3

Kajuta byla na první pohled liduprázdná. Pokud tedy nepočítám sám sebe. Zkrátka, můj spolubydlící tam nebyl a já si tak mohl zabrat pravou půlku místnosti. Prvnímu náleží právo výběru, no ne?

Byla to taková ta klasika, vysouvací postel i deska stolu se sedátkem, vestavěné skříně a obrazovka přes třetinu zdi přímo naproti dveřím. Sprchový kout byl ukrytý za jedinými dalšími dveřmi.

„Paráda!“ Seknul jsem s taškou, aktivoval lůžko a naznak padl do tenkých povlaků a paměťové matrace, s dlaněmi pěkně pod hlavou.

Celkově se mé první odpoledne na palubě FATE neslo ve znamení obyčejného poflakování. Pravda, vybalil jsem si a taky se prošel po svém novém domově. S nikým jsem se ale nedal do řeči, ani nezabíjel čas ve společenských prostorách. Četl jsem si, zahrál si pár simulací a než se nadál byl “večer“.

Victora jsem za celý den nepotkal, ale nepřičítal to ničemu závažnému. Koneckonců nebyl ničím povinován mě vyhledat hned po svém nalodění. Umím si představit, že by mnohem raději trávil svůj čas poznáváním lodi a jejího ženského osazenstva, než ve strohé společnosti kamaráda z akademie. I kdyby se tedy nalodil později toho dne.

Já se každopádně ještě podrobil rutinní lékařské prohlídce na ošetřovně a pak už mě čekala jen první z řady bezesných nocí. Přičemž se můj spolubydlící za celý den neukázal.

Nazval bych to svým “dnem s velkým D“. Od časného rána jsem byl jako na trní. Pořádná sprcha, pečlivě upravená uniforma, dokonalý účes uhlazeného sestřihu… Zkrátka vše bylo, jak má být.

Do startu zbývaly ještě čtyři hodiny a já už stepoval po kajutě, jako na jehlách. Victor se mi pro podobné projevy nervozity vždy poškleboval, ale že tam nebyl, záleželo vše jen na mně.

Když se zčista jasna otevřely dveře, lekl jsem se a prudce se po příchozím ohlédl.

Dotyčný vešel s taškou přes rameno a ležérním výrazem ve tváři. Přelétl kajutu pohledem a zastavil se očima přímo na mě.

„Čau,“ pozdravil, shodil zavazadlo a po podlaze jej poslal do protějšího rohu. „Christian Dresdner, Chris stačí, letový segment, sem tvůj spolubydlící.“

Byl to od pohledu takový ten tuctový typ civilisty, kterého kdybych potkal za jiných okolností, nevěnoval bych mu delší pohled. Košili od uniformy měl napůl rozhalenou, vlasy nedbale rozcuchané, divoký lesk v zelenohnědých očích a sebevědomí, které jeho přirozené charisma ještě umocňovalo.

Přišel ke mně s napřaženou pravicí a já ji sevřel pouze intuitivně.

„Wesley Keen.“ Nešlo mi z něj spustit oči.

Vysunul druhou postel a skočil na ni do sedu tak, aby se mohl horní polovinou zad opřít o zeď.

„Takže co? Těšíš se na službu?“ Ušklíbl se a v pohledu, kterým mne zkoumavě hodnotil, byla znatelná výzva.

„Služba je povinnost, nikoliv zábava,“ opravil jsem ho. Nevím, co mu připadalo tak legrační, že vyprsknul smíchy.

Odvrátil jsem se od něho a přemýšlel co dál. Nechtělo se mi, sednout si proti němu a pokračovat v tomto nepříjemně načatém dialogu. Ale na to, abych se vydal na můstek, bylo ještě brzy.

„Jak dlouho už tu seš?“ zajímal se Chris.

„Zhruba dvaadvacet hodin.“ Na to, kdy dorazil on, se nebylo třeba ptát.

„Jaký jsi měl hodnocení?“ Položil jsem jinou otázku. Nešlo mi do hlavy jak někdo jako ON mohl absolvovat AA a skončit na stejné palubě jako JÁ!

„To nejvyšší, samozřejmě,“ ušklíbnul se, „stejně jako ty.“

Chtěl jsem něco říct, ale zarazil se s otevřenou pusou. Bylo to tak absurdní!

„Z jaké jsi kolonie?“ Teď už nebylo pochyb, že nepochází ze Země, kdyby někdo takový studoval ve stejných budovách jako já, jistě bych si ho pamatoval a hlavně, bych zcela určitě nezapomněl na člověka, který by dosáhl stejných 99.9 %.

„Č.32 - New Heaven. A nebyla vůbec prdel dostat se až sem, takže ne abys mě podceňoval. Hodlám se stát prvním pilotem na týhle lodi, tak doufám, že v tobě najdu rovnocenýho soupeře.“ Probodával mně tak vážným pohledem, že mi krev tuhla v žilách.

„První pilot, no jasně!“ odfrkl jsem si v duchu. „Nemůžeš se stát prvním pilotem, protože tahle loď už jednoho má,“ uvedl jsem jeho prohlášení na pravou míru a založil si ruce na prsou. Ne, že by ho to nějak přinutilo změnit svůj řečený postoj.

Rozčiloval mě.

„To si piš, že budu tvůj soupeř. Víc než to. Já budu i vítěz!“ V  očích mi málem zaplálo. „Být tebou se pořádně zabydlím, protože za 4 hodiny, budeme rivalové.“

Pousmál se a pod jeho upřeným pohledem mi vstávaly vlasy na zátylku. Vyskočil z lůžka, že stál přímo proti mně. Nebyl o moc vyšší, ale stačilo to, aby na mě jeho pohled působil přezíravě.

„Za 4 hodiny ti, kámo, ukážu, jak se lítá.“