Vlk koukal trochu překvapeně a Arlen ho vybídl, ať si klidně kousne. Bylo to dobré ovoce, a jeho chuť mu byla povědomá.

„Děláme z toho ten nápoj, dali ti ho napít, když tě našli,“ osvěžil mu Arlen paměť. Bylo vážně dobré.

„Nikdo jiný ho neutrhne, tak mi řekni, k čemu by králům tohle městečko bylo. Na co jim bude, když nedokážou ovládnou plamen Strážců, a plody ze stromů neutrhne nikdo kromě mě? Víš, co se stane, když sem vtrhnou a zabijí mě? Nebo mě třeba jen zajmou, kvůli své chamtivosti a ziskuchtivosti? Plamen zmizí, stromy uschnou a jim zůstane jen bezcenné město plné chudých lidí a ještě uprchlíků, o které se budou muset postarat. Jo, po tom každý král určitě touží,“ mrkl spiklenecky na Vlka.

„Maluješ si to moc růžově,“ vzdychl Vlk, ale Arlen si stál tvrdohlavě za svým, ostatně, jako vždycky.

„Možná, a možná je všechno jen na domluvě. Podívej, král Sargan je moudrý a spravedlivý, Tarwend totéž. Jo, možná spolu moc nekomunikují, ale ani jeden, pokud si za svůj krátký život pamatuji, nikdy nevyvolal válku s cílem napadnou druhé království nebo si zabrat nějakou jinou zemi. Věřím tomu, že když se s nimi domluvím, nechají nás tu žít. Ostatně, tohle území nikdy, nikdy nespadalo pod žádné království. Vždy bylo samostatné, křížily se tu obchodní cesty z jednotlivých království a bylo to nezávislé území Strážců. Tak tomu bylo a zase bude.“

Talan na Arlena koukal a mlčel. Vážně by mu ta koruna slušela, pomyslel si, a usmál se, což Arlena trochu zmátlo.

„Nesměj se mi, Vlku, já doufám, že to bude fungovat,“ pravil vážně. Bylo vidět, jak moc mu na tom záleží, ale představa, že se vydá diskutovat s ostatními králi, Vlkovi přišla trochu nebezpečná. Ne v době, kdy jeho otec pustošil svoji vlastní zem a časté výpady do dalších království ostatní krále vytáčela k zuřivosti.

„Však to nebude hned. Ale, v té legendě se říkalo, že až se objeví poslední Strážce, skončí války. Co ty víš, co se stane,“ pravil posmutněle. Ne, nikdo nemohl vědět, co se stane zítra, natož za týden nebo za pár měsíců.

Pokračovali dál, Arlen provedl Talana alespoň částí města a stavili se podívat i za Beldou. Talana prohlédla, a naznala, že u je téměř zdráv a Arlenovi vyhubovala, jak je možné, že byl včera až do noci na obchůzkách, když se nemá přetěžovat a má odpočívat. A to ještě chudák netušila, co se dělo v noci.

„Já se s tebou piplám a ty takhle,“ láteřila a Arlen zkroušeně slíbil, že se polepší.

„Má zlaté srdce, ale občas se jí trochu bojím,“ přiznal se Arlen, když šli po cestě zpět k jejich domu, ale Vlk se tomu vůbec nedivil. Vrátili se po poledni a v kuchyni na ně čekal skromný oběd. Masová polévka a nějaké placky, ale Talan se raději neptal, z čeho jsou. Na zasycení to stačilo a Talan si nakonec docela pochutnal.

Odpolední odpočinek se nekonal, protože se ozvalo zaťukání a na další dvě hodiny měl Arlen o práci postaráno. Vlk se vzdálil a trochu si to obhlédl v okolí domu, jen pro jistotu, aby měl přehled, kde je jaký strom, stéblo trávy či možnost potencionálního nebezpečí. Chtěl znát své okolí, měl to v prostě v krvi. Když se vrátil, našel Arlena v jednom z pokojů, který by se dal nazvat pracovnou či snad knihovnou. Byla v něm dvě velikánská pohodlná křesla, masivní stůl z tmavohnědého dřeva, a hlavně obrovská spousta rozečtených knih, různých listin a dokumentů. Bylo vidět, že Arlen se studiu místních zvyklostí a životu věnoval velmi podrobně.

„Když jsem se uzdravoval a už jsem žil tady, tak jsem tu strávil moc času,“ vzdychl si princ, který seděl v tom velikánském křesle a odpočíval. Talan se uvelebil do druhého křesla a rozhlédl se. Bylo to tu docela útulné a příjemné, a vzhledem k obrovskému krbu tu mohlo být příjemně i v zimě. Ale krby byly, jak si všiml, v každém domě i místnosti. Zimy tu možná musely být velmi kruté. Inu, uvidí se.

„Věříš mi, viď, Talane,“ probral ho najednou z přemýšlení princův hlas, „já bych si tak moc přál, aby to vyšlo. Abych těm lidem mohl pomoct, víš.“ Tahle touha v jeho srdci byla nezměrná a Vlk ji naprosto chápal.

„Věřím ti, Arlene, a chápu tě. Jen mi slib, že si všechno ještě pečlivě promyslíš a budeš opatrný,“ naléhal na něj, „ale jedno ti slibuji. Budu s tebou a pomůžu ti.“ Pro prince to byla dostačující odpověď a Talan se zvedl, aby mu donesl trochu vody. Sám měl žízeň, ale když se vrátil, zjistil, že princ v křesle prostě usnul. Opatrně ho vzal do náruče a odnesl do ložnice. Nepamatoval si, že by kdy princ zničehonic jen tak uprostřed dne usnul, a trochu ho to znepokojilo.

Hned zítra se musí stavit za Beldou a promluvit si s ní.

I to další ráno se Talanovi vstávalo jako dlouho ne, protože probouzet se vedle prince ho naplňovalo neskutečnou spokojeností. Bez skrývání, bez strachu, že jim někdo vpadne do soukromí, v tichu a klidu si užíval jeho přítomnost.

„Můžeš jít s námi,“ pravil Arlen, když seděli u snídaně. Čímž myslel, že se může Vlk přidat k němu a Fimurovi, ale Vlk zavrtěl hlavou. Neměl to v úmyslu.

„Ani ne, běžte spolu. Jestli ti to nebude vadit, chci se pořádně podívat po městě a po okolí,“ přednesl Arlenovi svůj a plán a princ málem nadskočil.

„Ale do hvozdu nechoď, ano Vlku? Neznáš to tam, zabloudil bys. Slib mi, že tam nepůjdeš,“ vymáhal po něm princ jeho slovo.

„Neboj,“ smál se Talan, „slibuji, že se nebudu nikde toulat. Kolem města, maximálně,“ zazubil se na prince a pak mu to stejně musel slíbit ještě jednou.

Fimur se objevil v domě o chvíli později. Střetli se s Talanem na chodbě. „Arlen se obléká, hned přijde,“ řekl mu a chtěl odejít.

„Starej se o něj dobře,“ řekl mu najednou Fimur a Vlk na něj zůstal překvapeně koukat. „Dávej na něj pozor, ať to nepřehání a hodně odpočívá. A každý večer si musí vzít bylinky od babičky. Dávej na něj pozor, prosím.“ Zesmutněl, bylo vidět, jak moc ho to mrzí, ale Talan mu to rád a od srdce slíbil. Když o chvíli později s Arlenem odcházeli, díval se na ně z okna. Po cestě si povídali a smáli se, a Talan se přistihl, že opravdu trošku žárlí. Ale věděl, že jsou s Arlenem nejlepší přátelé a nehodlal je od sebe rozdělit. Jenže spousta věcí už prostě bude jinak….

On se zatím porozhlédl po městě a jak zjistil, nebylo to tam úplně tak špatné. Bylo tam rušno, už do rána slyšel hlasy, které se mísily s klepáním, boucháním a křikem dětí. Jak to tu jednou bude asi vypadat, pokud se Arlenovi ten jeho plán s obchodními cestami podaří uskutečnit, pomyslel si. Cestou se ještě stavil za Beldou. S úsměvem ho přivítala, ale ten důvod, proč přišel, ten jí ten úsměv z tváře zase vzal.

„Říkala jsem ti to, že není ještě zcela zdráv,“ povzdechla si a usadila Talana ke stolu v kuchyni.

„Vím, ale když jsi říkala, že je smutný a že jsi nedokázala uzdravit jeho srdce a duši, tak jsem usoudil, že jsi to myslela tak nějak obrazně. Ne doopravdy,“ zabručel Vlk a Belda zavrtěla hlavou a trochu si povzdechla nad Vlkovou nechápavostí.

„Talane, ty sám nejlíp víš, co si ten kluk už za svůj život prožil,“ vzdychla, „vím to, chtěla jsem to vědět, když jsem se mu snažila pomoct, abych přišla na ten pravý důvod, proč je pořád tak nemocný. Vím o všem, o jeho matce, Degovi, osadě, o všem. Mezi námi, to, co zažil, by nevydržel ani zdravý statný muž, natož takový křehký mladíček. A když si k tomu přičteš i to, co zkusil ještě tady, byla to prostě pro něj obrovská zátěž, pro jeho tělo i jeho mysl. Je div, že vůbec žije, chápeš?“ zeptala se a Vlk kývl, protože tohle chápal dokonale.

„A co s ním?“ zeptal se a Belda se usmála.

„Teď, milý Vlku, budeš muset dělat to, co doteď dělal můj vnuk. Dávat na něj pozor, hlídat ho, aby se nepřetěžoval a nelítal nikde po venku až do noci. Nemusí být všude a u všeho. Hlídky ho chodí informovat, lidé mohou přijít za ním, do jeho domu, protože on pro ně má vždycky dveře i srdce otevřené. A ať hodně odpočívá, bude-li to možné, rozumíš. A třeba se to jednou, časem, spraví. Ale slíbit ti to nemohu,“ vysvětlovala a Vlk jí to všechno vzorně odsouhlasil.

„A jak ho znám, nebudeš to mít zrovna lehké,“ zasmála se a Vlk si povzdychl. Ne, to tedy nebude, to mu bylo jasné a až časem pak zjistil, že ukočírovat tvrdohlavého prince byl někdy nadlidský úkol. Svoje povinnosti stavěl nad svoje zdraví a potřeby. A tak se stávalo, že po třech, čtyřech namáhavých dnech, kdy si princ nedal říct, následoval den, kdy se z domu nehnul a jen seděl v pracovně a odpočíval. A tak to bylo.

Vrátil se domů až k večeru, protože projít si město a okolí mu zabralo celý den.  A zatímco on se toulal po městě, princ s Fimurem kontrolovali, kam až se zase v hvozdu posunula hranice světla a jak krásně se hvozd pod náporem slunečního světla pomaličku uzdravoval. Byl večer, když se vraceli a pořád na nimi viselo to nevyřčené. Protože oba věděli, že se spousta věcí změní, ale začít se o tom báli oba.

Až když se loučili, Fimur byl ten statečnější. „Dávej na sebe pozor, ano,“ usmál se na Arlena a princ posmutněl.

„Fimure, neloučíme se, dál se budeme vídat, neboj se,“ snažil se ho utěšit, ale oba věděli, že to prostě teď bude jinak. A pak ho Fimur zničehonic objal.

„Já ti moc přeju, abys byl šťastný, Arlene, moc ti to přeju. Jestli si to někdo zaslouží, tak ty,“ zašeptal.

„Já vím, ale my dva budeme dál přátelé, Fimure. Navždy,“ slíbil mu princ, ale pro mladíka to byla jen chabá útěcha.

Ale nutno říct, že jejich přátelství opravdu vydrželo.

„Promluvili jste si,“ zeptal se ho večer Vlk a trochu ho pokáral, jak to, že přišel až tak pozdě.

„Promluvili. A ty jsi mluvil s Beldou, viď?“ dotázal se ho princ, protože tušil, odkud vítr fouká a Talan pokrčil rameny, ale nakonec se mu přiznal.

„I tak chceš se mnou zůstat? I když jsem nemocný? A možná ještě dlouho budu? Možná se už nikdy neuzdravím,“ zeptal se najednou smutně princ a sklopil oči zemi. Talan na něj zůstal vyděšeně koukat.

„Co tě to napadlo, prosím tě,“ zasmál se a pak ho popadl a přitáhl si do náručí. Políbil ho.

„Miluju tě a nikdy tě už neopustím,“ zašeptal a princ se konečně začal smát.

Vyjekl, když ho Vlk popadl do náruče. „Doufám, že už jsi zavřel dveře,“ zašeptal mu do ucha a pak už se domem rozléhal jen Arlenův hlas.

„Vlku, počkej, kam mě to neseš…..co to…..Vlku, co to děláš, počkej. Vlku!“