil, že to, co je označováno na plánech jako největší skladovací prostor, je ve skutečnosti hangár pro moduly.“

          Zůstal jsem na něj vyjeveně zírat.

          „No jo to víš, já se nezdržuju nějakým moralizováním, jako někdo. Prostě hezká ženská, chce si zaskotačit, tak kde jinde než ve skladu, když nemá ani jeden z nás volnou kajutu, že jo. No řeknu ti, byl jsem docela překvapenej, o tom žádná – “

          „Jasně, detaily můžeš vynechat…,“ přerušil jsem ho.

          „Jak myslíš, ale měl jsem za to, že tě bude zajímat, co za stroje to převážíme…“

          Zasmáli jsme se. Victor byl prostě Victor.

          Ukázalo se, že FATE měla na palubě vylepšené stíhací letouny typu Stings! A že ty už ve své základní výbavě patřily k tomu nejmodernějšímu, co flotila Aliance vlastní.

          Připadalo mi, že na FATE něco setsakra smrdí a nebyl jsem zdaleka sám, jen… jsem byl sám, kdo respektoval své postavení kadeta i s tím, že mi do vojenských tajemství vrchní admiratury nepřísluší strkat nos. To mi koneckonců dal otec najevo jasně a zřetelně už prve.