Tam, kde se technologie zářivého města rapidně vyvíjela, zdejší venkov zůstával ve svém pomalém, poklidném tempu. Kdybyste se v tomto prostředí vyskytli před deseti, dvaceti lety, nic moc by se ani nezměnilo. Kde v městě byste nacházeli plno telefonních budek nebo aspoň každého občana s vlastním mobilním telefonem, zde byla všeho všudy jedna telefonní budka, jeden telefon na policejní stanici a jeden zámožný muž vlastnil hodně starý prototyp mobilního telefonu jako jakousi relikvii. Toto maloměstečko jako by bylo zapomenuto v čase. Odříznuto od většiny moderních vymožeností, přesto stále vzkvétající vlastním způsobem.

Mnoho se tu za celý rok neudálo. Historie tohoto místa sotva čítala několik desítek let. Přesto zde byla jedna událost, která jednou povznesla dění celého maloměstečka.

Vražda lorda Chrise Browna otřásla všemi, když se o ní následující den dozvěděli. Ba co víc - udělal to jeho tolik oddaný sluha, Milton! Šeptem se šířily pomluvy o jeho nevděčnosti dokonce i nyní, byť se to odehrálo před pěti lety.

Robert Tucker, zralý čtyřicátník, který zde přijel za vidinou poklidnější budoucnosti, daleko od trablí v policejním sboru, nemohl věřit vlastním očím. Skutečně se zde zastavil čas. Paničky chodily v šatech a sukních, páni si potrpěli na smokingy nebo pracovní oděv. Hned se dalo odlišit, kdo ke komu patří, a jak se k tomu druhému chová. Okamžitě Robertovi došlo, jak moc jeho auto vyčnívá mezi ošuntělými modely, které pocházely snad ještě z minulého století. Ještě aby kolem něj projel kočár tažený koňmi! Nebo šílený sedlák rovnou v sedle! Kéž by ten sedlák aspoň byl na jeho sedle.

Právě jeho poklidná budoucnost byla výmluva, jak prchnout před svým milencem a svým nadřízeným. Když se dozvěděl o tomhle zapadákově, hned po tom hrábl a bylo mu jedno, že se zde většinou nic neděje, plat je mizernější, než kdekoliv jinde. Ale důležité přece bylo, že byl mimo dosah svého neukojitelného, žárlivého milence. Vždyť mu nejednou ustřelil hlavu, že se podíval po jiným! A i když se s ním ještě tentýž večer pomiloval několikrát, stejně to zvíře nemělo dost. Takový životní styl ve dvaceti, ve třiceti - s radostí. Ale po čtyřicítce je to, pěkně prosím, nadlidský výkon!

Takže když se najednou váš nadřízený začne příliš vyptávat a ptáka sotva udrží v kalhotách, je to jasné znamení, abyste vypadli.

Zastavil auto před něčím, co vypadalo jako policejní stanice. Naštěstí ho poznali, přivítali a formality se vyřešily rychle. Moc se neptali, proč k nim panáček přijel z města. Většinou zde posílali lidi za trest nebo prchali před něčím, co jim hrozilo vybuchnutím za zadkem. Obvykle tady byli jen pár týdnů, pak je nudný zdejší život omrzel a oni se zase vrátili, odkud přišli. Zdejší policejní sbor čítal sotva šest mužů, opravdových policajtů, dvou dobrovolníků, jednoho vysloužilého policistu, který měl minimálně přes šedesát let, a tří mladých kluků, kteří to nejspíš brali jako hru na indiány a vojáčky. Vždyť jim ještě mléko stékalo po bradě a už měli bouchačku.

„Kdy mohu nastoupit do služby?“ zeptal se Robert.

Zdejší náčelník se vřele rozesmál a po chvíli i zbylí pobudové naplnili místnost smíchem, nebo si klepali na čela.

„Tady není vodkdy dokdy. Buď přijdeš, nebo tě doma zdržela manželka!“ smál se náčelník. „Panáček z města má asi jinou morálku, chlapi!“

„Měli bychom to voslavit!“ smál se jeden z mladších členů toho pochybného policejního sboru.

„To je slovo do pranice!“ souhlasil náčelník a hned byl na nohách, stejně tak i zbytek členů zdejší policie. „Jdeme! Sally jistě bude ráda, že bude mít nového zákazníka!“

Robert nemohl být zmatenější. Policisté a pijí za bílého dne, veřejně a dokonce se za to nestydí?

„Ale klid,“ poplácal ho jeden z nich po zádech, když si všiml jeho pohoršeného pohledu, „stejně se tady hovno děje, tak proč si trochu nezpříjemnit jinak dlouhý den, že jo? Sally se ti bude líbit. Má zadek k nakousnutí a kozy jak vozy!“

Robert jeho trapný vtip raději přešel mlčením. Později mu ale bohužel dal za pravdu, protože jak byla ona Sally vybavena, nemusela by se bát, že při nehodě s autem by její ňadra neposloužila jako další airbagy. Ne, že by byla příliš široká, jen její boky vrážely skoro do každého stolu, kolem kterého prošla. Ne, že by měla velký zadek, měla ho monstrózně veliký. A každý chlap si rád sáhl nebo ji plácl. A ne, že by se cudně na ně dívala, ona se svým pozadím ještě kroutila a vyzývala hmatavé ruce k dalším činům.

„Nový hřebeček ve stádě?“ zeptala se a vypnula svou hruď. „Tak co to bude?“

„Pivo, jako vždy. A ne tu břečku, co si nám dala posledně!“ zasmál se jeden z mladších členů policejního sboru. Robert se přestal starat, kolik že jim je nebo o jakési porušování zákonů. Tady to bylo běžné. Pokud by protestoval, stejně by se mu jen vysmáli.

Musel ovšem uznat, že pivo chutnalo skvěle. Mělo správný říz a pěna na něm vydržela dlouho.

Vzhledem k tomu, že se zdejší policisté tak často a moc opíjeli, ujistil se, že se tady opravdu nic neděje. Takže zprávy, které se k nim dostávaly, byly pravdivé. Všehovšudy za posledních dvacet let jen jedna vražda a dvě loupeže. Jedna loupež byla prý dokonce i nedorozumění, kdy si sousedé navzájem kradli úrodu.

Tady by se mu možná i dobře žilo. Aspoň by tady vypnul a rozmyslel si, co bude dělat ve svém životě dál. Až jeho nadřízený trochu vychladne, třeba ho ještě rád po pár týdnech odloučení uvidí a trochu zkrotí svoje choutky. Jenže jaký je to vztah, kdy po sobě věčně řvou v práci, protože jsou oba tvrdohlaví, a doma spolu vůbec nemluví, když není opravdu třeba. A věčně si udobřovat a kupovat toho druhého časem taky přijde otravné a drahé.

Na druhý lok dopil své pivo.

„Sally, ještě jednu rundu tady!“ zavolal zdejší náčelník na obdařenou hostinskou. „Panáčkovi z města chutí tvoje břečka!“

„Co dostanu, to dávám,“ ujistila ho Sally, když přinesla další sklenici s pivem.

„Že bys dala i mně?“ zavrkal na ni jeden z policistů.

„Mám na tebe zavolat manželku, Tome?“ zeptala se škodolibě a plácla po chtivé ruce.

Spoustu podobných vtipů padlo ještě několikrát a Sally je vždycky vracela s nějakou peprnou poznámkou. Robert se po chvíli znovu díval na dno sklenice, kde zbyla ještě pěna od piva.

Dveře se najednou otevřely.

Zdejší opilci a zoufalci k nim pohlédli a všechny rozhovory náhle ustály.

Sally vzhlédla od sklenice, kterou zrovna čistila a sledovala nově příchozího.

Plavovlasý muž s vlasy až po lopatky, v pevně staženém copu, s chladnýma šedýma očima si to mířil rovnou k ní. Odsunul židli u pultu a usadil se.

„Pivo,“ řekl zhrublým hlasem a opřel se lokty.

„Už se točí,“ ujistila ho Sally s úsměvem.

Robert toho muže zaujatě sledoval. Proč všichni utichli, když vstoupil dovnitř? Ticho pořád zůstávalo, dokud ho opět nenarušila Sally, když pivo podala nově příchozímu.

„Něco k jídlu?“ zeptala se zdvořile.

„Není třeba,“ ujistil ji plavovlasý muž a zplna hrdla upil piva.

Chvíli trvalo, než se hospoda znovu zaplnila šeptem a posléze normálními hlasy, když se oči odlepily od nově příchozího.

„Kdo to je?“ kývl k němu Robert zaujatě.

„S ním se nechceš zaplést, věř mi,“ ujistil ho starý kolega, když polkl své pivo a mlaskl.

„Co víš o tomhle městě, panáčku?“ zeptal se ho náčelník klidným hlasem a nespouštěl oči z onoho plavovlasého muže.

„Co bych o něm měl vědět?“ nechápal Robert.

„Jednoduše řečeno,“ ozval se znovu starý kolega, „tu jedinou vraždu, co se tu za pár posledních let stala, má na svědomí tamten maník.“

Robert pohled znovu stočil k muži, kterému zdejší břečka, kterou honosně nazývali pivem, stékala po bradě. „Nevypadá nebezpečně,“ podotkl.

„Zdání klame. Zabil vlastního pána,“ ujistil ho náčelník.

„Kdo to je?“

„Slyšels někdy o případu Chrise Browna?“

„Ten sběratel?“

„Jo a návrhář. Tohle je jeho bejvalej sluha. Zabil ho a chtěl utéct s jeho plány staveb, které by mohl prodat za tisíce dolarů.“

„Jakých staveb?“

„Všelijaké památky. Podrobné popisy staveb. Prodat tohle nějakému pošukovi, tak letí do vzduchu hned několik významných budov.“

Robert znovu zabloudil k plavovlasému muži. „Zabil ho kvůli pár papírům?“

„Jo. Oddanej sluha až za hrob, kterej tě do hrobu sám a s radostí přivede. Kdyby mu aspoň nezohavil ksicht.“

„Nezohavil?“

„Je takový magor, že Brownovi nožem přejel několikrát ksicht, takže jsme ho ani nemohli poznat.“ A tak mu náčelník ochotně povyprávěl, co se odehrálo před pěti lety. „Ale sekal dobrotu, tak jsme ho pustili po dvou letech.“

„Co dělá nyní?“

„Nic. Prodejnou děvku nejčastěji,“ zasmál se náčelník a s ním i jeho sbor. Robert se dál neptal.

Sluha, který zabil svého pána, jen těžko může hledat pořádnou práci. Jakýkoliv vrah má na sobě cejch, který označuje jeho vinu. A přesto když pohlédl na toho plavovlasého muže, neviděl v něm vraha, o kterých předtím tolik slyšel nebo se s nimi setkal osobně. „Jak se jmenuje?“

„Milton.“

„A příjmení?“

„Starej Brown ho zapsal jen jako Miltona.“

Robert jen přikývl a nespouštěl oči z toho muže. „Přiznal se někdy k té vraždě?“

„Ne, od počátku tvrdí, že to neudělal. Ale zbraň a všecko bylo proti němu. Každý tvrdí, že to neudělal. Když jsme z něj nevymlátili, kam schoval plány, tak jsme ho nechali trochu vychladnout. Ani tak s námi nemluvil.“

„Co když to neudělal?“

Náčelník se hlasitě zasmál. „Byl jediný na místě, kde se našla mrtvola starýho Browna.“

„To přece nedokazuje jeho vinu.“

„Na zbrani se našli jeho otisky. Byl to von. Všichni to potvrdili.“

„Kdo všichni?“

„Mladej, kdo se moc ptá, často se spálí,“ zastavil Robertovy otázky v čas starý policista. „Někdy je pravda dost nehezká.“

„Takže raději budete žít ve lži a odsoudíte nevinného?“

„Když se tak moc zajímáš o Miltona, můžeš zkusit jeho případ znovu prošetřit,“ navrhl mu náčelník, už značně opilý. „Teda pokud ti neukousne hned ptáka, když na něj promluvíš!“ zasmál se hlasitě a několikrát udeřil do stolu.

Robert pohlédl k tomu Miltonovi a snad čekal nějakou jeho reakci. On se ovšem soustředěně díval před sebe na orosenou sklenici s pivem.

Milton už dávno vzdal jakoukoliv snahu očistit své jméno. Když ho propustili, zabili ho tím. Nikdo nezaměstná vraha. Nikdo vrahovi neuvěří. Jediný, kdo věřil jeho nevině, byla Sally. Ale kdo by věřil zdejší hospodské, která ráda mění strany, když je jí někdo dostatečně dobrej? Aspoň že mu vždycky nalévala zadarmo.

Přesto svýma šedýma očima zabloudil ke stolu zdejší policie. Sledoval toho nového. A všiml si, že i on na něj sem a tam koutkem oka pokukuje.

Ale jinak než ostatní.

Skoro jakoby nevěřil tomu, co se o něm říká.

Křivě se usmál.

Dopil pivo.

Vstal a dal Sally těch pár drobných, co mu ještě zbylo.

„Miltone!“ zavolala za ním Sally a dupavými kroky se vydala za nimi. „Přece neodejdeš jenom proto, že si z tebe utahují?“ slyšel Robert její otázku, než se za nimi zavřely dveře. Dál z jejich rozhovoru víc neslyšel. O pár minut později se Sally vrátila a zadýchaně se posadila na židli. „Můžete si to aspoň jednou vodpustit,“ dodala směrem k náčelníkovi a ostatním.

„Jen mu vtírám pravdu do ksichtu,“ ujistil ji náčelník pobaveně. „Už by se s tím mohl naučit žít.“

Sally si znaveně povzdychla. „Aspoň ty bys mohl mít rozum ve svým věku,“ zakroutila nad ním hlavou.

*

Když mu náčelník popisoval cestu, kterou se měl dostat do svého dočasného „domova“, Robert mu moc nevěřil. Přeci jenom do sebe před chvíli dostal několik piv a láhev whisky, o které se Robert dozvěděl, až když odcházel, měl celou dobu schovanou pod vestou a tajně z ní upíjel i během služby. Opatrně projížděl úzkými uličkami a snažil se nesrazit zdejší lidi, kteří jen užasle hleděli na jeho auto. Byl to blbý nápad - jít s nimi na pár piv a nyní řídit. Ale když se ujistil, že už vystřízlivěl, neměl se čeho obávat.

Přesto po chvíli zjistil, že v tomhle zapadákově se dá skutečně ztratit! Ptal se místních, ti na něj jen nezaujatě hleděli nebo měli výraz cizinců, kteří mu nerozumí. Po chvíli měl dokonce i pocit, že před ním doslova prchají.

Protože s ním odmítali mluvit, zkusil jinou taktiku. Zastavil u něčeho, co mělo připomínat hodně zastaralý obchod. Posměšně si pomyslel, že tu spíš očekával tržnici nebo něco v tom smyslu.

Sotva vstoupil dovnitř, zastavil se. Až podezřele moc lidí bylo u sebe, zatímco jeden vysoký plavovlasý muž stál u pultu a v tichosti si vybíral. Potom k němu zaputovaly šedé oči a on je ihned poznal.

Byl to Milton. To vysvětlovalo odstup všech ostatních. Robert ovšem neměl důvod se ho nějak obávat. Sám posoudí, zda mu bude nahánět strach, či nikoliv. Vzal košík, který držel jen na dobré slovo, a jal se prozkoumávat neznámý prostor. Sem a tam cítil na zádech chladný Miltonův pohled. Pokud je on jediná hrozba pro toto maloměsto, bude to vskutku jako dovolená, než práce.

„Miltone, nedám ti na sekeru,“ slyšel najednou pevný hlas prodávajícího a ohlédl se přes rameno. Plavovlasý dlouhán stál u pultu, za kterým byl nějaký malý, starý muž, a kupoval pouze krabičku cigaret. Jejich výškový rozdíl byl vskutku k popukání a smíchu. „Už tak mi dlužíš za minule,“ připomněl mu muž, ale hlas se mu nyní už zatřásl.

„Až seženu práci, zaplatím ti,“ slíbil mu Milton vlídným hlasem.

„Buď zaplať hned, nebo…“ odkašlal si. „Nebo jdi!“

Milton přimhouřil oči a muž s sebou cukl.

„Bude to stačit?“ slyšeli oba najednou cizí hlas a pohlédli stranou. Milton zaraženě sledoval na muže skoro stejné výšky s tmavými vlasy, který nabízel prodavači bankovku. Prodavač na něj zděšeně hleděl. Jakoby se ho pohledem ptal, zda přišel o rozum. „Jestli to nebude vadit, rovnou to přičtěte k tomuhle,“ dodal Robert a přistrčil na pult jakousi krabici s předem připraveným a zmraženým jídlem.

Muž otevřel ústa na prázdno několikrát. Snažil se toho muže varovat. Cožpak to neviděl? I ostatní mlčky přihlíželi.

Prodavač si odkašlal a sebral bankovku, aniž by se dál snažil. Milton nebezpečným pohledem skenoval toho nového, dočasného obyvatele jejich maloměstečka. Beze slova popadl krabičku cigaret a z obchodu se vytratil.

„Pane, nejste jistě zdejší, že?“ zeptal se prodavač starostlivě, když se mu zase vrátil hlas.

„Ne. Pokud mne chcete varovat před Miltonem, šetřete dech. Už to udělali jiní,“ ujistil ho.

„Má pochybnou práci. Zatrhněte mu to.“

„Díky za radu, určitě ji přednesu náčelníkovi.“

V Robertově hlase byl znát procítěný sarkasmus. Jako by na takovéto kraviny měl čas. Aspoň má večeři. Sice pochyboval, že to bude k jídlu, ale maso se zdálo být ještě poživatelné. Rozhlédl se kolem, když vyšel ven, ale Miltona nikde neviděl.

„Cítíš se snad lépe?“ slyšel chladný hlas. Zastavil se s rukou na klice. Ohlédl se přes rameno. Milton k němu kráčel.

„Měl bych snad? Jen jsem tě zachránil před výmluvami.“

„Nemusím mít výmluvy, když je to pravda.“

„Proč tedy jdeš do obchodu, když nemáš prachy?“

Milton se zastavil těsně u něj. Byl vyšší jen o pár centimetrů. Převyšoval Roberta o dobrých pět centimetrů, a to nebyl žádné tintítko ani prcek. Byl celkem i hrdý na svých sto osmdesát tři centimetrů. „Abych se pobavil tím, jak na mě všichni čumí,“ zazubil se Milton pobaveně. „Ty ale ze mě nemáš strach, co?“

„Měl bych snad?“

„Lidi toho hodně navykládají. Jistě se to k tobě už doneslo, fízle.“

„Ten fízl má jméno.“

„A to zní?“

Robert se už nadechoval, že automaticky odpoví, ale zarazil se. „Zkus si ho zjistit,“ navrhl mu hravě, než vlezl do svého auta a nastartoval. Zastavilo ho zaklepání na okno.

„Když ho zjistím, co dostanu?“ zeptal se Milton stejně hravě.

Robert chvíli váhal, než se ušklíbl. „Pokud ho zjistíš do zítřejšího rána, kdy si tady půjdu koupit snídani, nemusíš mi vracet za ty cigára.“

„A když ho nezjistím?“

„Něco už vymyslím,“ ujistil ho Robert a významně si ho prohlédl.

„Chceš snad kus chlapa?“ zazubil se Milton.

„Ne, díky,“ ujistil ho Robert, než zatáhl okénko a rozjel se pryč. ‚Celkem i milý chlap, jen klame tělem,‘ pomyslel si, když opět bloudil místními uličkami a hledal cestu.

*

Jakmile doputoval za tmy do stavení, které měl nazývat svým dočasným domovem, bylo mu mizerně, jako nikdy předtím.

Polorozpadlá barabizna, která hrozila sesunutím se na svého nového majitele, byla odpudivá už z dálky. Světlo zde svítilo na dobré slovo a škaredý pohled. Teplá voda zde neexistovala. Jedině studená voda ze studny, kterou by si musel Robert sám vytáhnout a napustit do špinavé vany. Rozhodl se tedy, že si dá nárazovou sprchu rovnou u studny. Špatný nápad. Mlsní komáři se k němu hned sletěli a štípali ho všude možně.

„To tady sakra nic nefunguje?“ zeptal se vztekle, když byl zpátky v tom stavení, protože mu jako na zavolanou praskla žárovka.

Táhle si povzdychl.

„Dovolená, vítej!“ zaradoval se ironicky, než s sebou praštil o gauč, pořád nahý a mokrý. „Tohle je fakt zlej sen,“ dodal si pro sebe. „No, aspoň, že to bylo levný.“

Po chvíli líně vstal a aspoň si oblíkl spodní prádlo. Stejně bylo vedro k zalknutí. Okna raději nechal zavřené. Kdyby je omylem rozbil tím, že se jich dotkne, nerad by hned první den něco spravoval.

Prozkoumal svůj dočasný domov a zhodnotil, že za tu cenu je to skutečně barabizna.

Protože skoro celý předešlý den i noc strávil v autě cestou sem, zalezl do postele a po chvíli tvrdě usnul.

*

Dalšího rána ho probudilo otravné slunce, které zde vycházelo snad už ve čtyři hodiny! Ale co…

Rozespale zkontroloval stav ledničky. Když zjistil, že mu elektřina jede jen na zlý pohled, věděl, že jeho předešlá večeře, je stejně na vyhození. Chtěl změnu? Ano, chtěl. Ale zase takhle velkou sakra ne!

Připadalo mu, že se vrátil do období středověku minimálně.

To si ještě bude muset vyřídit s místním náčelníkem. Teplá tekoucí voda a elektřina je snad základní vybavení, ne? Nenechá se oškubat za tohle…

Většinu věcí si dovezl svých, ale i ta nedostačující kvalita zdejších podmínek byla do očí bijící.

Dlouze zívl, když byl zase venku a s vodou ze studny si myl zuby. Jako první věc, co vymlátí na zdejším prodavači je káva. A sakra silná káva!

„Brý ráno,“ slyšel posměšný hlas. Rozhodně neměl zrovna teď náladu poznávat své tolik milované nové a neznámé sousedy, které s radostí nyní pošle do háje s tím, že mu mají dát pokoj. Otráveně se za tím hlasem ohlédl a zarazil se. Div se potom nezadusil pastou, když viděl, jak si to k jeho domu šine Milton.

„Kurva,“ řekl místo odpovědi, když nemohl popadnout dech.

„Jo, to jsem,“ souhlasil Milton s úšklebkem. Bavil se tou nečekanou reakcí svého nového souseda. Strčil ruce do kapes kalhot, které byly jeho jediným kusem oblečení takhle brzy po ránu. A že byly právem těsné v určitých oblastech.

Když se Robert zbavil pachuti v ústech, vydal se k plotu, aby zjistil, co mu chce, že tam stojí jak solný sloup.

„Blbci si zase spletli schránku, to se děje často,“ ujistil ho Milton, když se opíral o jeho plot a v ruce držel nějaké věci. Robert si po cestě odplivl zbytek pasty z úst. Milton víc neřekl a hodil mu uniformu. Když ji Robert zkontroloval, zakroutil nad ní hlavou. Už teď věděl, že mu kalhoty budou krátké.

„Stejně jsem vyhrál, Roberte Tuckere,“ zavolal na něj Milton, když už odcházel do svého domu.

Robert jen zamručel, protože ho moc nevnímal. Pak se zarazil.

„Jaks to zjistil?“

Milton se na něj ohlédl a samolibě se pousmál. „Máš to napsané na uniformě, chytráku,“ informoval ho, než se s rukami v kapsách vydal zpátky do svého domu. „Jo a díky za skvělej výhled včera! Máš super zadek!“ zavolal ještě, než zmizel ve svém domě.

Jestli jste čekali, milí čtenáři, že Robert netušil, jak po jeho slovech zareagovat, pletete se.

Samolibý úsměv se usadil na jeho tváři a pohled lovce značil, že je tímhle Miltonem nyní více než zaujat.

Pouze dva jediní lidi na světě mu řekli, že má super zadek.

Jeho nadřízený a tenhle pobuda.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 6
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.