(Být při vědomí a dokázat ovládat své tělo je naprosto odlišné… Uvědomujete si, že určitou činnost děláte, ale nedokážete jí zabránit…)

„Jsi jen omyl přírody! Nikdy nebudeš brán do společnosti, pamatuj si to!“ říkával mi…

„Proč?“ vzlykal jsem…

„Nikdo tě nechce, jsi jen hračka. Tak těžká hračka na pochopení, že tě dokážeme ovládat jen já s matkou…

***

„Měl jsi někdy tajné přání, Sei-chan?“ zeptal se mě můj bratříček. Přikývnul jsem.

„A ví o něm někdo?“ zavrtím hlavou, že ne.

„Tak si ho tady uchovej-“ dopoví a přiloží svou dlaň k mému srdci…

***

„Cho-san, počkej na mě!“ volal jsem na něj. Běželi jsme skrz park a hledali se navzájem. Ztratil jsem ho z dohledu, když zezadu přiskočil a vylekal mě. Začali jsme se smát. Zář v jeho očích… ten šťastný smích…

Vždy mě to k němu táhlo. 

Otevřel jsem oči. Pokojem se šířila tma. Opatrně jsem vstal a chytnul se za hlavu. Trochu pobolívala. Zatáhnul jsem za kliku a pomalu vyšel z pokoje. Sáhnu po vypínači a rozsvítím světlo. Do očí mě ihned zasáhne lesk… lesk klíče. Přiblížil jsem se k němu a zprvu nepobíral situaci, když tu se rozpomenu.

Cho-san?

Dopadnu na kolena a dlaní si setřu slzy, které mi začaly stékat po tváři. Musím ho najít! Popadnul jsem bundu, bez váhání ji nasadil a vyběhnul ven. Hodiny na kostele odzvonily deset večer. Míříc k němu domů, jsem se snažil zrychlovat své kroky. Má chůze se pomalu měnila v běh.

Cho-san! Stále se v mé hlavě promítalo dnešní odpoledne.

Byl jsem kousek od jeho domu, když mě to opět přepadlo. Upadl jsem k zemi a pevně zasekl nehty do hlavy. Vzpomínky se prodraly na povrch. Nedokázal jsem se bránit.

„Ne!!“ vykřiknul jsem.

Po chvíli slyším něčí hlas. „Halo?“ Byl mi povědomý, v tu chvíli mě však zajímalo jediné. Ten hlas… vysvobodil mě z bolestného sevření. Byl jsem mu vděčný.

Ucítil jsem teplo, které mě začalo obklopovat. Opatrně otevřu oči. Když jsem viděl osobu, která mě drží, polekaně jsem se zabořil hlouběji do náruče.

Dívaly se na mě ty pronikavě zelené oči. Shunsaki Kazemaru… Klečel u mě a držel mé schoulené tělo.

„Ahoj.“ Řekl a usmál se. Protřel jsem si dlaní oči a až poté odpověděl.

„Ahoj.“ Byli jsme obklopeni tmou, kterou přinášely pozdní hodiny.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se.

Nezdržuji se s odpovědí. Vzpomněl jsem si na důvod, proč tu jsem. Cho-san!

Vymanil jsem se z jeho sevření a vyskočil na nohy.

„Promiň.“ Řeknu a rozběhnu se. Chytil mě za ruku a trhnutím přitáhl k sobě. Přijal mé tělo do hlubokého objetí a následně políbil. Vytřeštím na něj oči.

Cho-san … Shunsaki-san … Přestal jsem se ovládat.

Něco pohybovalo s mým tělem a já tomu nemohl nijak zabránit. Nedokázal jsem to. Vnímání situace byla jediná činnost, kterou jsem mohl dobrovolně ovládat.

„Klid.“ Řekl mému tělu Shunsaki. Když ucítil, jak na jeho rameno dopadají kapky mých slz. Začínám se třást.

„Chci tě.“ Prohlásila má ústa najednou do prázdnoty. Podíval se na mě překvapeným pohledem. Ani já jsem nevěřil tomu, co z oněch úst vyšlo.

Proč on? Proč to říkáš? Já-já k němu nic necítím!

Sevření zesílilo. Byla to touha, která nás ovládala? Ale co Cho-san? Běž za ním! Rozkazoval jsem svému tělu… marně.

Políbil mě. Nebránil jsem se a opětoval jeho pokusy o dorážení. Mé ruce začaly zkoumat jeho tělo. Letmými pohyby jsem je posouval z vrchu dolů… zříc se svého těla… to jsem chtěl!

Dělali jsme tyto věci v parku, přímo naproti domu, kde bydlí Cho-san. Jediné, co dokážu cítit, je prázdnota, kterou sem a tam vyplnila neuvěřitelná chvíle rozkoše.

Zatáhnul mě na nedalekou lavičku. Celou dobu jsem mu byl v patách. Sedl si. Přestali jsme se líbat. Šlo mu jenom o to jedno a já přitakal. Jak já se sám sobě hnusím!

Natáhl jsem ruku k jeho rozkroku a pevně sevřel. Bez jakékoliv vůle jsem se chtěl netrpělivě zbavit panictví, které jsem ztratil už jako dítě.

Rychlým pohybem jsem odepnul pásek a již mířil ke knoflíku kalhot, když mou tvář chytl do dlaní. Přitáhl si ji a hluboce políbil. Byl tak něžný… po těle se mi začal šířit proud potu, vyprodukovaný hormony.

Intenzita líbání se zvyšovala, ale já jsem se na něj moc nesoustředil. Jazyk i tak hrál svou roli skvěle. Rozepnu mu kalhoty a i se spodním prádlem lehce stáhnu dolů. Rukou jsem pokračoval v dráždění jeho penisu. Lehce se chytl mých ramen a nadzvedl se, přesně jak jsem si přál. Ukazováčkem levé ruky opatrně vklouznu dovnitř. Z jeho strany se ozve letmé zasténání.

Začalo to ve mně něco vyvolávat… vzrušuje mě to? Ne, přivádělo mě to k šílenství! Sledoval jsem ho s výrazem plných nesplněných tužeb…

Lehký večerní vítr čechral vlasy osoby mi velice vzdálené. V tomto okamžiku však nejbližší. Jakoby znal mou minulost. Snad, že by ukradl klíč?

Situace se začala měnit. Žár, který byl smíchán s obrovskou vášní… jeho letmé dotyky na mém nažhaveném těle… cítím vše… ale teď jsem mohl cokoliv. Vše co jsem chtěl, ale neučinil tak. Pokračoval jsem, teď jsem nedokázal přestat, i přesto, že má mysl měla výtky.

Cho-san… Prolétlo mi naposledy hlavou a poté jsem se potopil do víru vášně a vzrušení.

<> Dětství nikdy nebyla světlá stránka mého života…

Do desíti let jsem vyrůstal s matkou, která mě nesnášela a dávala mi to dost sežrat. Byl jsem náhoda, která se neměla stát. Spala s každým, aby měla dostatek peněz, jednou se jí to ale zvrtlo a vzniknul jsem já. V tu chvíli se možná zdálo, že dostala rozum, jelikož si našla muže…

Měl jsem šest let, když došlo na svatbu, po které se vše ještě zhoršilo.

Matka i otec se shodli, že jsem jako člověk selhal. Hráli si se mnou jako s hračkou… Každodenní zneužívání mého tělíčka pro své potřeby bylo útrpné, ale nemohl jsem se nijak bránit. Nikdo na to nepřišel…

Můj nový táta měl ještě syna, snažili se ho do toho nezapojovat, na to si ho až moc vážil. Když poté zjistili jeho orientaci, donutili ho, se se mnou vyspat. Bylo to jiné než s nimi, byl tak ohleduplný, nebral jsem to jako trest. Asi dva dny před tím jsem oslavil deváté narozeniny.

Do toho dne jsme si byli velice blízcí, pak se ale začal vzdalovat…

Otec ho takto nakonec dovedl až na pokraj života. Když měl jednoho z krku, pokusil se o to stejné i se mnou, jenže byl moc slabý na to, aby zavraždil přímo. Nesnesl prohru nad malým dítětem a tak nakonec spáchal sebevraždu.

Matka z toho zešílela a docela rychle se dopracovala do blázince… 

Nezbylo mi nic jiného než navštívit nový domov… Můj život se přestěhoval do sirotčince nedaleko našeho bývalého bytu. Zde jsem také potkal Cho-san…

Život byl od té doby skvělý, až na vzpomínky, které se mi neustále vracely a ubližovaly mé duši. Dodnes jsem se z nich nedokázal vyhrabat… <>

Tmavá obloha nás svírala ve svém stínu. Tajemná postava nedaleko nás, kráčela našim směrem. Do teď jsem, ale neměl tušení. Nenapadlo by mě, že…

„Ah!“ ozvalo se z Shunsakiho úst, když zem okolo nás pokropila velká dávka spermatu. Najednou přestal a nechal mě tak. Obléknul si kalhoty a mrknul na mě.

„Díky.“ Zarazím se.

„To mě jako necháš jen tak?“ řekl jsem. Ano, byly to slova, která z mých úst neměla vyjít. Nechtěl jsem to s ním dělat, radši bych… ale nemohl jsem své znepokojené přirození nechat tak. Sám teď nejsem schopen něco udělat.

„Promiň, ale musím jít.“ Řekl a rozešel se pryč. Pokouším se ho chytit, ale nepovedlo se mi. Dopadl jsem na kolena a se slzami v očích marně prosil.

Neuběhlo dlouho a ozval se za mnou známý hlas.

„Co tu?“ Otočil jsem se. Byl tam…

„Cho-san?“ prudce jsem se postavil a utřel slzy v očích. „Promiň, já-“ začal jsem ztrácet stabilitu. Neměl jsem žádnou oporu v nohách. Déle mě neudržely.

„Sei-chan!“ vykřiknul a chytnul mé padající tělo.

***

Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím v jeho posteli přikrytý až po krk. Ucítil jsem vůni vanilky a mírně se zatřepal. Cho-san?! Prudce jsem se posadil a chystal se vstát, když jsem ho zahlédl. Seděl kousek od postele a spal.

Co se to stalo? Proč se to stalo? Cho-san! Do očí se mi opět nahrnuly slzy. Tohle mu nevysvětlím! Nemám jak…

Zůstal jsem sedět a pozoroval Cho-san ve spánku. Byl tak sladký… i když vypadal dost vyčerpaně. Chápal jsem ho, způsobil jsem mu mnoho problémů.

Jeho něžné oči se otevřely a podívaly se na mě.

„Už jsi vzhůru?“ zeptal se. Přikývnu a ihned od něj odvrátím zrak. Je těžké dívat se mu do očí potom, co jsem udělal. Bylo to něco hrozného. Viděl nás? Musel… přišel hned, jak se Shunsaki vypařil.

„Cho-san já-“ toužil jsem mu to vysvětlit, ale nebylo co, prostě a jednoduše jsem mu ho vykouřil.

„Mlč!“ vykřiknul po mně.

„Prosím-“ pokusil jsem se ještě jednou. Vstal a odešel z pokoje. Najednou se z jeho úst ozvalo. „Je ti lépe?“

„Ano.“

„Tak můžeš jít domů.“ Začal opět zvyšovat svou hlasitost. Cho-san … prosím, promiň mi to, nebyl jsem to já. Tohle bych ti nikdy vědomě neudělal!

Z postele jsem se ani nehnul. Tušil jsem, že ho to přiláká zpátky.

„Dělej sakra!“ Přišel. Měl červené oči, musel plakat. Vstal jsem a zamířil k němu.

„Nebyl jsem tam. Neviděl jsem vše, ale vím, co se stalo. Jak si mohl Sei-chan?“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Dobře, beru, že ke mně nic necítíš, ale proč sis to do prdele rozdal na lavičce před mým domem?!“

„Já-„ pokusil jsem se, ale opět mi skočil do řeči.

„Udělal jsi to naschvál, že?“ Už jsem to nemohl déle poslouchat. Přiskočil jsem k němu a políbil ho. Skoro okamžitě zareagoval a odtrhl se. Naše oči se setkaly.

„Proč jsi to udělal?“ Otázal se nechápavě.

„Protože, jsem tě nemohl nijak zastavit! Vyslechni mě, prosím!“ Žádal jsem ho. Přiblížil se k posteli a s poskokem dosedl.

„Mluv, máš jednu šanci.“ Vážný pohled ve mně vzbuzoval respekt. Jeho slova mě prudce zasáhla u srdce.

„Znáš mě dokonale, víš, že bych to nikdy neudělal.“ Začnu první větu.

„Stalo se.“ Odfrkl.

„Cho-san!“ lehce ho okřiknu. „Když jsem na stole uviděl ten klíč, strašně jsem se polekal. Bál jsem se, že jsem tě ztratil. Nikdy bych si to neodpustil. – “ Opět mi skočil do řeči.

„A proč si mě nezastavil, když jsem odešel?“

„Celá minulost… vzpomínky na ni… opět to začalo vylézat na povrch a jsou dvakrát tak silnější. Boj proti nim mě strašně vyčerpává. Když jsi byl u mě… nezastavil jsem tě, protože při pokusu o rozběhnutí za tebou jsem upadl… nedokázal se zvednout, byl strašně slabý… ale hned, jak jsem se vzpamatoval, rozběhl jsem se za tebou. Po cestě mě přepadla vzpomínka. Složil jsem se na zem. V tu dobu šel kolem Shunsaki. Bohužel, zrovna v tu chvíli, kdy jsem byl svírán nejhorší vzpomínkou. Pomohl mi z ní, ani to netuší, ale najednou jsem se nedokázal ovládat. Nebyl jsem to já! Nikdy bych ti to neudělal! Ne tobě! Ne osobě, kterou…“ odmlčím se. Začal mě probodávat ostrým pohledem. Nakonec jsem tiše dodal. „…miluju.“  Jeho pohled se změnil. Váhal, co udělat.

Pokračoval jsem.

„Bál jsem se a bojím do teď. Nechtěl jsem nikdy vidět tvé utrpení…“

„Pozdě.“ Zaprotestoval.

„Já vím!“ Zvýším na něj hlas.

„Mlč!“ zařval na mě najednou. Poté zavřel oči a nastalo ticho. Netroufnul jsem si nic říci. Nastaly táhnoucí se chvíle a obrovské rozpaky…

Hluboce se nadechl, než promluvil.

„Nikdy jsme spolu nebyli, nemůžu ti nic zazlívat. Je to sice věc, která mě opravdu hodně mrzí, ale musím to brát jako dospělý. Je mi dvacet, měl bych se tak chovat. Věř mi, že lituju toho, že jsem vás viděl, ale ne tak moc, jako když jsem spatřil tvůj slastný a toužebný výraz. Dostal mě do kolen.“

„Co-co-?“

„I přesto, co se stalo, tě miluju. Lituju, že jsem na jeho místě nebyl já. Ale jedno vím jistě… nechci vědět, jestli to, že mě miluješ, je pravda nebo ne. Je to jedno. Je to tvůj život a já chci být jeho součástí, ale pouze jako kamarád. Nikdy s tebou nebudu nic mít…“

„Cho-san?“ Cože? Co tím vším myslí? „Nechci tě ztratit.“ Řekl jsem.

„Já tebe taky ne. Možná to zní divně, potom, co jsem se ti vyznal a pak tě nachytal, jak si to rozdáváš s někým jiným, než se mnou. Ale vím, že jsme toho spolu zažili spoustu. Vyrůstali jsme spolu a já to nechci jenom tak zahodit, kvůli jedné maličkosti.“ Jeho slova … byl jsem tak rád, že mi bylo dovoleno je slyšet, i přesto, že mě nenaplnily natolik, jak bych chtěl.

Natáhnul ke mně ruku a počkal, až udělám to samé. Lehce stiskl.

„Kámoši … kámoši NAVŽDY.“ Zdůraznil. Přikývnu. Projelo mnou štěstí. Byl jsem však také smutný. Věděl jsem, že spolu nebudeme, jen by mě nenapadlo, že se stane něco takového. Poté vstal a pustil mě.

„Takže…“ spustil. „Dá se říci, že si ho vykouřil a on pak zdrhnul?“

„Ano.“

„Zasloužil sis to. Už jen za to, že jste si to užívali v parku.“ Řekl a vypláznul na mě jazyk.

Za celou dobu se toho mezi námi stalo opravdu hodně. Ale po celých deset let ani jeden z nás nevěděl o tom druhém úplně vše, jak jsme si mysleli.

Cho-san se vůči mně začal chovat tak jako před tím. Byli jsme si ale o něco bližší, tedy až na výjimky… ty se ale nedají počítat. Nemůže to být nikdy tak špatné, jako to bylo tehdy… tehdy… často vzpomínám na to, co se stalo a stále si to vyčítám… musel trpět víc, než já… přitom jsem si tak strašně přál, abych mu neublížil.

Několikrát mě zachránil před Shunsakim. Objevoval se v mé přítomnosti strašně dlouho… strašně dlouho na mě dorážel a pokušel mě využít přesně tak, jak tomu bylo kdysi. Nechápu, co si ten debil myslí…

A jak to máme s Cho-san teď?

Vídáme se skoro každý den a zatím na naši lásku došlo jenom dvakrát. Naposledy tomu bylo včera. Rozhodli jsme se, že: Z OBOU STRAN TO BUDE BRÁNO JAKO JEDNOSTRANÉ…