V sedm ráno mi na zápěstí vibrovaly mé hodinky. Můj budík. Vstal jsem z postele a šel rovnou do koupelny. Byl jsem celkem probuzený, sedmá hodina ráno byl čas tak akorát. Vyčistil jsem si zuby a šel si udělat svoji dávku ranních cviků. Několik desítek kliků a přitahování na tyči. Měl jsem tyč mezi dveřmi z koupelny, naproti oknu. Zjistil jsem po nějaké době, že v protějším baráku sedí dvě ženy v jednom okně a čas od času mne při mém cvičení pozorují. A já jim to dopřával, bylo mi jedno, zda mě lidé vidí. Vždy jsem cvičil v boxerkách, před snídaní. Večer si ale většinou zatáhnu závěs, protože chci soukromí. K snídani jsem zvyklý mít něco k pití, dnes to bude banán, mléko, chia semínka a trochu zázvoru. Naházel jsem vše do mixéru a šel se obléci.

      Při odchodu z bytu jsem si ještě vybral poštu, byl tam i dopis od sestry. Hm, většinou si píšeme emaily. Dal jsem si ho do kapsy, zbytek letáků letěl do koše v domě. Parkoval jsem hned u vchodu svoji motorku. Nasadil jsem si helmu a rozjel se směrem k domu, kde dočasně bydlela má máma.

„Ahoj zlato, prosím mohl bys mi zatím uvařit kávu? Kamil už nosí bubny do auta, já nestíhám,“ poprosila mě máma, když jsem si odemkl její dveře, vyzul se z bot a rovnou vešel do malé předsíně.  Vypadala vždy dobře, na to, že nestíhala. Tmavé kudrnaté vlasy měla po ramena, ten tmavý odstín jsme se sestrou měli také po ní. Ve světlém obličeji jí zářily modré oči. Poslala mi pusu na dálku a zašla do koupelny. Oči jsme se sestrou měli po ní. Avšak tmavou pleť máme po našem otci, kterého jsme nikdy neviděli. A asi to tak i zůstane, prý se nezajímá o rodinné vazby. Možná už je i mrtev, hazardoval s drogami a je teď v jiném státě. Daniel, přítel mé sestry ho čas od času pozoruje, informuje se o něm. Nebo minimálně Danielova rodina. Myslím, že mají všelijaké styky. Dost možná nelegální, ale věřím mu. Renata si z té rodiny utahovala, tvrdila, že jsou mafiáni. No, na druhou stranu by to bylo možný.

       Usmál jsem se při té vzpomínce. Chyběl mi její humor. Postavil jsem malý hrneček pod kávovou trysku v malé kuchyni. Máma měla ráda malé espresso, od doby, co se stýká s mou sestrou, která je do kávy blázen. Sundal jsem si bundu a hodil ji na malou barovou stoličku. V tomto malém bytě bydlela dva týdny sama, s nikým se nestýkala. Jen s pár přáteli. Měl jsem trochu pocit, že máma žádnému muži nevěří. Ale nerozebírali jsme to.

        Ucítil jsem plácnutí zezadu na mé rameno. Trochu jsem se ošil. Kamil se na mne usmál. Kývl jsem mu na pozdrav a připravil maminčinu kávu na kuchyňskou linku. On si zatím pustil televizi hned vedle kuchyňského koutu a posadil se na pohovku. Kamil byl jedním z maminčiných přátel a zároveň zvukařem. Pak do party patřil ještě Luboš, ten měl své bubny a Patrik dodával basy, na kytaru. Máma zpívala a hrála k tomu na svoji kytaru. Sestra mámu poslouchala od dětství. Jenom jsme celé ty roky nevěděli, že je to naše máma. Chlapi mě přijali do party celkem dobře. Dost pomohlo, že jsem synem jejich pěvecké královny. To Veronika o všem rozhoduje. Já k hudbě tíhl jako malej, přesněji tedy do mé ztráty sluchu. Ve škole mi jedna z učitelek dovolovala trávit čas na bicích, měl jsem cit pro rytmus. Pak mi bylo osm a já se popral s Kostivalem a bylo po všem. Zkopal mne tak, až mi způsobil velké zranění a já ztratil sluch. Rytmus ale vnímám pořád. Doma si někdy pustím hudbu tak nahlas, abych cítil vibrace v rytmu. To mi chybělo nejvíc. Hudba.

„Tak, jsem hotová, kluci dojedou sami, Tobi, můžeš jet s námi v autě,“ usmála se na mě máma a vzala si kávu. Opřela se o linku hned vedle mě. Slušelo jí to, měla na sobě upnuté džíny a volný svetřík. Vypadala tak přirozeně. Kamil se na mě zase usmál, vstal z pohovky a s další taškou odcházel z bytu. Občas se mi zdálo, že by po mě rád vyjel, ale nedovolil si to. Myslím, že byl celkem pěkný chlap. Vysoký a mohutný blonďák. Ale já neměl zájem a on nebyl moc vnímavý. Myslel, že jsem gay. Nevím, jak to vnímala Veronika, ale věděla, že mám svůj život, do kterého ji nepouštím.

„Nepsala ti Tamara? Mám od ní několik zmeškaných hovorů, ale nemůžu se jí dovolat zpět. Už se těším, až budu zase doma,“ říkala mi máma a upíjela kávu. Vytáhl jsem dopis od sestry z kapsy.

„Jo, psala mi. Ale většinou píše mail, dopis jsem nečekal. Oni byli na dovolené ne? Nejspíš ti bude chtít vyprávět, jak pila koktejl z kokosu a chodila po pláži. Tak končí léto, končí ti turné, domova si užiješ ještě dost,“ mávl jsem na ní rukou a rozbalil jsem dopis.

Začal jsem číst. Když jsem dočetl, asi jsem musel vypadat překvapeně.

„Co je? Tobi?“ mávala mi před obličejem máma a ptala se mě. Dal jsem jí dopis do ruky. Začetla se. A já si přehrával sestřiny slova na konci – „očekávám, že mi na mé svatbě budeš stát po boku a že mě k oltáři odvedeš ty, nehledě na to, co se stalo mezi tebou a Renatou.“

Takže se bude vdávat. Někde v horách na Slovensku, tam má Danielova rodina malý ranč. Obřad budou mít taky tam. Koutkem oka jsem viděl mámu poskakovat do výšky. Asi měla radost. Přál jsem to sestře, měla muže svých snů. Samozřejmě, že budu po jejím boku.

       Sedl jsem si na pohovku před stále zapnutou televizi a vzpomínal na naše poslední dny s Renatou. Jeli jsme v mém autě a hádali jsme se. Poslední jízda v tomto autě. Nechal jsem ho v Brně, v garáži stále ve stavu po nehodě. Vezl jsem jí na vlak, měla odjet domů. Chtěla se mnou zůstat a chtěla, abych byl jen její. Brečela.

„Nemůžu řídit a zároveň se s tebou do prdele hádat!! Nefunguje nám to!“ mrkl jsem na silnici. Byl jsem vzteklý už proto, že mě dokázala tak rozzuřit. To se nikomu kromě mé sestry nedařilo. Otočil jsem se zpět a zahlédl zbytek jejích slov: „..když si rozbitej. Potřebuješ jen odbornou pomoc, která tě rozebere a smontuje správně.“ Vybuchl ve mně vztek a trochu bolest, kterou bych nikdy nepřiznal.

„Cože, že potřebuju pomoct? Hele já se měnit nebudu, najdi si k sobě někoho, kdo ti bude vyhovovat. Takhle to udělám i já, ty mi nevyhovuješ!“ otočil jsem se na ní s posledními slovy a ještě zahlédl ten moment, kdy pochopila má útočná slova. Vybavím si ten pocit i nyní, že jsem jí způsobil těmi slovy bolest. Chtěl jsem to vrátit, ale v tom jsem vjel do protisměru a srazil se s jiným autem. Ne přímo, jen bokem, roztočilo nás to, ještě jsme přepadli přes svodidla a vyletěli ze silnice. Když se svět přestal točit, měla v noze velké úlomky skla z oken, které byly zabodnuté skrz až na sedačku. Všude byla krev z její nohy, ona byla v bezvědomí, uhodila se do hlavy. Popadl jsem telefon a vyťukal záchranku, chvíli jsem počkal a doufal, že už to někdo vzal. Do tichého telefonu jsem několikrát opakoval naší situaci, oni fakt přijeli a vše šlo. Já neměl kromě zlomené levé ruky nic. Lidem v autě, které se s námi srazilo, se nic nestalo. Ale mohl jsem někoho zabít.

      V nemocnici zůstala Renata, dostala do nohy zánět. Neměla tam jen úlomky skla. Předek auta se dost pomačkal a nějak pomačkal i její nohu, nemohla s nohou hýbat, ale prý to bylo na dobré cestě. A právě tam mi s kamenným výrazem řekla, že spolu opravdu být nemůžeme a že mám odejít pryč. Já si nebyl jistý. Chtěl jsem to ještě nějak spravit. Pár dalších dní jsem k ní docházel, ale nemluvila se mnou. Zato tam byl její kamarád, kterého jsem neznal. „Mohl jsi jí zabít!“ řval na mě, říkal další slova, dovolil jsem mu, aby do mě strkal. Měl pravdu, ve všem. Já bych se s chutí ztrestal sám. Já nebyl tím pravým, kterého by si ona zasloužila. Nakonec jsem opravdu odešel a od té doby jsme se neviděli. Občas jsem se na ní ptal sestry, ale ta nechtěla o kamarádce mluvit. Vždy mi řekla, ať jí kontaktuju já sám, že nebude dělat středník. Ptal jsem se, kdy jí pustili z nemocnice, zda je v pořádku. Má sestra byla dost neurčitá, odpovídala jen všeobecně. Nechal jsem toho. Po nějaké době mi i tak řekla, že je z nemocnice doma. Věděl jsem, že kdyby bylo něco v nepořádku, dozvěděl bych se to. Od té doby jsem za volantem opatrný víc, než dřív a pokud to není nutný, nevozím lidi. Na motorce obzvlášť ne. Kdybych nebyl sobec, nedovolil bych si ani tu motorku.

Máma přišla přímo přede mne a pořád jásala. Oči se jí rozzářily, divoce mávala rukama a měla výraznější mimiku. A kromě toho jsem jí viděl na ústa, přišla přede mne záměrně. Prohrábl jsem si vlasy, potřeboval bych je už ostříhat, za chvíli mi budou padat do očí.

„Svatba! Paráda, já si říkala, kdy to přijde, já mam takovou radost! Ale proč mi to neřekla, když tu byli? Nebo jí možná požádal na té pláži!! No to je skvělý, já se tak těším!“ Pak přestala mluvit a jen mě pozorovala. Snažil jsem se usmívat. Přeci mám radost, sestra se bude vdávat. Juchú. Veronika se zamračila. Hm, tak nic.

„Ty ale nemáš radost. Ta Renata, o které píše v dopise, to je to děvče, které s tebou bylo, když jste mne našli, že jo? Myslela jsem, že byla tvá dívka. Neustále se na tebe lepila. Tamarka o ní občas mluví, ale já jí nikdy od té doby neviděla. Ona je důvodem, proč se takhle tváříš?“ Matky mají prostě nějaký ten smysl navíc.

      Asi na nás volali kluci, protože stočila hlavu ke dveřím a něco povídala tím směrem. Vždyť jsme vlastně neměli čas, že jo. Vypnul jsem televizi, popadl bundu a šel jsem se obout. Neodpověděl jsem jí. Víc už se neptala.

     Nechal jsem motorku u ní v ulici a jel s nimi v dodávce. Potom jsem několik hodin trávil tím, že jsem dělal poskoka pro cokoliv, co bylo nutné k přípravě na koncert. Nošení aparatury, připojování, zajištění občerstvení, zkrátka cokoliv. Ale to občerstvení mne bavilo nejvíc. Když zjistili, že vařit umím, využívali toho a už ani Kamil nechtěl bagety z bistra. Takže něco jsem vařil den dopředu a něco v den koncertu, když jsem nebyl potřeba. Chlapi měli nejraději kousky roastbeefu na brusinkách, nakrájený na kousky s domácí bagetkou. Pak klasika řízečky a k tomu různé dipy. Náš dědeček Antonio, kterého jsme díky tomu takzvanému honu na mámu našli, mne naučil několik italských receptů. Měl jsem ho rád, také jsme byli v kontaktu. Alespoň některá shledání budou opět veselá, protože určitě veškeré jídlo zajistí dědeček. Takže se tam budeme potkávat.

     Večerní koncert probíhal v klidu. Vídeň přijala mámu velice hlučně a nadšeně. Občas se tu mihl i někdo z Čech. Měl jsem na starost bezpečnost, takže jsem neustále obcházel kolem podia a hlídal. Někteří fanoušci byli blázniví. Veronika byla šťastná, zpívala a zářila. Luboš si zrovna svlékal triko a mezitím bubnoval jednou rukou, ženy to měly rády, pak triko odhodil do davu. Zakroutil jsem hlavou s úšklebkem a šel opět dozadu, zda je tam čisto. Musel jsem přitom odehnat jednu slečnu, co si asi myslela, že jí vášnivě opřu o zeď. Rázně jsem ji vzal za ruku a zavedl zpět do davy.

     Přemýšlel jsem, co Renatě řeknu, až ji uvidím. Bylo to zhruba dva a půl roku, co se stala ta nehoda. Možná tam bude mít nějakého přítele. Pocítil jsem mírnou nechuť, ale snažil jsem si namluvit, že se mi to zdá. Protože je správný, aby měla muže. Byla krásná, vnímavá, vtipná. To jsem přeci chtěl, aby měla k sobě někoho vhodného. I když těch pár dní v nemocnici, kdy jsem za ní chodil, jsem se jí snažil pomoct. Nebyl jsem si tím odchodem tak jistý. Ale její apatie vůči mě a pak ten její kamarád, co na mě řval, mne přesvědčilo, že je to správný rozhodnutí. Občas člověk musí být nesobecký a vycouvat, když si myslí, že je to správná věc pro druhého. Jak se asi má? Bude ráda, že mě uvidí? A proč na to vůbec myslím, sakra. Nebyl jsem zvyklý, aby mne otravovaly nějaké city navíc.

        Procházel jsem chodbou na druhou stranu jeviště. Jeden dopis, zmínka o Renatě a už mi to v hlavě šrotuje jinak, než bych chtěl. Večer asi strávím jinde, než s kapelou. Ať vím, kde je mé místo.

                                                                                                                                                               ****

      Ještě chvíli a konečně pocítím to žádané uvolnění…sakra vůbec mi to nejde. Tvrdě jsem zajížděl do mužova pozadí, ale nepřicházel vrchol. Muž ležel na břiše na posteli. Vybral jsem si znovu toho, co tu byl minule. Líbilo se mi, jak byl poddajný. Ale nebylo to ono. Ruce jsem mu svázal k čelu postele. Záda jsem nechal netknutá. Když jsem mu šel nasadit roubík, ptal se, proč. Nemá se ptát. Ale i tak jsem mu odpověděl, že se mi líbí ten pocit bezmoci. Já mu můžu udělat cokoliv. Přirážel jsem rychleji a tvrději, ale nic. A když se mi v hlavě mihl obraz ublížené Renaty v autě, ukončil jsem to. Vyjel jsem z muže s nadávkami, vůbec mě nezajímala jeho reakce. Jen jsem mu rozvázal ruce, opláchl jsem si v umyvadle svůj neukojený penis a vztekle práskl dveřmi za sebou.

      Projížděl jsem se dost dlouhou dobu na motorce nočním městem. Vše se dá do pořádku, až si s Renatou promluvím. Možná. Nebo mě začíná můj způsob života už opravdu vadit.

      Ráno jsem snídal pomalu. Seděl jsem upocený na barové stoličce a žvýkal vločky v mléce s ovocem. Ruce jsem měl bolavé od dlouhého boxování do pytle. Zahlédl jsem naproti v okně opět dvě ženy, tak jsem jim zamával. Poprvé. Rychle se schovaly za závěs. Odfrkl jsem si a došel po sobě umýt misku do dřezu. Pak jsem zašel do sprchy a přemýšlel, že bych si pořídil nějaké zvíře, které by se mnou trávilo čas. Možná rybičku. Blbost. Spíš hada. Vzpomněl jsem si na slova slečny Starksonové: „Ale opravdu byste neměl žít sám. Tak začněte se zvířetem. Zvíře je velmi vhodný pomocníkem toho, jak najít sám sebe.“ Nevěděl jsem, co pořád říkala, ale možná že had bude dobrej… 

   Jakmile jsem vyšel ze sprchy, všiml jsem si blikajícího políčka skype. Sestra volala. No to se hodilo. Prohrábl jsem si mokré vlasy a rychle přeběhl k notebooku, a stále nahý jsem přijal hovor. Seděl jsem zase na barové židli, sestra mě nemohla vidět celého. Na obrazovce se mi objevila vysmátá Tamara. Vypadala podobně jako já, snědá, tmavé vlasy měla oproti mě dlouhé, ale oči byly stejné, taková výrazná modrá barva, Renata to nazývala mořská modř, pche.

„Ahój, brácha! Jak se máš? Dostal si můj dopis?“ ptala se a tvářila se natěšeně.

„Jasně, moc gratuluju k zasnoubení. Proč jsi to psala takhle dopisem?“ A následná půlhodina byla jasná. Skoro jsem se nedostal ke slovu. Vyprávěla všechno možný. Pak popisovala, kde bude svatba a obřad a žádala mě o pomoc při vaření. To mě dost potěšilo.

„Díky, jasně že rád pomůžu dědovi. A Veronika se nemůže dočkat, až s tebou naplánuje detaily. Hm, no a co Renata, bude tam teda taky, jo?“ optal jsem se opatrně ledabylým tónem.

Sestra se trochu zamračila. „Pořád mamce říkáš jménem? Já myslela, že jste se sblížili? Vždyť se určitě snaží. Měl bys i ty. A co se Renči týče, jasně, že tu bude má kamarádka, cos myslel. Že by si to nechala ujít? Ale měl by ses jí ozvat…přece jenom, je slušnost se zeptat, jak se má a tak,“ radila mi Tamara. Teď jsem se mračil já.

„Proč bych se měl skoro po třech letech ptát, jak se má? Sama mě dost odmítla…“

Sestra zdvihla ruku a naznačila konec konverzace. „Tohle nebudu poslouchat. Takže jinak – bylo by dobrý, abys přijel už s mamkou za týden. Sama mi říkala, že tu můžete v klidu být celé dva týdny a i potom, že už nechystá žádný koncert, chce si to užít tady. Takže mám radost-“

„Cože? Dva týdny?“ skočil jsem jí do řeči. Co tam budu dělat takovou dobu s Renatou v jedné velké chalupě…nesnášel jsem svůj mozek za rychlou obrazovou ukázku, co bych asi mohl dělat s ženou s tak dlouhýma nohama v chatě. To se mi dost líbilo, obtočila své nohy kolem mých boků. V tu chvíli jsem nemíval pocit, že bych měl někoho trestat, abych se udělal.

„Přece vařit, bráško. A pomáhat a tak, chtěla bych, aby se na všem podílela má nejbližší rodina. A to jsi ty, děda a máma. Plus samozřejmě Danielova rodina. Takže tě čekám za ten týden. A ehm, no, nedělala bych si naděje, pokud ještě na Renatu myslíš…no víš jak to myslím. Má skvělého přítele. Je hodný.“ Byl jsem nasranej. A hlavně proto, že jsem neměl důvod. Polkl jsem a snažil jsem se, aby můj hlas zněl klidně.

„Já si samozřejmě žádný naděje nedělám, vždyť už máme každý jiný život, to by byla hloupost. Jsem rád, že má někoho hodnýho. Víš jistě, že to není nějakej grázl, jo?“ Letmým dotykem na svém krku jsem se ujišťoval, že hlasivky vibrují stejnou silou. To abych věděl, zda mi nepřeskakoval hlas. Chtěl jsem působit lhostejně. Pro ostatní lidi to mohlo vypadat tak, že se drbu na krku. Sestra ví, že to dělám kvůli ujištění té hlasitosti. Ale neřekla nic, jen zvědavě zdvihla obočí. „No, tak já doufam, že grázl není, je moc milý. A přestaň zase s tím ochraňováním, ona to rozhodně nepotřebuje. Na to má Richarda.“ Na chvilku se odmlčela a začala se trochu ošívat. Copak z ní asi vypadne.

„Víš, brácha, možná bys sebou mohl taky někoho přivézt. Abys tu nebyl sám, no, víš, jak to myslim. Nechci, abys byl pořád takhle smutnej. Od tý doby, co spolu nejste si jinej. Teda, vždycky působíš jako kus kamene a nebýval si veselej na veřejnosti, ale tohle…“ mávla na mě, jako kdybych měl chřipku.

„Co se ti nezdá, jsem celkem spokojenej s tím, jak žiju.“ Hm, koho se snažím přesvědčit… „Jasně, koho se tím snažíš přesvědčit?“ ptala se vzápětí. Já jen neurčitě zavrtěl hlavou.

„Hele, necháme toho. Jen prostě…já jsem tak šťastná a mrzí mě, že ty ne. Je mi jedno, co říkáš, vždyť víš, že já to na tobě stejně poznám,“ řekla mi sebejistě.

„Nevím. Na svatbě můžu být jen sám za sebe, poslední dobou to jinak nedělám.“ Sestra se zase rozhodovala, zda něco říct nebo ne.

„Ale nepřipadáš mi šťastný,“ řekla mi a mě to stačilo, jednu rádkyni na pocity jsem si už platil. Po nějaké chvilce jsme se rozloučili.

       Stále jsem seděl u notebooku a přemýšlel. Měl bych se dát do kupy, nemyslet na naše společné chvíle s Renatou. Nikam by to nevedlo. Je šťastná, měl bych být taky. Budu se soustředit jenom na svatbu své sestry, na jídlo, které s dědou připravíme. Určitě bude chtít dělat ty své profiterolky plněné karamelouvou šlehačkou. Mrkl jsem z okna, jak je venku, zda neprší. Uvědomil jsem si svou nahotu, když dvě ženy od naproti začaly zběsile mávat a jedna něco gestikulovala, přičemž svými pohyby naznačovala sex. Odmávl jsem je rukou a zatáhl závěs. Musím si pořídit žaluzie.