A pak se objevil modrý záblesk…..

„A to je poslední, co si pamatuju, protože jsem ztratil vědomí,“ pravil posmutněle Arlen, „a co se dělo potom, vím jen z toho, co mi řekla Belda a Fimur. Že to bylo neuvěřitelné, z ohniště prý vyšlehl do obrovské výšky modrý plamen, stromy zazářily, Belda říkala, že to bylo jako by jim v kmenech pulsovaly nádherné třpytivé modré žíly a během chvilky se obalily listím. Ale co bylo hlavní, nad městem se prý začaly postupně trhat mraky a kolem ohniště a stromů se začala ztrácet temnota. A ten provaz, na kterém mě chtěli pověsit, prý shořel modrým ohněm na prach,“ vydechl smutně, protože to musel být krásný pohled, který on bohužel propásl.

„Prý to bylo naprosto neuvěřitelné, všichni tam prý stáli a zírali a bylo tam prý ticho jako v hrobě. A najednou už mě nikdo nechtěl zabít,“ řekl posmutněle, „nikdo si prý netroufl pozvednout zbraň nebo mi ublížit. Jeden to ještě zkusil, asi ho to, co se dělo okolo, nepřesvědčilo. Prý mu ten klacek taky shořel v ruce. Začal ječet a utekl pryč,“ usmál se. Teď už na některé z událostí dávno minulých mohl vzpomínat s úsměvem.

A pak, dalších několik dnů ležel v bezvědomí a dalších pár dlouhých týdnů ho těžká nemoc upoutala na lůžko. Vždyť toho v posledním roce prožil tolik, že by to skolilo i nejtvrdšího bojovníka. Natož pak mladíka v jeho věku.

A s městem se, zatímco on v horečkách bojoval o svůj život, stal doslova zázrak. Den po dni, kousek po kousíčku, mizel temný šedý opar na městem i ve městě. Světlo se každý den rozšiřovalo a rozpínalo, snažíce se toto místo zbavit jeho temného zašedlého hávu. Nejprve to bylo náměstí, postupně se světlo prokousávalo dál a dál, dalšími ulicemi, městem, až pokročilo za hradby a postupně se prodíralo hvozdem. Každý den, kapku po kapce, po malých krůčcích, se z Temného hvozdu stávalo místo k žití.

A potřebovali-li lidé, přežívající na tomto nehostinném místě další zázrak a div, měli o pár dní přímo uprostřed náměstí, kdy na čtyřech stromech začalo růst ono záhadné namodralé ovoce. Stromy se zelenaly, příroda se pod slunečním náporem rozbujela tak rychle, jako by chtěla dohnat ty stovky let pod šedým příkrovem. Po ránu je budilo slunce a zpěv ptáků, a snad nikdy více nepocítili nedobrovolní obyvatelé tohoto města tolik lásky a vůle žít. Bylo to ozdravující a očistné i pro jejich duše a srdce.

„Ale bude to trvat ještě dlouho, měsíce, možná roky, než se uzdraví celý hvozd,“ povzdechl si Arlen, ale Vlk byl především rád, že se místním jejich pomsta nepodařila uskutečnit a vše se nakonec v dobré obrátilo.

„Já nevím, asi se v nich potom pohnulo svědomí. Lidé za mnou pak chodili, omlouvali se, bylo vidět, že se stydí. A já se zase omlouval jim za to, co jim provedl můj otec. Myslím, že ještě pár měsíců trvalo, než jsme k sobě našli cestu a hlavně důvěru. Než oni poznali, že nejsem krvavý vrah jako můj otec, a já, než jsem se přestal bát, že to udělají znovu. Že se otočím a oni mi vrazí nůž do zad. Dlouho to trvalo, než ta temnota zmizela i z jejich srdcí. Ale pak jsme našli tu správnou cestu, víš, takovou tu cestu porozumění a důvěry. Začali za mnou chodit, radit se, co bude dál, s nimi, s tímto místem, a já jsem se rozhodl jim pomoci, Talane. Po tom jsem toužil z celého srdce. Mohl jsem pomoci svým lidem, napravit alespoň trošku to, co jim způsobil můj otec. A bylo mi to dopřáno a já jsem za to vděčný.“

„Takže je z tebe vlastně takový král,“ zasmál se Vlk a Arlen se usmál.

„Král bez trůnu, leda tak. Poslední Strážce, to spíš. Dohlédnu na ně, dokud neskoční války. To by šlo, ne?“ zazubil se na Talana spokojeně a ten pokýval hlavou. Ať si je, čím chce, hlavně, že je naživu.

I když to vlastně bylo všechno úplně jinak, než jak si kdy představovali. „Hm, tak jsem si myslel, že budu strážit já tebe, a ono to bude naopak,“ vzdychl si Vlk jen tak naoko smutně, a princ mu věnoval jeden sladký polibek, a ještě zářivější úsměv. „Ale kdepak, i já jako Strážce potřebuju svého vlastního osobního strážce, tak se toho doufám zhostíš,“ smál se.

„Protože už se ode mě nesmíš nikdy hnout, Talane.“

A i když měl Vlk ještě spoustu otázek, ve dnech příštích na ně měli času až až. Protože najednou už měl povídání dost, a tak se nadzvedl a položil Arlena, který doteď ležel schoulený v jeho náručí, na postel.

Otázky počkají, protože tuhle noc, první společnou noc po dlouhém trýznivém roce, tu chce využít jinak.

„Arlene,“ zašeptal roztouženě, když se nad něj naklonil, už snad ani víc říkat nemusel a Arlenovy prsty, které přejely po jeho tváři, byly znamením a souhlasem zároveň. Nedočkavě ho políbil. U všech bohů, vždyť celý dlouhý rok mohl na jejich milování jen vzpomínat.

A teď ho líbal, vychutnával si princovy sladké rty a bylo to stejně nádherné jako tenkrát. Jeho ruka vklouzla pod Arlenovu košili, hladila jeho jemnou kůži. Cítil, jak se zachvěl, když se dotkl jeho bradavky, jemně po ní zakroužil prstem a vychutnával si první náznaky princova vzrušení. Nehodlal nic uspěchat, chtěl si užít každý kousek jeho těla a začít krkem byla dobrá volba. Nezapomněl, kde je princovo citlivé místečko, a když ho jazykem lehce podráždil, princ se neklidně zavrtěl a trošku vzdychl a úplně tichounce zakňoural jeho jméno. Mohl by takto pokračovat donekonečna, dráždit ho a laskat, až na hranici šílenství a slastí.

To ale bylo málo. Chtěl ho slyšet sténat a křičet……

Arlen si košili sundal sám, najednou mu začala hrozně překážet, a nechal se dál unášel Vlkovými doteky. Zasténal, když se ucítil jeho jazyk na své bradavce, a když ji Vlk krátce stiskl zuby, jen roztouženě zakňoural. Sotva se to dalo vydržet, a to byl teprve začátek. Jeho polibky byly tak hřejivé, když jimi pokrýval jeho hruď a postupovaly níž a níž. A bylo jich tolik, jako by si Vlk chtěl vynahradit celý ten dlouhý rok, který se nemohl dotknout jeho těla.

Jazykem mu zajel do pupíku a pak pokračoval níž a dotek jeho jazyka na jemné kůži jeho podbřišku rozvibrovala Arlenovo tělo tak, až mu hrkly slzy do očí. Jak moc mu Vlkovy doteky chyběly, jak moc jeho srdce postrádalo jeho přítomnost, jeho doteky, polibky a něhu. A drsnost, když z něj stáhl kalhoty, aby se dostal blíž k jeho intimnímu místu.

A jeho nahé tělo, jeho drsná mužná hruď, silné ruce, které ho přitiskly k posteli, to vše bylo tím nádherným uzdravujícím koktejlem, který jeho nemocné srdce a duše potřebovaly.

„Vlku, prosím,“ sténal tiše, když Vlk laskal jazykem jeho penis a křečovitě se chytl polštáře, který měl pod hlavou. Jak slastné to bylo, po tak dlouhé době působil každý dotek jako výbuch a Arlen vykřikl, když jeho tělem projela vlna orgasmu. „Vlku, už zase,“ zasténal, zatímco Talan se smál.

„Ale no tak, já moc dobře vím, že si to dokážeš užít víckrát, jednou je málo,“ škádlil ho, zatímco Arlen oddechoval s tvářemi rudými a zpoceným čelem.

A pak si sedl a opřel se o pelest postele. „Pojď,“ zašeptal a Arlen si obkročmo sedl na jeho klín. A zatímco oplácel Arlenovi jeho polibky, jeho ruka sjížděla po jeho zádech stále níž a níž. Jemně zajel mezi jeho půlky a jeho prst si našel cestu do jeho dírky. Slyšel princův vzdech, jeho prsty sevřely jeho ramena, ale držel, protože se mu to líbilo.

„Chci víc, dělej,“ sténal Vlkovi do ucha roztouženě, což nebyl problém splnit. Přidal druhý prst, chtěl si ho připravit na to nejkrásnější finále. A teprve až když Arlen doslova prosil, vytáhl prsty z jeho těla. Arlen se nadzvedl a pak pomalu, kousek po kousku, nechal jeho úd vnikat do svého těla. Vykřikl, jeho prsty se zaťaly do Vlkovy kůže a pak začal pomalu pohybovat boky nahoru a dolů.

Byl to opojný okamžik, když mohl svírat princovo nahé tělo, vidět jeho krásnou tvář užívající si jejich milování plnými doušky, jeho vzrušení. A to svoje, ten blažený pocit, který se mu rozléval tělem, tu šílenou rozkoš a nesnesitelné pnutí ve slabinách, které přešlo doslova ve výbuch.

Arlen slabě vykřikl, když ucítil pulsující horko ve svém nitru a opětoval Vlkovo sevření, ke kterému ho donutil přicházející orgasmus. Bylo to nádherné a pak už stačila jen chvíle, než se princ s výkřikem zhroutil do Vlkova náručí úplně. Jeho hruď byla pokryta bílou tekutinou a princovo tělo zase potem.

„Talane,“ sténal princ a stále se ho křečovitě držel a sotva popadal dech, „Talane, miluji tě.“

„Já tebe taky,“ zašeptal mu Vlk do ucha.

A měsíc možná zčervenal nad tím, co ještě viděl tuto noc, ale dopřál našim milencům soukromí a klid, které tolik potřebovali.

Zasloužili si je. Oba.