Možná mělo jeho vyznání prince uklidnit, ale mělo to trochu opačný efekt, protože ty potoky slz, které se valily princi z očí, se změnily v celou řeku.

„No tak, Arlene,“ snažil se ho Vlk uklidnit, ale ještě notnou chvíli mu to trvalo. Bál se, byl si vědom Beldiných slov o tom, že princ není ještě zcela zdráv a měl o něj strach.

„Uklidni se, Arlene, prosím,“ hladil ho po tváři, stíral jeho slzy a uklidňoval ho, tak dlouho, dokud se princ neztišil a nepřestal konečně plakat. Ale spíš přestal vysílením, tváře mu hořely a prsty stále svíral Talanovu zmáchanou košili a znaveně mu ležel v náručí.

„Vlku,“ zasténal nakonec, když konečně popadl dech, „tak moc se mi stýskalo. Už jsem nevěřil, že se ještě kdy uvidíme,“ ještě trochu zavzlykal a bylo to opravdu vážné. Protože Vlku ho oslovoval jenom, když to bylo vážné. Ale konečně promluvil a Talan si zhluboka oddechl.

„Jsem tady a už nikdy nikomu nedovolím, aby nás rozdělil, rozumíš,“ zašeptal uplakanému princi do ucha a Arlen na něj konečně upřel svoje krásné modré oči. Vlk měl pocit už od prvního okamžiku, že snad trochu změnily barvu, snad byly tmavší a zářivější, ale mohla to být mýlka. Teď to zkoumat nehodlal, protože měl neskutečnou touhu udělat něco naprosto jiného. Něco, co mu bylo na celý rok odepřeno a po čem teď toužil z celého srdce.

Políbil ho.

Arlen jen tichounce vzdychl, pustil konečně Vlkovu košili a obepjal svoje ruce kolem jeho krku. A ten polibek, který oběma tak moc chyběl, si neskutečně vychutnali.

A byli do něj tak zabráni, že si ani nevšimli, že dveře do pokoje, které byly dosud otevřené, se tiše zavřely. „Necháme jim trochu soukromí,“ pravila Belda vážně, a nechtěla nijak komentovat to, co právě teď viděla.

„Doufám, že teď už to bude jen dobré. No, třeba se princ konečně uzdraví,“ zapřemýšlela nahlas. Podezření, že Arlenova náklonost k Talanovi nebude jen přátelská, se jí právě potvrdila, ale ve skutečnosti jí to vlastně bylo jedno. Všichni tu měli co dělat sami se sebou, udržet se při životě a najít nový smysl života a naději, to bylo důležité. Ať si každý dělá, co chce, bude-li šťastný.

„A co ty tu stojíš jak hromádka neštěstí,“ plácla zástěrou, kterou držela v ruce, svého vnuka, který stál na chodbě a civěl na ty zavřené dveře.

„O přítele nepřijdeš, neboj se. A vůbec, jestli nemáš co na práci, mazej pro vodu nebo budeš večer hlady. A tvůj bratr taky, tedy pokud se uráčí přijít domů,“ houkla na něj, otočila se a zmizela v kuchyni. Fimur ještě chvíli smutně přešlapoval na místě a koukal na ty dveře. Ne, o přítele určitě nepřijde. Vzdychl si a pak se pomalu odebral splnit babiččin příkaz.

„Hlavně mi to neslibuj, ano?“ vzdychl si princ, když ho Vlk konečně přestal vášnivě líbat a nechal ho, aby se nadechl.

„Neslíbil jsem to,“ zabručel Vlk, „ale udělám maximum pro to, abych svému slovu dostál,“ zamračil se, zatímco princ se konečně usmál. Poprvé se zasmál, od chvíle, kdy vkročil do jeho pokoje. Pomalu se začal zvedat, sezení na podlaze nebylo moc pohodlné a Talan ho opatrně posadil na svoje lůžko.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a pohladil pobledlého prince něžně po tváři. Bál se, aby princi další duševní vypětí příliš neublížilo. Ale neublížilo. Pokýval hlavou na souhlas, a konečně si teď v klidu mohl prohlédnout Talanův dárek.

„Je krásný,“ zašeptal a usmál se, čímž Vlkovi udělal neskutečnou radost. A taky mu padl jako ulitý a opravdu mu neskutečně slušel. Tak moc, že ho Vlk musel znovu políbit, protože tomu prostě nedokázal odolat.

Jaká blaženost, jaká radost pro ztrápená srdce, když se konečně mohli obejmout.

A ať se to Vlkovi líbilo či ne, ještě pro tento večer ho Arlen opustil. Decentní zaťukání na dveře mu Arlena vytrhlo z náruče, Beldin přísný příkaz ho zase zahnal do postele a prince domů.

„Dopovíte si to zítra,“ pravila přísně, „ty,“ koukla na Vlka, „zítra můžeš opatrně vstát, myslím, že už je načase. A ty mazej do kuchyně, máš tam připravený lék. Podívej se, jak zase vypadáš,“ pravila Arlenovi nesmlouvavě a zamračila se, protože si všimla jeho pobledlé tváře a červených očí.

Nelíbilo se to ani jednomu, ale ani Vlk, ani princ si jí netroufli odporovat. Odporovat ne, ale smlouvat ano. „A musíš ho ještě ošetřovat? Třeba by se už mohl přestěhovat, ne, Beldo?“ zkusil to opatrně princ a nemusel ženě vysvětlovat, co vlastně chce a po čem jeho srdce právě teď touží.

„A já budu lítat až k tobě nahoru do toho kopce, ne? Na to zapomeň, princi, nohy mi už tak dobře neslouží. Za dva dny nejdřív,“ zamračila se a princ zamumlal něco v tom smyslu, že se jí chtěl jen zeptat, ale netroufl si nesouhlasit. Odšoural se zkroušeně do kuchyně a Talan dostal další skromnou, ale poměrně chutnou večeři. A musel přiznat, že po dlouhé, dlouhé době, se konečně pořádně a klidně vyspal.

O to víc byl potěšený, když mu opravdu další den Belda dovolila vstát a Arlenovi povolila, aby si Vlka o dva dny později přestěhoval k sobě. „Máme si hodně co povídat,“ špitl mu princ do ucha, když se s ním ten poslední večer loučil.

Ano, to měli. Protože otázek viselo ve vzduchu ještě docela dost.

A jak Arlen slíbil, tak i splnil a druhý den odpoledne Vlka mladičká dívka doprovodila do princova domu. Překvapeně hleděl, že to byl ten největší, který jako hrdá stráž shlížel z vrcholu kopce na ostatní domky krčící se ve městě pod ním. Hlavní cesta vedla až téměř k němu, a pak ještě museli vyjít asi dvacet schodů k rozlehlé terase. Dveře domu byly otevřené, což ho trochu překvapilo, a dívka, která s ním šla jako doprovod, ho zavedla do jedné z místností. Narozdíl od ostatních domů byl tenhle přece jen vybaven o něco honosněji a Talan marně přemýšlel, jak tohle město pod tím příkrovem tmy mohlo v takovém zachovalém stavu tolik let vůbec přežít.

Dívka, Ethel se jmenovala, ho uložila do veliké, masivní dřevěné postele a pravila, že mu připraví koupel, což Vlkovi udělalo docela radost. Po koupeli mu donesla malou svačinu a pravila, že se o něj má starat a donese jim potom večeři.

„Princ je na obchůzce,“ řekla, usmála se na Vlka s tím, že dle Beldy má stále odpočívat a pak zmizela. Prohlídka místnosti Vlkovi moc času nezabrala, kromě stolu, tří židlí, svícnu, masivní dřevěné skříně a dvou lehce omšelých vybledlých obrazů na stěnách tam nic víc nebylo. A do domu si netroufl. Menší spánek v měkkých peřinách mu nakonec udělal náramně dobře a zkrátil jeho netrpělivé čekání na prince. Jenže místo Arlena zase dorazila Ethel s večeří a při odchodu mu popřála pěknou dobrou noc s tím, že přijde zase zítra. Zapálila svíčky v kovovém svícnu, který stál na stole v rohu místnosti a odešla.

Ještě notnou chvíli trvalo, než uslyšel klapnout dveře, ale to už se slunce odporoučelo definitivně spát a vlastně už byla noc. A další notnou chvíli trvalo, než se Arlen se objevil ve dveřích. Jen tam opatrně nakoukl, snad se chtěl ujistit, že je Talan ještě vzhůru a že ho neruší. Byl jen v košili a v kalhotách, vlasy měl rozpuštěné a vlhké, očividně si taky dopřál malé večerní osvěžení po namáhavém dni. 

„Spíš?“ zašeptal mezi dveřmi princ. Žádné spaní se samozřejmě nekonalo.

„Arlene,“ vydechl Vlk nedočkavě a princ došel k jeho lůžku a sedl si. „Nevzbudil jsem tě, viď? Já to dřív nestihl, promiň, ve městě je pořád spousta práce,“ pravil omluvně princ a usmál se.

„Přežiju to,“ zamumlal Vlk, než ho popadl a stáhl si ho k sobě. „A teď už se ode mě ani nehneš, jasné,“ pravil, zatímco se Arlen k němu se slastným nádechem přitulil a Talan přes něj přetáhl svoji přikrývku, aby byl pěkně v teple.

„Jak je ti? Belda říkala, že už jsi v pořádku,“ dotázal se princ starostlivě, ale popravdě, lépe už Vlkovi snad nikdy nebylo, což mu taky hned řekl.

„Až ti bude úplně dobře, ukážu ti město. Čeká nás tu ještě hodně dřiny, ale začíná to tu vypadat k světu,“ usmál se spokojeně.

„Takže, tohle je tvůj dům? Což? Princ a jak jsem tedy i pochopil, dle legendy i poslední Strážce hvozdu, musí mít ten největší a nejkrásnější,“ usmál se Talan a princ se v jeho náruči jen spokojeně zavrtěl.

„Hm, anebo to bude tím, že tenhle dům nikdo jiný kromě mě nedokázal otevřít. Lidé to prý zkoušeli, ale ty dveře jsem otevřel pouze já,“ zazubil se princ a Talan pokýval hlavou. Dalo se předpokládat, že v dávných dobách tento dům patřil Strážcům a jen Strážci jej mohli otevřít. Bylo to logické.

„Takže proto byly celý den otevřené dveře? Abych se sem dostal?“ zeptal se a princ kývl.

„No a když tu spolu budeme žít, ty tu nebudeš a dveře budou náhodou zavřené, jak se dostanu domů?“ přemýšlel Vlk nahlas a princ se zasmál.

 „Nedostaneš. Ale můžeš vlézt oknem,“ smál se Arlen naoko poťouchle a Vlk ho za trest štípl do zadku, až vyjekl.

„A nemysli si, že si to k tobě nedovolím, a je mi fuk, jestli jsi pán hvozdu, strážce nebo princ,“ pravil mu, a pak si ho přitáhl blíž, aby ho mohl políbit. Užívali si to, Arlenovy sladké rty se vpíjely do jeho a čas byl snad nekonečný.

„Miluju tě,“ zašeptal princ a Talana snad ještě víc než jeho slova, potěšily jeho zářící oči. Pohladil ho po tváři. Tak moc mu chyběl, a tak moc toužil po tom, aby byl jeho princ šťastný, a hlavně zdravý. A tak konečně měli čas nejen na sebe, ale i na tu spoustu otázek, které je oba trápily. Na celý dlouhý rok je od sebe rozdělili, a jeden neznal osud toho druhého.

A že bylo co vyprávět…..