Po dopadu do ledové vody jsem pocítil chvilkový šok, ale rychle jsem se vzpamatoval a rozhlížel jsem se po Renatě. Proud mě táhl divoce a rychle, potopil jsem se a snažil se dívat pod vodou hlouběji. Tam jsem ji zahlédl, u dna byl nějaký bordel, který se točil, a její nohavice se zasekla do toho, nemohla vyplavat, jenom tak vlála. Bože, ať žije! Snažil jsem se přesvědčit, že je v bezvědomí. Chyběl mi kyslík, ale i tak jsem co nejrychleji doplaval k ní a snažil se ji dostat na hladinu. Nechtěl jsem se dostat také pod tu suť, byla to dřina zápasit s proudem. V tu chvíli se mi něco mihlo před obličejem, lekl jsem se. Byl to pes! Jack! Plaval v hloubce pod vodou, chytl mne za nohu a táhl pryč. Začal jsem se bránit, škubl jsem nohou a plaval za Renatou. Jack asi pochopil. Na chvíli zmizel. Chytil jsem Renaty nohu a vymotával z nějakých drátů a provazů, které se uchytily na dně. Jack zase připlaval, měl co dělat, aby ho proud nestrhl, chytl Renaty nohavici a zručně táhl nahoru. Společně jsme tedy vytáhli její tělo ode dna, suť zůstala na svém místě. Vyplavali jsme s ní nad hladinu, už jsem se fakt potřeboval nadechnout. Snažil jsem se jí nahmatat puls, ale nešlo mi to, byli jsme stále v pohybu. Cítil jsem, jak nás už vrchní proud táhne dál a dál. Nezdálo se, že by to zaregistrovala, doufal jsem, že je živá, krev nikde nebyla vidět, třeba se netrefil. Přece by jí nechtěl zabít…Jack se motal kolem, neustále se potápěl, jak s námi voda házela. Potápěli jsme se všichni a já se modlil, ať natrefíme na nějakou překážku, velkou kládu nebo něco podobného. Nohama jsem neustále kopal, abychom se nepotápěli tolik. Začínal jsem cítit únavu, i když její tělo bylo lehké, celkově to bylo těžké. Musím nás někam zaháknout nebo nás nějak zastavit, abych se ji pokusil dostat z toho bezvědomí, sakra. Rozhlížel jsem se po okolí, pořád jsme plavali, ale už to nebylo tak divoké.

          Znovu nás to teda potopilo, ale pak jsem konečně uviděl napravo velký kámen, takový, na který bychom mohli oba nalehnout. Doplavali jsme k němu, proud už tady nebyl tak silný. Jack vylezl na kámen a tahal Renatu za svetr nahoru. Když byla na kameni, mohl jsem vyšplhat za ní. Jack se mi snažil pomoct, také mě rval za svetr.

„Díky, kamaráde. Ty jsi fakt záchranář, co,“ prohodil jsem k němu. Díval se mi do očí a já mu děkoval.

„Teď musíme rychle probrat Renatu,“ řekl jsem nahlas a vrhl se k ní. Puls jsem nahmatal rychle, byl silný. Spadl mi kámen ze srdce. Trochu jsem ji dýchl do úst. Stačilo to! Probírala se, viděl jsem jemně kmitat její oční víčka. Dlouho kašlala, vyšlo z ní dost vody. Díky bohu! Ale všiml jsem si střelné rány. Dostala to do ramene, byl to průstřel skrz.

„Sakra!“ vykřikl jsem. Blbec Richard, stačilo, aby se trefil kousek níž… Pak ji začali drkotat zuby a ona se mi snažila něco říct. Zjistila, že jsme uprostřed řeky na velkém šutru. Její obličej se zkroutil v panický výraz. Podívala se na své rameno a něco říkala. Sahala si na ránu, která krvácela málo, trocha krve jí zůstala na ruce. Roztřásla se. Chytil jsem ji za paže a díval se jí do očí. „Nevím, co říkáš, nerozumím ti, ale jsme v pořádku, tak nějak. Richard vystřelil, hajzl, strefil tě do ramene, spadla jsi do řeky. Skočil jsem za tebou, pak jsme se střídavě topili a teď jsme tady. Jack mi pomohl. Tak bych to shrnul, že je dobrý, že žijeme. Richarda jsem praštil a on se sebou plácl o zem, doufám, že je tam teď už neohrožuje. Parchant!“ rozčiloval jsem se a pozoroval její ránu. Nepřišlo mi to tak zlé. Hladil jsem jí paže, ona pořád nějak mumlala a dívala se kolem nás. Svlékl jsem si svetr a pak tričko. To jsem roztrhl na dvě části. Menší část trika jsem zmuchlal a vyhrnul její svetr.

„Co d-děláš!?“ škubla se sebou.

„Chci zamezit krvácení, kdyby to začalo téct víc,“ uklidňoval jsem jí a jemně jsem strčil kousek trika na ránu. Delším kusem jsem jí to převázal a dost utáhl.

„Tak, to ti snad vydrží.“ Dívala se na mne beze slova, když jsem si opět oblékal mokrý svetr. Přišlo mi to pořád lepší, než být polonahý. Nemrzlo, ale teplo tu rozhodně nebylo, pořád to jsou hory.

„Musíme se odtud dostat. Rameno bude dobrý, ale teď musíme odtud,“ říkal jsem a viděl spadlý strom přes řeku. Vstal jsem opatrně na kameni a rozhlížel se pozorněji. To byla naše možnost. Větve stromu sahali až k nám. Stačilo, abychom po větvích vyšplhali na kmen a pak jen opatrně přešli na břeh. V podstatě to bylo velké štěstí, jak jednoduché to bylo, protože jsme stále byli uprostřed řeky a kmen tu být nemusel. A když jsem věděl, že poblíž řeky žádná cesta není, jen medvědi a město je několik dní pěšky odtud…

„Já, já to nechápu. V-vůbec to nechápu, jak se t-to mohlo stát? Proč mi to ud-dělal?!“ Myslím, že začínala hystericky brečet. Zase jsem si k ní sedl zpět a vzal jí dlaně do svých. Byla ledová.

„Napadlo mě, že mířil na Lorenza. Tebe strefil, až když jsem na něj zaútočil, držel jsem mu tu ruku, ale on střelil někde mezi tou rvačkou,“ řekl jsem a cítil se hrozně. Možná kdybych na něj nezaútočil, nevystřelil by vůbec a Renata by nespadla, ani by nebyla zraněná. Krabatila čelo a zase brečela. Její svetr byl nasáklý, oba jsme byli promočení. Bylo třeba vymyslet rychle, co dál.

„Naštěstí od tohohle kamene vede strom, když po něm vyšplháme, můžeme se dostat až na břeh. Musíme se jen přitáhnout zase nahoru-“ podíval jsem se při mluvení na ni a zjistil, že mě vůbec nevnímá. Pořád kroutila hlavou, něco říkala, ale skrz to drkotání bradou jsem jí nerozuměl. Byla v šoku. Jack jí olizoval krk, ona ho hladila bezmyšlenkovitě po hlavě. Přidřepl jsem si k ní zpět a znovu ji chytil za ruce.

„Vím, že je to docela blbý, ale musíme jít, možná nás zkusí nějak hledat, i když autem se k řece nedostanou, půjdou nám naproti. A my nemůžeme sedět uprostřed řeky. Jsme promočeni, musíme něco udělat. Pojď, já ti pomůžu, ponesu tě,“ řekl jsem jí a v tu chvíli se na mě podívala a zdálo se, že i z toho šoku se trochu dostala.

„Poneseš? Chceš mě nosit dva nebo tři dny po lese?“ řekla mi s úšklebkem. „Ne. To je blbost. Dostanu se nějak na ten břeh a prostě tu počkám,“ řekla a kroutila tvrdě hlavou. Odfrkl jsem.

„Ani nápad. Já se tě neptám, prostě jdeme a hotovo,“ rozhodl jsem tvrdým hlasem. Ona se se mnou bude hádat opravdu za jakékoliv situace. Bránila se, ale pak ji došlo, že je to zbytečný a ještě tím zdržuje. Nakonec kývla.

„Dobře. Tak to…tedy nějak zkusíme.“ Vyzdvihl jsem ji z kamene, ona se chytila větví a přitáhla se nahoru. Snažila se oběma rukama, ale ta zraněná jí nefungovala tak, jak by chtěla. Snažila se šoupat svým tělem co to šlo, s jednou nohou po stromě. Pak se zasekla, myslím, že dostala strach. Nemohla se jistit druhou nohou. Ohlédla se na mě. Oba zároveň jít nemůžeme, na kmen se nevejdeme.

„Neboj, jsem připraven za tebou znovu skočit. Vždycky,“ zavolal jsem na ni. Nevím, zda ji to uklidnilo, ale usmála se na mě a znovu se šoupala po kmeni přes řeku. Když byla už skoro na břehu, vyšplhal jsem už i já a Jacka jsem vyzdvihl na kmen taky. Zdálo se mi, že trochu zavrčel, byla to vibrace a psi nevrní, takže se mnou pravděpodobně nesouhlasil. Nelíbil se mu můj dotyk. Tvrdohlavý stejně, jako ona. Renata se dostala z kmene na břeh.

„Vidíš zlato, jak jsi to zvládla!“ povzbudil jsem ji a poté se vydal za ní. Mě to šlo rychle, Jack odešel normálně po nohou. Na břehu jsme se rozhlédli, opravdu ani cesta, jenom les. Celkem hluboký.

„No, myslím, že tedy půjdeme při řece. Nejspíš nás budou hledat podél řeky. Tak bych nezacházel nikam hlouběji do lesa.“

„A co když nás dnes nenajdou, kde budeme spát? A vydržíme tu vůbec venku, když nemáme nic suchého?“ popisovala mé obavy Renata. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát, to mi šlo dobře a jen jsem se na ni usmál.

„To víš, že to zvládneme. A oni nás najdou. Tak pojď, jdeme,“ sehnul jsem se k ní, vzal ji do náruče a vyšel. Bylo pěkné jí zase držet. „Hmm, že ty jsi zhubla viď, od té naší doby?“ pochvaloval jsem jí.

„Ne, zlato, to jsem jen přišla o nohu,“ uzemnila mě. Potom se nahlas zasmála. Zavrtěl jsem hlavou. „No, mě to moc vtipný nepřijde. Promiň. Vidím tě pořád stejně.“

    Podívala se mi do očí, opět mezi námi něco proběhlo a pak se ohlédla pryč. Byla lehká, její vlasy mě šimraly na krku, i když byly mokré.

„Co rameno? Jde to? Aspoň je dobré, že to moc nekrvácí.“ Podívala se na mě a kývla.

„Jo, dobrý.“ Asi nechtěla moc mluvit.

Šli jsme nějakou dobu beze slova. Cesta byla horší, neustále jsem se s ní skláněl mezi větvemi, překračoval kořeny, občas jsem trochu zakopl. Jack šel rychle, možná nás někam zavede on, pokud to tu zná. Mrknul jsem na své hodinky, bylo poledne, slunce sem tam vysvitlo mezi stromy. Oblečení studělo a mě docházelo, že v nacucaném svetru opravdu dlouho nemůžeme být. Obzvlášť ona, já něco vydržím. Přemýšlel jsem, že si budeme muset rozdělat oheň. Nějakým způsobem.

„Myslím, že si dáme pauzu. Zkusíme si rozdělat někde oheň a osušit věci…“ Začala se mi v náručí vrtět, ukazovat k řece a pak na mě pohlédla.

„Něco vidím, je tam ten barel, dělej!!“

„Cože?“ nechápal jsem. Vrtěla se div, že jsem jí neupustil.

„V řece je ten náš barel!! Musíme ho dostat!“ Vymanila se mi z ruky a postavila se na svoji nohu. Trochu skřivila tvář a chytila se za rameno, jemně jsem ji tedy posadil do jehličí.

„Zůstaň,“ rozkázal jsem Jackovi, ale ten na mě nereagoval. Zkusil jsem tedy přidat pohyb svým ukazováčkem, jako to dělal Alan, ale pes se jen podíval, vyplázl jazyk a pak začal pobíhat kolem. Rozběhl jsem se blíž k vodě. A byl tam opravdu ten barel. Zajímavý, že by ho hodili do vody záměrně? Přestal jsem přemýšlet, proč je ve vodě a uvažoval, jak ho dostanu z vody, než odpluje pryč. Modlil jsem se, aby se někde zaseknul. Běžel jsem kousek níž, kde se barel točil v malých peřejích. Jack přiběhl ke mně. Napadlo mne, že umí aportovat. Ukázal jsem na řeku. „Přines!“ Ale pes se nehnul. To nepůjde. Budu muset pro to do vody znovu. Šel jsem níž, k vodě, barel se stále točil na jednom místě. Pokud tam ale doplavu, proud mě nejspíš opět strhne. Co by potom bylo s Renatou, nemůžu dovolit, aby tu zůstala sama. Vstoupil jsem nohama do vody. Do háje. Možná bych mohl nějakým kamenem barel strhnout z toho víru, potom by plaval skoro kolem mne a já bych ho mohl chytit. Našel jsem velký kámen, který zvládnu hodit. Hodil jsem, měl jsem dobrou trefu. A barel se opravdu pohnul a vyhoupl se přes malý kámen a plul níže. Mým směrem. Už jsem jásal, ale i tak to bylo dost daleko. Šel jsem hlouběji do vody, už po pás a stále dával pozor, abych nespadl pod vodu. Barel se blížil, za chvíli ho musím chytnout. Všiml jsem si, že Jack byl nervózní, pozoroval, co dělám. Vzal jsem ještě klacek, který měl u břehu stálé místo, abych si prodloužil ruku. A teď! Chytl jsem ten barel, klacek mi nepomohl, ale držel jsem ucho od barelu. Potíž byla, že jsem se nemohl vrátit zpět, jedna noha mi podjela a bylo to zase v háji. Začal jsem plavat s barelem. Pak jsem se zastavil a cítil, jak se mi klacek zasekl. Mohl jsem se přitáhnout zpět. Jack držel v hubě můj klacek a celým svým tělem tahal ven. Také jsem tahal, co to šlo, už jsem si i mohl pomoct nohama, takže to šlo lépe. Nakonec jsem se dostal na břeh i s barelem. Klacek jsem pustil a seděl chvíli na zemi. Jack si sedl vedle mě a dýchal s jazykem venku.

„Díky. Ty neaportuješ co, jen taháš lidi z vody. Pochopil jsem,“ řekl jsem mu. Po chvíli vydýchání jsme došli za Renatou. Ta byla už celá hotová, zase brečela, mluvila moc rychle a gestikulovala jednou rukou. Tou nezraněnou. Sedl jsem si k ní, barel jsem postavil vedle a chytl ji za tu ruku, protože vím, že jí to uklidňuje.

„Musíš zpomalit, nerozumím ti. Ale hele, barel máme a v něm suché oblečení. Myslím, že ho prostě hodili do vody s tím, že ho třeba najdeme. Převlečeme se.“ Renata na chvilku začala zhluboka dýchat a pak promluvila znovu. Celá se choulila, ale ruku mi stiskla pevně.

„Byl jsi pryč hrozně dlouho, už jsem myslela, že jsi někde zůstal a já ti nemůžu nijak pomoct, protože sem úplně k ničemu s tou nohou, jen zdržuju, co kdyby ses topil, já bych jen seděla a byla na nic…“ poslední slova byla hůř rozumět, znovu začínala brečet. Objal jsem ji. Nic jiného mě nenapadlo. Celá se rozbrečela znovu, ale vnímal jsem, že se drží mého svetru. Asi jsem ji měl vzít blíž k té řece, aby tu nebyla tak sama. I když by naopak viděla, že se topím znovu, což postrádalo smysl. Hladil jsem ji po vlasech. Jack nás pozoroval, sedl si a čekal.

„Nic se mi nestalo. Je to v pořádku,“ pak jsem se odtáhl a rukou přidržel její bradu, aby mi koukala přímo do očí. „Nikdy o sobě neříkej, že jsi k ničemu. Nikdy. Je to nesmysl.“ Mrkala, nic neříkala. Nakonec tiše kývla. Ale i tak její slzy nepřestaly téct. Pohladil jsem jí po tváři, přiblížil se k ní a políbil jí. Chvilku trvalo, než mě pustila dovnitř. Ale jakmile to udělala, najednou vše přestalo existovat. Vnímal jsem jen její teplo uvnitř, její dech, její dotyky. Bylo to, jako kdybychom spolu vůbec neskončili. Bylo to krásné. Pak se ode mne odtáhla. Zírala na mě, nebrečela, jenom zírala. Potom ji lehce zrůžověli tváře a ona uhnula pohledem. Asi si odkašlala. Pak na mě pohlédla s realitou v očích a kývla na barel.

„Ehm, tak ho tedy otevřeme, ne?“ navrhla. Vstal jsem od ní a otevíral víko barelu. Vytáhl jsem nějaké oblečení, baterku, lékárničku, několik balení sirek, tyčinky k jídlu, láhev vody, dvoje boty, dvě deky, jeden Alanův spacák z auta a nakonec Danielův mobil. Ještě tam byl kus papíru, na kterém stálo – Nebudete mít signál, ale raději ho mějte u sebe. Budeme se snažit vás najít u řeky.

„Teda! To sbalili přímo nám, tohle jsme tam původně nedali! Docela risk, posílat mobil po řece, když neví, zda žijeme. Co ten mobil, ukaž!“ řekla mi Renata, tak jsem jí ho podal. Nebyl to risk. Byl jsem si jistý, že má sestra ví, že žiju.

       Zatím jsem se podíval, kde bychom rozdělali oheň, ale les byl úplně všude, tak to budeme muset rozdělat na tomto místě. Začal jsem dávat alespoň kameny do kruhu a nějaké chrastí s klacky na podpal. Renata na mne mávala, tak jsem se na ní podíval.

„Není tu signál. Ale uvidíme. Jsou skvělí, že je napadlo tohle. A máme moje tyčinky. Kdybych tak na střelbu vzala i ty sendviče, co mi Antonio nabízel. No nic, lepší aspoň tyčinky, viď.“

„Jo, je to skvělý. Hele, tak já rozdělám oheň, ty se převleč do suchého a ještě ti ošetřím rameno pořádně.“ Při připomínce ramene se zasekla v pohybu. Vzdychla.

„Proč myslíš, že to udělal? Nechtěl mě snad zabít, vždyť jsme spolu, má mě rád, alespoň to tvrdil. Já mu věřila. Proč pořád musím mít v chlapech takový zklamání,“ posteskla si a asi i zapomněla, že jsem u ní. Pak jakoby si uvědomila, co řekla a podívala se na mě ostražitě. Ale měla pravdu.

„Doufám, že znovu už pro tebe zklamáním nebudu,“ řekl jsem. Zavrtěla hlavou.

„Ale my spolu…nejsme spolu. Já nevím, jestli bych vůbec chtěla. To je jen touhle naší situací. Nehledej v tom víc,“ doporučila mi a začala ze sebe stahovat kalhoty. No, myslím, že to nebyla pravda. Cítil jsem to při polibku, vím, že na mě reaguje tak, jako dřív. Jenom do toho nyní dává zkušenost, kterou se mnou už měla a ta není příznivá. Neměl jsem tušení, jak bych jí měl ukázat, že to teď bude jiné. Cítil jsem v sobě, že ano, že bude. Ale kdo si může být jistý na sto procent? To nemůže ani Tamara s Danielem. Nikdo. Musí se riskovat. Hm, to mám plnou hlavu myšlenek, kterými jsem se sám neřídil. Člověk je někdy takový blbec…

Zase na mě zamávala. „Hm, ano?“ reagoval jsem. Renata pozdvihla obočí, ukazovala na své napůl svlečené kalhoty. „Já to s tou rukou nezvládnu, můžeš mi pomoct, prosím?“ Zahodil jsem vše, co jsem držel a klekl k ní. Pomohl jsem jí i se svetrem a s trikem. Měla krásnou růžovou podprsenku. Na prsou měla husí kůži. Začalo mi tlouct srdce. To její tělo mi chybělo. Vybavil jsem si, jak krásně hebkou pokožku měla. Prsty jsem ji pohladil po zádech, kolem zapínání. Vnímal jsem tu hebkost i teď, dokud se neodtáhla.“

„Promiň, já se ehm, zamyslel,“ odpověděl jsem. Viděl jsem, jak si odfrkla.

„Mé tělo už si měl a nic moc si z toho nevnímal. Můžeš mi ji rozepnout, ale nedívej se. I když už si vše viděl, teď se dívat nebudeš,“ rozkazovala mi. Ustoupil jsem kousek od ní.

„Dobře, jak chceš,“ řekl jsem a jednou rukou jsem zručně podprsenku rozepnul. Potom si svlékla i kalhotky, to mi nedovolila pomoct. Navlékla si suché z barelu. Zapnul jsem jí vzadu jinou podprsenku, kalhoty jsme společně natáhli, avšak nebyli přímo její, takže měli druhou nohavici. Smutně se na to dívala. Pohladil jsem jí po tváři. Když byla oblečená, vyčistil jsem jí ránu v rameni tím, co bylo v lékárničce a pořádně zavázal. Trochu to krvácelo, ale snad to bude dobré.

O nějakou dobu déle jsme seděli u ohně, oba opření o strom a zabalení v dece. Mokré oblečení jsme rozvěsili na větve stromů. Jack nám ležel u nohou. Kontroloval jsem mobil, ale stále signál nebyl a nejspíš ani nebude. Musel bych někam jít na vrchol, ale nevěděl jsem, zda tady nějaký vrchol vůbec je. Čas rychle utíkal, byla čtvrtá hodina odpoledne. Snad tu nebudeme muset nocovat. Ale kdyby ano, tak snad žádný medvěd nepřijde blíž, bude lepší udržovat oheň po celou noc. Seděli jsme blízko u sebe, dotýkal jsem se jejího zdravého ramene. Pohlédla na mě.

„Myslíš, že mě Richard jen využil k tomu, aby se dostal k Lorenzovi, jeho penězům a tím vším kolem, co všichni děláme, že nevíme?“ zeptala se mě se smutným obličejem. Vzdychl jsem, protože jsem si myslel právě tohle. Vím, že měl Lorenzo různé styky, různé nepřátele a že se do jeho party občas chtěl někdo dostat. Neúspěšně. Daniel mi řekl, že jen jednou viděl, že jeho otec nabídl práci někomu zvenčí. Mě. A já tenkrát odmítl.

„No, možná ano.“ Nepotěšil jsem jí.

„Jsem tak hloupá. Mělo mi to dojít. Tak často chtěl být s nimi, na grilování, na víkendy, na oslavy, prostě pořád. Rád se procházel po jejich domě. Ale Lorenza vídal minimálně, nikdy nebyl na stejném místě. Možná Richard má Lorenza špehovat a dodat informace svým lidem. Já myslela, že jeho prací je programování na počítači. Kdo ví vůbec, co dělá. A já blbá si myslela, že ho zajímám já,“ dopověděla a podívala se na svoji chybějící část nohy. „Jak bych mohla, vždycky mi už bude část chybět.“ Stiskl jsem její dlaň, která byla studená.

„Neříkej to, tvá noha nemá vůbec vliv na to, jaká jsi. A pokud to ten idiot neviděl, byla to jeho chyba. Až se vrátíme, musím zjistit, co je zač. Daniele ho prý prověřoval. Ale třeba se stala někde chyba. Nemělo by tě mrzet, že jsi přišla o takového blbce.“ Znovu se mi podívala do očí a olízla si rty. Mé myšlenky se rozjely úplně jiným směrem, než na naši konverzaci.

„Mrzelo mne, když jsem přišla o tebe,“ myslím, že zašeptala. To bylo pěkný.

„Mě to taky mrzelo. Chtěl jsem to ještě zkusit, tehdy v nemocnici.“

„Já vím. Ale už jsem měla pocit, že to nepůjde. Ty jsi chtěl něco jiného, než já. A naopak. A potom jsem měla problémy s tou nohou. Skoro jsem podlehla a zavolala ti, ale došlo mi, že vztah z lítosti je nesmyslný. Milovala jsem tě asi od dětství,“ zasmála se trochu škrobeně. „Zasloužil sis někoho, kdo ti dá všechno, co potřebuješ. Nejen část,“ opětovala stisk mé ruky a pak mě začala jemně hladit svým palcem přes ruku. Dívala se na uzel, který jsem jí udělal na nohavici, kde chyběla noha a usmála se.

„Teď už jsem někde jinde. Má terapeutka mi řekla, že jsem si v sobě utvořil blok, když jsem vídal znásilňování Tamary dospělým mužem. A když jsem si ten blok udělal sám, mohu se ho i sám zbavit. Tvrdila, že když půjdu za svými city, ne potřebami, tak se mi to srovná. Alespoň tak jsem to pochopil. A poslední dva týdny se mi to celkem potvrdilo v praxi,“ vysvětlil jsem dlouze a díval se, jak se Jack zavrtěl v dece na mých nohách. Podívala se na mě zvědavě.

„Jak to myslíš, potvrdilo?“ Hm, tak daleko jsem asi nechtěl zajít, to jsem nedomyslel…

„No, nějak jsem začal myslet víc na to, co cítím a fyzické potřeby se staly nedůležité.“

„A co cítíš?“ udeřila na mě a myslím, že čekala moji typickou reakci. Žádnou. Vzal jsem její obličej do rukou a natočil si ji blíž k sobě.

„Cítím, že žiju, když jsem blízko tebe. Dříve jsem se toho bál. Nechtěl jsem si něco podobného dovolit. Teď sice strach cítím taky, ale víc převažuje to, co mám, když si u mě.“ Byla překvapená.

„A to je co?“ zajímalo jí. Usmál jsem se na ni.

„Je to láska. Není to tak, že bych se do tebe zamiloval znovu. Spíš jsem ten cit ze sebe nechal vzejít volněji, než dřív.“ Vykulila oči a trochu si poposedla. Pak se jí zkrabatila tvář, chytila se zase za rameno.

„Bolí tě to víc? Nemám se na to podívat?“ nabídl jsem jí trochu nervózně. Přišla mi bledší. Ale zavrtěla hlavou.

„Ne, necháme to být. Snad už nás brzy najdou. I když možná tu budeme muset být přes noc. Ale abych se vrátila k tomu, co říkáš. Od kdy je z tebe takovej citlivej chlap, co?“ řekla mi s úsměvem.

„Nevím. To díky slečně Starksonové, tu kterou jsi viděla na skypu, na všechno pohlížím jinak. A pak jsem se přiblížil zase k tobě. Nejspíš už se ve mně změnilo něco ve chvíli, kdy mi řekli, že se s tebou setkám na svatbě. A pak na sebe změny navazovaly. Prosím, dej nám znovu šanci,“ zašeptal jsem a znovu ji chytl za její dlaň. Podívala se k řece a již neodpověděla. A já nenaléhal.

                                                                                                                                               ****