(Být odsouzen vlastními rodiči může přinést i smrtelné následky. Ale když se nevzdáte a postavíte se jim, budete bojovat proti tmě a to nejúčinnější zbraní… světlem, které způsobuje oheň ve vás. Tomu se dá říkat touha… touha žít normální život…)

________________________________________________________________________

Vidím to… všechno!

„Nech toho!“ řval jsem po svém otci. Nevěděl, kde se skrývala ta síla…

„Nebo co?“ Zeptal se mě, v ruce držíc zkrvavený nůž.

„Au!“ Kroužil s ním po mé paži. Užíval si to…

***

„Seito-kun?“ podíval jsem se na svého bratříčka. „Co to máš na ruce?“ Ukázal na obvaz. Už jsem měl praxi starat se o své zranění.

„Nic.“ Řekl jsem mu a utíkal pryč.

***

„Cho-san? Jak dlouho tu jsi?“ zeptám se ho.

„Dlouho ne.“ řekne mi s klidem.

„A co se ti stalo?“

„To tě nemusí zajímat!“ Rozběhl se ke mně a obdaroval mě pořádnou fackou.

„Promiň.“ řekl jsem mu, otočil se a odešel pryč…

___________________________________________________________

„Proč jsi mi dal ten prstýnek?“ zeptal jsem se ho.

„Je to značka. Dokud něco takového budeš nosit, je menší pravděpodobnost, že se na tebe lidé vrhnou a já budu moct být v klidu.“

„Znamená to, že mě miluješ?“

„Blbečku.“ Silně mě udeří do obličeje.

Prudce se posadím. Byl to jenom sen! Cho-san by mi nikdy neublížil. Prohrábl jsem si levou rukou vlasy a poté ji protáhl přes obličej. Prstýnek! Zarazil jsem se. Byl to opravdu sen? Ztracen mezi realitou a říší snů jsem začal přemýšlet. Před očima se mi zjevil výjev minulosti. Proč?

Do očí se mi okamžitě nahrnuly slzy.

> Můj otec… přišel ke mně. Vzal obličej klečícího dítěte a zvedl ho ze země. Bolest, která mi projížděla tělem tehdy, mě zasahovala i dnes. <

Natáhl jsem k onomu obrazu ruku.

„Sei-kun?“ Nevnímám. Někdo se mnou začal třást. „Sei-kun!“

„Kaiyo-san!“ vykřiknu k ní na oplátku.

„Co se děje?“ Sleduje mě s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Já- já nevím.“ zakoktám se. Usedla vedle mě a já toho ihned využil. Schoulil se jí do klína a chytnul kolena, přitáhnuté k tělu.

Rozrazily se dveře a dovnitř vběhl Cho-san. Ihned se zarazil.

„Kde-kde je Sei-chan?“ zeptá se. Zvednu se a podívám na něj.

„Sei-chan?“ Jasně jsem si všiml zaražení v jeho tváři. Otočil se a rychle mířil pryč. Kaiyo jeho útěk neřešila.

„Jak se tu dostal?“

„Má náhradní klič.“ odpověděl jsem ji, když jsem vybíhal za ním. Musel si něco špatně vyložit. Co jsem udělal špatného? Když vyběhnu na ulici, už ho nedokážu spatřit. Nakonec jsem se vrátil zpátky do bytu.

„Přišla ti zpráva.“ řekla Kaiyo-san, ještě stále sedíc na pohovce. Přiblížil jsem se k telefonu a podíval se.

>> Já… chtěl jsem se tě na něco zeptat. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Budu tě čekat dnes večer v kavárně. <<

Cho-san! Špatně sis to vyložil!

 Jestli to byl opravdu sen nebo ne je naprosto mimo věc. Udeřil mě jedině, když k tomu měl důvod. Nemám v plánu mu to zazlívat. Stále tě miluju, Cho-san!

„To bylo od něj?“ zeptá se mě. Přikývnu.

„Co chtěl?“

„Večer jdeme ven.“

„Aha.“ 

Něco s Kaiyo-san nebylo v pořádku. Vlastně ani s ním! Co se to děje? Vstala a zamířila do ložnice.

 

„Kaiyo-san? Můžu?“ Šel jsem po chvíli za ní.

„Vstup.“ řekla opovržlivým tónem.

Otevřel jsem dveře. Seděla na posteli a plakala. Ošklivé to ráno!

„Děje se něco?“ zakývá hlavou.

„Něco musí, jinak bys neplakala. Ne ty!“

„Závidím ti!“ Trhnutím se na mě podívala a sjela pohledem. Pouze ji sleduju a čekám, co se bude dít dál. Stále mlčela. Nechtěl jsem ji do ničeho nutit, a tak jsem se otočil a mířil ven z pokoje. Když jsem se chytl kliky, promluvila.

„Počkej.“ Otočím se k ní.

„Měla bych ti to říct… Závidím ti všechno! Možná to nemáš jednoduché, ale pořád je hračka se s tím vypořádat. Proč? Máš přítele, který tě má strašně moc rád. -Jen tak mimochodem, nemám nic proti gayům. – Máš kde bydlet a nejsi na dně jako já!“ Chvíli jsem potichu.

 „Kaiyo-san… To si jenom myslíš. Jsem na pokraji sil! Nevím, jak dlouho to ještě vydržím! Jako malý jsem byl skoro každý den zneužíván svými vlastními rodiči…“ odmlčím se. Vykulila oči.

„Můj nevlastní otec donutil brášku k sebevraždě a mě málem také… nakonec se zabil a matka odjela do blázince. Nezbylo mi nic jiného než se zabydlet v sirotčinci. Ale celý život se mi to vrací a strašně mě to vyčerpává! A k tomu všemu tohle!“

„Promiň.“

„Nemyslím tebe! Ty za to nemůžeš. Cho-san je prostě domýšlivý a špatně to pochopil.“

„Myslím, že když mu to vysvětlíš, bude to v pořádku.“ Vstala. „Odcházím.“ řekla.

„Cože?“

„Volala jsem sestře do Anglie. Pojedu k ní.“

„Proč tak najednou?“

„Nechci tu překážet…“

„Nepřekážíš!“ zvýšil jsem hlas.

„Dobře… Už jsem to ale domluvila… Nemůžu tu ani déle zůstávat…- Chci ti poděkovat, že ses o mě postaral.“

„Kaiyo-san.“ Přiblížila se ke mně a silně stiskla v náručí.

„Cho-kun tě má víc než rád.“ pošeptala mi do ucha.

Pustila mě, ale já stále držel. „Sei-kun?“

„Promiň.“ Odskočil jsem od ní. Nečekala a rozešla se z mého bytu pryč. Následoval jsem ji.

„Sei-kun? Už se asi neuvidíme.“ Zaraženě ji shlédnu. „Mám v plánu zůstat tam bydlet. V práci už jsem skončila. Nic mě tu nedrží. Jednu věc bych si ale přála. Prosím, až se dáte s Cho-san dohromady, řekni mi o tom! Držím vám palce, kluci! A žijte spolu šťastný život! Ahoj, Sei-kun!“ řekla mi a rozešla se na cestu.

„Ahoj!“ zavolal jsem na ni. Mávání bylo zbytečné… neotočila se… ani jednou.

Dřepnul jsem si. Ignoroval okolí a hrál si s trávou na zemi. Přišel jsem o ni? Prolétlo mi hlavou.

„Ale, ale, co ty tady děláš?“ Shunsaki!

„Dva dny ses neukázal a já myslel, že už budu mít klid… jak hloupé!“

„Uklidni se, prosím tě.“ Chytnul mě za zápěstí a donutil vstát.

„Nech mě být, sakra!“

„Chci si s tebou promluvit.“

„Jasně…“ Nezdržoval se. Chytil levou dlaň a začal táhnout. Okamžitě se ale zarazil. Přitáhl si mou ruku blíže ke svým očím a zadíval se.

„Prstýnek?“ Přikývnu. Stále si ho prohlížel.

„Od koho?“ zeptá se.

„To tě nemusí zajímat.“

„Takže sis ho koupil sám, jo?“ Začal se smát… ne normálně… hystericky.

„Ne! Je to dárek od přítele!“ Sevře mou ruku silněji a trhavým pohybem přitáhne obličej. Silně přitiskne své rty na mé. Udeřím ho rukou do břicha.

„Co to děláš?!“ vyjedu po něm.

„Pojď.“

„Nikam s tebou nejdu!“ Podívá se mi zpříma do očí. Červená se.

„Pust mě!“ Jeho sevření povolí. Nečekal jsem to a zakopl o kámen za mnou. Zavrávoral jsem a začal padat. Nevím proč, ale vždy když jsem s ním… něco se stane…

Chytnul mě.

„Promiň.“ Měl skleslý výraz. To mu nebylo podobné.

Potáhnul mě zpátky na nohy a nechal tak. Rozešel se pryč. Vzdal se?

V tu chvíli jsem zapomněl na všechno i na…

***

*CRRRR CRRRR*

 

Zvonil mi telefon, ale neslyšel jsem jej. Spal jsem.

Někdo se mi vkradl do bytu. Stále jsem ale pokojně spal. Když otevřu oči, polekaně zabořím hlavu do polštáře. Cho-san! Já usnul!

„Čekal jsem tě!“ trochu zvýší hlas. Pouze zlehka se k němu natočím. „Nepřišel jsi! Proč?“

„Promiň, já- no usnul jsem.“

Usedne na postel vedle mě. „Kde je?“

„Kdo?“ zeptám se překvapeně.

„Ta ženská!“

„Pryč.“ Odpovím mu jednoslovně a doufám, že už se na ní nebude vyptávat.

„Dobře.“  Nakloní se nade mě a položí ruce vedle mého obličeje. Přiblíží se ke mně.

„Všimnul jsem si, že máš můj prstýnek.“ Usmál se. Okamžitě jsem zčervenal. Pokus zakrýt to polštářem byl marný. Stáhnul ho.

„To jsem moc rád.“ Oddálí se. Stále zůstávám nečinně ležet. Co se bude dít? Proč mé srdce tak rychle buší? Uslyší to! Přestaň prosím!

Mým tělem se začala šířit obrovská touha strhnout ho na sebe.

>Chytnul jsem ho za triko a stáhl k sobě. Převalil se přes něj a začal ho obdarovávat vášnivými polibky. Rukama lemoval jeho lehce se rýsující svaly. Byl tak nádherný! A – a teď můj! „Sei-chan.“ Vzdychal mé jméno. <

„Sei-chan?“ Byl to pouze výplod fantazie! „Posloucháš mě?“ Zakroutím hlavou.

„Promiň.“ Vstal a mířil pryč.

„Nejsi to ty! Od doby, co si byl s tou ženskou jsi úplně jiný!“ Začnu nad tím přemýšlet. Tak to není… Akorát mi pomohla ponořit se hlouběji do svých citů. Nevím, jestli s tebou dokáži být jenom kamarád! Cho-san… miluji tě! Strašně moc! Sklopil jsem obličej.

Vyšel ze dveří ložnice.

„Počkej! Prosím.“ Zavolám na něj. Řeknu mu to! Teď! Ne, já to nedokážu! „Cos mi chtěl?“

„Už nic.“ Zatáhne za kliku vchodových dveří.

Zvednul jsem se a utíkal za ním. Rychle jsem po něm skočil a chytnul ho do objetí.

„Neodcházej, prosím.“ Otočil se a mé objetí opětoval.

„Dobře a teď mě pusť.“ řekl po chvíli. Učinil jsem, co si přál. Otočil se a odcházel. Cože? Neměl jsem sílu mu zabránit.

Najednou se ke mně otočil.

„Řeknu ti to. Měl bys to vědět. – Volal jsem do sirotčince. Chtěl jsem tam s tebou zajet. Byli by jenom rádi. Jenže… já nevím, jestli tam ještě s tebou chci jet.“

„Cho-san! Já- nevím, co na to říct.“

„Nic nemusíš… za dva dny odjíždím… bez tebe.“ Rozhodl se najednou. Cože?

Otočil se a pokračoval v cestě. Co nejrychleji pryč ode mě. Nechápal jsem ho… nevím, co jsem mu provedl…

Natáhnul jsem ruku za letmým stínem mizící postavy. Když se vytratil úplně, stačil pouze lesk prstýnku, aby ho má mysl dokázala vytvořit. Mlžnou postavu, ale v celé své kráse… byl přede mnou… kousek. Rozešel se ke mně… zakroutil hlavou a usmál se. Když tu chytl do dlaní mou tvář a mým tělem projel chlad. Přiblížil svůj obličej k mému a zlehka se dotknul rtů…

Pomalu se začal rozplývat…

Stále stojíc na chodbě jsem se otřepal. Podlomily se mi nohy a tvrdě jsem dopadnul koleny na podlahu. Schoval svou tvář do dlaní před okolním světem. Kapičky slz, kutálející se mi po tváři, prorážely bariéru z tenkých prstů a dopadaly na zem… tvořily si vlastní svět…