(Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí.)

Mark Twain

______________________________________________________________

Bylo poledne, zrovna jsem slavil 17. narozeniny. Byl jsem na louce plné balíku sena a vyčkával… Čekal jsem na něj. Mraky se honily po obloze a užívaly si svobody, které se já nemohl dočkat… nebyla mi souzena… nikomu z nás...

„Sei-chan!“ ozve se můj nejbližší a jediný kamarád, pouze pár centimetrů za mnou. Prudce k němu natočím hlavu.

„Pořád dumáš nad tvou svojí volností?“ zeptá se.

„Ne-e-e.“ odrazím ho ironicky. 

„To ti tak budu věřit, hele.“ Cho-san vyskočí na balík sena vedle nás a povýšeně vrazí ruce v bok.

„Ty bys nechtěl být svobodný?“ otážu se. Nevěřícně zakroutí hlavou, jakoby mi nerozuměl. Přechází však do ofenzivy.

„Vždyť se podívej okolo! – “ začne. To není svoboda! Prolétne mi hlavou. „…všechno tohle!“ Rozhazuje rukama okolo sebe. Pokývnu mu.

„Vždycky budeš patřit pod systém, ze kterého se nevyvlečeš!“ Odrážím opět. Začínáme se hádat.

_______________________________________________________________

Slyšel jsem hlasy… mihaly se kolem mě. Slova, která vycházela z oněch úst, jsem zaslechl pouze okrajově. Po chvíli jsem to vzdal a vnímal pouze teplo, které mě obklopovalo…

Stojíc před sirotčincem pozoruji hvězdy, které se po nebi začínají šířit s přicházející nocí. Kéž by to takhle zůstalo. Najednou ucítím chladný vzduch na mém krku. Prudce se otočím, když ho spatřím.

„Cho-san.“ Pronesu k němu.

„Ahoj, Sei-chan.“ Odpoví mi a usměje se. O krok se přiblíží… můj signál vyskočit.

„Chytej!“ zařvu, když své tělo vyšlu do vzduchu. Ihned natáhl ruce. Chytá mě do náruče, tak jak jsem si přál. Podlamují se mu nohy a padáme k zemi. Začneme se smát. To jsem asi neměl. Proletí mi hlavou.

Zůstal nehnutě sedět a díval se mi zpříma do očí. Byl zaražen. Co mám dělat? Najednou se zapřel o ruce a pomalu ke mně přibližoval, až nakonec… naše ústa se střetla. Nevím, jak dlouho ten polibek trval, ale užil jsem si každou jeho část… až do doby než…

Prudce otvírám oči. V pokoji byla tma, musel jsem si trochu zvyknout.  Začal jsem sledováním nepohyblivého stropu, když tu ucítil pohyb na mé přikrývce. Okamžitě sebou trhnu. Nejsem sám? Chytám lem peřiny a táhnu až k očím… Lepší než nic. Snad mě dostatečně schová.

„Sei-chan?“  Hlas jsem nerozpoznal. Kdo?! Jak to? Tmavá silueta začala cestovat po pokoji… musel být nervózní, ale ne více, než já! Trošku se vzdálil a tehdy se pokojem prohnalo oslňující světlo. Silně přitisknu víčka k sobě. Když jsem je opět otevřel, stál přede mnou.

„Cho-san!“ vykřiknu. Posadil jsem se a přitáhnul nohy k břichu.

„Konečně! - Víš, jak jsem se o tebe bál? Myslel jsem, že to nezvládnu! Už to nikdy nedělej! Měli jsme o tebe strach!“ začal ze sebe chrlit.

„O čem to mluvíš?“ Překvapeně se na něj zadívám. Vůbec nevím, na co naráží.

 „Ty – Nepamatuješ se?“ zeptá se s opatrností v hlase. Zakroutím hlavou. „Co – co, co – co si pamatuješ jako poslední?“ zakoktal se. Oči se mu začínají lesknout… Lehce a nechápavě jsem se usmál. Přesto jsem se snažil ze své mysli vymanit poslední vzpomínky. Co si pamatuju?

„Byli jsme zrovna na balících, tam jako vždycky…“ odmlčím se. Svěsil hlavu, zadíval se do země a nesouhlasil.

 „Ne… nebyli.“ odvětil a poté utichl.

„Co se děje?“ Natáhnul jsem k němu ruku. Ihned chytl mou dlaň a její hřbet obdařil polibkem. Překvapeně jsem ho pozoroval. Druhou ruku přiložil na mou tvář. Přitáhl si ji. Plné rty se přitiskly na mé. Chytnu jej a odtrhnu. „Co to bylo?“ zeptám se. Mlčel. „Cho-san?“ Zkusil jsem znovu.

„Musím jít. Ahoj.“ Slova mě udeřily přímo do srdce. Nestihl jsem nijak zareagovat. Přiblížil se ke dveřím. Sáhnul po vypínači a pokoj opět pohltila tma. Zmateně jsem pohyboval hlavou ze strany na stranu. Prudce se zvedl z postele a běžel za ním. Zastavujíc na chodbě se rozhlížím. Nikde jsem ho neviděl. Mám ho jít hledat? Přemýšlel jsem. Tělem začal putovat chlad ze studené podlahy.

Zmatený se vrátím do postele. Nervózně jsem se položil. Doufal, že se brzy vrátí.

Začal jsem přemýšlet nad vším, co se před chvíli událo. On opětuje moje city? Jak je to možné?  Co se vlastně stalo? Byli jsme na balících a pak… ocitnul jsem se tady. V tmavém pokoji, při nevyjasněných pocitech, upadám rychle do spánku…

Později mne do nového dne zasvětily první sluneční paprsky. Až teď mi došlo…

To není můj pokoj!

Místnost, která odrážela lesk, nebyla velká… bílé stěny, které byly obdařeny kachličkami po boku. Dvě postele a dva noční stolky na kolečkách. Ten, který zřejmě patřil k mé posteli, se pyšnil velkou kyticí gerber ve skleněné váze se vzory měsíce. Ta nádherná ranní zář přicházela z okna po mé pravici.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Leknutím jsem lehce poskočil. Ani se nestíhám uklidnit… dovnitř ihned vstoupila slečna v bílé uniformě.

„Dobý den, Kaine-san.“ Pozdravila mě s vřelým úsměvem na tváři. Kdo sakra jste? Do nosu mě udeřil závan nemocnice.

„Dobrý – den?“ řeknu váhavě. V duchu jsem se snažil smířit se situací, o které jsem neměl ani páru.

„Jak se cítíte?“ zeptala se. Sklopím zrak k peřině. „Včera večer… Stalo se něco, než - ten pán odešel? Říkal totiž, že se odsud nehne, dokud Vás nepropustíme.“ Sleduju prsty hrající si s povlečením a nevnímám, co mi říká. Nedokáži to…

Jak dlouho to trvá?

„Pane?“  Lehce se mě dotkla konečky prsů. Poskočil jsem.

„Ano, všechno v pořádku.“ Odpovím. Usmála se.

„Za chvíli přijde doktor.“ Pověděla, otočila se a zamířila pryč. Buď jsem já tak zpomalený, nebo všichni tak rychlí… Byly to myšlenky, kterýma jsem se zaobíral, ale nebyly to ty, které jsem chtěl. Nechal jsem je, aby mě dočista ovládly.

Kde jsi Cho-san? Stále jsem doufal, že se objeví. Bylo sice teprve ráno, ale potřeboval jsem ho vidět.

Někdo zaklepal na dveře. Poté se otevřely a dovnitř vešel muž v bílém plášti. Zřejmě doktor. Pozdravil jsem. Brzy se všechno dovím. „Dobrý den.“ Spustil zvesela. „Tak jste tady zase.“ Usmíval se.

„Jak zase?“ ptám se nejistě.

„Kde bych začal?“ zeptá se sám sebe. „Na mě je jen tohle, zbytek musím nechat na někom jiném.“ Mrknul mým směrem. Přiblížil se k posteli a lehce položil ruku na peřinu. Couvnu. Nepokojně jsem ho sledoval, když konečně přitáhl ruku zpět k tělu. „Zjistili jsme Vám restriktivní kardiomyopatii. Jedná se o vzácné onemocnění srdce, kdy dochází ke špatnému zaplňování jedné nebo obou komor krví. Vypuzení krve do těla je však normální. Dochází ke změně struktury srdce. Úbytek svalové hmoty a nahrazení vazivové. U této nemoci není zjištěna ani příčina, ani postupná léčba. Při tak pokročilém stádiu je ztráta paměti pravděpodobná.“ Trochu zvážněl.

Začal jsem se sápat po dechu. „Cože?!“

„Hlavně buďte v klidu. Může docházet k velkým výkyvům. A nikdo si tady nepřejeme, aby jste na svou minulost zapomněl úplně.“ Ve dveřích se objevila sestřička, která mě už navštívila. Kývla na doktora. Usmál se na mě. „Musím jít, na shledanou.“ Neodpověděl jsem mu.

Kousek od postele se ke mně ještě otočil. „Málem jsem zapomněl. Pro tentokrát si vás tu necháme na týden. Nevíme, jestli se váš stav nestává urgentní. Vaše tělo ale ukazuje všechno opět v normě. Necháme si vás tu na pozorování, a pokud se nic nestane, zavedeme každotýdenní kontroly. Všechno se probere, až ta doba nastane.“ Spokojen se svou odpovědí odešel z místnosti.

Zůstal jsem překvapeně sledovat dveře. To už jsem tu byl víckrát? Kolikrát? Ta nemoc… umřu? Nedá se to přece vyléčit.

Den ubíhal rychle. Několikrát do pokoje přišla sestřička s tácem jídla. Všechno jsem zhltal, ani jsem si pořádně neuvědomil chuť.

Blížil se večer, venku nastávala tma a Cho-san stále nikde. Už jsem nevěřil, že se objeví. Poprosil jsem tedy sestřičku, a ta mi dovolila jít do sprchy. Pomalými kroky jsem se k ní přesunul. Shodil oblečení, které na mě doslova vlálo, a vešel dovnitř. Zatočím kohoutkem, ihned začala téct teplá voda. Její proudy stékaly po těle. Cítil jsem se čistý.

Vcházím zpět do pokoje. Ještě si suším vlasy ručníkem, nekoukám kolem sebe. Když tu najednou zaslechnu jeho hlas.

„Ahoj.“ Prudce jsem trhnul hlavou vzhůru a podíval se na něj. Na tváři se mu zračil úsměv. V rukou svíral rámeček.

„Ahoj.“ Odpověděl jsem. Vstal a rozešel se ke mně. Pomalu ho otáčel. Nevěděl jsem kam se dívat první. Až když otočil rámeček o sto osmdesát stupňů, padl na něj celý můj pohled. Lehce jsem couvnul dozadu. Stále se přibližoval. „Co to je?“ Ruce se mi začínají třást.

„My.“ Sklopil hlavu.

„To vím.“ Natáhnu třesoucí se ruce pro obrázek. Předal mi ho. S lehkým přitáhnutím si ho přisunu až k očím. Já a Cho-san… líbáme se? Cože? „Jak je to možné?“

„To je naše společná minulost...“ Odvrátil se a kráčel k posteli. „Pojď.“ Ukáže ke mně. Následuju ho. Posadil jsem se vedle něj. „Něco ti chci ukázat.“ Z kapsy vytáhnul jakýsi ovladač a namířil ho před sebe na televizi v horním rohu místnosti. Cvakl a obraz se okamžitě rozjel.

Vytřeštil jsem oči. Bylo to překvapení… ale milé. Nevím, jak dlouho jsme se dívali, ale postupně jsem se začal lehce usmívat. Do očí my vyhrkl slzy. Byly jsme tam my dva a… všechno, co jsem si nepamatoval. Najednou nastal konec. Otočil jsem se k němu, sledoval mě.

„Už to jsou dva roky, když jsi mě chtěl v sirotčinci překvapit, ale já se na tebe akorát naštval, kvůli své špatné povaze. Utekl jsi, ve tmě, promočený a sám, jsi v lese zkolaboval. Zachránila tě jedna starší paní, když pro ni přišel její pes.

Jel jsem za tebou do nemocnice. Byl jsi stabilizovaný a já měl neskutečnou radost… Řekli mi ale, že trpíš nějakou hroznou srdeční chorobu a že se to nedá vyléčit.“ Po tváři mu začaly téct slzy. Naslouchal jsem, chtěl k němu natáhnout ruku, sevřel jsem ji však v pěst a vyčkával.

„Neodešel jsem domů a zůstal do doby, než ses probudil, jenže si ztratil paměť. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale nevzdal jsem to. Když jsem zjistil, že si pamatuješ dostatek na to, abych se o tebe mohl postarat, a dokázat ti, že tě miluji i přesto, co jsme si kdysi řekli… udělal jsem tak. V době, kdy tě pustili z nemocnice, jsem už měl u tebe nastěhované všechny své věci. Nemysli si, sám si to chtěl.“ Zlehka se usmál.

„Jenže se to začalo opakovat. Tvá nemoc postoupila zřejmě do dalšího stádia… Vždycky to bylo tak nečekané… Nechápal jsem to. Od doby, co tě poprvé propustili z nemocnice, už si se vrátil… dnes je to po šesté za dva roky. Všichni tě tu už moc dobře znají.“ Přejel mi dlaní po tváři. „Nevzdám se, nikdy se nevzdám! Pokaždé když tu si, následuje i ztracení dalšího kousku paměti. Chci to s tebou poskládat jako skládanku znovu. Dej mi šanci, i kdybychom nemohli být pár, chci být po tvém boku, alespoň jako kamarád, a pomoc ti, prosím!“ Přitáhnu se k němu a políbím jej.

„Ty jsi ten druhý, jak říkal doktor. To na tobě to měl nechat.“ Přikývnul. „Já nevím, co teď, nevím, co mám dělat. Jsem strašně zmatený. Všechno je tak složité.“

„Jo, to je.“ Přitakal. „Nechám ti čas na přemýšlení,“ přerušil ticho. „…na stolku máš telefon, kdybys chtěl, ozvi se, budu tu do pár minut.“ Vstal.

„Zůstaň.“ Chytnul jsem ho za zápěstí. „Prosím.“ Neomaleně dosednul na postel. Okamžitě sevřu jeho paži a hlavou se zapřu o rameno. „Miluji tě.“ Pronesu najednou. Sám překvapen svými slovy, ucuknu.

Přitáhl se ke mně a začal něžně líbat. Lehce položil na postel

Takže, tohle není poprvé? Tohle už se několikrát stalo? On to pro mě opakuje? Já už jsem se mu několikrát úplně poprvé vyznal? A jestli se má paměť ztrácí pokaždé o nějaký úsek… jak dlouho k tobě cítím, tak hluboké city? Jak dlouho tě miluji?

***

Týden se přehoupl jako voda. Cho-san u mě byl skoro celou dobu. Nemoc se, prý opět, nijak neprojevila.

Po celou dobu ¨našeho¨ pobytu v nemocnici mi vyprávěl nějaké zážitky. O tom, jak mě neustále otravoval jeden týpek, který pak najednou zmizel. O tom jak jsem pracoval v obchodě, kde jsem se seznámil s nějakou super ženou. Že na ni prý žárlil, a nedokázal se udržet. O tom, že mi musel někdo ukrást peněženku a my pak museli všechno blokovat a zařizovat znova… No, bylo toho opravdu hodně.

A asi nejvíce si užíval, vyprávěni třech našich poprvé… Někdy bych ho fakt zabil.

Mířili jsme z nemocnice, když se ke mně najednou naklonil. „Co říkáš na úklidovou místnost?“ pousmál se.

„Blázníš?!“ udeřil jsem jej do ramene. Trochu zesmutnil. „Až doma, brouku.“ Vypláznu na něj jazyk. Chytnul mě za ruku a rozběhl se.

„Tak ať tam jsme co nejdříve!“ zvolal s úsměvem na tváři.