5

 

Krve by se ve mně nedořezal. Hlavou mi vířily otázky: „Co ten tady dělá? Je tady pracovně? Poletí s námi, nebo přišel jen na nějakou předletovou kontrolu? Proboha proč? Proč on?“

Logicky! Admirálové na rutinní zásobovací cesty nelétají. Není tedy nic divného na tom, že se mi to nezdálo. Ona ani ta předletová kontrola by nedávala úplně smysl a hlavně šlo o posledního člověka ve vesmíru, kterého jsem tam chtěl mít!

„Takže, kadeti,“ usmál se vlídně starší kapitán, „na svá místa.“

Ti, kteří už měli jasno, se vydali na příslušná stanoviště. Victor mě při odchodu povzbudivě plácnul po zádech.

„Hodně štěstí,“ popřál mi a já mu přitakal kývnutím hlavy.

Před velícím jsme zůstali jen já a Dresdner. Vypadal, že mu až v té chvíli došlo, že v naší věci ještě nerozhodl.

„Ano, náš letový segment.“ Pozorně si nás oba prohlížel zkoumavým hodnotícím pohledem.

Říkal jsem si: „Ještě mám šanci.“ Ale i tahle má naděje, byla záhy zašlapána hluboko do kovové podlahy. Kapitán se totiž postavil přímo před Chrise a pronesl: „Pan Dresdner se neváhal představit jako budoucí první pilot FATE. Co kdyby nám předvedl, co umí?“

„Rozkaz pane,“ ušklíbl se můj spolubydlící.

V duchu jsem nad ním kroutil hlavou. „On se jako vážně i tady představil jako budoucí první pilot? Jak může na takovou drzost kapitán reagovat tím, že ho vážně posadí do pilotního křesla?“ Opravdu se mi to tenkrát dotklo, víte?!

„Pan Keen zatím zaujme post navigátora,“ oznámil mi kapitán suše. „Proveďte!“ rozkázal.

Povzdechl jsem si jen v duchu. V takové chvíli totiž můžete jen zatnout zuby, zatvrdit se a s vážnou tváří zasalutovat.

 

Pilot, plukovník Kvaš, a navigátor, major Warren, se zvedli od ovládacího panelu půlkruhového tvaru a uvolnili nám tak svá místa. Sami se usadili hned vedle na výsuvných provizorních sedačkách, aby mohli napravovat naše případná pochybení.

Nadechl jsem se, zabral křeslo navigátora, věnoval Christianovi opravdu pohoršený pohled a začal kontrolovat přístroje, jestli vše funguje a je připraveno ke startu.

„Kadeti, podejte hlášení.“

„Všechny systémy funkční, kapitáne,“ pronesli jsme s Chrisem unisono. Ten kluk mi vážně lezl na nervy!

„Zbraňové systémy odpovídají. Stav munice v pořádku,“ oznámil Victor.

„Komunikace funguje, všechny frekvence připraveny,“ přidal se radista v zácviku.

Kapitán kontaktoval interkomem další stanoviště a my na můstku byli postupně ujištěni o tom, že je loď plně funkční a připravena ke startu.

„Kadete Robinsone, Spojení se stanicí, prosím.“

„Jistě, kapitáne.“

„Letová kontrolo ORBIT-1, tady kapitán Mashersmith – transportní vesmírná loď FATE na palubě. Žádáme o povolení ke startu.“

„Povolení uděleno, FATE, můžete startovat. Hodně štěstí,“ popřál nám téměř strojově znějící hlas lidského koordinátora a pak už kapitán vydal pokyn: „Kadete Dresdnere, odpíchněte nás.“

Umíte si představit ještě méně předpisový povel?!

Chris velícímu přikývnul.

„Provedu, kapitáne!“

Ušklíbnul se na mě a už žhavil motory. S absolutní přesností uvolnil kotevní svorky a vyvedl ten gigantický megatunový kolos z doku. Loď se přitom ani nezachvěla. Chris věděl přesně jak správně nastavit tlumiče. Chtě-nechtě jsem i já musel uznat, že něco umí a není to jen buran z okraje vesmíru. Ačkoliv kdyby jím byl, bylo by pro mne mnohem snazší ho nenávidět, chápete ne…?

Každopádně Christian pomocí manévrovacích trysek otočil loď směrem od Země a zařadil první rychlostní stupeň.

„Kadete, Keene, někdo s vašimi výsledky si jistě prostudoval letovou trasu dopředu, mohl byste nám říct jméno naší první zastávky?“

„Ano, pane,“ přitakal jsem, a abych se alespoň trochu vytáhl, rozhodl jsem se přeříkat trasu celou: „Cílem mise je kolonie 28 na planetě CARRIEDWEN. Letový plán sestává z dalších pěti zastávek: Kolonie 8. – stanice HURRICANE v soustavě Kochab – těžební stanice V5 na planetě VULCANIER v soustavě Etamin – kolonie 16. a setkání s lodí GILGAMESH u mlhoviny HER.“

Vypověděl jsem to důležité a profesionálně začal plánovat nejideálnější cestu k naší první zastávce. Tou byla hvězda ROSS 248. Červený trpaslík v souhvězdí ANDROMEDY, kde na nás kolonie číslo 8. jménem Kéfeus i s orbitální stanicí HURRICANE čekala.

Vzdálenost hvězdy ROSS od Země činí přibližně 10,3 světelného roku, což pro nás znamenalo 5 hyper skoků, každý po dvou 2 světelných letech a jeden malý. Celkem tedy 6.

Hyper skok ovšem není možné provádět v silném gravitačním poli planet a hvězd. To kvůli možné destabilizaci gravitačních sil vytvořenou singularitou. Proto jsme nejprve museli opustit Sluneční soustavu.

Nic jsem k tomu neřekl. Předpokládal jsem, že ‚prozatímní‘ pilot ví, co má dělat. S hodnocením 99% by to totiž znát měl!

A nemýlil jsem se. Z Christiana sice stále vyzařovalo cosi živočišného, ale za pilotní konzolí se cítil jako ryba ve vodě.

Zatímco já prováděl výpočty a převáděl je na jeho obrazovku v podobě ideální trasy, on postupně nažhavil motory na pátý stupeň, čímž FATE dosáhla 99% rychlosti světla. Tlumiče pracovaly na plný výkon, ale na můstku jsme jejich hlasité hučení téměř neslyšeli.

Kapitán od okamžiku startu nepromluvil. Seděl ve svém křesle se spokojeným úsměvem na rtech. Admirál se neprojevoval vůbec, jakoby tam snad ani nebyl. Jen já věděl, že zaznamenává každý pohyb, hlas i šepot ve svém okolí a důkladně vše analyzuje jako nějaký android.

Ještě jsme nedoletěli ani k MARSU a já periferním viděním zahlédl, jak se Victor z ničeho nic zvedl. Přišel ke kapitánovi, sehnul se a něco mu tiše pošeptal. Pokoušel jsem se zachytit cokoliv z jejich krátkého rozhovoru, ale nepoštěstilo se mi zaslechnout víc než několik slov: „…nainstalované…“; „…fregat…“; „…přiděleno…“ a „…není jasné?“

Zamyšleně jsem se podmračil a provrtal přítelova záda tázavým pohledem, když se opět odebral usadit na své místo.

To už jsme se přiblížili k rudé planetě a Christian si dovolil o něco těsnější průlet, než jsem ve svých výpočtech doporučoval.

Chtěl jsem se ho zeptat, co to dělá, ale když jsem viděl, jak vážným chmurným pohledem zkoumá povrch vězeňské planety, zase jsem svá ústa zavřel a nekomentoval to.

Chápejte, bylo to poprvé od našeho seznámení, kdy se tvářil vážně. Jeho zelenohnědé oči pozbyly svůj divoký lesk a nahradily ho něčím mnohem hlubším – záští.

Ta změna na mě zapůsobila.

Mlčel jsem, až dokud jsme se nepřiblížili k Hlavnímu pásu. Doporučil jsem cestu ‚pod ním‘. Při naší stávající rychlosti by totiž bylo značně rizikové zkoušet průlet.

Christian však opět mé výpočty ignoroval.

„To zvládnu,“ ujišťoval plukovníka Kvaše, který apeloval na jeho zdravý rozum.

Dokonce se Chris otočil i na mě.

„Sleduj a uč se.“ Ušklíbnul se.

„Pane, blížíme se k Hlavnímu pásu, pane,“ ohlásil kapitánovi.

„Možná byste se měli držet, pojedeme z kopce,“ zahlásil zcela nepředpisově, „nebojte se, ani to neucítíte.“

A mě v tu chvíli prolétlo hlavou: „No, a jestli jo, tak to bude to poslední, co ucítíme…“