6

Nerozmlouval jsem mu to. I kdybych to zkusil, nemělo by to cenu. Oči se mu leskly tímtéž spokojeným odhodláním, kterého se pilot nemůže nikdy nabažit.

Znal jsem ten pocit.

Sedět v pilotním křesle, před sebou mít pás asteroidů, cítit strach střelce po svém boku a sám sebe přesvědčovat, že to zvládnu, protože na ničem jiném nezáleží.

Adrenalin kolující v krvi dává pocit výjimečnosti. Už ne - jeden z mnoha ale ten jediný na kom závisí přežití.

Bože, jak já mu záviděl!

* Povzdech *

Kapitán mlčel.

Christian nepotřeboval vyššího posvěcení svého rozhodnutí a v plné rychlosti vletěl mezi planetky.

Věděl jsem, že necouvne. Na jeho místě bych to také neudělal. Soustředil jsem se, abych ho upozorňoval na každý objekt či hrozící nebezpečí. Volil jsem dráhu letu, jako bych pilotoval a to bylo poprvé, kdy Chrisova trasa téměř kopírovala, tu kterou jsem doporučil.

Kam se na to hrabou výcvikové simulace!

FATE byla transportní loď. Díky svým rozměrům a hmotnosti měla snížené manévrovací schopnosti. Můžete stokrát oponovat tím, že ve vesmíru je hmotnost ta méně relevantní veličina, stále loď ovlivňuje. A díky těmto nízkým letovým možnostem, jsme museli vybírat ty největší skuliny mezi stále se pohybujícími tělesy.

Jediná chybička, by stála životy všech lidí na palubě a znamenala zkázu lodi. Mozek se mi ze samého zadávání vzorců doslova vařil. Prsty kmitaly po panelu v divokém rytmu. Na čele mi vyrašil pot… A pak jsme minuli poslední těleso a hnali se vstříc dráze JUPITERA.

Bylo po všem!

Rozechvělou dlaní jsem si otřel čelo. Můstkem se nesl tlumený potlesk a já si teprve v ten okamžik s úsměvem na tváři uvědomil, že Christianova divoká jízda skončila. Oddechoval jsem, jako bych právě zdolal světový rekord v maratonu.

Ohlédl jsem se na Vika, který naším směrem ukázal zdvižený palec. I na Chrise, který to zvládl nad očekávání dobře. Byl jsem doslova štěstím bez sebe.

„Vejráš, co?“ uculil se, jako by to, co právě předvedl, pro něj bylo denní rutinou.

„Létáš jako prvák.“ Nemohl jsem přeci přiznat, že mě dokázal ohromit.

„Žárlivko.“ Pocuchal mi vlasy.

Ošil jsem se, zaškaredil, ale nijak se verbálně neohradil. Tváří v tvář takovému výkonu, šla všechna má nevraživost stranou.

Tedy téměř všechna…

Major Warren mě pochválil za pohotové reakce a přesné výpočty. Plukovník Kvaš si vůči pilotovi v zácviku nemohl odpustit lehké kázání, ale pronášené úlevným hlasem, nemělo zrovna velkou váhu.

Kapitán vše ohodnotil uznalým kývnutím a můj otec přezíravým pohledem. Vše se vrátilo do předpisových kolejí, které mi vyhovovaly.

Jak naše cesta pokračovala, nemohl jsem si pomoci a přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdybych za pilotním panelem seděl já. Pomíjel jsem fakt, že bych se nikdy takhle nekorektně nepředváděl, a ve svých představách jsem se dosadil na Christianovo místo v okamžiku průletu Hlavním pásem.

Nepochyboval jsem o tom, že bych situaci zvládl stejně dobře jako on, ne-li lépe. Ale uvažoval jsem nad tím, že si tímhle výkonem Dresdner získal mé uznání a mimoděk mě napadlo, jestli kdyby to bylo naopak, bych si i já získal to jeho.

Byla to prachsprostá závist!

Pouze hloupá myšlenka, nic víc, říkal jsem si. Naprosto nevhodná! Zvlášť když jsme se pořád ještě řítili napříč Sluneční soustavou, stále se zvyšující rychlostí…

A tu husí kůži při vzpomínce na pocuchané vlasy, jsem také nepotřeboval!

Řeknete si, sedm a tři čtvrtě hodiny letu, to je přeci jen nějaká doba. Člověk by čekal nějakou běžnou komunikaci mezi členy posádky, jenže na můstku panovalo ticho, které rušily jen občasné zvuky přístrojů.

Ne každou z osmi planet naší soustavy jsme míjeli v těsné blízkosti. Žádné další lodě ani stanice jsme nepotkali a prakticky se nic nedělo. Vzrušující první pracovní směna sklouzla do stereotypní rutiny, která od nás sice vyžadovala soustředění, ale žádná velká očekávání neměla.

Kapitán s admirálem už neprohodili jediného slova a ani naši nadřízení z řad pilotů a navigátorů k nám neměli žádné další poznámky, natož aby se spolu třeba bavili „o solárních větrech“.

Překvapivě se ani můj spolubydlící už nepokoušel na sebe upozorňovat. Letěli jsme mlčky.

Tiše jsem sledoval, jak přesně dodržuje mé výpočty při obletu Kuiperova pásu a byl rád, když konečně o chvíli později prolomil panující mlčení.

„Kapitáne, blížíme se k bodu zlomu. Žádám o povolení vstoupit do hyperprostoru.“

To byl pokyn k tomu, abych začal propočítávat souřadnice vstupu a výstupu. Znal jsem vzorečky nazpaměť a počítač věděl přesně, co má dělat.

„Povolení uděleno. Kadete Keene, připravte loď ke skoku.“

„Rozkaz, pane.“

Zbývalo už jen počkat, až počítač zpracuje mnou uvedená data, která jsem si ověřil na hvězdné mapě.

„Tak jo, Wesley, teď je to na tobě, doufám, že ses neseknul ve znamínku,“ zavtipkoval Christian po mé levici.

„Jako by to bylo možný.“ Co se matematiky a astrofyziky týče, jsem se o sobě opravdu nepochyboval. Navíc, major Warren vše kontroloval na své příruční konzoli, kdybych udělal chybu, nenechal by ke skoku dojít…

Počítač ohlásil zelenou a na obrazovce před námi vyznačil vstupní bod.

Chris se na mě ušklíbnul.

„Hyperskok za 3, 2, 1, ted!“