U společné večeře, která se prostírala na velkém jídelním stole v obývací místnosti, se probíral výlet na vodu společně s ostatními. Dědeček v ničem problém neviděl, jeden den si dá volno i on. Naopak všechny nás překvapil Lorenzo, který navrhl společnou zábavu, jak to nazval, ještě předtím, než odplaveme. Střelba na terč. Mě to přišlo dost zvláštní, ale ostatní se pro to nadchli. Dokonce i Francesca, ale obě jeho děti takto trávily některá odpoledne s rodinou. Tamara na mne mrkla zpoza svého kusu kuřete a tiše mi řekla, že to má být pro mne spíše pocta. Jsem v rodině. Alex nevypadala nadšeně ani trochu. Navrhl jsem jí, aby zůstala na ranči, že se potom vrátíme. Daniele ale však kroutil hlavou, že se nebudeme zdržovat, vrátíme zbraně do auta a vyjedeme na raft. Všiml jsem si, že Richard působil zaraženě, přičemž se zvedl a odešel. Pozoroval jsem Renatu, ale ta sdílela nadšení s Tamarou a společně se těšily, co za zbraň si budou moci vyzkoušet. Rozhodl jsem se jít za Richardem, nepozorovaně jsem tedy vstal od stolu a odešel z místnosti.

        Richard s někým telefonoval, schoval jsem se za velké dřevěné hodiny u zdi a pozoroval jeho ústa, abych věděl, co říká.

„Bude to skvělá příležitost…Ano…Ne, ani v nejmenším, nikdo si ničeho nevšímá….Ano, vím, kdy to udělám, zítra to vypadá na skvělou příležitost…Samozřejmě….“

V tom do mě někdo drcnul. Rychle jsem se otočil a rukou zároveň udeřil do úrovně dozadu, v úrovni hlavy. Připlácl jsem tak překvapeného Kamila vedle sebe. Ihned jsem ruku stáhl, popadl ho za paži a tiše jsem Kamila odtáhl do chodby, která vedla dál od Richarda. Ten si ničeho nevšiml.

„Sakra, co mi to děláš! Nemůžeš se mi takhle plížit za zády. Promiň,“ omluvil jsem se mu ještě. On zůstal udiveně stát. Dnes mu bílé triko ladilo s blonďatými vlasy. Byl z nás i pletí nejsvětlejší.

„Promiň. Nenapadlo mě, že o mě nevíš. Ty ho pozoruješ?“ zeptal se s kývnutím k místnosti, kde hovořil Richard. Pokrčil jsem rameny a neodpověděl. Kamil chápavě kývl.

„Měl bys ho nechat být. Ona je s ním šťastná,“ vysvětloval mi. Pak udělal ke mně krok blíž. Nelíbilo se mi to.

„Taky bys mohl být šťastný,“ navrhl mi. Vzdychl jsem, protože stále nechtěl chápat, že po něm neprahnu. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, díky. Promiň, ale já nejsem gay. Myslel jsem, že už jsi to prostě pochopil. Mám rád ženy.“ On pochybovačně pozdvihl obočí a asi se uchechtl nahlas. No jasně, nevěřil mi.

„Ne, opravdu. Ať už si myslíš cokoliv, je to pravda. A konkrétně o jednu tady dost stojím,“ řekl jsem tiše a ohlédl se přitom na ostatní, kteří stále večeřeli. On se také ohlédl a pak se podíval zpět na mě. Nevím, co z mého pohledu vyčetl, ale zklamaně kývl, potom mne poplácal po rameni a vrátil se k ostatním. Často pozoroval lidi, ale vůbec jim nerozuměl. Tak snad už se to mezi námi vysvětlilo.

       Mezitím se vrátil i Richard a láskyplně podával Renatě moučník. Konkrétně tiramisu, které jsem tentokrát připravoval já sám. Přidal jsem se také a přemýšlel nad tím, zda mám Danielovi říci, co jsem viděl. Nebo to možná jenom opravdu přeháním. Vzal jsem si kousek, který mi podala máma. Alex vedle mě už půlku své porce měla v sobě.

„Chutná ti to jo?“ ptal jsem se jí. Moc jsme spolu už nemluvili. Buď jsem přicházel do pokoje déle a ona už spala a nebo jsem přišel akorát tak na ty hrátky, ve kterých figurovali pouze mé ruce a elektrický proud. Horlivě kývala hlavou.

„Jasně, podle mě jste nejlepší kuchař, Antonio! Nedivím se, že vám ta restaurace tak šlape!“ chválila dědovi mnou připravovaný zákusek. Byl jsem rád, že ode mne taky něco konečně jedla. Děda se na ni usmál a také dojedl poslední kousek.

„Antonio, musím říct, že vaše jehněčí dnes bylo vynikající, opravdu. Ale tiramisu se vám povedlo ještě o kousek lépe, než minule. A to je co říci. Děkujeme,“ řekl mu pan Lorenzo. Asi bych byl i raději, kdyby se k tomu už nikdo nevyjadřoval. Ale děda to nenechal být, viděl jsem, jak se nadechuje.

„To jsem nedělal já, pane. Vše co umím, postupně předávám Tobiášovi. Tento zákusek už dělal on a předevčírem pro celou restauraci uvařil také on. Nerad bych si nechal jeho zásluhy,“ dodal děda a upil trochu kávy. Já bych se zahrabal. Je to jen mascarpone se žloutky a oni dělají kdo ví, co to není. Lorenzo se na mě jen díval. Elisa se usmála.

„Tobi, možná se ti to zdá pošetilé, ale udělat opravdu dobré tiramisu neznamená smíchat suroviny. U nás v Itálii si vybíráme nejlepší lidi do restaurací právě na tomto receptu. A i když máme dvacet lidí, máme i dvacet lehce rozdílných chutí. Někdo dá méně kávy, cukru, někdo více žloutků. Někdo nechá více namočit piškoty, někdo méně. A i malý rozdíl se nám nelíbí. Ber to opravdu jako velké poděkování od nás, že se ti to tak povedlo,“ vysvětlila mi Elisa. Já měl podezření, že se mi začíná vše zračit ve tváři, když hned věděla, na co jsem myslel.

„Dobře, ehm, tak děkuju za vysvětlení,“ řekl jsem jen a dojedl poslední kousek. Předtím jsem ještě zahlédl Tamary pohled, který mi říkal – přestaň se zase podceňovat. Všímal jsem si raději svého, dovyškrábal jsem talíř a také upil kávy. Byla docela dobrá. Já měl raději to víno, ale tahle káva mi chutnala. Mrkl jsem na chvilku ven, prosklenými dveřmi a viděl, jak tam sedí Jack a pozoruje dění uvnitř. Alex se mi ptala, proč pořád běhá venku jen tak, když se ho lidé bojí. Když jsem jí odpověděl, že je lepší Jack, který lidi strpí, ale neukousne, než medvěd, tak také souhlasila. Alan už je opatrnější a vždy to řekne Danielovi, že ho nechá venku. Ten to rozhlásí nám. Sice tu je velká ohrada, s něčím, co odradí medvěda, ale Alan říká, že se tomu nedá věřit na sto procent. Ucítil jsem drcnutí, takže jsem se ohlédl zpět do davu. Nejdříve jsem si všiml, jak se Luboš naklání k Francesce a něco jí šeptá do ucha. Ona zrůžověla a zachichotala se. No to snad ne…Ucítil jsem plácnutí do stehna.

„Jau, no co je furt?“ otočil jsem se k Alex. Ta hlavou kývla do davu. Lorenzo promluvil na mě.

„Zítra tedy odjedeme společně, vezmeme si Alanovu dodávku, ve které bude pár zbraní. Vy si vezmete další auto, kam si sbalíte na vodu. Společně se vydáme k malému útesu, kde se dá dobře střílet a potrénovat. Tam můžete sejít dolů a nalodit se. Odtamtud vede řeka sice trochu divočeji, ale ne zase moc. Nesmíte vypadnout, že,“ rozchechtal se Lorenzo. To jsem u něj neviděl. Usmál jsem se tedy také. On potom pohladil Elise předloktí, chvíli se na ni díval a pak mluvil dál. „No a dále budete pokračovat, jak budete chtít, ale večer vás čekáme zase zpět. Má dcera se rozhodla zůstat zde, viď miláčku?“ podíval se na Francescu a zjistil, že ta má pozornost na někom jiném. Také jsem se na ni díval. Měla zvláštní tričko, odhalovalo jí záda a zakrývalo předek. Ale i ty záda stačila, protože Luboš se jich dotýkal rukou. Pak jsem ucítil mírnou vibraci na stole, podíval jsem se na Lorenza a zjistil, že bouchl pěstí do stolu a začal rudnout. Hm, myslím, že Luboš do rodiny prozatím nepatří. Pak se začali dohadovat, nestíhal jsem konverzaci. Vzdal jsem to rovnou, opřel jsem se a podíval se na stůl, kde je zbytek láhve vína, abych si dolil. Alex se potom nahnula ke mě. „Hele, ona jako bude mít zákaz se s ním stýkat, nebo co? Co si ten její táta myslí?“ nechápala.

„Nech to být, do toho se nebudeme míchat. A moc se nad Lorenzem nerozčiluj nahlas, to se nedělá. On má hlavní slovo,“ doporučil jsem jí. Jen zavrtěla hlavou a myslím, že její rty naznačili něco jako – chudák holka nebo tak.

Večer jsem nešel za psi ani za koňmi a zůstal jsem na pokoji, s Alex. Nadšeně balila na vodu. Já seděl v křesle a připravoval se na nepříjemný rozhovor.

„Měli bychom si promluvit,“ začal jsem, ale ona si něco broukala a pobíhala sem tam.

„Slyšíš mě? Chci si s tebou promluvit, můžeš si sednout?“ zvýšil jsem tón. Podívala se na mě.

„O čem? Teď balim, chci to mít hotový. Tak mluv, tě slyším, ne.“ Dál si skládala svetr do jednoho barelu na vodu.

„Víš, že kromě sexu nám to moc nefunguje. A ten sex poslední dobou už taky moc nevyhledávám. To sis asi všimla,“ řekl jsem jí. Ona jen kývala a potom jsem jí na ústech rozeznal slova – huňatý bude lepší.

„Ty mě jako nevnímáš vůbec??“ naštval jsem se. Zastavila se a podívala se na mě zpříma.

„Myslíš, že jsem úplně blbá, nebo co? Já vím, že spolu nejsme, nemáme vztah, občas mě uděláš. Já to chápu, po vodě jedu domu. Před svatbou, protože stejně tolik dovolený nemam, tak zítra je poslední den, co tu budu. Nevím, co řešíš, prosimtě.“ Pak se otočila a dál házela věci do barelu. Pochopil jsem, že jsem se k ní nezachoval zrovna hezky.

„Chci se ti omluvit, promiň. Nezasloužila sis takové zacházení,“ říkal jsem jí a přešel pokoj k ní. Podívala se na mě znovu, tentokrát mi ukázala svou tvář otevřeně. Byla zklamaná.

„Nevím, co bych ti řekl víc, choval jsem se jako blbec. Původně mi šlo jenom o ten sex. A pak když...“ nevěděl jsem, jak doříct větu. Ona kývla, jako kdyby rozuměla.

„Vím, že k Renatě něco cítíš. Viděla jsem to. Pochopila jsem, kam se tvůj zájem přesunul. Vím, proč na to se mnou nemáš chuť, nezlobím se. Prostě…nám to nevyšlo, no. To se stává. Byla jsem tu kvůli klukům, bavila jsem se a bylo tu nádherně. Patrik je fajn chlap. Ale myslím, že jsem na něj moc divoká,“ zasmála se. „Myslíš, že se ještě někdy spolu potkáme?“ ptala se.

„Myslím, že spíš ne. I kdybych měl cestu kolem Vídně, kolem klubu, kde pracuješ, nevím, zda bych se stavil. Víš, jsem rád, že tato má stránka zatím mlčí. Jsem rád, že nemám ty pocity, které jsem tak dlouhou dobu chtěl utlumit.“ Nevím, jestli chápala, ale tvářila se tak. Potom vytáhla krabičky, ve kterých měla svoji vaginální sondu a elektrické svorky. Zamávala mi s nimi před obličejem.

„Nebudou ti chybět?“ usmívala se. Kývnul jsem na to. Jasně, že tohle zrovna chybět bude, nebylo to vůbec špatný.

                                                                                                                                                                   ****

       Ráno jsem si vyčistil zuby v koupelně, oholil jsem se a své vlasy jsem jen prohrábl a zanadával nad jejich narůstající délkou. Je čas je ostříhat. Alex zrovna vešla ve své košilce do koupelny a také mě zatahala za vlasy.

„Máš krásně zdravé vlasy, jak to děláš? Taková tmavá, lesklá barva. Co by za to některé ženy daly,“ poznamenala a já se na ní jen usmál.

„Jdu dolů pomoct se snídaní, jo?“ zavolal jsem a vycházel z pokoje už v triku a v teplejších kalhotách. Máma s Tamarou byli nakoupit a mě přibylo dost oblečení. Mikinu jsem si vzal do ruky, v domě je tepla dost, tu si vezmu na cestu. Bundu možná vynechám. Na vodě nám prý stačí neoprenové bundy a kalhoty, které má Alan k zapůjčení pro nás všechny. To je sbalené již v autě.

Dole se už snídalo skoro v plném počtu, což mne zarazilo, bylo totiž krátce po sedmé. Všichni byli na střelbu nějak natěšení. Lorenzo jedl briošky, které děda právě dopekl. Vedle Renaty bylo místo, Richard v nedohlednu, tak jsem rychle využil šanci.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji. Renata se na mě usmála, rolák měla stažený skoro až k uším.

„Taky ti přeju dobré ráno. Dnes nemám své vafle od tebe?“ zavtipkovala.

„Dnes ne, ale klidně následující dny ti je můžu dělat každé ráno,“ vrátil jsem jí. To už ji trochu zarazilo a raději se pustila do své palačinky. Pak se ještě otočila ke mně. „Mimochm to je mío Richard,“ zahuhlala na mě.

„Cože?“ nerozuměl jsem. Pak se vedle mě objevil stín, tak jsem se otočil a viděl Richarda. Snažil se usmívat. Nešlo mu to.

„Říkala, že to je mé místo,“ odpověděl mi. Já se na něj usmál, mě to šlo rozhodně dobře a kývl jsem mu směrem na židli naproti. „Hele, tamhle je taky místo, máš problém sedět jinde?“ nadhodil jsem mu mile. Všiml jsem si, jak se mu mírně změnil výraz v očích. Vypadal, že se snaží nenaštvat. Pak se otočil na Lorenza, který mu asi něco řekl, následně kývnul a šel si sednout na protější volnou židli. Renata udiveně zírala, ale pak se na svého Ríšu usmála a dále se začala věnovat palačince. Já jedl briošku s máslem a mrkl jsem na Richarda, který byl celý rudý vzteky.

„Tak, jak se těšíš na vodu?“ začal jsem hovor s Renatou. Ohlédla se a začala mi vyprávět, jak jí Daniel vyprávěl o zdejší řece, jak on s Tamarou sjíždí všechno možné, kde tábořili a jak je to nebezpečné kvůli zdejším medvědům a já se snažil poslouchat, ale spíše mě napadaly jiné věci. Více jsem si všímal jejích plných rtů, toho, jak si pohrávala s jídlem, jak krčila nos, když nemohla najít správný výraz. Ano, byl jsem do ní znovu zamilovaný a tentokrát to snad už nepodělám. Pak někde v mezičase zmínila Alex.

„Hm, no Alex a já jsme se už tak jako dohodli, že po našem společném výletě odjede. Takže zítra odjede vlakem. Jen jí hodím na nádraží.“

Renata se na mě dívala a já nevěděl, co ten pohled znamenal.

„Rozešli jste se tedy?“ zeptala se. Já si nandal ještě čokoládové musli a sestra mi podala bílý jogurt.

„No, tak úplně ne, my spolu nechodili. Ale dá se říct, že jsme jenom kamarádi, ale bez ničeho. Žádné výhody už nejsou,“ zdůraznil jsem jí, aby pochopila. A ona pochopila. Nastavil jsem Renatě ještě svoji misku s musli bez jogurtu a nabídl jí tak čokoládové křupinky. Když jsme byli spolu, s chutí mi je vyzobávala při našich snídaních. Teď na mě chvíli jen zírala, pak pohlédla na Richarda, kterého jsem já ignoroval, a nakonec mi z misky vzala tři křupinky. Zrůžověly jí tváře a začala se mile usmívat. Hm, myslím, že jsem si vedl dobře. Ten blbec naproti mně má smůlu.

„Ehm, no, tak to mě mrzí…myslím,“ řekla, ale nedívala se mi do očí. Usmál jsem se tomu.

„Mě to nemrzí, je to takhle v pořádku,“ odpověděl jsem a začal jíst jogurt s musli. Alex seděla opět vedle Patrika a nenápadně na mě mrkla. Nakonec byla dobrá. Žádné scény, nic, naopak měla pochopení. Ten výlet si ještě pěkně užijeme. Na konci stolu seděla máma s Kamilem, který jí něco říkal. Ale ona se dívala na mě a kývala hlavou. Usmála se na mě. Tak konečně bojuju za něco, co chci a co i tak zároveň cítím. Většinou tomu tak nebylo. S city se to neslučovalo.

„Já chci taky křupku!“ tahala mě Sára za rukáv. Ani jsem si nevšiml, kdy děti přiběhly. Nabídl jsem jí svoji misku. „Dobře beruško, ale musíš i s jogurtem. Pojď si na mě sednout, dej si se mnou.“ Vyzdvihl jsem jí na sebe ke stolu, přičemž jí spadl koník. Ihned jsem se pro něj sehnul a podal jí ho. Nabral jsem lžičku jogurtu s čokoládovou křupkou. „Táák, a nejdřív dám koníkovi, jo? Musí snídat. Aby to byl velký silný kůň!“ Sára se zasmála a kývla. Naznačil jsem, že to koník sežral a zamlaskal jsem. Smáli jsme se společně, když mi snědla křupku skoro i se lžičkou. Ohlédl jsem se po Renatě, která na mě zírala.

„Co je?“ díval jsem se na její zaražený obličej. Jen zavrtěla hlavou.

„Nic, jen…jsem tě nikdy neviděla tak…veselého. Jsi tady úplně jiný.“ Neřekl jsem na to nic, nevěděl jsem co. Něco mě nutilo podívat se vlevo, dívala se na mě sestra. Usmála se na mě a já věděl, že mi pohledem říká – Ano, ona má pravdu. Vzápětí mi bez hlasu na dálku řekla: „Má pravdu.“ No jo. Zakroutil jsem na ni očima a dál nabral lžičku jogurtu a nabídl jí koníkovi.

        O hodinu déle jsme stáli na malém útesu, pod kterým tekla řeka. Nutno říct, že dle mě to byly pěkné peřeje. Nejradši bych Renatě ihned zakázal se vůbec na raft přiblížit, ale ona výskala radostí, a jako kdyby si neuvědomovala, co jí hrozilo. Bez vesty tam ale nevkročí. Narvu jí to i násilím.

        Alan se k nám přidal nakonec také, ale co mě zarazilo, bylo to, když ze svého auta vystoupil s Jackem. Blížili se k nám, Jack šel v klidu u nohy a Alan nesl nějakou pušku.

Lorenzo to věděl, ničemu se nedivil. Všímal jsem si, jak pes reagoval na Alanovo jemné posunky rukou. Jen hýbal ukazováčkem a pes šel blíž k noze. Pak si ihned sedl a to jenom na mírné cuknutí rukou k zemi. Alex mě chytla za ruku, ohlédl jsem se po ní a viděl, že se na něco ptá.

„…na vodítku?“ domyslel jsem si rychle pointu a kouknul na Alana, který se začal smát. A pak přestal a vážným výrazem odpověděl. „ Jack nechodí na vodítku. Sice nemá rád cizí lidi na svém pozemku, ale není zlý. Máte být opatrní, když je venku a vy také u něj, kde velí on, ale tady to jeho není a on to ví. Jezdím s ním k řece často, učil se, jak zachraňovat lidi z vody, je velmi dobrý v plavání, tak ještě u břehu tu a tam trénujeme.“ Pes nás ignoroval, čuchal něco v trávě. Daniel, s ostatními to již znali, Renatu ani neudivilo, když Jack přišel k ní blíž. Nechala ho být. Za to jsem si všímal Richarda, který ze psa nadšeně nevypadal, a přišlo mi, že ani Jackovi se ten chlap nelíbil. Nedivil jsem se mu.

Lorenzo s Danielem připravovali terče různě rozmístěné po travnaté ploše. Byl tady velký prostor, rozlehlá travnatá louka a po straně začínali stromy. Útes byl až nad řekou, kde jsme zaparkovali, abychom zároveň připravili raft a věci.

„Proč musíme mít sebou ty věci v barelu, když večer budeme zpátky?“ zajímalo mne. Tak buď to zbytečné je, nebo není.

„To je, kdyby se nám náhodou stala studená nehoda. Na vodě nikdy nevíš, kdy se ti další svetr bude hodit. Jednou jsme se vymáchali a já byla ráda, že můžu svléknout ten neopren a vzít si teplý svetr. Uděláme si zastávky, dvě. Dva barely není žádná přítěž,“ tvrdila sestra. Podíval jsem se dolů na řeku a dál, kam vedla. Všichni jsme byli zatím stále ve svetrech a v kalhotách, bylo celkem teplo. Neopreny si oblečeme po střelbě.

„A kam vede ta řeka?“ zajímalo mne.

„No, potom se klikatí mezi hory v takovém ďolíku, kde nikdo nežije, tím jenom projedeme, tam bývá největší zima a říká se, že tam je i hodně medvědů. My tam proplaveme a zastavíme až za několik dalších kilometrů, protože do té doby se ani nedá přijet autem blíž k řece. Není tam cesta. Ta je až dole, u centra, po vodě to je půl dne, pěšky by to mohly být i tři dny,“ odpověděl mi Daniele. „Tak, můžeme začít střílet, nejdřív sem, potom bych řekl, že je dobrý se otočit a zkusit co nejrychleji zamířit a vystřelit na ten nejvzdálenější. Ženám postačí tady tenhle větší terč, to je asi deset metrů. A nakonec, pokud to někdo zvládne, bych navrhl střelit na támhle tu malou plechovku,“ popisoval Daniele. Podíval jsem se na malý předmět v dálce, nevím, kolik metrů, ale plechovka byla fakt malá. Hm, očividně je to baví. Všiml jsem si i Lorenza, jak byl natěšený. Pobídl nás k dodávce, ve které byly různé zbraně. Zlatý můj boxerský pytel. Alan stále držel svoji pušku a domlouval se, kam bude střílet on. Jack mezitím stál těsně u Alana, očividně zvyklý na rozkazy při střelbě. Viděl jsem jen Renatu, která tahala z kapsy sušenku a kousek hodila psovi. Ignoroval to a stále seděl vzpřímeně u svého pána.

„To máte tolik zbraní jen tak na ranči?“ zeptal jsem se a zajímala mne odpověď. Lorenzo pohotově odpověděl. „No jistě, nikdy nevíš, na co narazíš, kromě medvědů je tu i hodně rysů.“ Jasně, samozřejmě, proto je třeba mít v šatně zhruba dvacet různě velkých zbraní. Ale možná je to opravdu jenom kvůli rysům.

        Richard zbraně pozoroval taky s velkou chutí. Vybíral si nějakou do ruky, zkoušel zásobníky, asi se také vyznal. Tamara se vybavovala s Renatou a s Alex a já se tedy díval, jak střílí Daniele. Jeho otec mu podal nějakou tmavou malou zbraň a Daniele začal. Holky se sebou cukaly. Já ne, nic jsem neslyšel, takže jsem jen pozoroval. Nejdřív několikrát vystřelil na ten „ženský terč“, jak to nazval, pak udělal nějaký kotoul a vystřelil na opačnou stranu, kde byl vzdálený terč, pak se zase rozběhl a nějak divně otočil a vystřelil někam do dálky, tam byl terč nejdál. A nakonec se zastavil a vystřelil na plechovku. Ale nestrefil jí. Udělal protáhlý obličej a šel vyměnit papírové terče pro dalšího. Jak jsem pochopil z reakcí ostatních, je důležitý se strefit do středu a hlavně ta plechovka je důležitá. Když plechovku nestrefím, jsem očividně chabý průměr. Odfrkl jsem si a počkal, až dostřílí všichni. Lorenzo si s chutí kývnul, div se nepoplácal, protože jako jediný plechovku sestřelil. Alan na ni nestřílel, přikázal Jackovi být u auta a střílel na své terče kousek od nás. Richard machroval, jak je dobrý, a ano, středy terčů trefil, ale jenom dva ze tří. Jeden z nich byl dámský. Plechovka zůstala stát. Sestra mě překvapila, protože i když plechovku nestrefila, do středů terčů se strefila skoro vždy. Jen jednou jí to ujelo. Hm, pravděpodobně chodí s Danielem střílet. Nechtěl jsem ani zamýšlet, proč zrovna tento druh koníčku. Zda to byl vůbec koníček nebo povinnost. Renata s Alex byly tak stejně, střílely jenom na ženský terč a moc se netrefily, Renata ani na papír. Pak jsem teda šel já. Rozhodně mě nenapadlo hrát si na Bonda, žádný kotoul jsem nehodlal dělat. Prostě krátce zamířím a stisknu. Vzal jsem, co mi dali, zbraň tedy byla dost těžká, ale vypadala normálně, jako z filmu. Upřímně mě to nezajímalo. Takže jsem zamířil, vystřelil na terč, na který mi ukázali, šup, šup, pak jsem se otočil, vystřelil tedy taky dvakrát, šup, šup, no pak jsem šel a cestou k té čáře, kde se střílí na plechovku, jsem dvakrát vystřelil na ženský terč, no a jednou vystřelil na plechovku. Hotovo. Konečně, tak můžeme vyrazit. Ještě tedy jsem se podíval, zda plechovka stojí. A nestála. Já se fakt strefil. Mrkl jsem na ostatní a oni na mě celkem zírali. Daniele zrovna doběhl s papíry a na všech byl jenom střed. Já vždy trefil přímý střed. Divný. Jsem asi dobrej. Asi jsem se nahlas uchechtnul, protože se zraky zdvihly ke mně. Lorenzo promluvil.  „Ty někam chodíš střílet? Nevypadalo to, že se snažíš mířit,“ zeptal se. Zasmál jsem se.

„Ani náhodou. Mě to netáhne. Já radši sportuju, boxuju a tak.“ Richard se nějak vztekal.

„Ať jde znova, to je prostě náhoda.“

„Není to náhoda. Nemůže se šestkrát náhodně strefit. Prostě to má v sobě,“ namítl Daniele. Alan se tvářil uznale. Sestra na mě zvědavě hleděla.

„Hele, to je fuk, pojďte, pobalíme to a vyrazíme na tu vodu,“ navrhoval jsem. Vrátil jsem se k dodávce, abych dal zbraň do pouzdra mezi ostatní a viděl, že jedno místo je stále volné a něco chybí. Holky byly u útesu a povídaly si tam. Daniele a Alan s Lorenzem stále pozorovali mé terče a Richarda jsem neviděl. Asi šel znovu sestřelit tu plechovku, měl problém být horší, než já. Došel jsem si ještě kousek dál do křoví, vymočit se.

         Když jsem se vracel, nestačil jsem zírat. Šel jsem k dodávce a viděl Richarda, který mířil na Lorenza zbraní. Lorenzo stál také u útesu, vedle holek. Nejblíže k němu byla Renata. Daniele byl zase u Lorenza z druhé strany a také tam stál Alan. Všichni stáli na tom útesu nad řekou, holky se tvářily vystrašeně, Lorenzo s Danielem ostražitě, Alan něco dělal s rukou na psa, pes zatím stál, štěkal. Všichni měli ruce nahoře. Renata myslím něco říkala, vypadala nechápavě a pořád hýbala pusou. Nevěděl jsem, o co jde, ale chápal jsem, že Richard míří na moji rodinu zbraní a nejspíš to myslí vážně. A já jediný jsem mimo.

        Využil jsem té chvíle, vkročil jsem rychle k němu a chytil mu ruku se zbraní. Dal jsem mu ji násilím k zemi, začali jsme se prát, udeřil jsem ho pěstí do obličeje, on mě kopl do břicha, pak jsem ho jedním hmatem srazil k zemi. Všiml jsem si, že na něj skočil Jack, a já mu stále držel tu ruku se zbraní, když v tom jsem i tak ucítil, jak mu ta ruka cukla. Vystřelil. S hrůzou jsem se podíval směrem té střelby. Nikdo se v krvi neválel, s tlukoucím srdcem jsem se na všechny podíval, rukama ho stále jistil, a pro jistotu jsem mu dal ještě loktem do obličeje. Richard se už nezvedal a Jack mu jistil nohy svou čelistí. Sebral jsem mu zbraň a dal si ji za kalhoty. Znovu jsem se podíval na ostatní a uvědomil jsem si, že Renata chyběla! Všichni stáli nad útesem. No to …snad ne! On ji snad zastřelil a ona spadla!? Cítil jsem paniku, která se mi rozšiřovala po těle. Rozběhl jsem se k nim, a jak jsem běžel, naskytl se mi pohled na vozík mezi peřejemi. Nečekal jsem na nic a skočil z útesu.

                                                                                                                                                   ****