Hodinky mi ukazovali osmou hodinu večer a už to opravdu vypadalo, že tu přečkáme noc. Má mikina byla suchá, tak jsem Renatě udělal polštář, pod sebou měla spacák a ještě se choulila do deky. Odpočívala. Rameno mi nepřipadalo nějak jiné, nekrvácela. Alespoň ne nějak moc. Já udržoval oheň a napadlo mne nanosit větší kusy klestí a postupně to stavět na hromadu z každé naší strany. Budeme trochu chráněni před větrem. Renata nemluvila. Začal jsem o ni mít strach.

„Netvař se tak,“ zasvítila na mě baterkou z barelu. „Je mi dobře. Jen to víc bolí, to se dalo čekat. Sedneš si ke mně, prosím?“ Dostavěl jsem druhou stranu klestí, oheň v bezpečné vzdálenosti, poté jsem zkontroloval, kolik máme vody v láhvi a přisedl jsem k ní. Zachumlal jsem jí ještě pořádně nohu, aby nevykukovala a podrbal Jacka na hlavě. Nezavrčel. Ležel jí opět u nohou.

„Ano. Chci to zkusit znovu,“ řekla jen a nahnula se ke mně, políbila mě. Polibek jsem opětoval, to zas jo, ale pak jsem se odtáhl.

„Ty máš takové zvraty,“ mínil jsem.

„A máš snad nějaké námitky?“ ušklíbla se na mě. Trochu jsem poupravil svit baterky, abych lépe viděl na její ústa. Měla na nich zbytek čokoládové tyčinky.

„Rozhodně ne. Jen jsem nečekal, že mi kývneš o pár hodin déle,“ řekl jsem a znovu jsem jí políbil. Chutnala po čokoládě.

„Já myslím, že mám Alexinu mikinu,“ řekla mi, když se odtáhla ode mě. Pokrčil jsem rameny.

„No a? Ta má teď jinou.“ Renata se dívala všude možně, jen ne na mě.

„Co ti vadí? Nebo co je?“ ptal jsem se zaraženě. Pak vytáhla z kapsy nějakou malou krabičku. Poznal jsem elektrické svorky na bradavky.

„No to si snad dělá srandu…,“ pronesl jsem nevěřícně. „Ona to brala na vodu?“ nechápal jsem. Renata držela krabičku v ruce a celkem ji zvědavě otáčela.

„Hm, možná spíš sbalila mikinu a zapomněla, že to tam má. Spíš mě zajímá…jak se to jako používá?“ poznamenala trochu stydlivě. To mě trochu nabudilo. Sakra. Vzrušil mě jen fakt, jak o tom ona přemýšlí.

„To jste spolu používali?“ zeptala se a já kývnul. „Můžu to otevřít, jen se podívat?“

„No jasně. A ano, používali. Upřímně, myslím, že díky té troše bolesti mě dokázala udělat. Ty jsi to dokázala i bez toho.“ Podívala se zase zvědavě.

„Tvé bolesti? Myslela jsem, že to měla ona na bradavkách,“ špitla a sotva artikulovala.

„No na bradavky to je, ale ona mi to potom…připnula na varlata. A ty elektrické impulzy byly…na takové hranici slasti a bolesti, že jsem dosáhl vrcholu.“

„Aha. A měli jste i jiné…elektrické věci?“ Vyndala krabičku a zvědavě pozorovala svorky. Pootevřela rty a dívala se na mě. Polkl jsem. Penis mi stál v pozoru. Potřeboval jsem si upravit kalhoty, ale nechtěl jsem na to upozorňovat.

„Jo, měli. Sondu, která byla vaginální a i anální,“ zachraptěl jsem. Pozdvihla obočí údivem a olízla si rty. Už jsem si musel ty kalhoty posunout. Prostě to nešlo. A ona si všimla té velké boule. Asi vydala zvuk, protože jsem si všiml, že Jack zvedl svoji hlavu a pozoroval Renatu. Když viděl, že se nic neděje, zase si lehl.

„Já…já bych to chtěla zkusit,“ špitla a podala mi krabičku se svorkami. Vzal jsem její ruku do své, krabičku jsem položil ještě na zem.

„Určitě? Není to nějak rychlý? Jsi si jistá? A co tvé rameno? Nevím, máme i jiné dny…a můžeme si pořídit vlastní elektrické hračky. Ona to sice desinfikuje, ale stejně-“, položila mi prst přes rty, aby mě umlčela. Políbila mě tak, že mě napadlo, zda to ty kalhoty ještě vydrží. Následně mi rukou sáhla do rozkroku a stiskla. Škubl jsem se sebou. Nebylo to jemné, ale takové chtivé, drzé. To mě ještě víc dostalo.

„Sakra, trochu zpomal, nebo to nedotáhnu do konce,“ zašeptal jsem a už mě nenapadlo se starat, zda to zvládne. Věřil jsem, že ví, co dělá. Jemně jsem jí sundal mikinu i triko, kalhoty s prádlem jsem jí sundal rychleji, podprsenku jsem rozepnul jedním pohybem. Sám jsem se také vysvlékl úplně a zalezli jsme pod deku. Jack se neochotně přesunul k ohni. Ještě jsem mrknul na rameno, rána neprosakovala.

       V klidu jsem ji začal líbat na krku, tam to ona milovala. Snažil jsem se být jemný. Z ní jsem měl pocit, že mě chce co nejdříve v sobě. Pak jsem rukou polaskal její vagínu a překvapilo mě, že byla připravená.

„Už jsem byla vzrušená, jakmile jsi mi řekl, k čemu jsou ty svorky. Chtěla jsem tě už tak dlouho, Richard byl v posteli strašnej,“ postěžovala si a udělala mi tím velkou radost.

„Hmm, to rád slyším, ale teď se nebudeme zmiňovat o nikom dalším, ano? Vyndám ty svorky. Řekneš mi přesně, jak moc chceš, aby byly impulsy silné. Neboj, rozhodně nic nepřetáhnu. To nikdy.“

„Já to přece vím. V tom jsem ti vždycky věřila, když jsme byli spolu,“ namítla rozhodně. Usmál jsem se na ni a pohladil jí její část nohy. Trochu se sebou cukla. Rychle jsem na ní pohlédl.

„Je ti nepříjemný, když se tě dotknu na této noze nebo této části nohy?“ zeptal jsem se jemně. Tvářila se nervózně.

„No, trochu. Richard mi říkal, že na „to„ sahat nikdy nebude a já usoudila, že je to teda pro druhé odporný. Tobě to nevadí?“ ptala se mě opatrně. Pohoršeně jsem zakroutil hlavou.

„Vůbec! To byl kretén, fakt. Nic odporného na tobě není. Nikdy nebylo a ani teď není. Věř mi to. Pokud to tobě vadit nebude, rád bych se tvé části nohy dotýkal stejně, jako té druhé nohy,“ vysvětlil jsem jí a ona trochu kývla. Měl jsem pocit, že mi moc nevěřila. Ještě než jsem svorky použil, odkryl jsem trochu deku a políbil ji celý pahýl. Při každém polibku se sebou cukla. To si bude muset zvyknout.

„A teď mi podej prst,“ udělala, jak jsem řekl a já jí ukázal první impuls. Jen se křečovitě usmála. „Hm, myslím, že první mi bude zatím asi stačit.“

„Dobře,“ kývnul jsem a připnul ji svorky na bradavky. Měla tělo trochu v křeči, a tak jsem ji začal po celém bříšku líbat a prstem jsem znovu rozdráždil její klitoris. Po chvíli jsem přestal a podíval se na ni. V očích jsem vyčetl souhlas. Roztáhla se pro mě a já do ní pomalu vnikl. Jednu nohu mi obtočila kolem mého těla a já měl pocit, že víc nepotřebuju. Byla to pro mě dokonalost už takhle. Její těsnost mi připomínala to, o co jsem skoro tři roky přicházel. Zrychlil jsem tempo, protože i ona se mi kroutila pod tělem, jakoby mě pobízela. A pak jsem jen šeptl, zda můžu pustit svorky a ona kývla. Pustil jsem je a v tu ránu se začala svíjet. Určitě dost vzdychala nahlas. A pak jsem ucítil i svůj blížící se vrchol. Nemohl jsem tomu uvěřit. Opět bez bolesti, jen z čisté slasti, lásky. Cítil jsem, jak se její tělo začíná chvět. Já se chvěl už nějakou dobu. Vrcholu jsme dosáhli skoro stejně. Ona byla trochu dřív, ale ničemu to nevadilo. Sáhl jsem po vypnutí svorek. A líbnul jsem jí na ohněm osvícené tváře. Celé to bylo nádherné, trochu rychlé a dokonce to klestí s ohněm a strachem z medvědů tomu dodalo větší grády.

„Bylo to krásné,“ řekla Renata a v tu chvíli jí z očí vytryskly slzy.

„Bolí tě něco?!“ lekl jsem se a hned jí koukal na rameno, ale krev v normálním stavu, jako předtím.

„Nene, to já jen, že jsem nevěděla, co mi ty roky, kdy jsem byla bez tebe, chybělo. Tak moc mi chyběli naše chvíle, naše povídání, náš sex. Zkrátka chyběl jsi mi. Fakt moc,“ vzlykala, pak mě znovu na sebe přitiskla a brečela dál. Nebyl jsem si tedy jistý, těmi jejími reakcemi. Měla hrozné výkyvy. Ale na druhou stranu tu zažíváme stresy, ona je postřelená, možná se jí to vše sešlo. Objímali jsme se v leže, když mi najednou došlo, že jsme neměli ochranu. Ztuhl jsem.

„Co je?“ zeptala se mě.

„Já…nepoužil kondom. Ty něco ale bereš, ne?“ ptal jsem se jí s nadějí. Ona našpulila pusu.

„No to samozřejmě neberu. Proč bych si měla cpát do těla hormony. Richard se staral. Počkej! No to znamená…sakra. Ale, když to počítám, tak bych neměla mít plodné dny,“ přemýšlela nahlas a já byl na sebe naštvaný. Nikdy se mi to nestalo. Jak jsem mohl být tak blbý.

Viděla asi můj výraz, už se nesnažím mít neurčitý pohledy, na to kašlu.

„To bude dobrý…,“ uklidňovala mě. Zavrtěl jsem hlavou. „Byl jsem nezodpovědný blbec. Viděl jsem jen tebe a tvoji chuť a pak už jsem nemyslel mozkem, ale svým ptákem. Promiň. Snad z toho nic nebude teda…“ Trochu se zamračila.

„Říkáš to, jako kdybych mohla dostat rakovinu, nebo co. Když už, tak je to živý tvor, zázrak uvnitř mě. A nech toho, teď jsou tu jiné věci, na které musíme dát pozor,“ napomenula mě. Namáčel jsem papírový kapesník do vody z láhve a šel očistit její vagínu.

„Jo? A jaké třeba?“ optal jsem se a přiložil studený kapesník na ní. Vykulila na mě oči.

„Ježiši, co to děláš?“ vylekala se. Pokrčil jsem rameny.

„No co, čistím tě. To je špatně?“ zajímal jsem se a rovnou v činnosti přestal. Podívala se na mě něžně. Znovu se mi zdálo, že má slzy v očích. Bylo třeba přiložit polínko do ohně, už jsem špatně viděl na její ústa.

„Ne, jen…je to od tebe moc hezký, děkuju,“ řekla mi mírně a usmála se. „Ehm, no, myslela jsem na ty medvědy. Jsem nějaká unavená, pomůžeš mi se obléknout, prosím?“ lehla si a zavřela oči. Navlékl jsem jí kalhotky a kalhoty, na triko jsem jí už pomalu zvedal, byla unavená nějak rychle. Rána trochu krvácela, tak jsem to převázal a dal vše čisté, ještě že tam byla lékárnička. S mikinou jsem měl problém, ale nakonec se mi to povedlo. Zachumlal jsem jí do spacáku a šel přiložit. Potom jsem se vedle ní opřel o kmen, přikryl se druhou dekou a pohlédl na psa.

„Tak kamaráde, pořádně hlídej. Ať nás v noci nic nesežere,“ přikázal jsem Jackovi a zavřel poté jsem oči. To byl zvláštní den, fakt.

                                                         ****

 

      Vzbudilo mě slintání na obličej. Cukl jsem se sebou a viděl Jacka, který byl nervózní. Vzpamatoval jsem se a rozhlédl se po medvědovi. Nikde nic, oheň za chvíli vyhasne. Tak na Renatu, ta nespala. Tedy, měla zavřené oči, ale hlavou otáčela, hýbala se. Byla celá studená, zpocená a nebyla v pořádku. Její čelo mi naopak přišlo horké.

„Sakra, miláčku, co ti je? Slyšíš mě?“ Nic. Nereagovala. Odkryl jsem jí ránu a viděl, že má oblečení prosáklé krví. „Do prdele!“ Byla celá od krve, vždyť mi tu vykrvácí! Sebral jsem mobil, stále nic, jen se na mě usmívala Tamara z Danielovi tapety. Tak, nemůžeme na nic čekat. Svítil jsem baterkou na Renatu a přitom vytáhl lékárničku. Ránu jsem rychle znovu vyčistil a obvázal, utáhl. Zabalil jsem jí do spacáku, vzal láhev vody, mobil a baterku a přemýšlel, kam mám rychle jít. Kde může být vrchol, ze kterého budu moct zavolat pomoc. Sakra. Pořád ale dávalo větší smysl jít nahoru proti řece, než dolů po řece. Na zbytek popelu jsem naházel trochu vlhké hlíny. Potom jsem zvedl Renatu ve spacáku, mobil v kapse u kalhot, v druhé baterku, kterou si stejně nemám jak svítit a se psem přede mnou jsme vyrazili. Jen jsem se neustále modlil, abych narazil na Daniela nebo někoho, kdo nám pomůže, než bude pozdě…

      Šli jsme po lese nějakou dobu, Jack přede mnou, já ho následoval. Měsíc dost svítil, ale tento les byl tak hustý, že měsíční svit stejně nebyl dostatečně silný, aby bylo dobře vidět. Zdálo se mi, že se zablýsklo. To by ještě scházelo, bouřka. Nohy se mi smýkaly po mokrých kořenech stromů, větve mě píchaly do boku, ale stále jsem se snažil jít rychle. Párkrát jsem zastavil a zasvítil kolem sebe. A pak jsem spatřil takovou příkrou stráň kousek od nás. Podél řeky. Kdybych na ni vyšplhal nahoru, tam se třeba signál objeví. Ale budu tu muset Renatu nechat. Pořádně jsem jí zachumlal. Podíval jsem se na Jacka, ten se na mě díval a vyčkával. Napadlo mě zkusit posunek, jako to dělal Alan. Naznačil jsem dlaní – sedni. On si opravdu sedl.

„Jako fakt? Teď mě teda poslechneš? Dobře. Ještě ti řeknu – zůstaň a hlídej,“ rozkázal jsem mu, on seděl na místě těsně u Renaty. A já s baterkou v ruce zaběhl rychle ke stráni a pokoušel se vylézt. Šlo to těžce, ač nepršelo, vše bylo mokré, nohy se mi bořili do jehličí, rukama jsem se přitahoval o kořeny. Stráň byla dost vysoká, snažil jsem se lézt rychle. Po nějaké chvíli jsem konečně dosáhl vrcholu. Udýchaný jsem rozsvítil telefon, ještě že Daniele neměl žádný kód. Jedna čárka signálu, paráda! Problém byl s voláním. Já to neuslyším. Přemýšlel jsem, co je lepší, zda volat a mluvit do ticha nebo napsat sms. Rozhodl jsem se pro obojí. Napsal jsem sms, že potřebujeme rychle pomoc, že Renata je v bezvědomý a dost krvácí a že jsem těsně pod nějakou strání u řeky, psal jsem to sestře. Pak mě napadlo volat vyloženě záchranku, třeba přiletí vrtulníkem. Zavolal jsem tam. Už jednou jsem Renatě volal záchranku a povedlo se mi to. Když jsem na telefonu viděl odpočítávání minut, někdo to zvedl. Popsal jsem naší situaci, o tom, že jsem hluchý informoval ihned, snažil jsem se popsat, kde jsme a teď se budu modlit, aby se vše stihlo. Tak, nic víc teď nezmůžu. Vracel jsem se pomalu zpět dolů. Trvalo mi to snad věčnost. Jednou mi to podklouzlo, ale stihl jsem se chytit kmene.

         Když jsem se došoural dolů, viděl jsem i v té tmě pohyb. Že by Jack poskakoval na místě, se mi nějak nezdálo nebo že by se Renata zvedla a chodila, to také ne. Slezl jsem níž a ztuhl jsem v pohybu. Byl to medvěd. Snažil jsem se co nejrychleji slézt dolů k Renatě. Když jsem byl u ní, popadl jsem ji a odešel co nejdál od nebezpečí. Ještě jsem se ohlédl za sebe a viděl, jak se Jack rozběhl proti medvědovi. Chránil nás. Dle mě ale neměl moc šanci. Utíkal jsem, co to šlo, ale na konci byla další jiná stráň a já nemohl dál. Bylo to buď skočit do vody, nebo vyšplhat nahoru. Když bude nejhůř, budu s ní šplhat. Zastavil jsem se a ohlédl se zpět. Neviděl jsem nic. Nevěděl jsem, co se tam děje, zda pes ještě žije nebo zda medvěd míří k nám. Co teď sakra. Jemně jsem položil Renatu na zem a zkusil jí nahmatat tep. Byl tam, sice slabý, ale byl. Pohladil jsem jí, zachumlal pořádně do spacáku a nechal na ní ruku. Měl jsem lepší pocit, když se jí dotýkám. Rozhodl jsem se nějakou dobu počkat a pak se podívám, jaká situace bude, přiblížím se k Jackovi blíž. Zdálo se mi, že zasvítilo nějaké světlo lesem. Že by ta bouřka? Nebo možná už tu je naše záchrana.

        Seděl jsem nějakou dobu, bez baterky, ta zůstala na místě rvačky. Už jsem přemýšlel, že se tedy půjdu podívat, když jsem zahlédl, jak se k nám někdo blíží. Vysoká postava. Medvěd chodí po čtyřech ne? Nebo ne? V tu chvilku jsem nevěděl co, tak jsem alespoň skočil před Renatu, aby nebyla první na řadě a zůstal ve střehu. Potom se přede mnou zjevil Alan s puškou v ruce. Pocítil jsem velkou úlevu. Alan se snažil něco říct, ale byla tu moc tma.

„Nevím, co říkáš, nevidím ti na ústa. Je tu někde medvěd a Jack s ním, Renata je v bezvědomí!“ drmolil jsem rychle. Alan na mě rozsvítil baterku a pak na svá ústa.

„Medvěda jsem střelil v pravý čas, jinak by psa roztrhal. O něj se postará Andrej, má tu lesy na starost. Jack je zraněný, ale bude v pořádku, pojď, nahoře je vrtulník.“ Střelený medvěd, Jack je zraněný. Záchrana. Přehrával jsem si v hlavě. Otočil jsem se na Renatu a klekl k ní. „Vydrž, zlato, je tu záchrana. Slyšíš mě?“ mluvil jsem s ní. Alan si klekl vedle mě. Nahmatal tep, kývl na mě a chtěl ji vzít.

„Ne, já si ji vezmu,“ zarazil jsem ho a zdvihl jsem Renaty tělo. Mezitím se vedle nás spustilo lehátko z vrtulníku. Naštěstí u této stráně nebylo moc stromů, takže to šlo dobře. Připoutali jsme Renatu na lehátko a ona se vznesla. Všiml jsem si, že k nám někdo jde směrem od medvěda. Byla to má sestra. Skočila mi přímo do náruče, vedle ní se zjevil Daniele. Sestra si mě po chvilce přidržela před sebou a kontrolovala můj obličej. Nechal jsem ji, ať vidí vše. Vykulila na mě oči a znovu mě pevně objala.

„Tak moc jsem se bála! Medvěd na vás zaútočil?? Díky bohu, že jste to přežili, to je hlavní. Co Renata, prý je fakt postřelená?!“ sypala na mě sestra otázky a pořád svítila baterkou na střídavě na sebe a na mě. Postupně jsem odpovídal. Daniele mě taky krátce objal. „Věděl jsem, že to zvládneš. Kroužili jsme tu vrtulníkem už nějakou dobu, pořád pozorovali mobil. Blbý místo na záchranu lidí. Poslal jsem ti barel. Koukám, že má mikina ti je dost těsná.“ Aha, tak proto to blýskání. To nad námi létali vrtulníkem, který má světlo. Já to jenom neslyšel. Zamířili jsme k medvědovi po jediné cestě zpět.

„Myslím, že těsné věci mi sluší,“ odvětil jsem s křivým úsměvem a podíval se vzhůru, jak vrtulník odlétl. Alan jim vypověděl, že nepotřebuju ošetřit, hlavně Renata ano.

„Jdeme, chci co nejdříve za ní. Co Jack, jak je na tom? A dík za ten barel, fakt dobrý nápad.“ Nějaký muž právě svítil nad Jackem a balil ho do deky. Neznal jsem ho. Díval se na Alana, který mu něco říkal. Já ucítil, jak mě sestra bere za ruku.

„Co se mezi vámi stalo? Jak to zvládla, to s Richardem?“ Došlo mi, že na něj jsem úplně zapomněl. „No, myslím, že jsme spolu. A co se týče toho hajzla,“ ohlédl jsem se po Danielovi. „Říkal jsi, že jste ho prověřili.“ Daniel omluvně kývl a zasvítil na svůj obličej baterkou, abych dobře viděl.

„Ano, vím. Já ho prověřoval. Jenže mě nenapadlo, že má falešné jméno. Jeho pravé jméno jsem neznal. Teď už víme, o koho jde. Teď o tom ale nebudeme mluvit. Důležitý je, že už nás nebude ohrožovat.“ No, nebyl jsem si jist, zda chci vlastně vědět víc…

„Jack má pokousanou packu a pochroumaná žebra, to se dá do pořádku,“ viděl jsem z Alanovo úst při cestě po stráni. Všichni jsme šli nahoru, ale lepší cestou, nemuseli jsme doslova šplhat. Nahoře byl menší vrtulník. Typoval jsem, že je Lorenzův. Jak jinak. Alan si nesl Jacka, kterého jsem stihl podrbat na hlavě a podíval jsem se mu zblízka do očí. Věřil jsem, že chápal, co dělám. Tiše jsem mu děkoval. Nevrčel. Muž, co ho rychle ošetřil, šel s námi, ale ještě někomu volal kvůli tomu medvědu. Takže to byl nejspíš Andrej.

„Dík za záchranu,“ kývnul jsem na Alana. „Asi by pak přišel pro nás.“ Stiskl mi rameno a kývnutí mi opětoval.

                                                                                                                                                               ****