(Tajemství různých životních situací spočívá v tom, že se je nikdo nedoví… že s vámi budou po celý čas vašeho života a pak bez povšimnutí odejdou, ale… co když se objeví někdo, kdo je s vámi bude sdílet i přesto, že potom netoužíte?)

________________________________________________________________________

„Nii-san, neodcházej, prosím!“ křičel jsem, když tu mi najednou někdo rukou zacpal ústa. Bránil jsem se… kopal nohama… máchal rukama…

„Klid!“ byl to opět on… můj otec, se svými zvrhlými choutkami.

***

„Splň ho, splň ho!“ volali na mě ostatní. Opatrně jsem se podíval na Cho-san, na výraz v jeho tváři. Přikývnul, tak jsem se k němu přisunul a zůstal za ním. Zavřel oči.

Levou rukou zajedu pod tričko a začnu něžně hladit jeho záda. Koutky lidí okolo cukají. Mezitím ho pravou rukou obejmu kolem pasu a následně obě ruce spojím. Přitáhnout si ho bylo mým cílem. Opatrně se o mě opřel. Ihned toho využiju, nakloním se k jeho uchu a mírně zkousnu.

„Chci tě.“ Vyjde z mých úst.

 Úkol splněn! Něco je ale špatně…

***

„Proč mě nechceš políbit?“ ptala se mně Manami-chan netrpělivě. Snažila se zadržet slzy, které jí bezproblémově stékaly po tváři.

„Přece spolu chodíme.“ Dožadovala se polibku našpulenými rty.

„Už ne.“ Odpovím ji bez jakéhokoliv kousku citu. Tak chladně… i pro mě to bylo mírné překvapení.

______________________________________________________________________________

Vlétnul jsem do šatny, a co nejrychleji se převléknul do červeno-černé uniformy.

„Ahoj Sei-kun.“ Řekla mi šéfka, která zastavila kousek ode mě. Tvářila se opět tak vřele a příjemně jako vždy. Musel jsem se na ni usmát.

„Dobrý den, Yamada-sensei.“ Odpovím ji. Opravdu jsem byl rád za včasný příchod do práce. Přijít o minutu později, dostal bych docela dlouhé kázání.

„Dnes budeš na minerálkách.“ Pověděla mi s dalším krásným úsměvem. „Teď mazej rychle probrat zeleninu, ať všechno do otevření stihneme.“

„Už běžím.“ Vydám ze sebe energicky. S mírným poskokem vycházím z šatny. Elegantně popadnu vozík a zamířím k zelenině. Po celou dobu mi v hlavě vrtal Cho-san. Proč to řekl? Jasně, nemohl to myslet vážně… Ale proč jsem to cítil takhle? Proč jsem to cítil jinak?

Den utíkal docela rychle. Měl jsem na starost staré nesložené palety. Vyložit je, přeházet a chybějící zboží doplnit do regálů. Teď nastala dlouhá chvíle. Nemám, co dělat, a tak pochoduju po obchodě sem, tam a hlídám ho. Co kdyby se někdo, kdokoliv, pokusil něco ukrást?

„Ten dodavatel si snad dělá srandu? Celý týden dováží zboží až po desáté hodině! Jak to pak na ranní máme stíhat?“ Uslyšel jsem mírně naštvaný hlas Yamada-sensei z vedlejší uličky.

„To máte pravdu.“ Odpověděla ji Rin-chan. Najednou vzadu cvakly vchodové dveře, otevřely se a dovnitř vjela jedna paleta.

„My o vlku.“ Prohlásila Yamada-sensei a rozběhla se pomoci.

„Pohlídej obchod, Sei-kun.“ Poslechl jsem. Dělám svou práci poctivě, ale nedá mi to a sem tam nakouknu dozadu, jak jim to jde.

Palety se hromadily jedna za druhou a kolem nich rychle kmitala Yamada-sensei. Přepočítávala nové zboží, kterým byl náš sklad přeplněn. Zřejmě poslední paleta vjela dovnitř a zpoza ní vykouknul chlapík, kterého jsem si předtím nevšimnul. Vypadal trochu arogantně. Na očích měl tmavě černé sluneční brýle. Začal se rozhlížet. Lehký havraní rozcuch mu dodával … jak to říct? Šmrnc.

„Sei-kun!“ ozvala se za mnou Rin-chan.  „Co tu tak koukáš? Běž jim pomoci, pohlídám to tu.“ Prudce do mě žduchla. Zavrávoral jsem a poté už jen čekal na srážku se zemí. Kdo vyhraje? Zem nebo já?

„Sei-kun, promiň!“ začala se ihned omlouvat a skloněná mi podávala záchranou ruku.

„To je dobrý.“ Řekl jsem a vstal bez její pomoci. Rozhlédnu se kolem a zpozoruji zraky lidí, mířících přímo na mě. Samozřejmě, že se jejich koutky cukaly. Trapas! Nechal jsem se srazit k zemi a ještě Rin-chan! No, taky jsem se nad touto myšlenkou trochu zasmál.

Raději jsem se rychle přesunul dozadu za ostatními a se zkříženýma rukama na hrudi sledoval toho chlápka, který stál opřený o právě dovezené minerálky, složené na jedné z mnoha různých palet. Čekal na rozhodnutí Yamada-sensei.

Po chvíli vytáhnu z kapsy řezátko a zaříznu jím do fólie, která obalovala jednu paletu přímo přede mnou. Ihned jsem obdařen silným proudem vody. Nemotorně jsem zavadil o jednu láhev v balení. Bez zaváhání se k ní pokusím nějak dopracovat a vydolovat ji. Po úspěšném pokusu to namířím k umyvadlu.

Když se otočím k ostatním, zarazím se. Ne proto, že by mě sledovali spolupracovníci, ti vůbec… byli zvyklí. Ale ten chlapík… držel ony sluneční brýle v rukou a kroutě s nimi mě pozoroval. Na jeho tváři se zjevil lehký úsměv.

Projel mnou třes. Toho chlápka znám! Došlo mi to, avšak nedokázal jsem ho zařadit.

Po zbytek šichty jsem měl co dělat s tím, abych složil všechno zboží z palet. Při tom všem se mi stále do hlavy vracel ten muž. Když odcházel, dokázal upoutat můj pohled a poté bez jakéhokoliv studu mrknul. Myslím… že jsem tehdy trochu zčervenal. Ne, určitě ne!

„Dobrá práce Sei-kun.“ Pochválila mě Yamada-sensei před odchodem.

Když mi v pravé poledne skončila šichta, neváhal jsem a zamířil si to domů, vyšel z obchodu, ale hned se lehce pozastavil. Stál tam… bylo by mi to jedno, kdyby nepozoroval zrovna mě.

„Ahoj.“ Řekl trochu povýšeným tónem. Než mu odpovím, pozorně si jej prohlédnu.

Jasně zelené oči prokoukly z pod černých vlasů. Náušnice v pravém uchu se zatřpytila stříbrným leskem, když na ni dopadly sluneční paprsky. Šedá mikina zakrývala jeho tělo… můj pohled, ale instinktivně sklouznul níže. Zastavil se na malé vyboulenině u kalhot. Když si to uvědomím, uhnu pohledem a za lehce blonďatými vlasy skryju svou rudou tvář.

„Nemluvíš?“ vyšlo z jeho úst. Stále odvracím pohled a kousek od sebe uslyším zvuk. Přikládání podrážek k zemi se ozývalo až ke mně. Přibližoval se… Najednou přiskočil a z ničeho nic mi ukazováčkem nadzvedl obličej. Lidé, procházející kolem, si nás museli všimnout.

„Doprovodím tě domů.“ Prohlásil klidně.

„T-t-to-to nemusíš.“ Vydal jsem ze sebe první větu, lehce protestně.

„Já chci … pojď!“ řekl a počkal, až vykročím.

Konverzace mezi námi vázla. Bylo to dost divné.

Není blbé, že ho pořád sleduju? Ale nevím, co jiného dělat! Příroda mě v tuhle chvíli nezajímá. Nedokáži si pomoct, musím ho sledovat. Něco mě provokuje…

„Kde bydlíš?“ zeptal se mě.

„Už jenom kousek.“

Opět to ticho… měl bych začít mluvit? Ale o čem? Vůbec ho neznám, nevím, co ho zajímá…

„Shunsaki Kazemaru.“

Co to? Jeho jméno? No jasně! Já vlastně neznám jeho jméno.

Podíval se na mě a čekal, co řeknu. Když jsem se k ničemu neměl, promluvil.

„Ty jsi… ehm… Kaine S-“

„Kaine Seito! “ přerušil jsem ho vykřiknutím svého jména. Natáhnul k němu ruku a čekal, jestli učiní to samé. Nestalo se tak. Místo toho pouze přikývnul.

„Jak to, že znáš mé jméno?“ Zeptám se.

„V práci jsi měl jmenovku…“ Na jeho tváři se objeví nucený úsměv.

„Včera… v tom autobuse. Všimnul jsem si, jak na mě koukáš. Celou dobu ses usmíval.“

Je to on! Věděl jsem, že je mi nějak povědomý!

„Chtěl jsem si s tebou promluvit.“ Lehce se usmál. „Bohužel mi do toho něco vlezlo… Nečekal jsem, že budu mít to štěstí tě ještě někdy potkat. Vůbec by mě nenapadlo, že naše “první“ setkání se uskuteční v práci. Mám to ale štěstí… Nenechám tě jen tak utéct. Prolétlo mi hlavou, když jsem tě spatřil.“ Sledoval jsem ho se zaujatým pohledem a čekal na pokračování. Pro mé velké zklamání, to bylo vše, co měl na srdci.

Zastavili jsme před panelákem, kde bydlím.

„Díky.“ Řeknu.

„Za málo.“ Odpověděl mi. Kývnu mu na rozloučenou a přiblížím se ke vchodovým dveřím. Než dokážu vyhrabat klíče ze spod tašky, vyhrknu ze sebe.

„Uvidíme se ještě někdy?“ Proč jsem to řekl? Příběh … příběh! Všechno dělám kvůli příběhu! Okamžitě se na mě usmál. Otočil jsem se a při mylném pokusu o odemčení dveří mi upadly klíče.

Udělal ke mně pár kroků a zabránil mému sehnutí pro ně, tak že do dlaní chytnul můj obličej. Natočil ho k sobě a lehce se k němu přiblížil. Jestli v tu chvíli někdo prošel, nevšimli jsme si jej. Svět kolem nás najednou zmizel a zůstali jsme pouze my uprostřed prázdnoty.

Byl kousek od mých rtů. Co teď? Začínám panikařit, ale neuhnu. Nedokázal jsem své tělo ovládat. Ještě stále nade mnou vítězila minulost.

„Proč ne?“ řekl, ještě stále blízko mých rtů. Ucítím lehkou vůni mentolu. Zavřel jsem oči a vcítil se do situace, stejně bych tomu nedokázal zabránit. Byl tak blízko! Jemně mě políbil na vrchní ret. Oddálil svou tvář a ruce povolil… začal se vzdalovat.

„Zatím.“ Prohlásil a dvěma prsty na mě mávl.

Než zvednu klíče, sleduju záda Shunsaki-sensei mizící v nedalekém stínu topolů. S mnoha myšlenkami jsem poté odemkl dveře a vykročil vstříc schodům do sedmého patra.

Zastavil jsem před bytem číslo třicet pět, zhluboka se nadechl a ještě rychle rozpomněl na situaci před chvílí. Přimotalo se mi do toho mnoho jiných vzpomínek… Jak já se toho toužím zbavit, ale stále marně. Kdykoliv se jim zachce, zjeví se a zamotají do sítě uvnitř mé hlavy tak, abych je nemohl vtáhnout. Vždy vytvoří obrovskou mlhu. A to vše již po celých třináct let.

Zasunul jsem klíč do klíčové dírky a otočil. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Vkročím dovnitř a elegantně skopnu boty z nohou. Co to? Z ložnice jsem uslyšel slabou a pomalou hudbu. Až teď jsem si všimnul páru bot kousek od botníku. Cho-san…

Namířím to tedy směrem, odkud ke mně doléhá zvuk hudby. Můj byt se změnil… Atmosféra v něm…

Lístky rudých růži spolu se svíčkami tvořily cestičku. Cože? Čeká snad nějakou babu? Napadlo mě v první chvíli. Vlétnul jsem do zavřených dveří, ale okamžitě překvapeně couvnul. Do dnes prázdná ložnice byla vyzdobena fotkami. Fotkami, na kterých jsem byl buď já s Cho-san, nebo on sám. Jeho osobnost ležela v živé podobě na posteli, zahalena pouze županem.

Byl jsem překvapený a nevěřil svým očím. Co to znamená? Jedna odpověď mě napadla, jenomže… To není možné! P-p-proč? Nedokážu si to připustit a tak vyslovím větu pokus omyl. „Co tu děláš? Čekáš snad na babu nebo co?“

„Čekám, to ano.“ Přiznal se. „Nevím, jestli na babu.“ Dodal lehkým hlasem tak, abych to jen letmo zaslechnul.

„Proč v mém bytě?“

„Protože čekám na tebe.“

Heeee? Měl jsem… pravdu! Proč? Já nechci mít pravdu. S trochu hysterickým úsměvem a překvapeným výrazem jsem ho sledoval. Pomalu se posunul na okraj postele, zvedl se a kráčel ke mně. Chtěl jsem uhnout, ale nemohl. Mé tělo zamrzlo na místě.

Když byl dostatečně blízko, chytl mě za ruce a zadíval se do očí.

„Sei-chan… miluji tě.“ Zase to řekl! Stejně jako ráno. Nevěděl jsem, co dělat. To nemůže být pravda! Nesmí… já-

„Bál jsem se, že to nepřijmeš…“ Jednou rukou mě pohladil po obličeji, poté mě pustil a smutně usednul na postel. Sklopil hlavu a chytl ji do dlaní.

Netrvalo dlouho a dal jsem se do pohybu. Jdu k němu. Nedivím se jeho chování… Tohle všechno připravil proto, aby vyznal své city vůči mně a já? Bez reakce…

Usedl jsem kousek od něj.

„Cho-san.“ Řeknu a zlehka se k němu přisunu. Přiložím ruku na jeho záda a opatrně po nich přejedu.

„Já…“ začal jsem. Prudce vstal a zarazil tak má slova. Začal nervózně pochodovat po pokoji. Klidná a pomalá hudba nás oba spíše přiváděla do rozpaků.

Teď začal on.

„Já … - jsme přátelé už od dětství, to víš.“ Přitakám.

„Ale na střední škole jsem zjistil, že k tobě cítím něco víc. Bylo strašně moc těžké nedat před tebou nic najevo. Bál jsem se to projevit. Bál jsem se, že mě nepřijmeš už jenom z toho, že jsme oba kluci.“ Přiskočil ke mně, zatlačil na ramena a položil. Přitom na mě obkročmo nasednul. Nezmohl jsem se na nic víc, než na jeho jméno. Byl jsem pořád v šoku.

„Cho-san.“

„Když jsem objevil ten příběh, měl jsem obrovskou radost! Věděl jsem, že je čas projevit své city, že to, že jsme kluci, nebude žádný problém. Byl jsem tak šťastný!“ Naklonil se a sevřel mi zápěstí. Něžně mi stáhl paže za hlavu.

„Vím, že bez činu bys mi neuvěřil.“ Pevně přitisknul své rty na mé. Dál se ani nepohnul, zůstal stát a vyčkával. Snad na mou reakci?

Otočil jsem hlavu prudce doprava. Jeho ústa se přisála na můj krk.

„Cho-san.“ Zopakuju jeho jméno. „Já nemůžu …“ Nevšímal si toho, co mu říkám. Bránil jakémukoliv pohybu, o který jsem se pokusil.  Pevně mi svíral zápěstí a druhou rukou putoval po mém tričku. Mezitím tvořil jazykem vlhkou cestičku k mému uchu. Jemně ho skousnul. Projela mnou vášeň, nedokázal jsem se bránit. Pod jeho pohyby, jsem roztával. Rukou mi vklouznul pod oblečení a nehty začal drásat hruď.

„Ne, prosím!“ začal jsem, už trochu hystericky.

Zničehonic se oddálil a zakoukal se do mých očí, které pomalu začínal zaplavovat oceán slz. Najednou vyskočil a zaraženě se na mě podíval.

„Promiň.“ Otočil se a zmizel ve vedlejší místnosti. Celá tahle situace mě rozhodila. V hlavě se mi opět začalo honit mnoho myšlenek. Začal jsem ztrácet realitu před sebou, vysoukal se z postele a zamířil ke dveřím. Po pár krocích se mi podlomily nohy. Před dopadem na tvrdou zem, jsem rukou zavadil o kliku. Bylo to však tak tiché, že se Cho-san nevrátil.

Zavírám oči, aby se vše uklidnilo. Netrvá to dlouho a upadnu do nedobrovolného spánku. Chtěl jsem za ním…

Cho-san…