Byl to jen sen?

Mohlo se mu to všechno jenom zdát?

Talan otevřel oči. Venku začínal nový den, příroda se probouzela po tiché a klidné noci, a venku slyšel švitoření malých zpěváčků. Okno bylo pootevřené, lehký vánek, který si pohrával s tmavomodrými závěsy, zanesl až sem nahoru slabou ozvěnu probouzejícího se hvozdu. I město se zívnutím pomalu vstávalo do nového dne. Ležel a díval se na to okno.

Nebo to nebyl sen?

Otočil se na druhý bok a usmál se. Ne, nezdálo se mu to, byl tam. Arlen ležel na boku a tvrdě spal, asi byl po té noční smršti zmoženější než Vlk. Spokojeně oddechoval a Vlk si nemohl pomoci. Chvíli se díval na jeho krásné tělo a dotkl se jeho plavých vlasů. Může být krásnější probuzení než polibkem? Přitiskl se k jeho nahému tělu a jemně ho políbil na rameno. Dokázal by vedle něj ležet celý den, hýčkat jeho tělo i srdce, dokazovat mu, jak moc ho miluje. Hm, to by bylo úžasné.

„Dobré ráno,“ Arlen se zavrtěl, otevřel oči a překulil se Vlkovi do náruče.

„Jak se ti spalo,“ zívl a dál si v klidu vychutnával Vlkovo objetí. U všech bohů, pomyslel si Talan, jestli už budou všechna rána takováto, tak snad nemůže existovat nic lepšího.

„Výborně,“ odvětil a věnoval mu jeden lehký polibek do vlasů. Ne, nemohlo existovat nic lepšího. A štěstí se dívalo na ty dva, potichounku se chichotalo a pak se definitivně dohodlo s osudem, že teda fakt už bylo dost strastí, nářku a utrpení a že už tu prostě u nich zůstane.

A i když by se Talanovi moc líbilo zůstat s princem v posteli celý den, nebylo mu to umožněno. „Vstávej, ukážu ti dneska město,“ stáhl z něj princ přikrývku, nasoukal se do kalhot a zmizel někde v domě. Nechtělo se mu vstávat, ale tady to očividně žilo už od rána. Už po chvíli slyšel klepání na dveře a zaslechl hlas té mladé dívky, která ho sem přivedla.

„Snídaně,“ nakoukl princ po chvíli do pokoje a tím ho víceméně donutil vstát, protože Belda mu to už prý povolila.

Jak si pak všiml, Arlen nechával vchodové dveře do domu skoro pořád otevřené, jak Talanovi později řekl, že mohl vstoupit každý, kdo s ním potřeboval mluvit. Zavíral je jen na noc nebo když odcházel z domu. A ta mladá dívka mu nosila jídlo a chodila mu sem uklízet. Usmála se na Vlka, když ho viděla, popřála mu pěkný den a oznámila jim, že v jim poledne donese oběd. A pak odešla.

A že tam bylo pěkně rušno, to došlo Talanovi o chvíli později. Další zaťukání je vyrušilo u snídaně a domem se rozlehl další hlas volající Arlenovo jméno. Hnědovlasý mladík, který vpadl do kuchyně, kde seděli, se zarazil hned mezi dveřmi.

„Fimure,“ zasmál se Arlen a Talanovi bylo tohle jméno trochu povědomé. Pak si uvědomil, že ho vlastně zahlédl u Beldy doma. Mladík zůstal rozpačitě stát a koukal z jednoho na druhého.

„Přišel jsem se tě zeptat, jestli chceš jít na obchůzku do hvozdu,“ řekl nejistě a Arlen se usmál.

„Dnes ne, Fimure, ukážu Vlkovi město, ano?“ Asi to nebyla úplně ta odpověď, kterou chtěl mladík slyšet, protože smutně pokrčil rameny.

„To je Talan. Talane, to je Fimur,“ představil je, ale nějaké velké seznamování se nekonalo. Talan si mladíka přísně přeměřil. Takže tohle byl ten kluk, o kterém mu princ vyprávěl?

„No tak jo. Tak zítra, ano,“ usmál se mladík, ještě, než mávl na pozdrav rukou a odešel. Jenže v jeho očích viděl Vlk víc než jen přátelský pohled. Spíš to byl pohled raněné laně.

„Jste přátelé?“ zeptal se prince a ten pokýval hlavou.

„Stál při mně od začátku, věděl, kdo jsem, a nevadilo mu to. Bránil mě, a pomáhal mi, kdy jsem se uzdravoval. Vlastně stál při mně celou dobu. Strávili jsme spolu tolik času. Ano, myslím si, že jsme dobří přátelé,“ usmál se a Vlk se na prince přísně podíval.

„Opravdu jen přátelé? Nic víc?“ zabručel a Arlen se zasmál.

„Ne, opravdu jsme jen a jen přátelé. Ale jdi ty, snad nežárlíš?“ a Vlk zabručel, že ani náhodou.

„Ne, nežárlím, ale myslím si, že by sis s ním měl promluvit,“ řekl Arlenovi, který po jeho slovech lehce zbledl. Ani si to neuvědomil. Fimur byl jeho přítel, nejlepší přítel zde, nehnul se od něj nikdy ani na krok, vlastně spolu trávili celé dny. Možná proto, že si byli tak blízcí věkem i společnými názory, laskavé povahy a myšlenky je pojily. Ale teď přišel Talan a…..Celý zdrchmaný seděl u stolu a zničeně koukal na Talana. Ne, tohle mu vážně nedošlo.

„No tak, klid. Zítra si s ním promluv. Určitě najdete nějaký kompromis,“ usmál se na nešťastného prince, aby ho povzbudil. Protože by mu ani náhodou nepřiznal, že by byl raději, aby se ten kluk od něj držel dál, protože opravdu trošičku, ale opravdu jen trošičku žárlí.

Pohled na veliké bílé město z široké terasy před princovým domem byl vskutku úchvatný. Vlk chvíli přemýšlel, jak asi muselo vypadat v dobách své největší slávy. Arlenův dům byl od posledních domů města vzdálený minimálně sto metrů. Shlížel na ostatní domy a celé město, a protože byl téměř na vrcholu kopce, byl tu krásný výhled na hvozd okolo města. V každém případě, Arlen, pokud chtěl, tu měl docela klid a soukromí. Jak potěšující.

Sešli po schodech dolů a po cestě se vydali na náměstí. Všude byl ruch, až se Talan sám divil. „Poslyš, kolik lidí tu vůbec je,“ zeptal se ho, když míjeli jednotlivé uličky.

„Stovky,“ zasmál se Arlen, „jsou jich tu stovky, ale i tak je město ještě poloprázdné. Ale každý, kdo sem přišel, si zde našel nějaký dům. Větší či menší, podle toho, jestli přišel sám nebo jestli se sem dostala celá rodina,“ usmál se a pokynul mu rukou do větší ulice, kterou míjeli. Jeden z domu se tam opravoval, dva muži zrovna osekávali větší trámy, zřejmě na střechu. Když uviděli prince, lehce se uklonili a pokračovali ve své práci.

„Vlastně, nejprve sem přišli ti, kteří se drželi ve skupině. Protože skupina měla sílu projít, ale člověk sám se hvozdem nedostane. Schovali se tady, i když to tu muselo být hrozivé. Ale byli v bezpečí. Dobře víš, že králové si hranice střeží a nikoho přes ně nepouští. Vojáci by je stejně vyhnali zpátky. A tak zůstali tady, protože tady měli jistotu, že je vojáci mého otce nenajdou,“ pokračoval Arlen a Vlk se zaujetím poslouchal.

„A pak těch skupin bylo víc a víc,“ dodal a usmál se na čtyři muže, kteří hlavní ulicí mířili k nim. Byli to ti, kteří Talana našli před pár dny v lese.

„To jsou naše hlídky. To je Renard,“ mávl rukou směrem k vysokému tmavovlasému muži, kterého si moc dobře pamatoval. „On tady byl tenkrát se svojí rodinou mezi prvními. A byl to také ten, který s ostatními chodil a hledal další uprchlíky. Našel mě a našel i tebe,“ dodal s úsměvem a Renard se lehce uklonil, když k nim přišli. Talana to neskutečně potěšilo, bylo vidět, že si prince váží. Hlídka jim sdělila, že hranice světla se zase o kousek posunula a poté, co je Arlen představil, mu oznámili, že jdou na obhlídku a odešli.

„Myslím, že ten skutečný život tady začal, až když se objevilo slunce,“ zasmál se Arlen a pokračovali v cestě na náměstí.

„Takže se tady opravuje, vidíš. Snažíme se to tady trochu zvelebit, aby se tu dalo žít. Máme tu deset studní, naštěstí voda v nich byla v pořádku. Jídla moc nebylo, ale zvěř se vrací a máme i pár políček, takže jsme na nejlepší cestě si naši stravu trochu zlepšit. A kromě toho, podařilo se nám získat i nějaké zásoby prodejem kožešin. Je fakt, že nikdo nečeká, že tu jsou lidé. Vojáci krále Sargana a Tarwenda hranice hvozdu sice hlídají, ale podařilo se nám proklouznout. A když jsme potkali nějakou hlídku, namluvili jsme jim, že jsme trhovci. Tak se nám podařilo dostat se na trhy ve městě a v okolních vesnicích, a něco málo prodat a nakoupit,“ zasmál se Arlen a Vlk se nestačil divit.

„Ale to asi pro všechny stačit nebude, ne?“ zeptal se a Arlen kývl hlavou.

„Žijeme velmi skromně, jak sis všiml, ale já mám řešení, jak si s tím v budoucnu poradit,“ smál se princ. Došli až na náměstí, kromě dvou studen s kovovými mřížemi, kterých si Talan předtím nevšiml, tu byly jen ty stromy a ohniště s nádherným hořícím tmavomodrým ohněm. Tohle byla scenérie, na kterou by Talan vydržel koukat celé hodiny. Došli až ke stromům, Arlen se dlaní lehce dotkl kmene jednoho z nich a usmál se.

„A tady je moje řešení,“ usmál se znovu a ukázal na ovoce, které rostlo na stromě.

„Tohle, jo?“ zavrtěl pochybovačně Talan hlavou a princ se znovu usmál.

„Ano, přesně tohle. Když jsem ještě nemohl moc chodit ven a léčil jsem se, hodně času jsem strávil u knih, které jsem našel v domě. Jsou staré, ale jejich písmo nevybledlo. Je tam celá historie města, Talane, až do chvíle, kdy tohle místo pokryla tma. Strážci nikdy nesmí jednat jen pro svoje dobro, musí jednat pro dobro všech, chápeš? Protože tohle, tohle byl ten nejcennější poklad tohoto města. Bohužel, ve chvíli, kdy ho chtěli využít jen pro svůj zisk a chamtivost, všechno se zhroutilo. S dobrotou odešlo světlo, a s chamtivostí a zlobou přišla tma a chlad. Nicméně, tohle je naše záchrana,“ podíval se nahoru a Talan pořád nechápal, jak by tohle divný jablko mohlo něco, či někoho, zachránit.

„Tohle byl kdysi hlavní obchodní artikl tohoto města,“ pokračoval princ. „Tohle ovoce léčí, chápeš. Dodává sílu, energii, pomáhá při léčení nemocí a neduhů, urychluje uzdravení po zranění, a to i těžkém zranění. Pokud je ti ale souzeno zemřít, nepomůže. Ale kdysi dávno bylo velmi draze ceněno, podle toho, co jsem se dočetl. V kombinaci s bylinkami dobře pomáhá při uzdravování, to už máme vyzkoušené.“

„Tohle divný jablko, jo?“ Talan zavrtěl hlavou, tohle se mu vážně nezdálo, ale princ nadšeně kývl hlavou.

„Jo, tohle jablko, když chceš. Za druhé, tohle místo bylo kdysi křižovatkou obchodních cest mezi jednotlivými královstvími. Hledali jsme a našli jsme je. Postupně je obnovíme a tohle nám zajistí lepší život tady,“ vysvětloval Vlkovi svůj smělý plán a oči mu přitom zářily nadšením.

„No dobře,“ oponoval mu Vlk, „ale co když bude jeden z králů tohle místo chtít. Pokud je to opravdu takový poklad, jak ty říkáš, možná ho budou chtít získat? Vtrhnou s vojskem do města, a budou mít město, plamen i ovoce. A tobě zbydou jen oči pro pláč. Nechci ti kazit radost, Arlene, ale promyslel sis to dobře?“

Arlen kývl hlavou. „Promyslel.“ A pak se zvedl hlavu a ukázal rukou na jeden z plodů, který jim visel nad hlavou.

„Utrhni ho.“

Talan se zasmál, ale smích ho rychle přišel. Ať se snažil, jak se snažil, plod se mu nepodařilo utrhnout, snad ani kdyby se na něj pověsil celou svojí vahou. Arlen se chechtal, když viděl, jak se urputně snaží ten plod urvat a začíná u toho vzteky rudnout.

„Tak vidíš to,“ zasmál se na znaveného a naštvaného Vlka, když se konečně přestal snažit. A pak natáhl ruku, jeden z plodů utrhl jakoby nic, a podal mu ho.

„Nikdo jiný ho neutrhne, jen já.“