(Nikdy nebudete na nic sami… ne když máte někoho, komu na vás opravdu záleží…)

---

Schoulený v klubíčku jsem poslouchal jejich nadávky. Nakonec se v klidu usmáli, párkrát si kopli a mohli spokojeně odejít… nikdy ne na dlouho. Slzy mi neustále stékaly po obličeji… nikdo mi nepomohl.

***

„Seito!! Pojď k noze!“ ozval se otcův hlas. Mlčel jsem, schovaný ve skříni a doufal, že mě nenajde. Tělo se třáslo… jeho kroky byly čím dál blíž.

„Já vím, že tu jsi.“ Trochu se pousmál. Přivřu oči, ale po chvíli mě do nich udeří silná záře slunce.

Otec rázně otevřel dveře. „Já ti říkal, že vím, kde jsi.“ Vypláznul jazyk a natáhl se pro mou ruku…

---

Středem vesmíru je velká mlha. Mlha, která před námi něco tají… jenom se jí dotknout… rozehnat tu nenávist! 

„Cho-san! Už nemusíš čekat! V životě si dokázal dospět rychleji, než já…“

„Co to meleš?“ Zarazil se.

„… ale už jsem tě dohnal!“ Vykřiknu. Natáhnu se k němu, abych jej mohl chytit za ruce. „Pojď blíže,“ řeknu laškovně a přitáhnul si ho. Díval se mi do očí… váhavě mě pozoroval. Nemůžu čekat. Známe se už dlouho a já mu nikdy nedokázal pravdu… vzdal jsem se. Celou dobu nad tím přemýšlím…

„Cho-san… já-já tě miluji!“ Vykřiknu z plných plic. Kolem nás se prožene silný závan větru, který se pokusí pohrát si s jeho vlasy. Překvapeně mě pozoruje, zkoumá pohledem a zřejmě čeká na další krok. Najednou se usměje, setřepe mé ruce… otočí se. Odchází? Nesmí! Co nejrychleji jej chytnu za zápěstí. Otočím ho k sobě a ruku si přiložím k srdci. Opatrně se natáhnu pro jeho ústa. Chci – ne já ho potřebuju – políbit.

„Myslím to vážně,“ řeknu po lehkém políbení. 

„Můj pane?“ Promluví ke mně.

 

„Halo, pane?!“ Trhnutím hlavy se probudím. Byl to jenom sen!

„Ano?“ Zeptal jsem se rozespale. S přimhouřenýma očima se snažím rozpoznat osobu, která se mnou hovoří. Muž, který byl rukama zapřený mezi předními sedadly, se na mě ze široka usmíval. Ještě mrzutý z konce snu,jsem mu úsměv neochotně opětoval.

Obrátím svůj pohled k okýnku a zadívám se ven. Tmavé okolí přírody bylo zahaleno v mlžném oparu nesoucího se po celé délce. Sem tam vykoukla slabá záře světýlka z nedaleké budovy.

„Jsme na místě.“ odpověděl mi. Opět jsem se k němu otočil a váhavě ho, čekajíc na cenu jízdy, sledoval. „Takže…“ Rukou mezitím hrábnu do kapsy pro malou černou peněženku.

„Nechci nic.“ odvětil mi, přerušujíc trapné ticho. „Prosím?“ otáži se překvapeně. Nervózně jsem si začal pohrávat s peněženkou… přehazoval ji z jedné ruky do druhé a protáčel všemi směry. Bylo potřeba nějak zabavit ruce…

Chvíli přemýšlel.

„Něco jsem zaslechl…“ spustil pomalu. „… měl jste sen. Byl o lásce! Slyšel jsem každé vaše slovo. Něco tak nádherného mě nikdy nezastihlo. Vím, že jste tady jel kvůli své drahé polovičce.“ Ostře ho sjedu pohledem. Kde… jak… na to přišel?… musel jsem opravdu mluvit ze spaní! „Z celého srdce si přeji, aby vám to spolu vyšlo… a tak Vás prosím, utíkejte za ní, vyznejte se jí ze svých citů. Zajisté udělá to samé. Už na nic nečekejte!“ Pokývne hlavou ke dveřím. Nevěřícně přikrčím obočí. Myslí to vážně? Mám mu to zbaštit?

„Na co čekáte?“ zeptal se mě. Opatrně jsem se tedy přisunul ke dveřím a natáhl ruku po klice. Stačilo ji jen lehce sevřít prsty a zatáhnout… otevřela by se má minulost, ale zarazil mě.

„Počkejte! Tady moje osobní číslo. Kdybyste cokoliv potřeboval“ Mrknul pravým okem a podal mi malý skrčený papírek. Převzal jsem jej a vložil do náprsní kapsy. „Hodně štěstí.“ Popřál mi a já pochopil, že je čas jít.

Podíval jsem se na okýnko, na kterém už si kapky hrály na honěnou. Prší! Prolétlo mi hlavou. Ještě se naposledy podívám na řidiče a zhluboka poděkuji. Teď už jenom vyrazit.

Ocitl jsem se v malé aleji stromů, které mě skryly před deštěm. V mlze jsem sotva viděl, naštěstí mi na pomoc svítily malé lampičky podél chodníku. Cesta k danému domu nebyla dlouhá. Po chvíli se přede mnou zjevila větší obdélníková budova. Ze všech oken se odrážela záře. Děti ještě nespaly.

Co nejrychleji se přiblížím ke dveřím. Snad otevřou. Doufal jsem, když mé oblečení začalo vlhnout. Zaklepu na dveře a čekám. Tak jsem tady. Můj domov… Etsuko Sirotčinec. Už je to dlouho, co jsem tu nebyl. Po chvíli se otevřou dveře a v nich stojí paní Aimi-sensei… má vychovatelka.

„Ano?“ otáže se. Zprvu mě nepoznala

„Dobrý den.“ Řeknu a usměji se na ni.

„Seito-kun!“ vykřikla. Najednou slyším dupot. Děti z nejbližších pokojů zaslechly mé jméno… pamatují si mě. Zahřálo mě to u srdce. „Pojď dál, ať nenastydneš!“ odvětí, zatímco mě tahá dovnitř.

„Sei-chan!!“ Slyším křik dětí. Nemohl jsem se přestat smát. Byly tak šťastné! Dýchám zhluboka, když na mě vyskočí jedno z nich a povalí mě na zem. Ihned se tvoří hromada. Netrvá to ale dlouho, po chvíli se ozval známý hlas.

„Sei-chan? Co tu děláš?!“ Děti seskočily a já jsem mohl plně věnovat pohled danému člověku. Trochu si přitom urovnám oblečení.

Cho-san.

„Přijel jsem za vámi.“ Snažím se stále usmívat, bohužel jenom navenek. Všiml jsem si, že není spokojený s mým příjezdem. Aimi-sensei to také poznala a ihned začala hnát děti zpět do pokojů. „Utíkejte spát, ať je ráno překvapíte!“ Kupodivu ji poslechly.

Nakonec u vchodu zůstanu pouze já a Cho-san. Sledoval mě.

„Proč si přijel, víš, že jsem si nepřál, abys tu byl stejně jako já! Mohl si přijít o pár dní později!“ Ostří jeho slov se do mě zasekávalo stejně jako sekáček na maso. Najednou sklopil obličej k zemi a vlasy mu zahalily tvář. Zůstal jsem potichu. „Mluv!“ Pouze zdůraznil. Chtěl zařvat, cítil jsem to, ale nemohl, už jen kvůli dětem.

„Já- chtěl jsem tu být s tebou… přece jen jsme tady spolu vyrůstali, myslel jsem, že by bylo fajn podívat se s přítelem na náš starý domov. Ano… i když sis mě tu nepřál.“ Na podlahu dopadne pár slz, které pod ním hned vytvoří vlhkou skvrnu.

„Ty idiote!“ vykřikl a prudce se otočil. Chtěl odejít do pokoje… opět pryč ode mě. Neváhám a chytnu ho za zápěstí.

„Počkej.“ Prudce ho strhnu zpět k sobě. Ihned si vzpomenu na sen předtím…

„Co chceš?“ Vyhnul se očnímu kontaktu. Já ale zůstal potichu.Vykroutil se ze sevření a odešel.

Prudce jsem se udeřil do hlavy. Jsem idiot!

„Seito-kun?“ Překvapí mě Aimi-sensei po chvíli. „Děje se něco?“ Zakroutil jsem hlavou. Nemohl jsem jí to říct. „Dobře… pojď, ukážu ti, kde můžeš spát.“

„To nebude potřeba.“ Nedívám se na ni... nedokáži to.

„Cože? Už je pozdě večer… to chceš být celou noc vzhůru?“ Opět jen zakroutím hlavou. Sáhnu si do náprsní kapsy a vytáhnu malý papírek. Je vlhký, a když jej rozdělám, čísla jsou trochu rozpitá.

„Můžu si zavolat?“

„Jistě, telefon je v kuch-“ Nenechám ji domluvit a okamžitě vyrážím do kuchyně. Po cestě mě otravovalo mnoho myšlenek. Nebudu se před vámi bránit! Začaly mě ovládat. Jsem fakt idiot! Kdo by tu jel po odmítnutí? Ale já… a přitom! Promiň Cho-san, zítra už mě tu neuvidíš. Mým konečným rozhodnutím se stal odchod ještě dnes.

Dech se mi opět zrychloval… byl jsem zmatený. To jsem mu tak moc ublížil? Chytnu se za tričko u hrudi a pevně stáhnu v pěst. Několikrát se zhluboka nadechnu. Musím pryč!

„Seito-kun, co se děje?“ Uslyším opět hlas Aimi-sensei.

„N-i-c, to – je – dobré.“ vysoukám ze sebe s několika těžkými nádechy. Povolil jsem sevření, abych mohl vzít telefon. Zadívám se na něj. Už jen vytočit číslo a můžu odjet… Rozluštím rozpitá čísla a čekám při otravném vyzvánění. Najednou se ozval hlas… nebyl jeho.

„Prosím?“ Ženský hlas na druhé straně byl nepříjemný. Ztuhnul jsem.

„Halo? – Kdo volá? – Je tam někdo?“ Zůstanu potichu, a když se ani na potřetí neozvu, zavěsí. Chvíli jsem zůstal stát a koukal na okno před sebou. Ještě stále pršelo. I přesto jsem dlouho neváhal.

„Opravdu jsi v pořádku? Nechceš si lehnout?“ řekla Aimi-sensei jenom kousek ode mě. Ucítím její teplý dech na rameni.

„Musím pryč!“ zařvu ji do tváře a rozběhnu se ke vchodovým dveřím.

„Počkej!“ Pokusila se mě zachytit, ale vytrhnul jsem se jí. Rozrazím vchodové dveře a ihned mě zasáhne obrovský proud vody.

Najednou celé okolí zazářilo. Nedaleko od domu udeřil blesk. Krásně mi ukázal cestu… cestu do nedalekého lesíka… Ještě než se do něj ponořím, otočím se k sirotčinci. Dveře zůstaly otevřené… nikdo v nich nestál.

„Stýskat se jim nebude.“ prohlásím sám sobě.

Otočil jsem se zpět a po pár krocích zmizel v tmavém jehličnatém lese.

Netrvá dlouho a ocitám se mimo realitu... ztrácí se… jako bych se pomalu rozpadal. Byl jsem promočený, ale už neřešil dešťové kapky, stékající po mém obličeji. I přesto, že je mé tělo vyřízené, pokračuji… doufajíc, že na druhém konci lesa najdu záchranu.

Všechno se se mnou točilo. Chytal jsem se stromů a snažil se nějak udržet na nohách. Moc se mi nedařilo. Několikrát prudce narazím rameny, poté nedobrovolně upadám. Skácel jsem se k zemi a hlavou se ponořil do pichlavé přikrývky jehličí. Už nemám sílu na to, abych se zvednul.

Voda, která se nemá kam vsakovat, mi stéká po oblečení. Zůstávám ležet… nehýbu se. Jen lehce natočím hlavu doleva a zadívám se do tmy. Cuknul jsem.

Přede mnou stálo nějaké stvoření, nebylo dostatečně blízko, abych ho rozpoznal. Jedna kapka mě udeří do oka a donutí mě zavřít jej. Když zase otevřu bránu víčka a podívám se v před, stojí přede mnou. Byl to pes. Díval se mi zpříma do očí a jemně natočil hlavu. Ještě o kousek se přiblížil. Doufal jsem, že neumřu pod jeho zuby.

„Ty – jsi –hodn-ý-ý – pejsek.“ vysoukal jsem ze sebe ztěžka. Okamžitě vypláznul jazyk a oblíznul mou tvář. Usměju se. Chci k němu natáhnout ruku, ale nemohu… má síla vyprchala.

Cítil jsem, jak vzal můj rukáv do sevření a přetáhnul si ruku přes sebe. Poté ulehl podél mého těla a spokojeně oddychoval. Dělil se se mnou o své teplo, i přesto že ho sám neměl moc… byl úplně mokrý. Chladným čumákem mě udeří do pusy.

Copak je? Opět mě olízne. Musel cítit, jak se celý třepu.

Po chvíli zavírám oči… přeji si, aby to všechno skončilo.

>>„Cho-san! Kde jsi?“ volám. Jsem nervózní… ztratil jsem jej z dohledu. Neozýval se.

Už se stmívalo a v lese začínala panovat tma.

„Musíme se vrátit domů! - Cho-san!“ Převažuji se z jedné nohy na druhou a kráčím hlouběji do lesa. Najednou mi podjíždí noha. Pode mnou se objevil prudký sraz dolů, o kterém jsem nevěděl…

Začnu křičet z plných plic. Kutálím se dolů a jehličí se mi zabodává do kůže. Bojím se…

Byl konec… konec srázu! Zůstal jsem ležet na zemi, když tu ho zaslechnu. „Sei-chan!“ volá na mě. Pouze se usměju a čekám.

Netrvalo dlouho a zastavil kousek ode mě. „Cho-san… tak tady jsi.“ řeknu v klidu. Mé tělo je ale v jednom ohni.

„Jsi v pořádku?“ Přikývnu. Natáhnul ke mně ruce… učiním to samé. Prudkým pohybem mě postavil na nohy. Ihned zavrávorám. Neváhá a podepře mě.

„Pomůžu ti.“

Chvíli kráčíme, když tu z jeho úst vyjde. „Promiň.“<<

Po tváří mi začnou stékat slzy…

„Miluji tě, Cho-san.“ prohlásím tiše, než upadnu do hlubokého spánku …