4

Christian Dresdner mne zanechal samotného, jakoby pro něj mé přijetí jeho výzvy vůbec nic neznamenalo.

„Jdu se tu porozhlídnout,“ řekl a odešel.

Lomcoval se mnou vztek. Tak jako on mě snad ještě nikdo nerozčílil!

„Přijde si sem, z místa jako je New Heaven a myslí si, že snad zaujme mé budoucí kapitánské křeslo!“ stěžoval jsem si prázdné kajutě.

O té kolonii jsem slyšel už dřív. Vzato do všech souvislostí vyzníval její název, jako jedna z největších ironií vesmíru. Nebyla z nejvzdálenějších, ale její nedostupnost spočívala v tom, že ležela mimo všechny hlavní letové trasy. Takový malý zapadákov založený pouze proto, že se jedna z lodí ztratila, dosedla na nejbližší obyvatelný planetě a posádce se podařilo přežít. Nikoliv, že by se tam doopravdy žilo jako v ráji. Vlastně jsem do té doby ani netušil, že by tam měli vlastní pobočku Akademie.

Nemůžete se mi divit, že chvíli trvalo, než jsem získal zpět svou ztracenou vyrovnanost.

Vsadil jsem na první dojem. Poslední chvíle před startem jsem věnoval studiu plánované letové trasy, cvičení reflexů a zcela předpisového pozdravu.

Jistě, že schopnosti a zkušenosti byly neméně důležité, ale z počátku jsme se měli nějaký čas střídat, aby mohly být řádně posouzeny. Ovšem kdo usedne za knipl na naší první službě, záleželo na kapitánově okamžitém rozhodnutí. A já, po tom jak se Dresdner uvedl, nesměl být ten, kdo prohraje!

Šinul jsem si to bílými chodbami blíž k vnějšímu plášti, zamířil jsem k výtahům, vyjel o potřebných pět palub výš a vykročil směrem k můstku.

Položil jsem dlaň na panel vedle dveří a ty se jako na pokyn otevřely.

Nerozhlížel jsem se. Rovnou jsem tam vpadl, postavil se do pozoru a zahlásil: „Pane, kadet v zácviku Wesley Keen hlásí nástup do služby, pane.“

Byl jsem přesvědčen o absolutní preciznosti svého postoje i provedeném salutování.

„Pohov kadete,“ pronesl kapitán ledabyle a dál věnoval pozornost muži, který k nám stál zády.

Založil jsem si ruce v kříži a zaslechl vedle sebe dvojí tiché uchechtnutí. První patřilo Viktorovi, který si to zřejmě nemohl odpustit. Vždycky měl tendence se mi kvůli mé přehnané snaze pošklebovat. Skoro bych si dovolil mu odpovědět škaredou grimasou obličeje, ale to bych si nesměl všimnout, původce toho druhého pošklebování. Christian Dresdner na mě cenil svůj bílý chrup a v očích se mu zcela nepokrytě leskla výzva.

„On už je tady?“ podivil jsem se. „Co tady dělá?“ Odpověď jsem znal moc dobře, ale býval bych dochvilnost na jeho silnou stránku netypoval.

Chtěl jsem přijít první, ale nakonec dorazil jako poslední. Nic ve vesmíru mě nemohlo víc schladit.

Alespoň jsem si to myslel, než skutečnost, že jsem největším smolařem na lodi, potvrdil muž v admirálské uniformě, se kterým kapitán do té doby cosi šeptem probíral. Ustoupil stranou, ukázal nám svou tvář a sám si nás nic neříkajícím pohledem přeměřil.

Muž, ze kterého se vyklubal můj otec!