Karmínová. Temně rudá. Červená.

Mnohými nenáviděná barva s tolika různými odstíny. Robert červenou barvu nenáviděl odmalička. Jen netušil, že ten den ji bude proklínat. Jak snadno si člověk dokáže znechutit jednoduchou, základní věc. Ostatní ji vidí jen jako barvu, Robert jako děsivou noční můru, které nemůže utéct. Životodárná tekutina se vsákala do trávy. Nebyla jen Stephenova. Nyní to byla i Miltonova. Stáhl se mu žaludek.

Nebyl jediný, kdo zažíval jistý niterný otřes. Zack Newgate nemohl uvěřit vlastním očím. Proč jeho bratr leží na zemi se střelnými ranami v těle? Nebo se ten blbeček jen tváří, že je mrtvý, aby mohl potom vtipkovat, že se jeho starší bratr tvářil jak hlupák?

*

Místní doktor nemusel ani přijíždět. I ignorant by věděl, že dva muži na zemi jsou mrtví. Zack se opíral o zábradlí domu, chlastal a zvracel. Možná se snažil skrýt slzy, možná se snažil utopit žal v alkoholu, možná skrz zvratky nadával na Miltona, že mu neměl dovolit střílet, že ho měl držet pod zámkem. V žádném případě si nevyčítal, že by toto neštěstí mohlo být jeho chybou. Robert Tucker seděl na schodech a prázdným pohledem hleděl na bílá prostěradla, která zakrývala dvě těla.

Měl na rukou jejich krev. Kdyby zasáhl… Kdyby se ujistil, že Milton odešel… Kdyby se rozhodl jinak…

Tíživé myšlenky na něj dolehly. Upadal do deprese a nechtěného smutku. Ani jednoho z nich neznal. Nikdy nesoucítil s vrahy nebo obětmi. Byli jen součástí jeho práce…

Práce, kterou začal nenávidět.

Naštěstí Zack Newgate nebyl necitelná svině.

Rodinným příslušníkům a přátelům zprávu o úmrtí Stephena Newgatea oznamoval s notnou známkou citu a bolesti. Padlo na něj i oznámení o Miltonově smrti. Nemohl se k němu zachovat jako k nějakému hadru. I vrah jeho bratra si zasloužil řádný pohřeb, řádné rozloučení s ostatními. Proto si zasluhoval i informovat své nejbližší. Kteří to ovšem byli? Nikdo v maloměstě netušil.

Proto, když vstoupil toho odpoledne k Sally do hospody, majitelka hospody byla připravená mu říct pár peprných poznámek do tváře. Sotva však pravil, co měl, o zem se roztříštila sklenice. Vždycky usměvavá a vyrovnaná žena se nyní hroutila se slzami a křikem k zemi. Musela. Protože jako jediná oplakávala vraha, jako jediná cítila bolest nad jeho ztrátou.

Vývěsní tabule o dvou úmrtí si místní lidé všimli jenom koutkem oka.

Pokojný chod maloměstečka se nijak nenarušil.

Na honosný pohřeb Stephena dorazilo plno cizích lidí a oplakávali jeho peníze, nikoliv jeho, jeho pověst, nikoliv jeho svědomí.

Na pohřeb Miltona dorazili dvě osoby a hrobník, který si jen odplivl, než nebožtíka v prosté rakvi spustil pod zem.

A další den jakoby se nic nestalo. Jen maloměsto přišlo o dva obyvatele, o které stejně nestálo. Lidé netruchlili. Vedli dál své bezstarostné životy. A na policejní stanici musel náčelník uznat svou chybu z mládí a opravit spis, který předtím podepsal on i jiní. Robert na to dohlédl.

Když měl nyní pravdivý spis, doplněný o výpověď Stephena a Miltona, kterou náčelníkovi slovo od slova zopakoval, už ho tady nic nedrželo.

„Opravdu odjíždíte?“ zeptal se Zack jakoby omylem, když se vydal toho večera k opuštěným domům na kopci.

„Nic mě tady nedrží,“ ujistil ho Robert chladně.

„Mrzí mě to.“

„Mně se neomlouvejte.“

„I vy byste jistě udělal cokoliv pro bratra.“

Robert k němu nenávistně pohlédl. „Kdyby měl na rukou krev, pak ne. A už vůbec bych neobvinil nevinného člověka, když bych znal pravdu,“ ujistil ho trpkým hlasem. Zack po jeho slovech mlčel. Nastavil mu ruku, kterou Robert ovšem nestiskl.

„Mějte se,“ zkusil Zack opatrně.

Odpovědi se mu nedostalo. Po chvíli sledoval auto řítící se ještě jednou naposledy k maloměstečku, které měl střežit.

Sally se s Robertem rozloučila dlouhým objetím a tichým přáním, aby jí sem a tam napsal nebo navštívil. Vyhýbali se mluvit o osobě, která je oba spojovala.

„Hodně štěstí,“ usmála se a snažila se zůstat silná. Mrkala, aby zahnala nechtěné slzy. Pohladila ho po tváři a předala mu nějakou láhev. „Až dojedeš zpátky, připij si na něj. I na mě, pokud budeš chtít,“ mrkla na něj.

„Slibuji,“ ujistil ji Robert a smutně se usmál.

Než opustil maloměstečko uvězněné v čase, ještě jednou si zajel na Miltonovu střelnici a k domu Chrise Browna. Smutný nádech, který obě místa nesla, se mu vpaloval do kůže. Po způsobu Miltona si zapálil cigaretu, jednou potáhl a nechal ji dohořet. Se vzpomínkou na muže, který žil jen pro pomstu, strávil v tichosti pár minut. Aby jeho a Chrisově duši dopřál pokoje. Típl cigaretu.

S posledním pohledem na honosné sídlo nasedl do svého auta a rozjel se pryč. Pryč z maloměsta. Daleko od lidí, kteří se mu dostali příliš pod kůži. Jel si tady odpočinout, nyní prchá zpátky do města, aby utekl kruté realitě.

Do města, kde anonymita všech je mocnou zbraní.

*

Když dorazil domů, byt jeho milence se mu zdál tolik cizí.

Svou kabelu nechal u vchodových dveří. Usadil se na sedačku a opřel si hlavu o ruce. Byl zpátky doma, a přesto to tak necítil. Po chvíli skryl tvář do dlaní. Prokazovat city v dnešní době je potupa a hřích. Za zavřenými dveřmi to ovšem tak hrozný pocit nebyl. Slzy nad ztrátou někoho, koho sotva znal, Robert nechápal. Vždyť si život až tak moc neovlivnili… a přesto cítil, že ztratil dobrého přítele. Někoho, na koho jen tak nezapomene.

Kousal se do rtu a oči měl zavřené. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Snažil se nemyslet.

Nic nepomáhalo.

Vše, co posledních pár dnů držel v sobě, nyní vykřičel do polštáře.

Vztek na sebe. Vztek na Miltona. Vztek na celé to zpropadené maloměsto.

Smutek ze ztráty. Smutek z citů, které si z něj Milton ukradl.

Nenávist k Zacku Newgateovi, který se před lety rozhodl sobecky. Nenávist k Stephenovi Newgateovi za to, že si žil život bez starostí pod jiným jménem, zatímco žil z nápadů Chrise Browna.

A obava z pravdy. Co když měl Stephen i jiný důvod, proč Chrise zabil?

To už se nikdy nedozví.

Krev teče a zasychá příliš rychle.

Na jména se ještě rychleji zapomene.

*

Když muž s ostrým pohledem a vráskami kolem očí vstoupil do svého bytu, zarazila ho kabela, o kterou málem zakopl. Pohlédl směrem k botníku, kde byl rozházený jeden pár bot. Sehnul se, aby je urovnal, a až posléze se vyzul.

„Robe?“ zavolal hlubokým hlasem a rozhlédl se.

Vešel o trochu dál do svého bytu a hledal svého milence.

Našel ho, jak sedí na sedačce, tvář má skrytou za prsty a vypadá… zdevastovaně.

„Robe, co se stalo?“ zeptal se ho přímo a sedl si vedle něj. Robert jen zakroutil hlavou do stran a zhluboka se nadechl a vydechl.

Muž svraštil obočí.

Prohrábl mu vlasy a zatlačil na jeho rameno, aby ho o sebe opřel.

„Až se uklidníš, řekneš mi to?“ zeptal se jen. Znal rizika jejich práce. I on nejednou zažil podobný kolaps, kdy odmítal přijmout realitu.

Odpovědí mu bylo další zakroucení hlavy.

„Dobře,“ zašeptal mu do vlasů a políbil ho na temeno hlavy. „Jsem tu pro tebe, až mě budeš potřebovat,“ dodal.

Zůstal po jeho boku a držel ho u sebe.

Až bude připravený, promluví si s ním. Klidně i o hloupostech.

Co by to byl za přítele a nadřízeného, kdyby si nevyslechl pochmurné myšlenky toho, s kým sdílí byt už nejeden rok.

A pokud si je bude chtít nechat pro sebe, nebude sahat do hnisající rány.

Pro tuto noc mu bohatě stačilo, že byl doma.

Živý a zdravý.

Zítřek je totiž darem i prokletím pro ty, co přežijí.