„To je přece absurdní! To jim nemůže věčně vycházet!“ rozčiloval se Robert vztekle, když Miltona odvezl domů i přes jeho protesty.

„Není třeba se starat. Tak je tomu vždycky,“ ujistil ho Milton.

„Tobě nevadí, že jsi jejich boxovací pytel?“

„Raději já, než Sally.“

„Ale Sally by bylo u prdele, kdyby tě zabili!“

Milton k němu znuděně pohlédl. „Mám vlastní důvod, proč jim to trpím.“

„Vyser se na důvod! Prostě přijmi realitu a vypadni odsud.“

Milton si povzdychl a zaklonil hlavu. „Pořád to nechápeš.“

„Ne, nechápu.“

„Pak není o čem mluvit.“

Robert rozčíleně rozhodil rukami. Copak nevidí, že se mu snaží pomoct?

Nemusí se starat. Může ho přehlížet, jako každý jiný tady. Jenže to by se nemohl už nikomu podívat do očí.

Když se vrátil zpátky na stanici, kde byli výjimečně všichni přítomni, sledoval složku s případem Chrise Browna. Případ, od kterého všichni odložili ruce tak rychle, jak jen to šlo. Nikoho nezajímala jiná verze, než která je ve spisu. Všichni přijali Miltonovu vinu a nepřipadalo jim to nijak divné. Obzvlášť, když se Milton choval dle jejich představ. Možná by se měl vážně přestat starat. Přijmout prohru. Vrátit se. Přestat slídit kolem a koncem týdne vypadnout. Vyřešil by tím spoustu problémů. Pohlédl na telefon na stanici. Stačí jeden telefonát. Jedna omluva a jedno vysvětlení. A může se vrátit. Může zapomenout na starosti, které ho zde držely. Ale cožpak by mohl zapomenout na Miltona? A ten pohled, když mu dal naději, kterou nenaplnil. Zatím. Najde způsob, jak očistit jeho jméno. Musí. Ale jak, když žádné důkazy nebo stopy nejsou. Po pěti letech, kdy všichni přijali nastrojenou pravdu. A té skutečné se báli.

Když zdejší náčelník něco řekne, všichni to přijmou a dál se neptají. Může si dovolit jít proti němu a mít naději na výhru? Má si znepřátelit celý tenhle zapadákov jenom kvůli jednomu muži, který jeho snahu ani neocení?

S povzdechem vstal a přešel k telefonu.

Dřív nebo později by svou prohru stejně přijal a vrátil se.

*

Milton se usadil na schody a zapálil si cigaretu. Po chvíli si k němu sedl Benedict Parllow, který ho přijel po odpoledni zkontrolovat. Tak svou neohlášenou návštěvu sice odůvodnil, ale potom si to rozmyslel. Peníze, které od něj Milton předtím nepřijal, mu strčil do klína a zahleděl se na hory. Potom zpod saka vytáhl něco, co Miltona zajímalo nejvíce. Ihned složku popadl a pročetl si, co bylo v ní.

„Kdyby se náhodou někdo ptal, ode mě nic nemáš,“ pronesl, když si sám zapálil.

„Na to se spolehni,“ ujistil ho Milton se soustředěným pohledem na složku.

„Je to pravda. Přijel před pár dny, myslím.“

„Tím lépe…“

„Miltone, můžeš mi slíbit, že neuděláš nějakou blbost?“

„To ti slíbit nemohu.“

Benedict pohlédl na pušku, která hověla na židli venku. „Stojí ti to za to dokázat všem, že jsi vrah?“

„Neměl zabíjet Chrise.“

Benedict si potáhl z cigarety a dlouze vydechl. „Dáš jim pouze záminku k větší nenávisti.“

„Nezájem.“

Benedict ho poplácal po rameni. „Rozhodni se, jak uznáš za vhodné. Ale nezahazuj svůj život. Můžeš ještě mnoho dokázat a splnit si sny.“

„Můj sen je zabít toho parchanta.“

Benedict kapituloval.

Celou dobu mu donášel informace, které potřeboval, po kouskách. Snažil se ho držet od pomsty, co nejdéle to šlo. Domlouval mu, že tím Chrisovu smrt neodčiní. Ale tajit před ním, že jeho terč pomsty je ve městě, nemohl. Přišel by na to dřív nebo později. Aniž by tomu Benedict mohl zabránit, odsoudil tak Stephena k trestu, který mu náležel. Bez dalšího slova vstal a přešel ke svému autu. Milton neřekne, kdo všechno mu donášel informace za jisté služby. A oni zase neřeknou, že to byli oni, kdo si s ním užíval a dával mu výměnou za sex informace. Milton pohledem vyprovodil policejní auto a vrátil se zpátky do domu.

Aby zabil bestii, musí se stát horší bestií.

S prázdným pohledem přešel k malé skříni v posledním pokoji.

Chladné ocelové oči se zastavily na Stephenově fotce jemu přímo před nosem, když skříň otevřel. Kolem něj bylo spousta mapek, jiných malých fotek, výstřihů z novin a poznámek.

Celé ty měsíce, kdy byl na svobodě, hledal veškeré informace o muži, který najednou nabyl majetek za plány, které uveřejnil nebo prodal. Muži, který zabil vlastního pána, aby získal jeho místo na trhu a peníze. Muži, kvůli kterému skončil ve vězení za vraždu, kterou nespáchal. Ale to už bylo minulostí. Nyní se Milton spokojeně usmíval a oči mu zářily radostí.

Konečně to byl souboj jeden na jednoho.

Už nemohl déle čekat. Věděl, kde ho hledat.

Lov byl zahájen.

*

Stephen si pískal, když projížděl městem a rozhlížel se kolem. Moc se nezměnilo. Skoro vše bylo na svém místě. Dokonce i dva opuštěné domy nahoře pod horami. Bratr ho informoval, že chlápek, který momentálně bydlel v druhém domě vedle, je s ním v práci. A Milton většinu času tráví v horách nebo u sebe doma. Když zkusil hory a prohledal místo, které mu Zack popsal, našel jen stopy po střelbě. Ale Miltona nikde. Takže usoudil, že musí pořád hnít doma. Na sedadle spoluřidiče ležela jeho důvěrná milenka s krátkým jménem, HK45. Vtipný dárek od bratra, který mu ji věnoval, protože dostal lepší zbraň. Zvykl si na ni téměř okamžitě. Nemohl si zvolit lepší zbraň, kterou připraví Miltona o život.

Deset nábojů, deset skvělých ran do jeho těla. Víc nebude třeba. Stačí jeden zásobník. Pak bude mít pravou jistotu, že skutečně bude ticho.

Šíleně se ušklíbl při té představě. Vzrušovala ho myšlenka, že tentokrát nepoužije své vlastní ruce nebo nůž, ale dárek od bratra.

Byl tak zaměřen na svou zbraň, že nepostřehl auto před sebou, které kolem něj projelo. Osud tomu chtěl, aby se ti dva minuli. Zatímco Milton dorazil k honosnému domu, kde předtím sídlil jeho pán a pak ho koupil právě jeho terč pomsty, Stephen dojel k jeho domu a zaklepal zdvořile na dveře. Když se nedočkal odpovědi, vykopl dveře a sladkým hlasem Miltona volal. Naštvaně kopl do židle, když ho nikde nenašel. A to se tolik těšil! Jeho HK45 ho tížila v pouzdře na pase. Prsty ho svrběly. Tolik se těšil a jenom pro nic za nic? Kdepak!

Spěšně vyběhl z domu. Když není doma, je v horách! Třeba se minuli!

Jeho zběsilé jízdy si všiml i právě domů přijíždějící Robert, který toho muže nepoznával. Ale drahé auto a nějaký popis zbohatlíka si jen matně pamatoval. Byl to snad tenhle šílenec?

Nedalo mu to a vydal se za ním.

Pronásledoval ho městem a potom lesem až k horám.

Ani trochu se mu nelíbilo, kam měl tak naspěch.

A zatímco Stephen a Robert mířili ke střelnici v horách, Milton kráčel k domu, kde se každou noc pořádala nějaká soukromá oslava. V místě, které náleželo mrtvému muži. V místě, kde předtím sloužil. Čím blíž tomu domu byl, tím těžší jeho kroky byly. Dveře byly otevřené. Tichým krokem vstoupil dovnitř a sledoval spící lidi. Dům smrděl po kouři a chlastu. Bylo mu špatně jen z toho vzduchu kolem. Vše, o co tehdy pečlivě pečoval, mu nyní hnilo před očima. Napočítal celkem šest lidí, ale majitele domu nikde neviděl.

Vyšel nahoru po schodech, aby zkontroloval i horní patro. Vešel do ložnice, která byla rozházená, jakoby se jí prohnalo tornádo. Nechtěné vzpomínky na jeho předešlý život se draly na povrch. Vzpomínka na Chrise, kterak si ho sem skoro každou noc zval, jen posílila jeho nenávist k Stephenovi. Sebral mu všechno. Udělal z něj vraha. Zatímco on se topil v penězích, on přežíval jako laciná děvka. Chuť zastřelit lidi dole ho pohlcovala. Ale v čas se uklidnil a stisk na zbrani povolil. Ti lidi za nic nemohou. To, že se přátelí s vrahem, je jejich rozhodnutí. Přešel k oknu a přikrčil se.

Stephen není daleko. Jistě se brzy zase vrátí.

A on si na něj počká.

*

Robert z bezpečné vzdálenosti sledoval muže, kterak chodil po poloprázdném prostoru, který si Milton upravil k vlastním potřebám. Střelnice schovaná v úpatí hor. Místní lidi o tomto místu věděli a vyhýbali se mu z dobrého důvodu. Ten muž se ovšem pozorně rozhlížel, jakoby někoho hledal.

‚Milton,‘ pomyslel si Robert po chvíli, když viděl, jak muž nedočkavě osahává zbraň na svém opasku. Dost nešikovně. Nestřílel často, možná vůbec. Měl stisk v rukách určený pro něco jiného. Také se tak pohyboval. Zvyklý útočit zblízka.

„Miltone!“ zařval muž kolem dokola několikrát. „Vylez, zmetku!“

Když se odpovědi nedočkal, někomu volal, ale nedovolal se, proto se rozčílil a hodil s mobilem o zem. Po chvíli pohledem zabloudil k Robertovi, který se rychle stáhl za strom. Doufal, že si ho nevšiml. Štěstí mu přálo, protože po chvíli viděl, kterak se ten muž rozbíhá ke svému autu a hlasitě, šíleně se směje. Čekal, dokud nebude mimo jeho zorné pole, a sám se vydal ke svému autu. Zadržel dech, když kulka těsně škobrtla o místo před jeho nohou a skrčil se. Schoval se za auto a čekal.

Stephen znuděně hleděl na místo, kde si myslel, že před chvilkou někdo byl. Asi veverka. Pokrčil rameny a rozjel se znovu kupředu.

Robert si oddychl. I z takové vzdálenosti ho mohl málem střelit. Muž nabýval na nebezpečnosti každou chvílí. Rozhodl se, že jeho jízdu bude sledovat z dálky. Na město měl ostatně dost dobrý výhled. Zarazilo ho ovšem, když muž mířil k honosnému sídlu na druhé straně města, na kopci, dál od lidí. Sídlo Chrise Browna. Byl to snad nějaký jeho potomek? Ne, o dětech ani manželce se v jeho spise nepsalo.

Nepříjemná myšlenka, že by se mohlo jednat o jednoho ze sluhů, kteří prchli krátce po smrti svého pána, ho napadla až potom. Přijel vydrancovat něco, co nový majitel nakoupil? Pro jistotu se vydal za ním, aby zjistil víc.

O posily si neřekl. Stejně by nikdo nepřišel. Cokoliv smrdělo jménem Chrise Browna, nikoho tady nezajímalo.

*

Stephen se zarazil, když viděl nějaké staré auto před svým domem. Zastavil vedle něj a zkontroloval ho. Kdyby náhodou nesklonil hlavu, aby se podíval dovnitř a zjistil něco víc o majiteli, asi by ho kulka strefila rovnou do hlavy. Ihned se rozhlédl kolem sebe. Po chvíli pohledem zaputoval k domu, odkud střela s největší pravděpodobností přišla. Milton tiše zaklel a schoval se. Kdyby se neskrčil, strefil by se a měl by to za sebou! Stephen se ušklíbl a vytáhl svou HK45. Díval se ke svému domu na horní patra a určoval, z kterého okna se mohlo střílet. Po chvíli už šel na jistotu a spěšným krokem se dostal do domu.

„Miltone!“ volal sladkým hlasem. Lidi, kteří doposud spali, probudil předtím výstřel a majitelův hlas. Poslal je s nadávkami pryč a rozhlížel se. Střela přišla ze shora. Zazubil se a pomalým krokem, aby pod ním schody příliš nevrzaly, se vydal nahoru. „Miltone, kamaráde, vím, že tu jsi!“

Milton mlčel a vyčkával. Stál ve dveřích ložnice, se zbraní připravenou. Mířil na schodiště a čekal, až uvidí hlavu chlapa, kterého nesnášel. Chvilka překvapení bude jeho chvilkou poslední. Stejně tak Stephen držel svou milenku oběma rukama, připravený okamžitě mířit a brát život. Spočítal, kolik schodů mu zbývá. Jak znal Miltona, skvělého lovce, musel si dávat pozor na všechno. Zastavil se a na špičkách se podíval aspoň na podlahu vrchního patra. Všiml si stínu postavy. Pro sebe se zachechtal.

„Miltone!“ zvolal vesele. „Dlouho jsme se neviděli a ty si hraješ na schovávanou?“

Opět se mu nedostalo odpovědi.

„Pořád málomluvný, co? Ale s Chrisem jsi kecal v jednom kuse.“

Stephen se jen zamračil, když se mu nepovedlo ho rozhodit, aby udělal krok nebo nějaký zvuk, kterým by se prozradil. Milton jeho špinavou hru poznal ihned. Proto se snažil neslyšet, nevidět, nedýchat. Když Stephen neviděl žádnou reakci, pohnul se o schod výš, aby měl trochu lepší výhled.

„Jak bylo v base?“ zeptal se pobaveně. „Zkusil si už všechny místní chlapy?“

Milton přivřel oči. V duchu si opakoval, aby se nenechal rozhodit. Nesmí. Celou dobu na tuto chvíli vyčkával. Až udělá další krok, bude už na jeho dostřel. Jenže Stephen zůstal na místě. Nebyl na dostřel, ale sám také nemohl střílet. Ví, kde je Milton, ale on netuší, že až vyjde nahoru, bude skrčený. Tudíž ho tím překvapí. A sám bude moci střílet ihned! Aby přežil, musí člověk hrát špinavé hry. A na rozdíl od Miltona byl vrah a má už jisté zkušenosti.

‚Přece si nemohu dovolit zdechnout tady,‘ pomyslel si při myšlence na své plány do budoucna. Tady se jel jenom uvolnit a pozdravit staré známé a vyřešit poslední trn v patě z minulosti. Až ho vytáhne, bude moci žít v klidu. Nikdo nebude oplakávat vraha. A Zack jistě zajistí, aby si všichni mysleli, že to byla sebevražda nebo tak něco.

*

Co se odehrávalo v domě, Robert netušil. Když před domem viděl zvědavé čumily, hned jim řekl, aby se vzdálili, než se sám vydal dovnitř.

Oba bývalí sluhové zareagovali téměř ve stejnou chvíli. Ale ani jeden se netrefil, protože jejich kořist se v čas pohnula stranou a skryla se za nejbližším možným předmětem. Milton po chvíli zaklel, když viděl, že se Stephen vydal na zbabělý útěk. Byl v nevýhodě, zvolil raději ústup. Když ho dostane ven, bude mít více prostoru a lepší rozhled. A jak očekával, Milton se poslušně vydal za ním.

„Miltone!“ zvolal Robert, když viděl ty dva utíkat k zadním dveřím. Rychle se ovšem přikrčil, protože skrz chodbu proletělo několik kulek jedním směrem. Ani jedna Miltona nezasáhla, protože se včas zastavil. Raději mu dá náskok a přitom bude počítat, kolik kulek mu ještě zbývá. Už použil šest.

Ignoroval Robertův hlas. Sotva měl jistotu, že se Stephen snaží utéct a nevnímá dění za ním, vylezl zpoza skříně a střelil. Trefil Stephena do nohy. Ten ovšem rychlou kulhavou chůzí spěchal ke dveřím a pak ven. Milton opět zaměřil a střílel znovu. Tentokrát další kulka prošla Stephenovou rukou.

Mužův křik se rozlehl do lesa, zatímco spadl ze schodů do prachu v agónii a křeči. Nadávky následovaly až posléze. Popadl pistoli, kterou předtím upustil kvůli pádu, do druhé ruky a střílel naslepo. Sedmá a osmá kulka opět svůj cíl nezasáhly.

„Kurva!“ zařval bolestí.

Milton chvíli čekal, než se pomalým krokem vydal k zadním dveřím. Strach mít nemusel. Nezabil ho. Způsobí mu nejdřív bolest, než ho zabije. Stejně jako to on předtím udělal jejich pánovi…

„Miltone!“ zavolal Robert ve snaze ho zastavit.

Ozval se další výstřel. Milton se rychle pohnul na stranu a kulka proletěla domem a zasáhla obraz, kde se Stephen hrdě usmíval jako nový majitel domu.

Poslední kulka zbývala…

Milton se zastavil na schodech a sledoval, kterak se Stephen před ním plazí a snaží se dostat na nohy.

„Pořád jsi Chrisova děvka, co?“ zařval Stephen rozhořčeně. „Furt věrnej čokl. Víš, jak hekal, když jsem ho škrtil? Tomu hovadu se to líbilo!“

Milton mlčel, zatímco v něm narůstal hněv. Stiskl zbraň o něco silněji.

„Kdybys měl rozum, zdrhl bys, sotva bys ho tam neviděl. Ale ne! Debil Milton musel být zvědavý!“ pokračoval Stephen.

Milton opět nereagoval.

„Poslušný psisko vždycky sebere i tu nejodpornější kost, co?“ rozčiloval se Stephen.

Zlost z Miltona opadla. Zbyl jen chlad v jeho očích. Zahleděl se na Stephena, který si snažil trpkými slovy ulevit od vlastní bolesti.

„Tohle je za Chrise,“ oznámil mu Milton a zamířil. „Tentokrát neminu,“ ujistil jeho i sebe.

„Počkej!“ zvolal Stephen.

Ústa otevřel v ještě další křik, ale to mu skrz levé prso prošla první kulka. Další mu proletěla krkem. Třetí prostřelila jeho bok. S otevřenými ústy a zmateným výrazem nakonec padl na záda. Stephen Newgate byl mrtev.

Milton sklopil svou zbraň a přešel k mrtvému muži.

Poklekl k němu.

Robert scéně mlčky přihlížel. Měl ruku na pistoli, kterou pevně držel mezi prsty a přitom sám sobě zakázal, aby ji vytáhl v čas. Mohl Miltona zastavit. Mohl ho střelit do nohy a zastavit ho. Nemusel z něj být vrah.

Milton prázdným pohledem sledoval Stephena.

Najednou se pousmál.

Bylo to poprvé, kdy Robert jeho upřímný úsměv viděl.

A naposled.

„Nyní mě můžeš odsoudit za vraždu,“ pravil Milton smutným hlasem, když pohlédl na Roberta.

Ten ovšem nebyl schopný jediného slova.

Měl ho zadržet. Nebo nyní na něj mířit zbraní. Spoutat ho želízky.

A přesto to neudělal. Ani to udělat nemohl.

Ten muž pouze toužil po pomstě, po odplatě.

Nemohl ho odsoudit, přestože zákon tvrdil něco jiného.

Sledoval, kterak odložil svou pušku a položil ji vedle Stephena. Zanedlouho slyšeli sirény. Miltonův úsměv se jenom zvětšil.

„Miltone,“ oslovil ho Robert, když se dostal z prvotního šoku. Chytil ho za ruku. „Musíme odsud zmizet,“ připomněl mu.

Napomáhá zločinci, vrahovi.

Ale zároveň se snaží zachránit muže, který žil jen pro pomstu.

Milton se ovšem pořád usmíval a nepřítomným pohledem sledoval mrtvého Stephena na zemi. Pět let čekal na tento okamžik. Musel si ho vychutnat.

„Miltone!“ zatřásl s ním Robert.

Pohled, který mu Milton věnoval, Roberta zamrazil. Vřelý úsměv tolik kontrastoval s chladnýma očima.

Na chvíli zaváhal.

Poté ho váhavě pustil.

Slyšel rozčílený Zackův hlas. Nejspíš jim došlo, co by se mohlo stát. Nebo jim někdo ze Stephenových hostů volal.

„Zdržím je. Ty mezitím zmiz,“ řekl Robert vážným hlasem.

„Uvidíme se později,“ ujistil ho Milton.

Robert se rozpačitě usmál a přikývl.

Snad si přál nevidět tu prázdnotu v jeho očích. Slova plná lži, která bolela. A přesto si Robert myslel, že tentokrát nežertuje, že se skutečně uvidí později.

Milton sledoval, jak Robert spěchá k zadním dveřím, aby Zacka zdržel. Už ho viděl v půli cesty k nim.

Ulehčí mu to.

Zohnul se pro Stephenovu HK45.

‚Brzy se uvidíme, Chrisi,‘ pomyslel si Milton s úsměvem, než si hlaveň pistole si vložil do úst a prst přiložil ke spoušti.

Robert už se nadechoval, že na Zacka promluví. Učiní cokoliv, aby Miltonovi získal pár vteřin času navíc. Aby mohl utéct. Věřil mu. Přece řekl, že se uvidí později. Chtěl tomu věřit. A trpkou myšlenku, že to řekl jen tak, nechtěl vnímat. Jeho hlas přehlušil výstřel ze zbraně a on se v půli kroku zastavil.

Zack se také zděšeně zastavil, když byl těsně u něj.

Robert se rychle otočil.

„Miltone!“ zvolal skoro až zoufale.

Na zem dopadlo další mužské tělo.

Půda se po chvíli zalila další krví.