…….co vyprávěl Talan, vracíme se na skok zpět do osady

Možná, že si Kendal myslel, že Talanovi princova smrt nijak neublíží. Že si pár dní bude truchlit, možná prince opláče, když byli tak dobří přátelé, pak se oklepe a s úsměvem vrhne do života v osadě a do náruče naplánované budoucnosti. Tedy přesněji budoucnosti, kterou mu se svojí ženou tak pečlivě naplánoval on sám.

Jenže netušil, jak krutě se zmýlí. Netušil, jaký vztah byl mezi Talanem a princem, kterého v osadě nikdo neměl moc v lásce. Netušil, že velmi surově a krutě rozdělil dva milence. Myslel si, bláhově, že Talan nakonec poslechne a udělá vše, jak si přeje.

Jenže opak byl pravdou. Princova smrt Vlka naprosto zdrtila, a to takovým způsobem, jakým asi nikdo neočekával. Prakticky týden Talan nevyšel ze srubu a popravdě, nikdo se tam netroufl ani podívat. Jen Emblyn mu vždycky donesla trochu jídla, ale brzy jí došlo, že Vlk nemá na žádnou konverzaci náladu. Týden tam seděl, ve tmě, v tom mučivém tichu a oplakával svého milovaného. Nešlo to jinak, nestyděl se za svoje slzy, protože jeho srdce bylo rozbité na kusy a bolestí krvácelo.

Trpěl a neskrýval to. Ani později, když se měl dle Kendala zapojit do života osady, se to nezlepšilo. Jestli ho dříve považovali za bručouna, teď už s ním vůbec nebyla řeč. Mlčky sice splnil vše, co se po něm chtělo a co bylo potřeba, ale byl stále zasmušilejší a mrzutější.

Kendal mu nedal moc času a po pár týdnech, když si myslel, že už má Vlk to svoje období smutku za sebou, ho zase nenápadně začal vmanévrovat do svých záměrů a úmyslů. Jenže, čím víc začal na Vlka naléhat, tím méně pochodil. A tak se Vlk začal vytrácet z osady, kdykoliv měl volnou chvíli. Utíkal do lesů. Před Kendalem, který ho s úsměvem chtěl chystat jako budoucího vůdce klanu, před Emblyn, která se kolem něj neúnavně točila stále víc, a tím víc mu vadila.

A tak prostě utíkal pryč, protože jen les poskytl úkryt a milosrdné ticho, tolik potřebné pro jeho bolavé srdce a znavenou mysl.  Na místo, kde stával jejich srub. Dokázal tam prosedět třeba celý den, i u jezírka, kde se spolu naposledy milovali. Někdy si tam rozdělal oheň a zůstal přes noc. A tak se stávalo, že i dva tři dny se v osadě vůbec neukázal a bylo mu jedno, zda je po něm sháňka, protože má mít hlídku a podobně. Nezajímalo ho to a nebál se ani prskajícího a nadávajícího Kendala.

Chodil i k rokli, k té, na jejímž dně někde leželo Arlenovo tělo. Byla hluboká, příkré ostré kamenité stěny nedovolovaly do ní sestoupit a cesta do ní nevedla žádná. Husté křoví a stromy znemožňovaly pohled na její dno, takže se nikdy nemohl přesvědčit o tom, zda tam jeho tělo opravdu je. Seděl tam a truchlil, protože ho nemohl ani pohřbít. Jeho princ ležel někde tam dole, studená černá rokle se stala jeho hrobem. Dokázal tam sedět hodiny nebo se jen tak toulal po lese a hledal místa, kde by se dal postavit nový srub. Nebo prostě jen šel na lov, než obešel všechny pasti, byl už večer a jemu se už nechtělo do osady, tak opět přespal v lese.

A někdy, jen občas, na maličkou chvilku měl pocit, že to všechno byla jen obyčejná lež a jeho srdce mu tichounce šeptalo, že Arlen ve skutečnosti žije. Ale tato chvilka vždycky zanikla v kruté realitě a ve výčitkách, které měl. Z jednoho úkolu vznikla láska, a on ji nedokázal ochránit. Tolikrát mu slíbil, že se mu nic nestane, a tolikrát ho zklamal. Nedokázal dodržet slovo, nechal se na strhnout řečmi a jeho nevšímavost, váhání a odkládání odchodu z osady stálo prince život. Ale co ho mrzelo nejvíce bylo, že mu nikdy neřekl, jak moc ho miluje. Ano, tenkrát mu pošeptal, že ho má rád, ale až když ho ztratil, uvědomil si, že to bylo mnohem víc.

Miloval ho a už mu to nikdy nemohl říct.

A tak plynul týden za týdnem a měsíc za měsícem, a nic nešlo tak, jak si Kendal naplánoval. Naopak. A Vlk byl stále smutnější, zasmušilejší a ztrápenější. A nebylo nic. Žádné vedení klanu, žádná svatba. Jen tam přežíval, protože to Kendal po něm chtěl, a zase ho začal mučit těmi řečmi o rodině, cti a povinnostech.

Jeho úsměv zmizel a Vlk měl pocit, že uvnitř umírá steskem. Tohle se nemělo stát. Nikdy. A pak, po šesti měsících, se stalo něco neskutečného. Ač to bylo s podivem, jedné osobě se Vlka zželelo. Nemohla se dívat, jak viditelně trpí a tížilo jí svědomí tak, že jediná možnost, jak si ulevit, bylo vyjít s pravdou ven.

A tak jednoho večera, když byl Vlk výjimečně v osadě a netoulal se po hvozdu, zaťukala na jeho dveře. „Můžu dál?“ zeptala se s nepatrným úsměvem a Vlk neochotně přikývl. Neměl na ni náladu, na ty její stálé řeči o ženění.

Sedla si proti němu. „Co zase chceš, Samrin?“ zabručel. Jenže ona mlčela a byla velmi nervózní, rukama žmoulala cíp zástěry a očividně nevěděla, jak začít.

„Talane,“ vydechla nakonec nervózně, „ale já ti musím něco důležitého říct.“ Těžce polkla a Talan na ni tiše hleděl, s napětím, které rostlo každou vteřinou, protože takhle nervózní ji ještě nikdy neviděl.

„Talane,“ řekla tichým hlasem a bylo vidět, že má pláč na krajíčku, „princ žije.“

Její slova nemohla Talanovi způsobit větší šok. Zůstal na ni zírat a hruď se mu stáhla bolestí. To není možné, jakou krutou lež mu tady teď překládá?

„Jak, žije? Co tím sakra myslíš, Samrin? Vždyť mi tvůj muž před půl rokem řekl, že je mrtvý. A ty mi teď přijdeš jen tak v klidu říct, že je naživu?“ Talan nevěděl, jaká emoce u něj zrovna teď převládá. Šok, překvapení, šílený vztek? Těžko říct.

„Talane, prosím, uklidni se,“ znervózněla Samrin a trochu poposedla, snad se Vlka, kterému šlehaly blesky z očí, bála.

„Mám se uklidnit, když sem za mnou přijdeš s tímhle? Mluv, mluv sakra,“ zavrčel Vlk vztekle a nedočkavě zároveň, a Samrin kývla hlavou. Musela sebrat veškerou svoji odvahu, aby se vůbec šla a bylo jí jasné, že tenhle rozhovor nebude jednoduchý.

„Můžu ti říct jen to, co vím,“ vzdychla a vrátila se ve vzpomínkách zpět, do dnů, kdy byl Talan s výpravou ve městě. „Druhý den, co jste byli pryč, můj muž vstal hodně brzy ráno. Myslela jsem, že půjde s ostatními na hlídku, nijak mě to neznepokojovalo, proč taky. A pak jsem ho viděla, ještě se dvěma muži, jak jde za stáje a viděla jsem, jak jdou s Arlenem do lesa. Myslela jsem, že odchází na lov, opravdu, věř mi, on mi to pak takhle řekl,“ zavrtěla zoufale hlavou a do očí se jí začínaly drát první slzy. Nešlo o její vinu, šlo i o vinu muže, kterého milovala, a to byla její zpověď těžší.

„Vrátili se dopoledne, už bez Arlena. A pak mi řekl, že princ spadl do rokle a je mrtvý,“ pokračovala a na chvíli zavřela oči, snad sbírala odvahu k dalším slovům. A Vlk jen mlčky seděl a jeho srdce se svíralo, snad stejně bolestně, jako před šesti měsíci.

„Já, já jsem mu to ale nikdy moc nevěřila. Měla jsem pocit, že to, co mi řekl, nebyla pravda. Přece jen, žiju s ním už třicet let, a poznám, kdy mluví pravdu a kdy lže. Jenže tenkrát, tenkrát jsem mu chtěla uvěřit. Nikdo tady prince neměl rád, tak jsem prostě přijala to, co říká, protože jsem chtěla, abys tu zůstal s námi, oženil se a měl ses tu dobře. Nic víc, opravdu v tom nic víc nebylo,“ rozplakala se a Talanovi se začala točit hlava.

Takže to všechno byla jen krutá lež?

Lež, ve které ho drželi celý půlrok!

„Co jste to provedli?“ vyrazil ze sebe tiše, pěsti sevřené vzteky.

„Talane,“ Samrin ho chytila za ruku, ale on se jí vyškubl.

„Nech mě,“ zavrčel a žena si utřela uslzené oči.

„Talane, prosím, odpusť nám to. Měla to být jen nevinná lež, netušili jsme, že jste byli takoví přátelé. Ale já už to nevydržím. Nedá mi to svědomí, nemůžu se na tebe dívat, jak jsi utrápený. Tak jsem se ho dnes zeptala, jaká je pravda. Řekla jsem Kendalovi, že jestli mi ji neřekne, tak od něj odejdu,“ špitla tiše, ale Vlkovo srdce už tím nedokázala obměkčit. A ona to dobře věděla.

Tohle jim nikdy neodpustí.

„A tak mi to řekl. Že ho jen odvedli do lesa, a nechali ho tam. Ale kam odešel a jestli ještě žije, to nevím, Talane, to vážně nevím, přísahám,“ plakala a znovu chytla Talanovu ruku. Snad chtěla odpuštění, snad chtěla, aby s ní mluvil, řekl, že se nezlobí, ale nedočkala se. Půl roku, půl roku ho drželi v kruté lži, v domnění, že je princ mrtvý. Jak se mu, jen tak, s klidem, mohli dívat do očí? Nechali ho vypít pohár hořkosti až do dna, i s tím jedem, co byl na dně a který málem strávil jeho srdce. To bylo nesmírně kruté….

„Jak jste mohli, Samrin?“ nic víc Vlk neřekl. „Nezlob se, prosím tě, nezlob se na mého muže, Talane. On to s tebou myslel dobře. Vážil si tvého otce, váží si i tebe, chtěl pro tebe jen to nejlepší. Bylo to jeho největší přání, abys tady byl s námi. Chtěli jsme pro tebe jen to nejlepší, věř mi,“ plakala a už se ani nestačila ty slzy stírat.

„Jak vy můžete vědět, co je pro mě nejlepší,“ vydechl Talan, „jak vy to můžete vědět?“

Možná si Samrin myslela, že přiznání bude jako úleva stačit, že se tím všechno napraví a bude jako dřív. Jenže se šeredně spletla. Už podruhé mu vrazili kudlu do zad. Jeho vlastní lidé ho zradili jen pro dosažení svých vlastních cílů. Bez ohledu na jeho city mu vzali to nejdražší, co kdy měl. A tak Talan jen seděl a snažil se vstřebat to, co teď slyšel.

A jeho srdce zároveň zajásalo. Tušil to, ty chvíle, kdy slyšel jeho hlas, kdy mu jeho srdce našeptávalo, že není ve skutečnosti mrtvý, byly pravdivé. On žil, jeho Arlen byl naživu. A byla to přesně ta maličká jiskřička naděje, kterou si pak Vlk tak pečlivě uchovával ve svém srdci a která ho dalšího půl roku vedla dál a dál.

„Talane, myslím, že by sis měl promluvit s Kendalem, určitě….“ začala Samrin, ale Vlk už toho měl dost. Vztekle praštil rukou do stolu, až se zatřásl a šlehl po Samrin takovým pohledem, že vystrašeně vyskočila z lavice a pomalu couvala ke dveřím.

A Vlk věděl, že to, co teď řekne, mu zřejmě navždy zavře přístup do osady i k jeho vlastním lidem, ale bylo mu to vlastně jedno. Protože to bylo to poslední, co od něj kdy slyšeli.

„Nebyli jsme jen přátelé, Samrin, byli jsme milenci,“ řekl tiše a ona na něj zůstala překvapeně zírat, bez hnutí, s otevřenou pusou sotva chytla dech.

 „A teď vypadni!!“

Nezadařilo se, nic jim nakonec nevyšlo podle jejich krutého plánu, před kterým by snad vysmekl poklonu i sám král Raon.

A ještě tu noc Talan z osady odešel.