Po tolika letech, kdy mu každý pohledem, chováním či slovy předhazoval, že je vrah a nic jejich smýšlení o něm nezmění, najednou Milton měl tu možnost potkat někoho, kdo je zvenčí, kdo má jistý nadhled… a kdo možná konečně používá mozek a uvědomuje si, že je nemožné, aby něco takového mohl zrovna on udělat. Ovšem… když po pěti letech, kdy se váš vztah k městu a vztah města k vám rapidně změní kvůli jedné prosté lži, to už tolik neoceníte. Co na tom, že jeden ze sta vás vidí jinak? I kdyby to byl jeden z tisíce… Nesmí se nechat zmást. Nesmí přijmout tu nechtěnou naději. Co když mu ji zase vezme?

„Pak jsi hlupák,“ reagoval po chvíli, a ani sám netušil proč. Něco, co toužil slyšet, se mu nyní hnusilo a křivilo v uších. Bez dalšího slova se natáhl pro pušku na židli a zavřel za sebou dveře. To ovšem neznal Roberta Tuckera, tvrdohlavého hlupáka. Byl mírně překvapen, když si jako samozřejmost sám otevřel dveře a vstoupil do obydlí vraha. „Nikdo tě sem nezval. Vypadni,“ připomněl mu chladně, když pověsil pušku na hřebík.

„Můžeš to brát jako znovuotevření případu. Chci se jen zeptat na pár věcí,“ zvolil jinou taktiku.

„Ještě jedno slovo a ta puška na zdi ti ustřelí palici,“ zavrčel Milton podrážděně.

„Nežertuji. Skutečně si chci promluvit.“

„Pak jsi na špatné adrese. Zdejší náčelník toho ví jistě víc, než já.“

„On ale nebyl svědkem vraždy.“

Všiml si Miltonova zaváhání i pohledu. Takže se nepletl. Milton nebyl vrah, ale svědek. Jenže zdejší policie se k němu obrátila zády a zachovala se k němu jako k vrahovi. Bylo pochopitelné, že si nechce na tu noc vzpomínat. „Vypadni,“ ozval se zlý hlas.

‚V tom případě jiná taktika,‘ pomyslel si Robert a vytáhl peníze ze své zadní kapsy. „Bude to doufám na celou noc stačit?“ zeptal se se zvednutým obočím. Milton prázdným pohlédl na jeho peníze.

„Nepotřebuji peníze, abych mluvil.“

„Ne za mluvení, ale jiné služby.“

Milton se uchechtl. Takže i on už spadl do místní žumpy a ruka mu nestačí? „Přijď ráno, krám už je zavřený,“ zopakoval mu svá vlastní slova předtím a zmizel za dveřmi jiného pokoje. To ovšem ještě netušil, jak moc může být Robert tvrdohlavým. Položil peníze na stůl a usadil se. Když má čekat, počká si klidně tady. Vzbudí dostatek nátlaku, aby se sem Milton zase vrátil. A nepletl se.

O pár chvil později se Milton skutečně vrátil. Skoro až znechuceným pohledem ho skenoval. „Chci jít spát,“ oznámil mu.

„Můžeš. Já si tady jenom posedím, abych měl jistotu, že ráno budu první, s kým budeš mluvit,“ usmál se Robert mile. Milton si otráveně povzdychl, odsunul židli a usadil se za stůl. „Díky, že spolupracuješ.“

„Co chceš vědět?“

„Co se stalo před pěti lety.“

„Najdeš to ve spisu.“

„Tvou vlastní verzi.“

Milton přimhouřil oči. Proč do toho po pěti letech chce někdo strkat nos? „K čemu ti má verze bude?“ zeptal se a stáhl si vlasy do copu. „Nikoho nezajímala před pěti lety, proč by někoho měla zajímat dnes?“ ptal se dál a rukou přitom hrábl po penězích na stole. Když už má tedy mluvit za peníze, kolik mu ta sranda vydělá? Zarazila ho však ruka, která uzemnila tu jeho na penězích, aby si je nesebral, dokud mu nezodpoví jeho otázky.

„Mě zajímá víc než dost,“ ujistil ho Robert, zatímco držel jeho ruku na jednom místě. Setkal se s přímým pohledem ocelových očí.

„Nebojíš se, že lidi budou mít předsudky, až zjistí, že jsi tady byl?“ zeptal se skoro šeptem.

„Místní žvásty a pomluvy mě opravdu nevzrušují.“

Ještě chvíli ho chladné oči zkoumaly, než Milton konečně povolil. „Tak se ptej,“ vyzval ho. Po chvíli mu Milton odvyprávěl svou verzi noci, na kterou do smrti nezapomene. Kterak byl se svým pánem skoro celou dobu, než ho poslal pro láhev vína, aby společný večer trochu oslavili. Kterak se vrátil do prázdného pokoje, kde ještě před pár minutami seděl Chris Brown a jeho druhý sluha, Stephen.

Všiml si na koberci rýh po podrážkách boty a rozlitého vína. Pan Brown by nikdy nedovolil, aby i kapka zůstala na jeho drahém koberci, i kdyby měl skvrnu vyčistit on sám ve spěchu. Prostírání také bylo nakřivo. Něco podobného by si zase neodpustil Stephen. Také bylo nemyslitelné, aby se polštář, na kterém vždycky hověl pan Brown, jen tak válel na zemi. Dveře byly nedovřené. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že krátce poté, co odešel, zde došlo k hádce, možná ke rvačce. Vešel někdo dovnitř a pana Browna překvapil? Až posléze Miltonův spěšný pohled zavadil o obraz, který byl nakřivo. Spěšně ho sundal a viděl pootevřený trezor. Trezor, kde jeho pán schovával papíry s jakýmisi plány. Nikdy s nimi o svých obchodech nemluvil. Ale řekl jim, aby tento trezor nikdy neotevírali, aby ho nechávali skrytý za obrazem. Věděli o něm tedy jen tři osoby v tomto domě. Hrůzná myšlenka Miltona napadla, když sledoval prázdnou skříňku ve zdi.

Byl jistě násilně otevřen. Tudíž už místní policie byla v pohotovosti a měla by se řítit sem. Ale tady nic nenajdou… A zloděj s panem Brownem budou už dávno pryč, než sem dorazí… Musel se rozhodnout sám za sebe.

Nemusel dlouho uvažovat. Popadl zbraň, kterou Chris Brown často používal k lovu místní zvěře, nebo s ní Miltona učil střílet, a vydal se do temnoty noci. Šel po stopě, kterou za sebou ten hloupý zloděj zanechal. Snad doufal, že jeho pán je v pořádku, že mu nic nezpůsobil. Přesto byl zmatený. Stephen měl být přece po jeho boku…

Blížil se k řece. A tam ho čekalo hrozivé zjištění.

Ten, který dostával od jejich pána vše, který si nemohl nikdy stěžovat na nedostatek, byl ten, který mu vzal život. A nyní ještě hyzdil jeho starou tvář. Zpočátku ani netušil, jak by měl reagovat. Proč se Stephen tvářil tak spokojeně? V tu chvíli si Milton potvrdil něco, čemu i přesto nevěřil. Stephena znal několik let… Nemohl zabít jejich pána. A přesto to byl jeho vrah. Už nemohl déle přihlížet. I kdyby se z něj měl stát vrah…

S nenávistí a bolestí v hlase, když měl nyní trpkou jistotu, že jejich pána skutečně Stephen zabil, zakřičel jeho jméno. A jako smyslů zbavený střelil. Když si uvědomil, že ho nestřelil do srdce, měl na sebe vztek. Ale za jeho tělem se nehnal. Možná, že se utopí… Když viděl zohyzdněné tělo svého pána a přejel po otiscích prstů na jeho krku, nemohl už nic dělat. Neochránil ho.

A když posléze přišla policie, neptala se.

„Viděli vhodného vraha, proč by se ptali,“ zakončil Milton klidným hlasem, když si všiml Robertova nechápavého pohledu.

„Proč tohle není ve spisech?“ nechápal.

Milton se křivě usmál. „Na někoho to prostě museli hodit. Nemám jim to za zlé… Jen mě sere, že jsem toho hajzla nestřelil do palice,“ dodal šeptem.

Robert mlčel. Měl o čem přemýšlet. To, co mu nyní Milton řekl, detailně, se moc neshodovalo s oficiální zprávou. Byl nevinný, a přesto ho odsoudili. Byl nevinný, a přesto ho zde každý viděl jako vraha.

„Hlavně mě po letech nezačni litovat,“ odfrkl si Milton, když viděl, jak usilovně přemýšlí.

„Proč jsi něco neřekl?“

„Myslíš si, že jsem to nezkoušel?“ zasmál se Milton a zakroutil nad ním hlavou. „Nepotřebuji místní policii, abych dosáhl zadostiučinění. Najdu toho parchanta sám a s radostí tentokrát neminu.“

„Pak ale budeš skutečně vrahem.“

„Vypadám snad, že by mě to trápilo? I tak mám přece na rukou krev. Šílený sluha, co zabil svého pána, a aby se jeho plány nedostaly k policii, tak je hodil do řeky. Proč ne? Novináři to s radostí sežrali. Nikoho nezajímá pravda. A pochybuji, že po pěti letech na tvá slova někdo dá.“

Robert mlčel. Nevěděl, co by měl v takovéto situaci říct.

„Ve svým vlastním zájmu - vypadni,“ poradil mu Milton a vstal od stolu. Shrábl peníze a vložil si je do kapsy. Budou se hodit na horší časy. „Nechceš přece i jiné mé služby,“ dodal syčivým hlasem, když odešel z kuchyně.

Usadil se na postel a čekal. Zanedlouho slyšel důvěrné známé posunutí židle po zemi. Jak si myslel. Nikdo neunese pravdu, protože pravda nikoho nezajímá. Nic nikomu neřekne, protože kdo by mu po letech věřil. Chlap jako Milton se může spolehnout jen na sebe a na svou bouchačku. Nepotřebuje ničí pomoc, aby dosáhl své pomsty. I kdyby ho zdejší lidi měli zabíjet pohledy, strpí to. Protože Chris Brown mu dal jednou naději, které se neustále jak slepý drží. Dokud ho nepomstí, nesmí povolit.

Vzhlédl, když se otevřely dveře ložnice.

Robert stál ve dveřích a snad váhal, zda vstoupit dovnitř.

„Krám je zavřený. Zmiz,“ zazněl chladný Miltonův hlas.

Robert snad chtěl něco říct, ale sám se předtím zastavil. Nebude sahat do hnisající rány. Dokud nezjistí něco, co by tomuto zlomenému muži mohlo pomoci, bude raději mlčet. S přáním dobré noci jeho dům opustil.

*

„Proč tam chybí Miltonova výpověď?“ zeptal se svého nadřízeného.

„Co já vím? Kdo by chtěl věčně poslouchat ty samý kecy?“ odfrkl si náčelník.

„Jste uvedený jako jeden, kdo tehdy zasahoval.“

„Bylo tam plno lidí. Nemůžu si pamatovat každou kravinu.“

„I když se jedná o jedinou vraždu v tomhle městě?“

„Hele, ve vlastním zájmu do toho nestrkej čumák,“ poradil mu náčelník trpce. Špatně se vyspal. A jeho manželka měla po ránu napruženou náladu. Vždyť i to blbý kafe si musel udělat tady.

„Proč? Mohl bych objevit mezeru ve vyšetřování?“ zeptal se Robert s chladným úsměvem, než odešel z jeho pracovny. Náčelník přimhouřil oči a vyprovázel ho zlým pohledem. Neměl rád, když se někdo příliš hrabal v minulosti.

Zavolal si k sobě Benedicta Parllowa. „Hlídej ho. Příliš čmuchá kolem mrtvý krysy,“ řekl jen. Benedict Parllow chvíli váhal, ale nakonec přikývl. Ani jeden nestál o to, aby klid, který zde byl takovou dobu, narušil někdo cizí.

„Mám se postarat i o Miltona?“ zeptal se po chvíli.

„Ne, zajedu za ním sám.“

*

„Promluvme si.“

Jak směšně ohraná fráze zdejšího náčelníka, Zacka Newgatea. Vždycky ji použije, přitom na slova nikdy nedojde. A Milton tu frázi nenávidí ze všech nejvíc. Použil ji tehdy před pěti lety, kdy ho poprvé vyslýchal. Použil ji tehdy, kdy mu dal najevo, kdo je v tomto městě pánem všech. A od té doby ji používal kdykoliv, když měl chuť si vrznout. To mu už nevadilo, že bude šukat s vrahem. To už nebyly zákony a různá, přehnaná gesta, aby si neušpinil ruce. Jednoduchá fráze, kterou časem začne nenávidět každý.

Použil ji i nyní, kdy ho zastihl před domem u auta, nejspíš na cestě zase do hor, kde může beztrestně střílet. Už dávno o jeho skrýši věděl. I o terčích, do kterých střílel. A znal taky důvod. Aby se udržel v nejlepší kondici, aby mohl jednoho dne, až Stephena najde, střílet bez váhání a na místo, kam potřebuje, aby se tentokrát strefil.

To ovšem Zack Newgate nemohl dopustit.

Jeho mladší bratr možná udělal chybu, ale když už líbal botky tomu hovadu, Chrisu Brownovi, aspoň se ho zbavil, jak nejlépe uměl. A kdyby se za nimi Milton tu noc nevydal, možná, že by to mohl smést ze stolu jako sebevraždu ze zoufalství a šílenství. Nikdo by nepochyboval a všichni by souhlasili. A přesto ten magor vyběhl ven a následoval jasnou stopu, kterou měl najít až teprve Zack a hrát překvapeného a nechápat, proč by někdo zabil to tlusté, bohaté prase.

Aby nedošlo k nedorozumění, před šesti lety, kdy se Stephen stal Chrisovým novým sluhou, vzdal se svého příjmení a představil se jen jako Stephen. Muž bez minulosti. Stejně tak se jejich bratrství vzdal i Zack. Náčelník, co má za bratra vraha a zloděje. Kdo jiný by kryl jeho výstřelky v mládí? Kdo jiný by byl schopný hodit nějakou tu vraždu na jinou hlavu? Kdo jiný uměl lépe pracovat se slovy, než právě Zack?

A aby uchoval tajemství oné noci, musí Miltona opět umlčet. Ponížit ho, aby věděl, kam patří. Aby si uvědomil, co je zač. Tak jako předtím. Provokuje ho. Kdyby nebyl na straně zákona, možná, že by způsobil nějakou nehodu, ve které by Milton omylem zemřel. Ale to by bylo příliš práce. A to papírování potom…

„Slyšel jsem, žes‘ nabídl svou prdel i tomu novýmu,“ začal narovinu, když vešel dovnitř a dveře se za ním zavřely. Milton na jeho slova nijak nereagoval. Věděl, že ho přišel varovat, aby mlčel. Když bude mluvit příliš, mohlo by ho to poškodit. Neschopný policista, který se ujistil, že zavřou nevinného, je stejně odsouzený jako čerstvě propuštěný vězeň.

„Jaká škoda, že tvé informace jsou mylné,“ usmál se Milton ironicky na chvíli, než mu úsměv hned zmizel.

„Ale hubu sis očividně rád otevřel,“ přešel rovnou k věci Zack a usadil se rozkročmo na židli.

„Pouze se ptal na to, co vás nezajímalo,“ odvětil Milton klidným hlasem.

„Nebo sis zase rád upravil pravdu, co?“

„Vím moc dobře, co se tu noc stalo…“

„Tak proč ostatní vypadají, že to vědí lépe, než ty?“

„Protože vy jste jim předhodili vlastní pravdu.“

„Ale kdeže!“ zasmál se Zack hrdelním smíchem. „Miltone, Miltone,“ zakroutil nad ním hlavou. Vstal a přešel k němu. Otcovsky mu položil ruku na rameno. „Oba moc dobře víme, co se tu noc stalo. Už jsi to nevydržel. Chris tě častokrát zneužíval, tys toho měl plný zuby a prostě jsi vybouchl. To se občas stane každému. Jen většina z nás se dokáže ovládnout a nezabít.“

Milton stiskl ruce v pěst.

„Takže - co se tu noc skutečně stalo, víme my všichni lépe, než ty,“ ujišťoval ho Zack milým hlasem. „Že ano?“

Odpovědi se mu nedostalo.

„Jsem rád, že si rozumíme,“ rozjasnila se náčelníkova tvář v úsměvu.

„Stephen zabil Chrise,“ trval na svém Milton, když se Zack měl k odchodu. Jen si povzdychl a zakroutil nad ním hlavou.

„Zase tohle?“ zeptal se skoro dotčeně.

„Byl jediný v místnosti. A taky jediný u řeky.“

„U řeky jsme našli jenom tebe a tělo Chrise. Ať řekneš cokoliv, všechno to padá na tvou hlavu.“

„Protože jste neprohledali řeku, jak jsem vám řekl!“ zvýšil Milton hlas plný vzteku. „Kdybyste ji prohledali, kdybyste šli po jejím proudu, našli byste toho bastarda, než by zdrhl!“

„Zase vymyšlený příběh o Stephenovi,“ zakroutil nad ním náčelník zklamaně hlavou. „Miltone, jsi přece dospělý muž. Nevymýšlej si tu pohádky po letech.“

„Řekl jsem vám to, když jste mě vyslýchali,“ připomněl mu Milton nenávistně.

Zack si po jeho slovech dlouze povzdychl. „Miltone, Miltone,“ zakroutil nad ním hlavou. „Víš, co to dá práce někomu dobře zlomit vaz? Nenuť mě, abych to na tobě zkoušel.“

Tichá hrozba. Varování, aby se stáhl. Aby mlčel.

„To nebude třeba,“ ujistil ho Milton.

„Jsem rád, že si rozumíme.“

„Protože to už bude Stephen mrtvý.“

Zack přimhouřil zlostně oči a ruce z něj sundal. Věděl snad, kde jeho bratr nyní je? Nebo pouze blafoval? „Uvidíme,“ zhodnotil Zack chladně. Beze slova vytáhl peněženku a na stůl položil typickou sumu. „Ale dost bylo řečí o práci. Myslím si, že máme i lepší věci na práci a čas jsou peníze,“ dodal s vřelým hlasem.

Milton jeho hlas ignoroval. I kdyby odmítl, vzal by si ho násilím. A už tak, že byl násilník i v posteli. Zachovává si tvář před lidmi jako vzorný občan, který brání zákon. Ale za zataženými žaluziemi se z něj stává bytost s chováním horším než zvíře v říji. Nestačí mu, že Miltona poníží, musí ho ještě spoutat, aby mu dopřál tu sladkou nostalgii, když si ho bral takto i ve vězení, když byla dlouhá noc a manželka daleko.

Tlačil mu tvář do polštáře, zatímco se do něj dostával bez přípravy.

Možná, že ho omylem udusí, když bude příliš hrubý. Tím by ovšem vyřešil nejeden problém. Kde by potom ale hledal stejně dobrou hračku, jakou byl pro něj Milton?

*

„Drž jazyk za zuby, děvko,“ promluvil k němu náčelník, když s ním skončil a zanechával ho v jakési letargii a bezvědomí. Zatáhl ho za vlasy, aby ho přiměl vzhlédnout a vnímat ho. „Nikdo není zvědavej na tvoje kecy,“ připomněl mu.

Milton se musel pousmát. Kdyby si pustil hubu na špacír, kterak místní náčelník, který jím opovrhuje ze všech nejvíc, a pak za zataženými závěsy s ním šuká za prachy jako zvíře, asi by ho to zničilo úplně. Nikdy mu nestačí jedno kolo. Vždycky minimálně tři, dokud není konečně spokojený. Když má špatný vztah s manželkou, která ho často v posteli odmítá, je jasné, že se musí vydovádět jinde. A policejní kalhoty bývají někdy hodně těsné a pravačka nedostačující.

„Nejvíce bys na tom byl ztratný ty,“ odvětil šeptem.

Zack se zamračil. Přistoupil k němu a chytil jeho hrdlo v obou rukách. Mírně stiskl. Pouta po chvíli slabě zacinkala v marném boji.

„Uvědom si své místo, Miltone,“ řekl jen, když mu pustil hrdlo a sledoval, jak se snaží popadnout dech. „Ta pouta ti sluší, večer si pro ně přijedu,“ oznámil mu, než odešel. Milton se musel rozesmát.

Ti, kteří ho před lidmi nejvíce pomlouvají a nenávidí, s ním nejčastěji dovádí. Každý by se smál té ironii osudu.

*

Robert vzhlédl k náčelníkovi, který se o pár hodin později konečně vrátil.

„Kde máte oběd?“ zeptal se ho, protože tak Zack Newgate odůvodnil svůj předešlý, spěšný odchod. Odpovědi se mu nedostalo. Ostatní také neslídili, protože moc dobře věděli, kde jejich náčelník byl a co dělal. A Robertovi to také došlo ihned. Jen ho chtěl potrápit, možná ztrapnit. Když si tolik hraje na frajera, kterému je všechno jedno…

Protože stejně neměl nic na práci a ostatním bylo očividně jedno, zda tam je či není, zvedl se a rozloučil se s nimi pro dnešek. Blížila se hodina, kdy by stejně zase zapluli do hospody k Sally. Byla to hodně velká změna oproti městu a jeho předešlému životu. Tak velká, jako facka. Nebo rovnou rána pěstí.

Když se předtím ráno zeptal náčelníka, zda není nikde jiný dům k pronajmutí, dostal pokrčení ramen. Na možnost lepšího vybavení domu se už potom neptal. Spokojí se nějakým způsobem s tím, co má, nebo se dřív vrátí do města, protože na to nebude mít nervy. Cestu autem ani moc nevnímal. Z lidí kolem se mu stahoval žaludek. Sice od něj neodvraceli pohledy nebo si něco nešeptali, ale jasně na jejich tvářích viděl, čím vším se provinili a místní policie to prostě ututlala. Vyskakovat si nemohl a nechtěl. Nějakým způsobem to tu přežije, než mu napíše jeho milenec, jak moc mu chybí, že se omlouvá a podobné kecy.

Dorazil k polorozpadlému domu a zabloudil pohledem k domu naproti. Zarazily ho otevřené dveře, ale majitel domu nikde nebyl k nalezení.

‚Třeba usnul,‘ pomyslel si.

Když se toho večera snažil zprovoznit mikrovlnku, která opět vyhrávala, všiml si přijíždějícího auta. Zhasl světlo a vyšel ven. To auto po chvíli poznal. Místní náčelník si šel nejspíš s Miltonem promluvit. Promluvit. S ním spí snad každý. Všiml si ovšem rudé tváře, naštvaného pohledu a tichých nadávek, když náčelník vycházel z domu. Kapesníkem si utřel ruce a přejel si po zpoceném čele.

‚I na nějakou rychlovku tam byl příliš krátce,‘ pomyslel si.

Viděl jeho pochybnou jízdu autem a zkonstatoval, že musel být solidně opilý. Náčelník policie jezdí opilý a překračuje rychlost. To by bylo povznesení, kdyby se to neodehrálo tady, kde každý každého kryje.

Čekal, že se rozsvítí světla nebo že Milton vyjde ven a zase si zapálí cigaretu, kterou nechá dohořet. Všiml si jeho zlozvyku, který nechápal. Když se ovšem nic nedělo, chtěl si jít dovařit večeři. Ale něco v něm mu říkalo, že něco nehraje. Přeci jenom Miltona dneska pořádně neviděl. Neměl by se starat. Kdo se v dnešní době stará o sousedy…?

Nedalo mu to pokoje.

Zaklel a zavřel za sebou.

Zaklepal na dveře od Miltonova domu, které zůstaly otevřené. Když se nedočkal odpovědi, vešel teprve dovnitř.

„Miltone?“ zavolal na něj. Ale odpověď opět nedostal. ‚Třeba není doma,‘ pomyslel si, když se plížil domem. Opatrně nakoukl do několika místností, aby se ujistil.

Zamrazilo ho, když viděl, v jakém stavu Miltona našel. Jen stěží by to dokázal popsat. I zvíře by bylo milejší… Z hlavy ten obraz jen tak nesmaže, to věděl už nyní. Nejednou řešil případy domácího násilí nebo znásilnění, ale co viděl nyní, by zametlo s každým. Pár vteřin zůstal stát na místě, aby se uklidnil.

„Miltone,“ oslovil ho, aby se ujistil, že se nemusí obávat nejhoršího. Ocelové oči k němu pomalu zaputovaly. Nic neřekl, jen ho chladně sledoval, jak k němu váhavě jde. Každý by se nejspíš zděsil. „Můžeš vstát?“ zarazil ho otázkou. Pomohl mu pomalu do sedu. „Kde máš koupelnu?“

„Nasrat,“ zašeptal Milton. Opravdu neměl náladu na něčí soucit.

„Takže nalevo,“ zhodnotil Robert a chtěl ho zvednout.

Milton ho však od sebe odstrčil a dopadl zpátky na postel.

„Vypadni,“ řekl s hlasem plným zlosti.

Robert si povzdychl. Na chvíli se zdálo, že skutečně odešel. To už se potom ale vrátil s mísou plnou horké vody a hadrem.

„Minul jsi dveře,“ připomněl mu Milton rozespale.

„Já vím,“ ujistil ho Robert a posadil se na postel vedle něj. Nepřítomné, ocelové oči ho tajně pozorovaly. „Asi se nemám ptát, co se stalo, co?“ zeptal se Robert a podal mu led obalený v jakémsi hadru. Nechtěl udržovat konverzaci, ale na druhou stranu potřeboval mít jistotu, že ještě vnímá. Slyšel pobavené uchechtnutí.

„To se stává, když řekneš opilému náčelníkovi, že má malýho ptáka,“ podotkl Milton, když si tiskl obalený led na krvácející nos.

‚No, to by nasralo asi každého,‘ zhodnotil Robert v duchu.

„Nějak to zvládnu sám. Můžeš vypadnout,“ zazněl Miltonův hlas po chvíli.

Robert měl na jazyku pár poznámek, ale raději je spolkl. Věděl, že to bylo varování. Jak pro Miltona, tak pro něj.

„Měl bych tě umýt,“ zhodnotil Robert po chvíli.

„Zkusíš jednou,“ zazněla výhružka od postele.

*

Po menším boji se mu povedlo dotáhnout Miltona zpátky do postele. Na otázku, zda tu má někde věci, mu byl prostředníčkem odpovědí. Vzdal tedy svou snahu přimět ho ještě chvíli vnímat a mluvit. Přehodil přes něj deku a uklidil věci, které sem předtím nanosil. Přesto se neměl k odchodu.

Přemýšlel, jak může Milton sám se sebou žít.

Neznal ho. Nemohl ho soudit.

A přesto mu chtěl pomoci.