V noci jsem nemohl spát. Nebylo to matrací, měli jsme krásný pokoj, s velkou postelí pro dva možná tři lidi. Byla luxusní stejně, jako dům u Daniela v Brně. Vyřezávaný nábytek, historické dekorace, ručně dělané koberce. Alex oddychovala vedle mě, usínala zklamaná, protože jsem opět odmítl sex. Začínal jsem být opravdu divný. Přehrával jsem si tu nehodu s autem, pořád s dalšími událostmi dokola. Jak její noha byla plná střepů, jak namáhavě dýchala v autě, co mi říkala potom v nemocnici. Jak Tamara mluvila neurčitě, když jsem se ptal na Renatu. A co jsem jí vůbec způsobil. Zmrzačil jsem ji. Máma to taky nevěděla. Co může Renata vlastně dělat? Divil jsem se, že na toho koně vůbec lezla. Musí mít ten pahýl silný, když se na koni i tak udrží. A jak to má s botami? Milovala podpatky, to nosí jen jeden? A co šaty? Proč nemá umělou nohu? To by mohla vypadat celkem jako dřív a mít obě boty, nepotřebovala by vozík. Odhaluje se vůbec ještě nebo má z toho deprese? Jak to zvládala, když ji operovali? Sakra, co všechno musela prožít sama. A já místo abych byl po jejím boku, tak jsem se ukájel v klubech. Bylo mi ze sebe zle. A docela dost, najednou se mi zvedl žaludek a já musel doběhnout do koupelny a vyzvracet se. Pak jsem se opřel o záchod a dál přemýšlel na studené zemi. Proč nechtěla, abych to věděl? Dva a půl roku mi to tajili. Myslela si, že bych s ní byl ze soucitu? Možná. Další den zavolám slečně Starksonové, řeknu jí novinky.

       Ráno jsem se probudil na záchodě. Musel jsem usnout v půli myšlenek. Dost špatně jsem se zvedal, všechno mě bolelo. Mrkl jsem na své zápěstí a zjistil, že je čtvrt na šest hodin ráno. Skvělý. Došoural jsem své tělo oděné jen v boxerkách k posteli, kde Alex pravidelně oddechovala. Sedl jsem si na postel a vyhlédl z okna. Obloha nebyla úplně tmavá, slunce vychází před sedmou ranní, ale zase nebylo světlo. Rozhodl jsem se obléci a dojít si do kuchyně pro něco k pití.

       Procházel jsem tichým a tmavým domem. V prostorné kuchyni v dřevěném stylu jsem otevřel lednici a vybral si mléko. Zkusil jsem hledat kakao, protože Antonio preferoval hned po espressu dobré kakao. A našel jsem. Ohřál jsem si mléko s kakaem, přidal trochu skořice a nalil si to celé do velkého puntíkatého hrnku. Nevím, komu patřil, ale každopádně dotyčný spal. S hrnkem v ruce jsem se rozhodl vyjít na verandu a nadýchat se ranního čerstvého vzduchu. Odšoupl jsem velké prosklené dveře, stejné, jako měl Daniele a jeho rodina doma v Brně. Půjčil jsem si něčí pantofle a v županu vyšel ven. Na nebi ještě svítilo několik hvězd. Rozpoznal jsem nějaké souhvězdí. A koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Takový malý, u země. Rychle jsem se ohlédl a zjistil, že to je pes, jeden husky ze smečky. Jelikož se netvářil vůbec sympaticky, ocas stažený, uši sklopené, cenil na mě zuby, usoudil jsem, že to bude Jack. Ten slavný leader celého spřežení. Prý musí být nejinteligentnější ze smečky. Pěkný. Tak si to spolu dáme teď. Pomalým pohybem jsem položil hrnek na zem a začal na něj klidným hlasem mluvit. Necítil jsem strach, to byla vždy má výhoda. Ten cítím výjimečně a většinou jen o některé lidi. Ne o sebe. Zůstal jsem při zemi. Věděl jsem, že to může pes vycítit jako šanci k útoku. Ale také jsem odhadoval, že tak chytrý pes by po mě nešel jen proto, že jsem v jeho úrovni. Chtěl jsem mu ukázat, že se ho nebojím. Ale že se ani nevzdám. Přidřepl jsem před něj na bobek. Pozoroval mě očima, pořád cenil zuby a chlupy měl pořádně naježené. Všiml jsem si, že zastříhal ušima. Možná něco zaslechl ze zahrady. Najednou se otočil k zahradě a utekl pryč. Zvedl jsem se, vzal si hrnek zpět a zase se díval na hvězdy. Tak se seznámíme někdy potom.

        Kolem sedmé hodiny jsem už měl hotovou snídani, ze všeho, co jsem našel. Lívance, velkou kopu vajíček na slanině se smetanou, tak to měl rád Patrik, sendviče s tuňákem, to měl rád zase Kamil, no a udělal jsem i několik vaflí, které jsem potřel máslem, do kterého jsem přidal trochu pistácií a slepil je na sebe. Tak to zbožňovala Renata. Ricottu, která byla u dědy v lednici, jsem si rozmixoval já s mlékem a ovocem. Nakrájel jsem čerstvé ovoce i zeleninu, vymačkal několik pomerančů, to ráda pila po ránu máma. O kávu se staral kávovar, ten byl tradičně nastaven na určitou hodinu. Do kávy se nebudu sestřičce cpát, ač jí umím připravit. Vše jsem přinesl na jídelní stůl.

„Buon giorno! To je hostina, v kolik jsi vstal? Zrovna dnes jsem si přispal. Vypadá to báječně. V kapele je tě škoda, bambino,“ oslovil mě děda Antonio. Často mě oslovoval, jako malé mimino. Měl jsem trochu potíže rozumět skrz ten jeho knír. Budu si muset zvyknout.

„Baví mě vařit, ano. Ale v kapele jsem byl, abych…byl víc času s mámou, no a celkem mi vše vyhovovalo,“ vysvětlil jsem mu při upíjení svého ranního nápoje. Hleděl jsem z okna na horu osvětlenou východem. Pohlédl jsem na dědečka a zjistil, že mluví.

„…minulý čas, takže teď už to neplatí?“ ptal se mě. Domyslel jsem si pointu.

„Nevím, jestli to už neplatí. Teď jsou věci nějak jinak. A Renata…její noha…“ nedořekl jsem, protože mi opět došly slova. Děda se podíval za mě, tak jsem se otočil na dalšího přicházejícího. Byla to máma, pozdravila se s dědou a usedla za stůl s překvapeným obličejem. Sáhla po pomerančové šťávě a mrkla na mě do kuchyně. „Děkuju. Ty víš, co ráda piji k snídani.“

         Přicházeli i ostatní a postupně usedali ke stolu. Kamil spořádal už dva tuňákové sendviče, když Richard přivezl Renatu na vozíku. Přišlo mi to hloupý, nemusí být přece na vozíku. Je tolik možností a ona přeci nesnáší být nesamostatná…

       Dnes měla jiné kalhoty, ale také měli druhou nohavici zakončenou stejně, jako konec nohy, k tomu měla zase svetr. K tomu měla jednu bílou tenisku. Oni vlastně všichni měli svetry. Mě tu bylo horko.

„Dobré ráno,“ pozdravil Richard v tmavém svetru. Renata byla nadšená ze snídaně. Zavezl ji ke stolu a šel pro kávu. Díval jsem se, jak si Renata prohlížela stůl a když viděla vafle slepené do komínku, sypané pistáciemi, zarazila se a vyhledala můj pohled. Chvíli jsme na sebe hleděli. Pak mě zezadu někdo obejmul, lekl jsem se a ohlédl se na Alex. Dala mi pusu na čelo.

„Dobré ráno všem! Jé, to je jídla! Je tu něco pro mě? Tobík ví, že mám ráda vajíčko vařené na měkko, viď miláčku?“ pohlédla na mě a já nervózně polkl, na ni jsem si ani nevzpomněl. Usmál jsem se, protože většinou to u žen mělo účinek na cokoliv. To a potom má těsnější trika.

„Jistě. Ale říkal jsem si, že tady je tolik možností, tak jsem improvizoval, vyber si něco a já ti dojdu pro kávu,“ doporučil jsem jí a s vypnutým hrudníkem jsem zmizel ke kávovaru. Teda, to jsem nevychytal.

„To se ti nepovedlo,“ řekl mi děda, který čekal, až se doplní espresso. Jen jsem pokrčil rameny.

       V průběhu snídaně přijel zbytek Danielovo rodiny. Jeho sestra Francesca, máma Elisa a otec Lorenzo. Rovnou se otevřely dveře na verandu, protože na slunci bylo celkem příjemně a snídaně se přesunula ven. Elisa si sundala kabát a nechala si huňatý zelený rolák. Vypadala stejně, jako před skoro třemi lety. Dlouhé tmavé vlasy se jí vlnily pod prsy a stále měla nasazený úsměv. Francesca mě také objala s chutí. Vypadala skvěle, ani památky po bývalém traumatu, kdy ji druhý bratr znásilňoval a držel násilím od rodiny. Myslím, že by jí mělo být devatenáct. Tmavé vlasy jí sahaly až do pasu, měla na sobě nějaký teplý overal, jako nosívala Renata, štíhlá, v obličeji hezká, možná už má někde přítele. Prý se vrátila do školy, maluje. Přišla Alex a zase se představovala. Všiml jsem si, že Luboš zůstal stát a zíral na Francescu. Nedivil jsem se mu.

„Nepřivítali jsme se spolu, jak se máš?“ podával mi ruku Lorenzo opodál. Byl oproti mě malý. To mě zaráží vždy, když ho vidím, což není často. Byl i menší, než jeho žena, která ho chytila za loket a on se na ni mile podíval. Uvědomil jsem si, že jsem ho nikdy neviděl v ničem jiném, než v hnědém obleku. Stejně jako měl nyní. Mrkl jsem na kapsy a přemýšlel, zda k němu pasuje zbraň. Renata vždycky tvrdila, že jí má určitě u sebe. Stiskl jsem mu ruku a odpověděl mu na pozdrav. „Děkuju, celkem dobře. Jaká byla cesta, byl jste teď v Itálii?“

„Ne, teď bývám více v Čechách. Obchody jsou teď výhodnější v Brně. Rád bych si s tebou zase zahrál poker, souhlasíš? Nepotkal jsem takového hráče, jako tebe před lety.“ Hm, to jsem mohl brát jako velkou poklonu.

„Děkuju vám. Rád si zahraju.“ Pak nastal trochu zmatek, Alex k nám přiběhla, že musíme rychle dovnitř, ale potom se otočila a já nepochopil důvod. Otočil jsem se na někoho jiného, ale nějakým způsobem byli všichni uvnitř a já zůstal venku, tak jsem zamířil tedy také ke dveřím do domu, ještě jsem kontroloval, zda mám dostatek pití.

       Než jsem vstoupil do vchodu, koutkem oka jsem zahlédl pohyb. A je tu repete. Jack. Tmavý husky pes, vyceněné zuby, naježené chlupy, obranný postoj. Musel jsem se usmát. Zavřel jsem dveře do domu, i když na mě sestra mávala, ať jdu rychle dovnitř. Položil jsem sklenici na zem a otočil se k němu čelem.

„Tak jsme tu spolu zase, na stejném místě,“ řekl jsem mu. Tušil jsem, že útočit nebude, neměl proč. Dle vyprávění má být chytrý, a tudíž by neměl útočit jen tak z rozmaru. Byl krásný. Zdál se mi větší. Přiblížil jsem se k němu a sedl si před něj na bobek. Teď by měl pěknou šanci na mě skočit a zakousnout se mi do krku. Po chvilce jsem si sedl normálně na zem a mírně napřáhl ruku před sebe. Pes už nebyl tolik naježený. Čekal jsem. Nakonec jsem se podíval jinam, abych dal najevo, že je mi jeho postoj naprosto jedno. A vyplatilo se. Zanedlouho jsem na své natažené ruce ucítil teplý dech. Nedíval jsem se.

       Nic. Tak jsem se podíval a zjistil, že si ke mně Jack sedl. Seděl vedle mě, necenil zuby ani se netvářil bojovně. Viděl jsem jeho krásné oči. Jedno modré, druhé tmavé.  Na druhou stranu pozoroval každý můj pohyb a pochopil jsem, že blíž se seznamovat nebudeme. V dálce jsem zahlédl Alana, který přicházel k nám. Jack se v tu ránu ohlédl a odběhl za ním. Vesele poskakoval a pobíhal kolem něj. Alan udělal posunek svou dlaní a pes si ihned sedl. Poté udělal jiný posunek a opět se vydali zpět ke mně.

„Ahoj, zapomněl jsem ho dnes zavřít. Ale zase byla jistota, že nepřiběhne v noci medvěd, Jack pozemek ohlídá sám. Musím říct, že on neútočí, ale je zvláštní, že tě takhle vzal. Děti miluje a chrání. Ostatní pouze akceptuje,“ vysvětloval mi Alan a přisedl si ke mně na schod.

„Hm, myslím, že naše seznámení s Jackem proběhlo skvěle. A co dělá v tom spřežení, jenom tahá a udává směr?“ zeptal jsem se a viděl, že ostatní stále za sklem pozorují vše, co venku děláme. Tamara si poklepala na čelo. Daniel mi ukázal palec nahoru. Alex oběma rukama pročesávala Patrikovo háro. Otočil jsem se zpět na Alana. Pes mě ignoroval, naprosto. Alan se rozesmál. Dnes měl vlasy v culíku, boty v kůži a vypadal víc, jako indián, když měl i koženou bundu.

„Ne, on jenom netahá spřežení. On je mozkem celého spřežení, poslouchá mé rozkazy a podle nich volí směr, musí umět přetáhnout i ostatní psy z daného směru, kdyby chtěli jinam. Nesmí si nikdy všímat rušivých podnětů, srnky, lišky, koně, nic, musí být nevšímavý. On je. Myslím, že právě proto je v běžném životě tak opatrný, víc lidí mu vadí.  Když je ve spřežení, je nevšímavý na okolí a je dokonalým leaderem – vůdcem. On i umí chápat, jak velký oblouk má zvolit do dané zatáčky. Leader se nedá pořádně vycvičit, pokud nemá vlohy. Nemůže to dělat jakýkoliv pes. Pak jsou ostatní funkce. Shiva, kterou znáš je náš temp dog. Nejrychlejší pes. Udává tempo, zrychluje a poslouchá leadera. Běží vždy vedle něj. Pak máme dva týmoví psi, kteří poslouchají Jacka a běží rychle. Potom máme dva tahouny, jsou to nejsilnější psi a musí běžet zároveň rychle, na nich obzvlášť záleží, aby se v zatáčkách nestala nehoda, musí dost zatáhnout. Mé spřežení je ze šesti psů. A stačí to v klidu, vyhrávají dost závodů.“ Zakončil svůj popis. Fascinovala mě nejvíc úloha Jacka. Měl jsem pocit, že jsme měli dost společného. Můj život by byl lepší, kdyby stačilo na ostatní pouze zavrčet.

„Je to fakt zajímavý. A ti psi jsou krásní,“ řekl jsem. Zrovna přiběhl Jack k nám, zamlaskal jsem na něj. A on se na mě otočil, ale nepřišel.

                                                                                                                                                           ****

„Takže říkáte, že celý tento proces způsobil, že ani nemáte chuť na sex, ano?“ shrnula náš rozhovor slečna Starksonová, se kterou jsem komunikoval v pokoji na skypu. Byl jsem v ručníku, vysprchovaný, ale slečna viděla jenom mou hlavu a kousek hrudníku, takže to bylo v pořádku. Uběhl týden a já tu byl celkem šťastný. Líbilo se mi pomáhat Alanovi se zvířaty, dědovi s vařením, s Tamarou jsem trávil dost času večer a už jsem si stihl zahrát poker s panem Lorenzem. Vyhrál jsem. Lorenzo si jenom odfrkl a odešel, ale Elisa na mě usměvavě kývala. Avšak můj vztah s Alex už neměl žádné pokračování. Ostatně, můj celkový osobní život nabral úplně jiný směr. A s dětmi jsem trávil taky dost času. Sára ke mně rychle přilnula, honili jsme se po louce, s Dominikem hráli na schovávanou a Petr mi pomáhal umýt motorku. Nakonec ji myl sám.

„Asi ano. Nemám moc chuť na nic takového, možná to je i tím, že poznávám Alex a vlastně mi leze na nervy. Už jsem s ní tady týden, měla jet domů, ale líbí se jí tu. Ona je nešťastná, pořád mi předhazuje po pokoji různé elektrické a vaginální hračky. Ale moc mě to nebere. Netrápí mě, že nemám koho ztrestat. Nevím ale, jestli to přetrvá. Jestli nebudu chtít ztrestat muže. Nějak líp se mi tady dýchá. Nejsem ze sebe zhnusený. Ještě před dvěma týdny jsem to dělával skoro ob den. A teď uběhl týden v klidu a já nic. Jen obstarám Alex, abych se nemusel dívat na vyčítavý obličej,“ vysvětloval jsem terapeutce, která se na mne z obrazovky mile usmívala a poté si něco dopsala.

„Celý život jste se staral o někoho jiného, kromě sebe. Když se vaše sestra zamilovala, najednou jste mohl být jen sám za sebe, ale nevěděl jste jak. Dle mě jste se příliš zalekl citů, které vznikly mezi vámi a tou dívkou Renatou. Víte, někdy se city natolik změní, že vás to samotného překvapí. Do ničeho se nenuťte, naopak poddejte se tomu, co cítíte. Ať to znamená cokoliv. Jen tak budete upřímný k sobě a nakonec i k okolí,“ poradila mi slečna. Přikyvoval jsem. Pak jsem viděl, jak se jí pohled trochu změnil a jak mi z úst varuje: „Myslím, že náš hovor není soukromý.“ Otočil jsem hlavou a viděl tam Renatu na vozíku. Chvíli jsem na ni jen překvapeně zíral, myšlenkami nad tím, jak se sem dostala a co vše slyšela. Otočil jsem se zpět na notebook, rychle se rozloučil a ukončil hovor. Potom jsem se tedy naplno soustředil na Renatu. Možná byla jenom ve svém pokoji na konci chodby, měli jsme pokoje ve stejné chodbě, ve druhém patře. Richard ji vynášel. Vypadala překvapeně, snažila se to nedat tak najevo. Měla na sobě jedny ze svých kalhot a světlý svetřík s výstřihem. Alex má také samý výstřih, ale kupodivu už mě to tak neláká, jako Renatin výstřih. Mírně jsem zavrtěl hlavou, abych si utřídil myšlenky, ono nakonec mi to asi přeci jen někde bude chybět a soustředil se na její pohybující se ústa. Upravil jsem si ještě ručník, abych si byl jist, že mi nekouká nic, co by koukat nemělo.

„…ale neviděl jsi mě, takže nebylo jak tě varovat, než jsem to slyšela. A vím, že se ti nemám plížit za zády. Vybavuji si, když jsem to udělala poprvé,“ ušklíbla se Renata. Svými slovy narážela na skutečnost, že jsem jí tvrdě opřel o zeď a pevně svíral krk, protože mě v noci chtěla překvapit a vplížila se mi do pokoje. Ale to bylo ještě před třemi lety, to jsme spolu ani nebyli. Od té doby jsem ušel kus cesty a na nikoho neútočím, když se leknu.

„Tak, no, co jsi chtěla?“ zeptal jsem se jí a pobaveně jsem pozoroval, jak se snažila neprohlížet si mé mokré tělo v ručníku. Alespoň něco se mezi námi nezměnilo. Přijela blíž, ke mně.

„No, zbývá týden do svatby. Je celkem teplo, tedy na to, že jsme v horách. Napadlo mě, že bychom si mohli všichni vyrazit někam ven, mimo svatební přípravy. Viděl jsem, jak si začala pohrávat s lemem svetru.

„A jak to myslíš, jako všichni?“ zeptal jsem se a pohled mi zůstal na její fialové tenisce na noze. Kolik má asi bot, to druhou botu do páru vyhodí?

„No, já s Ríšou, ty s Alex, Tamara s Danielem. Francesca chce zůstat s koňmi, navíc mám pocit, že jí učaroval Luboš. Doufám, že to není žádnej idiot. Užila si dost. Myslela jsem konkrétně na vodu,“ řekla a dívala se, jak zareaguju. Neušlo jí, že Richard mi nepadl do oka. Něco mi na něm nesedělo, ať si říká kdo chce, co chce. Začal jsem ho dost pozorovat. Několikrát v noci jsem ho nachytal, jak s někým telefonuje. Myslím, že to byla italština. Danielovi to ale tak divné zase nepřišlo. S Lubošem si musím promluvit, nerad bych mu rozbíjel hubu, fanynkám by se to nelíbilo a Frany si zaslouží jen to nejlepší.

„Na vodu? Jako myslíš fakt na raft? Teď na podzim?“ ptal jsem se, abych se ujistil, že to neblázní. Pokrčila rameny a nasadila takový ten pohled, když něco chtěla a musela mě přesvědčit. Pak jsme končili v posteli a ona mě…sakra, zase mi to ujíždí jinam.

„No protože se tu říká, že tady se sjíždí úplně jiný level, navíc není zas taková zima, k tomu raft je dost bezpečný a v létě tu nebudeme, takže pokud to chceme zažít, máme na to posledních pár teplých dní! A tady se voda sjíždí až do konce října,“ začala mě přesvědčovat. Díval jsem se na její nohu. Co když spadne do vody. Jak jednou nohou poplave, vždyť je to pro ní nebezpečný. No to vůbec. Začal jsem vrtět hlavou. Ona viděla, že nesouhlasím.

„Alex už ale souhlasí, nebojí se, naopak,“ vysvětlila mi. Co je mi po Alex. Tedy, samozřejmě, je, ale ta má obě nohy…Tak se zeptám jinak.

„Co na to Richard?“ nadhodil jsem. Zatvářila se nechápavě. „Co s ním? Nevadí mu to, řekl, že si alespoň odpočne od těch kytek a dortů.“ Blbec Richard, to na ni vůbec nemyslí?!

„A co teda ty?“ řekl jsem tedy. V tu chvíli jsem zahlédl, jak jsem to podělal. Lehce zbledla a tvrdě na mne pohlédla.

„Ty si myslíš, že nejsem dostatečná na to, abych seděla na člunu? Myslíš, že nemůžu mít to, co jiní?“

„Ne! To vůbec ne, takhle jsem to nemyslel, já…já jen…“ nevěděl jsem, jak jí to mám vysvětlit. Ona se zatvářila ublíženě, otočila se na vozíku a odjížděla. Vběhl jsem jí do cesty před dveře, přičemž jednou rukou ještě přidržoval ručník.

„Počkej přece. Samozřejmě, že můžeš prožít vše, co budeš chtít,“ začal jsem a poklekl k ní, vadilo mi mluvit s ní, když se musela dívat nahoru. „Ale jen jsem chtěl být opatrný…víš, ani s oběma nohama si neuměla moc dobře plavat a-“ plesk! Dostal jsem od ní facku. Viděl jsem ještě, jak jí utekla slza z oka. Vztekle otočila svůj vozík, odjela a já jí nechal. To se mi teda sakra nepovedlo. Pak jsem viděl, jak zpoza rohu pomalu vyšla máma v županu. Skvělý, ještě tohle. Přišla až ke mně. Uhnul jsem jí, aby vešla do pokoje, zavřel jsem za námi dveře.

„Takže jsi to slyšela, předpokládám. Dnes je divnej den, fakt.“ Sedl jsem si na postel a promnul svoji tvář. Měla tedy pěkný švih. Máma se posadila naproti mně, k notebooku a dívala se na mě.

„Máš ji rád, viď,“ konstatovala máma. Kývnul jsem.

„No jasně, vždyť se známe celý život,“ potvrdil jsem jí. Máma se usmála, více se zachumlala do županu a pak s výraznou artikulací řekla. „Ne. Já myslím, že ji miluješ. Záleží ti na ní víc, než na jiných – kromě Tamary samozřejmě. A i přes vaše odlišné životy těch pár let, k ní cítíš velkou lásku. Proč to nepřiznáš? Proč jsi jí neřekl, že si nemyslíš, že jí něco chybí, ale jenom o ni máš strach? Proč tu je pořád Alex, která neleze na nervy jenom tobě? Kdy už jako chlap se ke svým problémům postavíš a vyřešíš?“

 Takhle to vypadá v těch rodinách, ve kterých máma funguje po celý život dítěte? Ví prostě víc a v daný moment udeří?

„Proč mi tohle povídáš? Myslím, že jsi mimo,“ říkal jsem pomalu a nebyl jsem si vůbec jistý, jak daleko od pravdy tedy byla či nebyla. „Nevím jak s ní mluvit. Hned do všeho dává city a buď si na mě stěžuje, nebo se se mnou hádá.“

„A ty to děláš jinak?“ zeptala se mne a já začal uvažovat, že raději usednu na motorku a projedu se. Pak jsem raději stočil téma na tu vodu a i máma řekla, že to není špatný nápad. Jenom na den, sjet kousek řeky Váh, Daniele říkal, že by vybrali bezpečný úsek. Dědovi by to vadit nemělo, v restauraci, kterou mu zařídila Elisa dole ve městě, vše fungovalo, tak jak má a na svatbu se věci dokončovali. Pak už se dodělají práce, které se nedají udělat dopředu. Den volna si dovolit mohu. Restaurace byla laděná do Itálie, samozřejmě. Ale vařilo se vše možné, nejen italská jídla. To tady v Tatrách tolik nefrčelo. Bylo skvělé vařit po boku mého dědečka, ale zdál se mi nějaký bez života. Sám o sobě říkal, že už cítí, že stárne. Bolely ho klouby až tak, že občas ani nedorazil. A k Renatině radosti jsem pod pánvemi našel zvláštní malý poklop, který byl na kód. Děda mi řekl, ať se o to nestarám. Její fantazie běžela na plný plyn, když jsem jí to řekl. Tipovala, že tam je samopal. Smál jsem se jí. To bylo ještě před dvěma dny. A teď je na mě zase naštvaná.

       Jel jsem mezi horami, cítil odpor vzduchu na motorce a přemýšlel o všem. Možná k Renatě opravdu cítím víc. Možná jsem ani nikdy nepřestal cítit, jenom jsem to v sobě neměl srovnaný. S těmi muži to bylo jenom uspokojení, ale Renata to také dokázala. Možná jsem potřeboval k hlubším citům dozrát. Slečna Starksonová měla pravdu, měl bych jít za tím, co cítím. A máma nakonec asi taky. 

        Po hodinové projížďce jsem vypnul motor a postavil motorku na stojánek. Už bylo pozdní odpoledne. Přiběhl malý Petr a opět loudil alespoň pomalou jízdu tady po příjezdové cestě. Usmál jsem se na něho, když jsem sundal helmu a zamítl to. „I kdybych jel sebepomaleji, nemáš to od maminky dovolený. Ne, Péťo.“ Chlapec se otočil a zase odběhl pryč. Odcházel jsem a viděl vedle koňského výběhu sedět Renatu na jednom z koní. Přišla s koněm ke mně. Na koni sedávala často. Věnovala se i terapii s dětmi, které sem dojížděly z nemocnice. Překvapilo mě to, když mi to sestra říkala, ale na druhou stranu, proč vlastně ne. Asi si sama zkusila, co to je, nemoct nic, tak teď pomáhala jiným a ještě tady, kde je tak krásně. Byla tu již několik týdnů a prý to nevypadá, že by odjela po svatbě znovu do Brna. Richard prý přijel mnohem později.

„Proč černá a k tomu matná?“ ptala se Renata na barvu mé motorky.

„Nevím, prostě se mi to takhle líbí,“ pokrčil jsem rameny a položil černou, matnou helmu na sedadlo motorky.

„A proč jeho nesvezeš? Já ti nevyhovuju, protože mi chybí noha, ale proč on? Protože sis teď vymyslel, že to nemá dovolený. Evelyn má dost volnou výchovu a určitě příjezdová cesta ničemu nevadí,“ řekla mi Renata s úšklebkem. Vzdychl jsem a ani jsem se nesnažil nic vysvětlovat. Nevěděl jsem jak. Chtěl bych jí říct, že jsem nikdy neřekl, že mi nevyhovuje. Jenže jsem to řekl, těsně před tou nehodou, abych ji od sebe odehnal. Podíval jsem se na jejího koně.

„Mohl bych se svézt s tebou?“ zeptal jsem se jí. Povytáhla obočí až k vlasům. Pak se usmála.

„Jen když ty svezeš na motorce mě,“ řekla. Jasně, co jsem mohl čekat. Nevím, co se mi odehrálo v obličeji, ale přestala se smát a najednou se na mě dívala ustaraně. Naklonila se ze sedla blíž ke mně. „Proč nikoho nevozíš? Nemáš to jenom se mnou.“ Díval jsem se jí do očí a rozhodl jsem se dát víc najevo své city.

„Protože si nevěřím natolik, abych za sebe někoho nechal sednout. Už jednou jsem tě takhle málem zabil. Od té doby jsem to nepřekousl. Neměl bych asi jezdit vůbec, ale na to jsem fakt sobec. Ale svézt tebe…zase…vždyť podívej, co jsem ti udělal,“ kývl jsem hlavou na její chybějící nohu a věděl, že můj hlas určitě nezněl tak pevně, jako jindy. Když jsem domluvil, kupodivu mě nefackovala. Její pohled zněžněl. Pak jednou rukou pustila otěže a jemně mě pohladila po tváři. „Takže se bojíš? Ty?“ ptala se nevěřícně. To jsem jako kus kamene, nebo co…

„No ano. Jsem hluchý a v některých případech je to sakra špatně. A na tu vodu jsem nechtěl kvůli tobě, co když spadneš? Co když si toho nikdo nevšimne, nestihneš vyplavat, ta řeka je někde dost divoká a –“ položila mi prst přes rty. Usmála se a v jejích očích byl nějaký cit. Dívala se tak…že jsem v sobě pochopil, co cítím. Měl jsem chuť ji políbit. Udělám to. Nahnul jsem se k ní blíž, myslím, že pochopila, protože vyvalila oči, mírně ucukla. „Neboj. Ty si určitě všimneš, pokud vypadnu ze člunu. Já jsem klidná,“ znovu se narovnala, pobídla koně k chůzi, pak se otočila a ještě řekla: „Jdi do stáje, Alan ti dá koně, jedu pomalu napřed!“ Hm. Sakra, ona prostě utekla.

       Vešel jsem do stájí a viděl, jak Alan zrovna čistí jedné kobylce kopyto. Konkrétně Samantě. Vlasy měl rozpuštěné, ale kolem hlavy jsem zahlédl malý copánek. To mu asi plete Evelyn. Byl jsem tu týden a rád, bavila mne práce se zvířaty, s koňmi, ovcemi, obzvlášť tedy ale se psi. Jack ležel opodál, když mne zbystřil, asi vydal zvuk, protože na jeho popud si mě Alan všiml.

„Ahoj, copak, jdeš konečně zkusit jízdu na opravdovém koni? To si ale sundej ten svůj oblek,“ narážel Alan na moje motorkářské oblečení. Když jsem si oblékl kalhoty, triko a huňatou mikinu, nasedl jsem na bílou kobylu, Samanthu.

„Vezmi si ji, vím, že jsem ti říkal, že s ní máš být opatrný, ale podívej, jak se kamarádíš s Jackem. Oproti němu je Samantha beránek. A…moc jí netlač nohama, ráda potom shazuje,“ pleskl koně po zadku a já vyrazil ne zrovna s dobrým pocitem. Přátelství s Jackem? Tak bych to rozhodně nenazval. Pokud jsme sami, jen mě trpí. Občas zavrčí, když udělám krok k němu. Ale nechá si ode mne dát jídlo do misky. To prý dovoluje jenom Alanovi, Evelyn a jeho dětem. Dominik mě poučil, že když se ztratím, mám zapískat na ústa, Jack prý přiběhne a dovede mě zpět domů. Neptal jsem se, jak to ví. Představa sedmiletého Dominika ztraceného v horách byla hrozná. Ale on se snad neztratil nikam daleko. Líbilo se mi, jak tady děti vyrůstají. V přírodě, se zvířaty, s láskou…

      Projížděli jsme se mezi loukami po cestách, snažil jsem se nevypadat jako blbec, ale i tak se mi Renata pořád smála. Moc se hrbím, vytáčím špičky, moc se zakláním, navíc ten kůň je celkem vysoký a takový živý…motorku si snáz podmaním, než tohle. Měl jsem pocit, že se  Samantě nelíbím. Běžně jsem jí čistil stáj a nosil vodu a tak, to jen zafrkala.  Jeli jsme zrovna lesní cestou, všiml jsem si, že na mě Renata mávala. Stočil jsem pohled k ní.

„Takže mě svezeš na motorce, jasný, jo?“ konstatovala s mírným úsměvem. Mě ale do smíchu nebylo. Nelíbilo se mi to.

„Nevím. Nic jsem ti neslíbil.“ Viděl jsem, jak si povzdychla, když pohybovala rameny. Zkusil jsem raději měnit téma, abychom se zase nepohádali.

„S tou vodou tedy souhlasím. Jak by sis to představovala? Ještě musím pomáhat v kuchyni, před svatbou, takže bychom museli jet v nejbližších dnech. Myslíš jen na den?“ Renata div nenadskakovala radostí.

„Jasně, no paráda. Jo, jen na den asi, nebo jestli by bylo dobrý někde přespat…nevím. V noci je tu zima a medvědi. Den stačí. A pokud by se někdo z nás vymáchal, což nemusím být nutně já,“ dodala rychle, když viděla, jak se můj obličej evidentně zkrabatil, „ tak alespoň budem vědět, že večer spíme v suchu a v teple. Takže souhlasíš rovnou se zítřkem?“

„No, proč ne, ano. Řeknu to Alex.“ Chvíli nic neříkala, ale její čelo pokryté vráskami mi napovídalo, že se na něco zeptá. Na něco, do čeho se jí nechtělo. Dnes měla zelený kabátek, moc jí to slušelo, takový upnutý, vynikaly její boky. I v koňském sedle. Otevírala ústa a zase zavírala.

„No tak se ptej už,“ pobídl jsem jí. Obrátila ke mně obličej s údivem.

„Jak to víš?“

„Tak už tě znám, přece. A myslím, že si všímám mimiky v obličeji u lidí víc, než jiní, protože jen díky tomu mohu rozeznávat tón hlasu a tak. Takže tedy, co chceš vědět?“ vrátil jsem se k myšlence.

„Alex. Proč ona? Vždyť… je úplně jinde, než ty,“ řekla s kyselým úšklebkem. Usmál jsem se. Ale co odpovědět. Věděl jsem, že se s Alex budu muset už rozloučit, vztah jsem nechtěl a poslední dobou s ní už nechci ani spát. V představách mám jinou ženu. Za jakoukoliv cenu, i kdybych měl problém se uspokojit. Věřím už, že to dokážu změnit. Nejsem vadný, ani úchylný.

„Nějak se to sešlo, poznal jsem ji v jednom…klubu a tak jsme to zkusili,“ odpověděl jsem lehce vyhýbavě.

„Tim myslíš, žes jí poznal v nějakým sexem prolezlým klubu a ono se jí to povedlo s tebou, tak jsi jí nechtěl pustit,“ shrnula mi to Renata. Proč jsem se snažil být vyhýbavý, nevím.

„No, upřímně, tak nějak. Ale už to dál nejde. Ani jsme neměli žádný vztah, já to nechtěl. Zkrátka…po dlouhé době se jí povedlo něco, co se dařilo jenom tobě. A já to chtěl zpět,“ řekl jsem a pozoroval její reakci. Podívala se mi do očí, jak jen to šlo při pohybu v sedlech a pak se rychle obrátila zpět pohledem na cestu. Ale viděl jsem, jak ji to překvapilo a zároveň potěšilo. Myslím, že ještě není pozdě. Má pro mě stále slabost. Jenom jsem nevěděl, jak velikou.

„A co ty a Richard? Jsi šťastná?“ zajímal jsem se zase já. Ať vím, do čeho se budu pouštět. Zase vzdychla tak, že hýbala rameny. To už byl první znak, že to tak růžové nebude.

„Je milý a hodný. Stará se o mě, někdy až moc. Ale hlavně, byl se mnou po celou tu dobu. Víš, nebylo to zrovna jednoduché, po tom, co mi řekli, že mi nohu vezmou. Byly chvíle, kdy jsem už nechtěla být mezi lidmi. Kdy jsem nechtěla ani žít, měla jsem deprese. Nevím, jak by mi bylo, nebýt jeho a koní, ke kterým jsem se dostala už u nás. A když mi Daniel nabídl být tady na ranči, byla jsem nadšená. Dojíždím sem čas od času.“ Bylo mi špatně z toho, jak mluvila. Já to zavinil a ani jsem s ní nebyl. Fakt na nic. Vnímal jsem ten stín, který se jí zračil ve tváři a i když jsem jí naposledy slyšel mluvit jako malou holku, věděl jsem, jak její hlas zněl.

„Můžu se tě zeptat? Proč nemáš náhradní nohu, protézu? Nebyla bys šťastnější?“ zajímalo mne. Kývla, jako že chápe moji otázku. „Já ji mám. Ale není mi příjemná, nerada to nosím a Richard mě přesvědčuje, že to nepotřebuju. Někdy mě to s tím bolí. Snažila jsem se. Vozík mi prý stačí a všude mě donese on. A já to uznala. Jen mi chybí boty, šaty, a tak.“ Takže Richard ji přesvědčuje, že nepotřebuje náhradní nohu, aby potřebovala jeho. Využívá jejího handicapu. A ona k němu potom cítí vděčnost. Zmetek.

„Promiň. Moc se ti omlouvám, že jsem tam nebyl. Měl jsem tam být,“ řekl jsem jen. Dívala se na mě s lítostí. Pak zavrtěla hlavou a zase se usmála.

„Ne. Neomlouvej se, byli jsme v tom oba. Já se s tebou taky hádala. V nemocnici jsem cítila, že bys chtěl ještě zůstat. Ale to už já nechtěla. Nemůžeš se obviňovat. Prosím, nedělej to,“ řekla a zatáhla za uzdu. Její kůň se zastavil. Taky jsem to zkusil a ono se mi to povedlo. Takže jsme jen stáli a dívali se na sebe.

„Takže, s Richardem jsi proto, že s tebou byl po celou dobu?“ zeptal jsem se, abych přerušil to mírné napětí. I když jsem měl pocit, že to nebylo nepříjemné napětí, spíš naopak. Znovu pobídla svého koně, tak jsem také tak trochu poskočil a zatlačil nohama do boku Samanthy. Ohlédla se na mne dozadu a ani se nehnula. Zatlačil jsem tedy špičkami více. Postavila se na zadní a já nebyl připraven, vyrazila vpřed. Avšak beze mne, já spadl na zem. Válel jsem se na zádech a snažil se popadnout vyražený dech. Posadil jsem se, otřel si bahno z obličeje a viděl smějící se Renatu, jak vede Samanthu zpět ke mně. Mě moc do smíchu tedy nebylo.

„Asi bys měl zůstat u svých koní, které parkuješ na ranči,“ doporučila mi mile a navedla koně ke mně. S kyselým úšklebkem jsem se zvedl a znovu nasedl. Tentokrát jsem se pevně držel, co kdyby se situace opakovala. Na moji otázku vlastně už neodpověděla a já to pro tentokrát nechal být.

                                                                                                                                                              ****