Dojít k tomu hvozdu mu trvalo asi měsíc a půl. Ne proto, že by k němu nevedly cesty, ale proto, že to v jeho zdravotním stavu prostě rychleji nešlo. Temný hvozd, to místo pohádek a legend, místo, kam nikdo se zdravým rozumem už dlouhá léta nevstoupil, ležel na pomezí tří království – Raonova, krále Sargana a Tarwenda. Ale teď to bylo místo nikoho. Všichni se mu vyhýbali, a i když bylo kdysi dávno jakousi křižovatkou obchodních cest a dalo se jím za vcelku krátkou dobu projít z jednoho království do druhého, teď ho všichni obcházeli na hony daleko. Tohle místo obcházela temnota a smrt.

Ale jak Arlen řekl Vlkovi, zoufalí lidé dělají zoufalé činy a pokud máte v patách smrt a Raonovy vojáky, budete si snažit zachránit si život za každou cenu. Budete hledat úkryt a bezpečí, ať je jakýkoliv. A tak tomu bylo. Někdo hledá, jak si zachránit život, někdo jde jen tam, kam ho volají jeho sny.

A tak ho tam našli, tak jako Talana, na pokraji smrti, nemocného a odnesli ho do města ponořeného do věčného šera.

„No, konečně, jsi vzhůru,“ milý hlas ho donutil otevřít oči a nad ním se skláněla usměvavá tvář starší ženy. Ležel na posteli a žena mu ošetřovala utřené rány.

„Není to nic vážného, brzy budeš v pořádku. Já jsem Belda, mimochodem,“ usmála se na něj. Její úsměv v tom věčném šeru působil jako slunce.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho, ale Arlen jí svoje jméno nechtěl prozradit. Otočil hlavu na stranu. Možná, že kdyby věděla, koho ošetřuje…..

„No, když nechceš říct, neříkej,“ usmála se znovu, a pohladila ho po tváři, snad aby ho uklidnila. „Musím se podívat na ostatní, nechám ti sem poslat trochu vody, zatím odpočívej,“ řekla a odešla z místnosti. Konečně se Arlen trochu porozhlédl, ale v tom věčném šeru žádný dům, místnost nebo město nemohlo vypadat dobře. Podivné prokletí a kletba tohle město a celý hvozd kdysi dávno zakonzervovalo do šera, které bylo zhoubné, pronikalo celým tělem a duší, dusilo a svazovalo. Bylo to depresivní a určitě se v něm žít dlouho nedalo. Ale lidé tu byli, přežívali tu o vodě a tom málu, co si ulovili a nasbírali. Přežívali a bojovali v nuzotě, chladu, chudobě a šeru o vlastní životy, protože chtěli žít. A protože jim nic jiného nezbylo.

„Nesu ti vodu,“ ozvalo se do dveří a Arlenův zrak spočinul na mladíkovi, který se na něj usmíval od ucha k uchu. Štíhlý, vysoký a urostlý, jen o půl palce vyšší než princ a pár měsíců starší, hnědovlasý se stejně hezkýma kaštanovýma očima, snad jen trochu hubenější, než by mladíci v jeho věku měli být. Ale zdejší bída se podepsala na všech. Nicméně, jak Arlen později zjistil, to mu na jeho stále dobré náladě neubralo.

 „Jsem Fimur,“ usmál se na Arlena a pomohl mu, aby se napil. „Jídla moc nemáme, ale určitě pro tebe něco najdu,“ ujistil ho, ale kromě tichého díky z prince nic víc nedostal. Což ho asi docela podráždilo, záhadný mladík ho začal pořádně zajímat, a tak chodil za Arlenem každý den.

„Belda je moje babička, bydleli jsme kousek od hlavního města. Rodiče umřeli ve válce, ale my s bratrem a babičkou jsme utekli,“ vyprávěl a Arlen nevěděl, zda plakat či se stydět. Ale nakonec se Fimurovi podařilo to, co nikomu. Rozmluvil ho. Povídali si, o obyčejných věcech i těch neobyčejných. Svoje jméno jim ale říct nechtěl.

Jenže ho oni stejně věděli a nebýt toho, že se Belda prořekla, když ho ošetřovala, nevěděl by to.

„Musíte mě nenávidět,“ rozplakal se Arlen, protože se tak strašně styděl, ale Belda pokrčila rameny.

„Potřeboval jsi pomoct. A pokud si dobře pamatuji, tak král dal vyhlásit, že jeho nejmladší syn zemřel po nešťastné nehodě při kontrole strážních věží na jižní hranici. Všichni jsme věděli, že to žádná nehoda nebyla, tedy jsme si to aspoň mysleli. Co je to za krále, když dá zabít vlastního syna,“ řekla zhnuseně a pak se na Arlena soucitně podívala.

„Nejsi jako tvůj otec a to, co se děje v naší zemi, není tvoje vina. Možná, že kdybys měl možnost a sílu, třeba bys otce zastavil. Určitě bys byl lepší vládce než on nebo tví bratři, máš laskavé srdce,“ usmála se a Arlen si utřel slzy, které mu stékaly po tváři.

„A soudě dle tvého těla,“ poodhrnula cíp jeho košile, a narážela tím na jizvy na jeho těle „jsi neměl tu cestu, po které jsi šel, zrovna jednoduchou, viď?“

„Chci vám pomoct,“ zašeptal Arlen, dojatý jejími slovy, ale Belda zavrtěla hlavou.

„Jak bys mohl, princi? Tuhle tmu nedokážeš rozpustit. To nedokáže nikdo.“ Vzdychla si a usmála se na svého vnuka, který stál kousek od ní. „Můžeme jen bojovat, ale nikdy se nevzdáme.“ A pak odešla a Fimur se posadil k Arlenovi na postel.

„Tobě to taky nevadí?“ zeptal se ho Arlen, který si Fimovu společnost za těch pár dní docela oblíbil a Fimur jen zavrtěl hlavou.

„Ne, jste docela fajn, vaše královská výsosti,“ zazubil se na ležícího prince a s potutelným úsměvem do něj drcl, „jen ti budeme muset vymyslet nové jméno, až se uzdravíš.“

Jenže, na to nikdy nedošlo. Možná někdo z těch, kdo Arlena našel, poznal v něm králova syna a tato zpráva se rozletěla po městě. Šeptalo se to, pak mluvilo a řeči a klevety přešly v obrovský hněv a vztek. Králův syn byl ve městě a oni chtěli, aby pykal za činy svého otce.

A když Arlen uslyšel na ulici hlasy, vzteklý křik lidí volající jeho jméno a jméno jeho otce, věděl, kolik uhodilo. Šli si pro něj.

A pak se rozlétly dveře…..

„A dost, to stačí, Arlene,“ zarazil ho Vlk. Nechtěl, aby mu o tom princ vyprávěl, aby se znovu vracel do té strašlivé chvíle. Cítil, jak se princ v jeho náručí zachvěl a nechtěl, aby se zbytečně rozrušoval.

Nechtěl, aby mu vykládal, jak ho rozzuřený dav vytáhl z postele a z domu, jak ho vlekli polonahého ulicí na náměstí s cílem ho zlynčovat a popravit. Tu hrůzu, kterou musel Arlen prožívat, si nedokázal ani představit. Město, kterým burácí jeho jméno, které touží po jeho smrti jen kvůli tomu, co provedl jeho otec, dav lačníci po krvi nelze zastavit lidskou silou.

Ten může zastavit jen zázrak.

„To je v pořádku, hlavně klid,“ šeptal a sevřel ho v náručí. „Nemluv o tom, Belda mi to řekla.“

„Jsem v pořádku, neboj,“ usmál se Arlen a vtiskl Vlkovi malý polibek za jeho něžnost a laskavost.

„Teď, když jsi u mě, se už nebojím vůbec ničeho.“ Jenže Arlen moc dobře věděl, že Vlkovi zvědavost nedá.

„A neříkej mi, že to nechceš vědět. Jak se to stalo? Jak to, že je tma pryč? To nejsi zvědavý?“ dotázal se a Vlk pokrčil rameny.

„Jsem zvědavý, samozřejmě, ale nechci, abys o tom mluvil, Arlene. Nebudu tě nutit na tu hrůzu vzpomínat,“ odpověděl Talan, a Arlen kývl.

„Poprvé o tom promluvím, a naposledy,“ zašeptal a znovu se vrátil do té chvíle….

….kdy ho rozzuřený dav dovlekl na náměstí. „Zabijte ho, je to Raonův syn, zabijte ho.“ Byli tam muži, ženy, staří i mladí, bylo jich tolik. Tolik zoufalých, zničených lidí, kterým jejich otec vzal rodiny a domovy. Viděl to v jejich tvářích, v jejich očích. Chtěli jeho smrt, chtěli svoji odplatu. Dovlekli ho doprostřed náměstí, až k těm stromům, jejichž holé větve jako umrlčí pařáty čněly zlověstně k nebi. Zatímco dva muži ho drželi, další dva začali chystat provaz, aby ho mohli pověsit.

„Zabijte ho, pověste ho,“ slyšel sílící řev davu a jen dva hlasy se postavily na jeho stranu.

„Ne, ne, dost, dost,“ vykřikla Belda a rozběhla se směrem k Arlenovi. „Přestaňte,“ zařvala a dav alespoň na malou chvíli ztichl.

„Zbláznili jste se? Jak vám to pomůže, když ho zabijete. Uleví se vám? Vrátí vám to vaše rodiny nebo domovy? On přece nemůže za to, co vám provedl jeho otec a jeho smrt to přece nikdy nevykoupí. Vzpamatujte se,“ křičela, ale nikdo ji neposlouchal.

„Nezabíjejte ho, prosím, Arlene,“ slyšel i někde za sebou Fimura, ale ani jeho hlas nebyl vyslyšen. Beldu někam odvlekli, nedali jí šanci víc ho bránit.

Ne, nebude prosit o svůj život, nebude za zbabělce, který kňourá a kňučí. Už tolikrát hleděl smrti do očí. A rozhodl se, že ji přijme důstojně. Z posledních sil se vyškubl těm dvěma, kteří ho drželi a se vzpřímenou hlavou si prohlédl ten šílící dav před sebou.

„Je mi to líto,“ vykřikl, „je mi to líto, co vám provedl můj otec. Je mi líto, že nedokážu odčinit to, co vám provedl. Mohu se vám jen omluvit, požádat vás o odpuštění, protože víc není v mých silách. A jestli má smrt vykoupí vaši bolest, pak ji tedy přijmu.“ Jenže, i kdyby mluvil sebelépe, i kdyby si před nimi třeba klekl na kolena, nikdy by neměl šanci a jejich zatvrzelá srdce neobměkčil.

„Drž hubu,“ hýkl a na něj jeden z mužů, který ho přivlekl na náměstí a snad ve vzteku s ním smýkl tak, že Arlen ztratil rovnováhu, a nemocný, na pokraji svých sil upadl. Nechtěl zůstat ležet na zemi, ne před nimi, v tom prachu a špíně. Snažil se dostat na kolena, a z posledních sil se opřel o kmen jednoho z těch stromů. Slyšel posměšky, nadávky o špíně a vrahovi, a jeho vědomí ho začalo zrazovat. Jako v mlze viděl houpající se provaz, který už měli nachystaný….

Cítil ten hněv okolo sebe – ale také teplo. Jeho dlaně, opřené o kmen stromu, vnímaly to hřejivé pulsující teplo. Utěšující, laskavé, jako byla náruč jeho matky a jeho Vlka. Najednou si uvědomil, že už ho nikdy neuvidí.

Už zbývaly jen vteřiny.

Ani se nemohli rozloučit. Z očí mu vyhrkly slzy, ale nebyl to strach, který mu je vehnal do očí. Je konec.

Miluji tě, Talane, miluji tě, zašeptal a slza, která mu stékala po tváři, byla vysvobozením pro celé toto místo.

A pak se objevil modrý záblesk…..