Čekal jsem na svoji chvíli. Seděl jsem na pohovce, která byla hned naproti baru. Vysoká, štíhlá Alex mi právě připravovala mou oblíbenou whisky, znala mě. Svými blonďatými kudrny mávala na obě strany, jak se otáčela po baru. Často po mě vyjížděla a vůbec jí nevadilo, že já se k ničemu neměl. Usmívala se, všiml jsem si, že si nenápadně stáhla svůj rudý obleček, až jí prsa div nevypadla. Byla velmi obdařená. Usmál jsem se na ní, pro její snahu. Jinak mi to bylo jedno. Byla krásná. Moc takových tady není, jsme skoro v Rakousku. Alex byla z České republiky. Hodně obsluhy tady umí česky, protože je to významný klub, velmi známý. A já většinou preferoval Čecha. Odezírat v němčině je velmi těžké, moc to neumím. Natož abych rozuměl rakousky. Když jsem v osmi letech ztratil sluch, bylo to hodně náročné učení. Musel jsem mít trpělivost, naučit se rozlišovat různé styly artikulace, mimiky, každý pohyboval ústy trochu jinak. Musel jsem se naučit odezírat jak dospělým, tak dětem, které mluvily jinak. Také jsem se učil znakovou řeč, kterou už teď moc nepoužívám. Měl jsem dobrou učitelku, naštěstí.

        Díval jsem se na Alex a na její dlouhé nohy. Vzpomněl jsem si, jak podobně dlouhé nohy jsem si nechával obtočit kolem svého těla, ale to už bylo několik let pryč. Ale takhle to bylo lepší. Tak to má být. Já tady, bez závazků, bez ohledů na jiné, bez citů, beze strachu, že bych měl být jinde. Jsem tu jen já. A mé potřeby. Tady jsem mohl dělat to, co jsem opravdu chtěl. Nebylo třeba cítit něco víc.

        Kolem mě ještě bylo několik křesel, kde bylo pár mužů. Ti také čekali, přičemž jeden o sobě ani moc nevěděl. Trochu jsem se zavrtěl v křesle a povytáhl jsem si džíny. Rozepnul jsem si svojí koženou, černou bundu, bylo tu horko. Asi hrála hudba, protože jeden kluk, který do sebe klopil panáky na baru, neustále kýval hlavou. Buď hudba, nebo mu to očividně chybělo víc, než mě.

„Prosím, Tobiáši,“ nahnula se ke mně Alex a nechala svůj výstřih dostatečně dlouho v mém zorném poli. Kývl jsem jako poděkování a vzal si od ní sklenku. Nenechala se jen tak odbýt a drze mi rukou prohrábla mé tmavě hnědé vlasy. Nebyly dlouhé, ale ani úplně krátké.

„Tváříš se dneska nějak smutně. Zase domů nespěcháš? Jak je možný, že tě nikdo nečeká?“ dobírala si mne Alex a vstala ode mne. Nikdy jsem tu nebyl moc hovorný. Když tak přemýšlím, nejsem vůbec hovorný. Bez přátel se špatně komunikuje. A já o přátele nestál. Zavrtěl jsem hlavou, abych naznačil, že se nemám chuť bavit. Ona se jen ušklíbla, zase se otočila k lahvím s alkoholem a nechala mne být. Dělával jsem jí to často. Pak už mne zaujala jiná žena u východu, myslím, že Betty. Ta tady odváděla klienty do určených pokojů. Byl jsem na řadě, tak jsem vstal k odchodu za Betty.

       Byl jsem zaveden do zadního pokoje. Často jsem měl jiný, podle obsazenosti. Nikdy jsem si ho nerezervoval. Neměl jsem moc rád plány. Byl jsem tu zaregistrovaný, věděli, co já vyžaduji a zašel jsem, když jsem měl chuť. Chvíli jsem stál přede dveřmi a snažil ze sebe setřást všechny možné pocity. Zhluboka jsem se vydýchal a myslel jen na svůj fyzický chtíč.

       Otevřel jsem dveře a vešel. Pokoj byl střídmě osvětlen malou noční lampičkou. Upil jsem ze své whisky a položil ji na stolek naproti posteli. Nebylo tu moc nábytku. Postel, vedle mě dvě malá křesla se stolkem a lampou, vzadu koupelna. Svoji bundu jsem shodil na jedno křeslo. Boty jsem si sundal také. Pak jsem si všiml nahého muže, který vyšel z koupelny. Celkem průměrný muž s atletickou postavou, s velmi bohatou kšticí tmavých vlasů. Víc mne nezajímal. Hýbal ústy, takže jsem se otočil zpět k lampě a rozsvítil ji.

„Jsem hluchý, potřebuju vidět tvoje ústa, abych mohl odezírat. Ale netřeba slov. Požadavky znáš, takže mi podej ten provaz a klekni si zády ke mně,“ doporučil jsem mu. Nevypadal vůbec zaskočeně, spíš naopak, usmíval se. Udělal, co jsem chtěl. Já si od něj vzal provaz.

„Spoj si ruce za zády,“ řekl jsem, ale on se obrátil celý a z kleku na mne hleděl.

„A ty se nesvlékneš?“ zeptal se mě dobrou výslovností a já na něm viděl jeho touhu, která byla ale jiná, než má. Vídával jsem to u lidí, kteří se se mnou setkávali. Viděli svalnatého, hnědovlasého, vysokého muže, snědé pleti s velmi výraznými modrými oči. Nebyl jsem nijak pyšný na svůj zjev. Cvičím rád. A to jak vypadám, za to nijak nemůžu. Muž začal zatínat prsní svaly a tím s nimi hrdě pohyboval. Došlo mi, že o mě očividně nevěděl vše. O krok jsem od něj ustoupil.

„Nezajímá mne tvé tělo. Nejsem tady na žádné mazlení, hlazení ani nic podobného. Otoč se a dej ruce za záda.“ On nakonec kývl a já považoval naši konverzaci za ukončenou. Svázal jsem mu ruce pevně. Už jenom toto mne dost rozechvělo. Pak jsem vzal do ruky malý hladký bičík, který byl samozřejmě na posteli. Švihl jsem si s ním do dlaně, pěkně to štíplo. Bolest. Tak uspokojivá. Jak se z bolesti stane touha? Ne, nechtěl jsem přemýšlet. Dost.

      Švihl jsem bičíkem na mužovo záda. Cuknul se sebou. Projelo mnou potěšení a já ucítil, jak mi začínal tvrdnout. Znovu jsem švihl. Muž zabořil hlavu do postele, stále klečel. Zpozoroval jsem růžové otisky na jeho těle. Opakoval jsem, dokud se neobjevila první malá rána. Taková, která se zhojí. Nikdy bych nešel dál, tam, kde zůstávají jizvy. Zahodil jsem bičík za sebe, stáhl jsem si kalhoty, sevřel jsem jeho boky a donutil ho vstát. Postrčil jsem ho tváří ke zdi naproti posteli. Vytáhl jsem z kapsy kondom a zručně si ho navlékl. Poté jsem ho přitiskl svým tělem a hrubě do něj pronikl. Byl na to připraven. Aspoň na něco už se připravil. Několikrát jsem vyjel až skoro na kraj a znovu zajel dovnitř. Nezajímalo mne, co on na to. Dostal zaplaceno. Jel jsem jen podle sebe.  Přidržoval jsem mu neustále hlavu u zdi za ty jeho vlasy. Takto jsem pocítil svůj vrchol.

       Vyjel jsem z něj a ještě mu rozvázal ruce. Odstoupil ode zdi a promnul si svá zápěstí. Otočil se a pohlédl na mne. „Takhle to máš rád?“ ptal se bez jakýchkoliv grimas. Pokrčil jsem rameny a sundal si kondom.

„Nejde o to, co mám rád. Prostě je to jen uspokojení. Nic víc,“ odpověděl jsem a zamířil do koupelny. Správně vytušil, že by měl počkat a nechodit za mnou. O deset minut déle jsem vyšel a on stál u křesla. Došel jsem ke stolku a dopil svou whisky. Počkal, dokud jsem na něj znovu nepohlédl. Musel jsem ocenit jeho učenlivost ohledně mého sluchu, a poté na mne promluvil.

„Tak třeba někdy příště, pokud budu volnej a ty si mě vybereš,“ řekl mi a já mu na to kývnul. Asi se mu to nakonec líbilo. Oblékl jsem se a odešel ven.

                                                                                                                                                        ****

       Šel jsem potemnělou ulicí s rukama v kapsách bundy mezi domy a dýchal chladný vzduch. Už byl cítit blížící se podzim. A bylo mi zase na nic. To je ironie. Jak může někoho uspokojit stejná věc, ze které je mu zároveň špatně? Už jsem v hlavě slyšel odpověď slečny Starksonové, mé terapeutky.

„To proto, že jste si v dětství vytvořil takový blok. Tohle není vaší nutností, vášní, ani nejste nemocný. Jako osmiletý kluk jste viděl opakované znásilňování vaší sestry dospělým mužem. Ve vašem podvědomí se utvořil pocit, že muž potřebuje trest. Ten chtíč byl pro vás silný. A jelikož jste toto pozoroval častěji, mohlo se stát, že se vám to spojilo se sexuálním chtíčem, protože jste viděl sexuální znásilnění.“  Bylo to zvrácený. Já byl zvrácený. Styděl jsem se za to, nikdo to nevěděl. Tedy jen jedna dívka, Renata. Sám jsem se často nechápal. Od toho mám ale terapeutku.

„Takže jsem se tak nenarodil? Může se to změnit?“ ptal jsem se jí na prvním sezení. Taková tmavovlasá štíhlá slečna o několik let starší, než já. Doufal jsem, že ví, o čem sama mluví. Usmívala se neustále. A také mi odpověděla, že se mi to může změnit. Až odstraním ze své hlavy ten nutkavý pocit trestání mužů a nahradím ho jinými city. Moc jsem tomu nevěřil a tak to zůstalo do dnes. Zkrátka to ale znělo tak, až v sobě něco změním. Což je nesmysl. Lidi se nemění. Byla doba, kdy jsem to cítil trochu jinak. Kdy jsem opravdu pocítil jemný, láskyplný cit k dívce. Byla a stále je to má kamarádka z dětství. Většinu času jsem ji bral jako kamaráda, pak jí narostla prsa a stala se z ní Barbie. Nesnášela to oslovení. Trávili jsme čas ve třech. Já, Renata a má sestra Tamara. U Renaty jsme se cítili jako doma, rodiče se jí zabili, když byla malá. Pak bydlela s babičkou. S Renatou jsem poznal, že jde o víc, než trest a chtíč. Jenže to nevyšlo. Nebyl jsem pro ní dost, ona chtěla nehynoucí lásku a já přece jenom chtěl něco tvrdšího. Pak jsme to zkusili ve trojce, na Renatinu žádost. Ona mi tvrdila, že to zvládne. Jenže nezvládla, chtěla mě víc. Vadilo jí, když se musela dívat na dalšího chlapa, kterého já dělal zezadu. A mě neuspokojilo, když jsem měl ubližovat zase jí. Ale nedokázal jsem zapojit tolik citů, kolik ona potřebovala. Terapeutku jsem si našel po tom, když to s Renatou skončilo. Chodíval jsem k ní vždy, když jsem zrovna bydlel poblíž, ale často jsme měli sezení přes skype. Říkal jsem si, že se mnou bude něco špatně, protože jsem k Renatě opravdu něco cítil a ani tak to nestačilo. S ženou to bylo jiné. Vím, že nejsem gay. A vím, že nejsem ani bisexuál, ale s ženou mi to nikdy nefungovalo. A tím myslím i svůj penis. Jen Renata ho dokázala probudit. Ale s ní to zase nevyšlo jinde. S nikým jsem neudržoval žádný vztah. Chvíli se o mě pokoušel jeden kluk, se kterým jsme byli ve trojce s Renatou. Marek se jmenoval, dělal se mnou v pizzerii před dvěma lety. Ale kluka jsem nechtěl. Byl milý, ale tohle já nechtěl. Kdybych nepotřeboval upouštět páru, nevyhledával bych to. Nevím, co to v sobě mám, že neumím mít normální vztah. Jediný pevný vztah, který jsem kdy měl, byl sourozenecký. Se sestrou – mým dvojčetem jsme si velmi blízcí. Kolikrát si rozumíme beze slov. Stačí nám jeden pohled a prostě víme. Náš život začínal těžce. Nejdřív jsme vyrůstali bez matky. To není tak hrozné. Jenže pak se náš otec změnil v tyrana. Ona to měla rozhodně těžší, než jsem tušil. Snažil jsem se jí chránit. Ale on ji sexuálně znásilňoval pořád. Pokud nás nebil. Nikdo nám nikdy nevěřil. Jako malý jsem to viděl, jenže mi bylo osm a já nebyl dost silný. Zkopal mne, až jsem ohluchl. Viděl jsem to opakovaně. Ale pak jsem na sobě začal dřít a už nikdy jsem mu nedal šanci nás bít. Tedy alespoň jsem si to myslel. Ten hajzl ji ale znásilňoval dál, celkem přes deset let. Sestra to několik let tajila i přede mnou. Myslela, že chrání zase ona mne. Před ním. On byl ožrala a dost se na nás vybíjel. Jednou na mě čekal i se sekyrou. Myslím, že byl fakt nemocný, s hlavou. Nakonec uhořel v domě, když se ožral. Byl to jen chlap, který dostal peníze za to, že se postará o dvě děti. Měl jsem stále jeho příjmení – Kostival.

         Odkopl jsem plechovku z chodníku a přešel silnici k domu, kde jsem měl pronajatý malý byt. Teď už bylo sestře dobře. Našla si muže, který je pro ní dobrý. S jeho rodinou je to složité, ale věřím, že je v dobrých rukou. No a já… Já mohu žít sám za sebe.

       Odemkl jsem své dveře a vešel do bytu. Byl spoře obydlený, protože se tu dlouho nezdržíme. Já, má matka a její kapela. To byla zase jiná kapitola. Naši matku jsme poznali teprve před třemi lety. Mysleli jsme si, že je mrtvá. Bylo nám řečeno, že zemřela při porodu. No a jí zase řekli, že její miminka zemřela. Bordel no.

      Pověsil jsem si bundu na věšák u dveří, vyzul si tenisky a rovnou jsem šel k ledničce pro pivo. Byla skoro půlnoc. Sedl jsem si na pohovku, otevřel pivo a zapnul televizi. Odezíral jsem ze rtů i v televizi, když to byl český film. Jinak čtu titulky. A někdy jen zírám a nevnímám, co říkají, je únavný celé dny jenom odezírat. Nechal jsem tam western, tam ani nepotřebuju slova. Pointa těchto filmů byla stejná. Ale ty koně, to bych si přál zažít. Zatím jsem zažíval jen motorové vrnění v sedle pod sebou. Máma mi koupila motorku. Dělal jsem si řidičák před rokem, přímo pro hluchově postižené. Bylo to super, rád se proháním po silnicích vysokou rychlostí. Koupila mi naháče, sportovní motorku s objemem 1000, zkrátka silná matně černá motorka. Žádný lesk, i helmu mám černou a matnou. A zásadně nikoho nevozím.

       Naše matka, Veronika byla zpěvačka. Já se rozhodl cestovat s ní po jejích koncertech. Mělo to být na pár měsíců, ale nakonec mi to takhle vyhovuje už necelé tři roky. Když jede domů za sestrou do Brna, kde už má trvalý pobyt, tak já zůstávám tam, kde bude zanedlouho zpívat. Nevracím se s ní. Nebylo proč. Nepotřebuju mít stálý domov. S Tamarou si píšeme v jednom kuse, občas přijede se svým Danielem za námi na pár týdnů. Jeho rodina peníze řešit nemusí. Teď jsme někde u Vídně, před měsícem zase Veronika zpívala v Polsku, bylo to různé a to mi naprosto vyhovovalo. Máma se se mnou snažila sblížit, jak jen to šlo. Nebyl jsem zvyklý mít mámu. Jsou to tři roky a zatím jsme moc daleko nedošli. Slečna Starksonová, by pro to měla určitě nějaký termín. Neustále mě vybízí k tomu, abych se někomu otevřel. Abych prý ukázal to, co ve mně je. Bylo jedno komu. Ale svůj život jsem sdílel jen se sestrou. Pak jsem určitou svoji stránku ukázal Renatě. Ale nikdy jsem se nebavil s nikým víc. Došel jsem k názoru, že mi nikdo nestojí za to, abych se mu svěřoval. Bohužel to tak zatím bylo i s mámou. Měl jsem jí jako rád no, ale dál nic. Zatím se ve mně neprobudilo to malé dítě, které v noci brečelo v posteli steskem po neexistující mámě. Pohřbil jsem ho hluboko do sebe, když jsem musel vlastním tělem chránit sestru před jiným rodičem. Rodič u mě autoritu nemá, nikdy jsem pořádného neměl. Ráda by mě rozmazlovala penězi. Až na tu motorku se mi to moc nelíbilo. Takže jsem byl rád, když nakonec povolila a nechala mě pracovat v jejím týmu.

      Byla pravda, že bych s někým občas rád pokecal doma, třeba teď, u filmu. Občas se mi zastesklo po něčí blízkosti, bez sexu. Ale jen na chvilku. Tamara mi jednou řekla, že už jsem k sobě někoho pustil. Myslela Renatu. Většinou jsme byli ve všem zajedno, často jsme nemuseli říkat slova a prostě jsme věděli. Ale v tomhle jsem měl pocit, že se sestra plete. Kdybych Renatu pustil k sobě, přece bych jí nenechal odejít...

       Slečna terapeutka tvrdí, že mám strach sblížit se s někým, že raději sahám po fyzickém těle jako po nástroji uvolnění. A já tomu říkám, prostě ujetej chlap, co potřebuje někomu ublížit, aby se udělal. Tohle si Renata nezasloužila. Vždy jsme byli na všechno sami. Nikdo nás nedokázal ochránit před opakovaným znásilňováním ať psychickým či fyzickým. A teď, když už mne sestra nepotřebuje, jsem stejně nebyl schopen se přátelit normálně. Nikdo blízký nebyl. Renata tíhla spíše k Tamaře, ale ani ona jí neřekla pravdu o našem dětství. Mě okukovala zadek a bicepsy. V době kdy jsme hledali naši matku, to bylo už najednou něco víc. Ani jsem nevěděl, jak to vzniklo. Zkrátka přeskočila jiskra, jak řekla Tamara. A dokonce mi nevadily Renaty dotyky.  Ne že bych byl háklivý, ale často mi připadalo zbytečné někoho neustále osahávat, pokud to nevedlo k uspokojení.  S ní jsem důvod nehledal. Jen jsem její ruku nechal tam, kam jí ledabyle pokládala. Jenže jsem k ní prý nebyl dostatečně otevřený. Já jí říkal, že nejsem na vztah. Takový ten něžný, normální, jako po mě chtěly jiné holky. Dívky z minula. Kolik jsem jich musel pořád odstrkávat. Renata mi navrhla, abych si našel terapeutku, která mě rozebere a smontuje správným směrem. A to se do mě vrylo hodně hluboko. Řekla mi to při hádce v autě, která vyústila v nehodu.

„Štěstí, že jsi jí nezabil! Slyšíš! Neslyšíš, tak co lezeš za volant, hajzle!!!“ viděl jsem chlapa rudnout v obličeji, výrazně artikuloval a myslím, že na mě řval. Stáli jsme v nemocnici a já chlapovi dovolil, aby do mě vzteky šťouchal. Prý to byl její kamarád. Štvalo mě, že měla kamaráda, já měl být ten pravý kamarád. Měl pravdu. Mohl jsem Renatu zabít. Přál bych si, abych se na ní nepodíval při jízdě. Byl jsem idiot…

 Ale na tuto vzpomínku jsem se snažil zapomenout.

      Zavrtěl jsem hlavou a zaostřil na Eastwooda v televizi, jak z běhu vyskočil na koně a k tomu střílel za sebe. Hm, dobrý no. Vypnul jsem televizi a šel spát. Zítra jsem musel vstát dřív a připravit aparaturu na koncert. Dělal jsem jim poskoka a při koncertu jsem hlídal záda své mámě. To byla má dočasná práce, zato dobře placená. Máma měla veliký úspěch, hlavně v Polsku. Mou pravou prací bylo však vaření. Jsem kuchař. A nemyslím, že bych byl špatný, chci se k tomu vrátit. Až bude čas. Zatím jsem ale v rámci možností spokojený se svým volným životem, kde jediná má zodpovědnost je chránit se před sexuálními nemocemi a dávat pozor na silnici při jízdě na motorce.

                                                                                                                                                                ****