(Přátele jsou tady pro nás i v těch nejtěžších obdobích… pomohou nám postavit se zpátky na nohy. Vyzvednou nás z propasti. Ale co když jedna osoba miluje tu druhou, aniž by jí to řekla… aniž by nějak bojovala o její přízeň? Vzdá se? Na jak dlouho?)

____________________________________________________________________

„Ichiro-san?“ ozval jsem se.

„Ano?“

„Můžu – ti říkat Cho-san?“ Přikývnul. Bylo to sice obyčejné, ale určené pouze pro něj…

***

„Co se děje?“ křičel po mně.

„Já - vidím je! Dej to pryč! Prosím! Ubližují mi…“ Prudce jsem upadl k zemi. Chytnul se jí, a co největší silou používal svou hlavu jako zbraň. Neprorazil jsem štít, nazvaný půda…

____________________________________________________________________

S Yamada-sensei - pardon Kaiyo-san - jsem strávil příjemný večer. Nakonec jsem ji doprovodil až domů. Úsměv na tváři jí nezmizel. Byl jsem tak rád…

> „Chtěla bych ti něco říct… mohli bychom se zítra sejít?“<

Přikývnul jsem, proč taky ne, že? Bylo mi s ní opravdu příjemně. Její přítomnost je jako dar… teda podle toho z jakého úhlu pohledu to vezmu. Nad touto myšlenkou jsem se zase jen tupě pousmál. A tak se mi do hlavy opět připletl Cho-san.

Nevím jak dlouho to je, co se neukázal, ale stýská se mi. Můžu ten volný čas strávit sice s Kaiyou, jenže… Zatím co mé myšlenky letěly jedna za druhou, prohraboval jsem oblečení ve skříni a všechno, co se mi nelíbilo, zahodil na postel. Bylo opravdu těžké najít něco, abych ji neztrapnil a zároveň se cítil pohodlně.

Nezbývalo mi moc času, a tak jsem na sebe nakonec něco hodil, trochu se přečísl a zamířil k odchodu. Přiblížil se ke dveřím a rázně je otevřel… když jsem na nohou ucítil chlad, došlo mi… BOTY!! Neváhal jsem a rychle utíkal zpátky…  Byl jsem nervózní… hodně.

Dveře zaklaply a já mohl vyrazit.

***

Bylo pravé poledne a slunce mi svítilo do očí. Mžoural jsem na cestu před sebou a doufal, že do nikoho nenarazím. Zřejmě zbytečně.

„Bacha!“ ozval se mi známý hlas. „Sei-chan?“

„Ch—ch-o-san?“ Trvalo mi, než jsem ze sebe dostal jeho jméno.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„V-v-en.“ Nervozita ustála… to kvůli něj? Bylo to kvůli něj?

„S kýmpak?“ začal mě provokovat. Mé srdce však bušilo čím dál rychleji. Jeho ukazováček mě šťouchnul do ramena. A znovu… útok stále opakoval.

Najednou bez zaváhání chytnu jeho ruce a přitáhnu ho blíže. Co to dělám? Prohnalo se mi hlavou. Povolím sevření a pustím jeho ruce. Nepohnul se ani o milimetr. Naše oči, se zaraženým výrazem, se střetly. Zčervenal jsem…

„Jdu ven s kamarádkou.“ Řeknu mu trochu klidnějším hlasem.

„Proto jsi tak vyfešákovaný… Ahoj.“ Ukončil náš rozhovor a rozešel se pryč. Co to?

Stačilo přejít cestu a byl bych v obchodě, ale neudělal jsem to. Zůstal jsem stát na místě, opřený o sloup, a čekal, než Kayio přijde. Netrvalo dlouho a z obchodu vyšla nádherná dívka. Mířila ke mně. Nenapadlo mě, že to bude Kaiyo-san.

Lehký rozcuch v jejích rezavých vlasech mě dostával do kolen. Obličej zahalený lehkým make-upem, byl zakryt kytičkovanými slunečními brýlemi. Středně dlouhá bílá sukně, skvěle pasovala k černému krajkovému tílku. Nepozoruj ji tak! Bude si myslet, že po ní jedeš! Zakroutil jsem hlavou. ¨

„Ahoj Sei-kun.“

„Ahoj Kaiyo. Jak se máš?“

„Teď už je to skvělé. V práci to bylo hrozné!“ Objala mě na přivítanou.

„Tak kam půjdeme dneska?“ zeptám se.

„Nech se vést, ale nejdřív… musíme zajít něco koupit.“ Chytla mou dlaň a zamířila do obchodu s textilem, který je jen kousek od našich potravin.

„Počkej tady.“ řekla a vkročila dovnitř. Pro co asi jde?

Abych si zkrátil chvíli, hrál jsem si jako dítě a poskakoval po čtvercových dlaždicích. Samozřejmě, že jsem se nemohl dotknout mezery. Byl jsem tak zabraný do hry, že jsem si ani nevšimnul její maličkosti, stojící kousek ode mě.

„Sei-kun?“ Překvapila mě. Byl jsem zrovna uprostřed skoku… zavrávoral na levé noze a upadl na zadek. „Jsi v pořádku?“ rozběhla se mi na pomoc. Přikývnu.

„Deka?“ otážu se následně.

„Ano.“ Chytla mě za ruku a táhla do lesa. Po celou dobu jsem cítil chladný pohled v zádech… nevím, kdo nebo co to bylo.

Táhla mě úzkou cestičkou mezi stromy. Nadšeně utíkala. Neustále mě zasahovala její radost. Najednou jsme vyběhli z lesa a před námi se rozprostřela obrovská louka. Všimnul jsem si srnek, pasoucí se kousek od nás. Byl to ráj…

„Tady si sedneme.“ Řekla a roztáhla deku.

„No tak.“ Pobídla mě, když zaznamenala můj rozplývající se výraz. „Slibuju ti, že pokud tě nijak nezraním, tím, co se ti chystám říci… budu tu s tebou stále chodit.“ Překvapeně se na ni podívám a poté v poklidu usednu.

Seděli jsme na dece a klábosili, ale její veselý výraz z tváře se začínal vytrácet. Byl jsem zmatený…

„Děje se něco, Kaiyo-san?“

„Ne, proč by mělo?“ Usmála se na mě a do očí jí vyhrkly slzy. Přisunu se k ní a chytnu kolem ramen. Snad se uklidní a všechno mi poví.

„Sei-kun?“

„Ano?“

„Chtěla jsem ti něco říct. Právě proto jsem tě dneska pozvala.“

„Poslouchám.“ Napjatostí praskám!

„Nedělej si z toho srandu!“ řekla, usmála se a praštila mě do hrudi. Jako bych si někdy dělal srandu… zrovna já. Poté se opět ponořila do mé náruče a začala. „Kdysi… asi před pěti lety… ztratila jsem vše, co mi bylo drahé. Tehdy jsem potkala muže… natolik jsem mu věřila, že jsem ho nechala starat se o mého syna, Chiaki-chan. Měl tehdy tři roky. Zprvu to bylo v pořádku… staral se o něj, jako o vlastního, ale pouze přede mnou. V práci mě požádali, abych jela na pracovní cestu. Probrali jsme to spolu a já odjela… slíbil, že se mi o něj postará…“ Trochu se pousmála.

 „Byla jsem tam asi tři měsíce. Ani jednou se mi neozval… Tím víc jsem se těšila domů, až je oba uvidím, jenže… Když jsem se vrátila, čekalo mě překvapení. Přítel seděl v kuchyni a netrpělivě vyčkával můj příchod. S úsměvem na tváři jsem vešla za nimi, když tu… Seděl na židli a mé dítě mu viselo na rukou a mírně se pohybovalo v jemném větříčku. Rozběhla jsem se k nim a vzala Chiaki-chan do náruče. Jenže on… byl mrtvý! Nechápala jsem to. S hysterickým brekem a obrovským zármutkem jsem dopadla k zemi. Snažila jsem se ho oživit, ale můj přítel mi jasně řekl, že už je docela dost pozdě… Vyptávala jsem se ho, co se stalo. Když tu dveře rozrazila policie.“ Začal jsem ji hladit po vlasech, slyšíc jak se jí třepe hlas, jsem byl naprosto vyřízen. Co mi to říká? Proč?

„Zavřeli ho za vraždu… Sei-kun on – on ho zabil! Udělal to schválně!“ Slzy kutálející se jí po tváři vytvořily potůček. Zlehka jsem je otřel.

„Já… nevím, co na to říct.“ Pokusil jsem se…- „Je mi to moc líto.“ -… jí alespoň uklidnit… ale sám jsem z toho byl rozhozen.

„Mě taky. A víš co? Připomínáš mi ho.“ Zarazím se.

„Prosím?“

„Strašně moc mi připomínáš Chiaki-chan. Proto se ti dokážu tolik otevřít i přesto, že se vlastně poměrně dlouho neznáme. Proto doufám, že zůstaneme přátelé, i když… mám k tobě blízko, jako k rodině. Zní to dost blbě, že?“

„Vůbec ne.“ Odpovím. Otočí ke mně svůj červený obličej a chytne ten můj do dlaní.

„Jsi jako můj syn.“ Řekne a políbí mě na pravé líčko, přičemž zároveň projede vlasy.

„Co to?“ povyskočí Kaiyo-san, když uslyší obrovskou ránu.

„Nevím, co to bylo.“ Odpovím ji.

Nevšímajíc toho, pokračujeme v debatě, která se rychle rozrůstá, když tu najednou… oblohu před námi rozřízne blesk.

„Bude bouřka.“ řeknu jí klidně.

„Já-já se-se bojí-m bouřky.“ Začne koktat.

„Tak pojďme domů… Doprovodím tě.“ Povím. Když se postaví, začnu sbírat deku.

„Sei-kun!“ přiskočila ke mně a chytla mě za ruku. Vystrašil ji další nastávající hrom.

„Neboj se.“ Vykročíme. No… jenom na chvíli, za necelou minutu se její chůze mění v běh a já mám co dělat, abych jí stíhal. Netrvá dlouho a vybíháme z lesa. Najednou jsem si všimnul v dálce obrovského kouře. Kayio se ním nezaobírala. Smála se a snažila se mi utéct.

„Pospěš Sei-kun!“ volala na mě zvesela. Byla opravdu rychlá. Začala kličkovat mezi uličkami města… byli jsme skoro u jejího domu, když zastavila a prudce dopadla na kolena.

„Kaiyo-san!“ zakřičím a zrychlím svůj běh. Doběhnul jsem k ní a otočil hlavu doprava… její dům… byl v plamenech. Lidé kolem se ho snažili uhasit. Běhali s vodou a hasicími přístroji. Trvalo mi, než jsem si uvědomil situaci, ale Kaiyo-san se sebrala a rozběhla se pomoci.

Blížící se hasičské auto o sobě dávalo vědět hlasitým houkáním. Zastavilo a z něj vyběhla spousta hasičů. Všichni lidé hned vyklidili prostor… nechali je dělat svou práci.

„Kaiyo-san?“ zeptám se. Seděla zabalená v dece a dostávala se z obrovského šoku, který ji zaplavil. Nedivím se.

„Já-“ začnu, ale vyruší mě policista.

„Máte kde bydlet?“ Zeptá se jí. Začne plakat. Nedokáže ze sebe vypravit ani slovo. Jasně, že ne, ty pitomče! Prolétne mi hlavou.

„Může přespat pár dní u mě.“ Vstoupím do rozhovoru.

„A vy jste?“

„Kaine Seito. Těší mě.“ Pokývnu rukou.

„Dobrá tedy. Teď jestli dovolíte, rád bych si tady s paní promluvil o samotě.“ Vzdálím se.

Trvalo dlouho, než se vše, pro ten den důležité, vysvětlilo. Když jsme konečně dorazili domů, půjčil jsem ji nějaké oblečení a trochu ji zabydlel. Sám jsem usedl na mou novou postel – gauč -  a začal číst dopis, který mi “prolétl pod dveřmi“. Byl od Cho-san.

„Sei-kun? Omlouvám se, ale můžu si jít lehnout? Jsem unavená.“

„Jasně.“ Vstanu a obejmu ji na dobrou noc. Měla to opravdu těžké. Rozhodl jsem se, že ráno zavolám do práce za ni.

*CRRRRR CRRRRR*

Zvonek toužící po mé osobě, mě ráno vzbudil, ale dřív než já, otevřela Kaiyo-san.

„Dobrý den.“ řekla zabalená do ručníků.

„Dobrý den?“ Ten hlas! To je…

„Ahoj Sei-chan!“ pustí se dovnitř.

„Cho-san!“ vzhlédnu k němu překvapeně.

„Kdo je to?“ zeptá se.

„To je ta žena, o které jsem se včera zmiňoval.“ Tváří se zaraženě.

„A - ona… tu spala?“ Přikývnu. Kaiyo-san za ním zavřela dveře a kráčela do koupelny. Před tím se na mě podívala a odsouhlasila nevyřčenou otázku vůči ní.

Cho-san se zatím přesunul ke mně na gauč. „Včera… jeden z blesků uhodil do domu a on začal hořet. Nabídl jsem jí, že může přespat pár dní u mě.“ Snažil jsem se klidně pohybovat ústy, ale bylo to těžké a to hned z několika důvodů… Najednou vstal.

„Počkej tady.“ řekl a zamířil pryč z mého bytu.

„Cože?“ Zeptám se překvapeně. Pozdě. Za Cho-san už zaklaply dveře. Usedl jsem na gauč a v ruce sevřel jeho včerejší dopis.

„Promiň.“ řeknu sám sobě.

„Za co se omlouváš?“ Kaiyo-san vyšla z koupelny. Neodpovím, sklopím tvář.

Zůstal jsem sedět, když se ke mně přiblížila a usedla vedle mě. Tentokrát byla tou oporou pro mě ona. A to i beze slov. Tak moc jí za to děkuji! Nechal jsem takhle v tichosti plynout čas. Kaiyo-san se ale po chvíli zvedla a s tím, že musí jít vyřizovat věci s pojišťovákem, mě opustila.

Tentokrát mě vyrušilo pípnutí zprávy na telefonu.

>> Jsi teď sám? << Byla od něj.

>> Ano. << Odepíšu mu. Poté se na chvíli utiší…

>> AHOJ. Já jsem dáreček. Ležím před dveřmi a je mi smutno. Přijď mě zachránit, prosím! << Neváhám a vstanu. Přiblížím se a jedním tahem otevřu dveře. Leží tam malá krabička. Sklonil jsem se pro ni. Zavřel dveře a zamířil opět na gauč. Po usednutí ji otevřu. Překvapí mě jasný lesk… třpyt stříbrného prstýnku.

*PŘIŠLA TI ZPRÁVA!*

Otočil jsem se za zvukem.

>> Dal jsem ti prstýnek přátelství. Nic víc si pod tím nepředstavuj! Chci ti tak říct, že si pro mě stále ta nejdůležitější osoba a zároveň nejlepší přítel. Díky Sei-chan, za všechno! <<

Odložím telefon a vrátím se k prstýnku. Neváhám, vezmu ho do ruky, protočím s ním a poté ho zasadím na levý prsteníček.

To ho byl koupit teď?