„Můžeš mi říct, co za hovadiny zase vyvádíš?“ zeptal se Zack Newgate, když po půlnoci trochu vystřízlivěl a měl konečně čas a nervy pročíst si dopisy ze schránky. Musel potom kvůli tomu speciálně jet zpátky na stanici, aby si zatelefonoval. Jeho bratr snad přišel o veškerý svůj slepičí mozeček a všechnu jeho snahu nyní hází za sebe.

„Je to dobrý nápad. Nikdo mě nepozná,“ ujistil ho Stephen vesele, když si potáhl z drahého doutníku a usrkl drahé whisky. „Pošlu ti odškodné dopředu, jestli na tom trváš.“

„Asi si sedíš na vedení, bratříčku, ale Milton už je z basy venku.“

„Pročpak si ho pustil? Už ti nechtěl držet?“

„To ne, pořád drží a rád, každýmu. Ale když se začnou lidi moc ptát, obzvlášť Sally, tak jsou potom problémy.“

„Tak jsi mohl Sally umlčet. Třeba by ti taky dala.“

„Stejně si myslím, že je to volovina. Nazýváš to výlet, ale spíš to bude tvůj pohřeb. Co když si tě všimne a ustřelí ti palici? Pak bych ti už nepomohl.“

„Neboj se, mám plán.“

„Ty a ty tvoje zkurvený plány, co by mě nejednou stály místo nebo rovnou prdel. Jestli něco poděláš i tentokrát, krýt už tě nebudu.“

„Neboj se, Zacku, mám to pod kontrolou,“ sliboval mu Stephen s úsměvem. „Třeba půjdu pozdravit svého přítele Miltona. Myslíš, že mi dá slevu?“

„Říkám ti, že máš zůstat doma na prdeli a předstírat, že jsi mrtvej. Pět let jsi to zvládl a teď ti začne hrabat? Nerad bych tě házel do nějaké zdejší díry, protože by tě střelil. A že má dobrou mušku.“

„Stejně bych tam zajet musel. Kámoš prý zničil další sedačku a křeslo během svého večírku. Člověk aby pořád utrácel.“

„Tak si sežeň někoho, kdo to tam vodveze za tebe,“ přemlouval ho.

„Vezmu si paruku.“

„Pak tě střelím do prdele osobně,“ ujistil ho Zack podrážděně a zavěsil. Zloděj a vrah jako bratr náčelníka, budiž. Ale transvestita? To už je rovnou na kulku do hlavy. Zack získal pohodlné místo a klid ve městě právě díky svému bratrovi a Miltonovi. Byl by šílenec, kdyby nechal ty dva se znovu setkat. Netušil, kolik toho Milton ví. Ale určitě ví, že Stephen tu noc přežil. Bude potřeba zase zatahat za pár nitek a ujistit se, že ti dva se přímo nesetkají. Když už jeho bratra pálí prachy a chce riskovat, tak ať ho střelí někdo mimo jeho město. Pořád tady měl jistou práci, jistou pověst. Nechtěl, aby nyní pravda vyplula na povrch, protože tady má čmuchavého psa zvenčí a sluhu, co si po letech otevírá hubu.

*

„Co tu pořád chceš?“ zavrčel Milton podrážděně, když se po pár hodinách nepříjemného spánku opět probudil.

„Ujišťuji se, že přežiješ noc,“ vysvětlil Robert klidným hlasem.

„Pak se můžeš jít ujišťovat k sobě.“

„Mám ti snad dát peníze na stůl, abys mě tu nechal?“

„Nejsem hotel, tak vypadni.“

Robert si povzdychl. S ním bude těžké rozmlouvat, obzvlášť nyní. Netušil, jak moc velké právo má. Chtěl si s náčelníkem o této jeho akci promluvit, ale kam až daleko může zajít? Je cizinec, do jisté míry. A Milton je místní… No, nepřivydělává si zrovna nejlépe, ale i tak může mít aspoň trochu hrdosti, než ho o ni všichni připraví. Nejlepší pro něj by přece bylo, aby po propuštění z vězení prostě vypadl. Proč to neudělal? Co ho zde drželo? Nebo se snad vyžíval v tomhle životě?

„Proč tady pořád jsi?“ zeptal se přímo.

Robert pootevřel víčka. Skoro už znovu usínal. Přetočil se na bok, aby muži vedle sebe čelil přímo. „To není tvoje starost,“ připomněl mu.

„Máš pravdu, není. Ale dost mě to zajímá.“

„Zajímat může.“

„Je to něco osobního?“

Milton se pohrdavě zasmál. „Prej osobního,“ zopakoval se sarkastickým nádechem.

„Proto se ptám, abych to zjistil.“

Milton si rukou projel vlasy a zahleděl se do stropu. „Tak trochu,“ řekl po chvíli.

„Chceš o tom mluvit? Třeba to pomůže?“

„Hm, před pěti lety možná. Pak mi policie s radostí ukázala prostředníček a všechny své ptáky a dál se nezajímala.“

Robert si protřel kořen nosu. Takže místní policie z něj udělala to, co je. Toho se obával. Pokud i po těch letech sem pravidelně někteří členové jezdí a užívají si, mají asi dobrý důvod, proč. Aby ho umlčeli. Stejně jako to dnes přijel udělat náčelník. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale slyšel už jen pravidelný dech. Dnes večer si potvrdil, že Milton by odešel, ale něco ho tu drží. Chuť po spravedlnosti? Pomsta? Na kom?

Dalšího rána se Milton probudil jako první. Ještě ani slunce nevyšlo. Pohled mu hned sklouzl stranou. Křivě se pousmál. Bylo to poprvé, kdy viděl, aby policista usnul jemu v domě, nikoliv v jeho posteli ale na židli a přitom byl tak bezbranný a neozbrojený. Kdyby byl skutečný vrahem, který nenávidí místní lidi a policii, nečekal by do rána, aby toho muže zabil. Místo toho si ho Milton poprvé za těch pár dní prohlédl. Nechápal, proč mu chtěl pomoci, proč chtěl znát pravdu.

Vstal a všiml si, že jeho host se také vzbudil. Beze slova kolem něj prošel a ignoroval jeho omluvu, že zde usnul. Neměl mu to za zlé. Vždyť si i svůj pobyt zde do jisté míry zasloužil. Položil varnou konvici na sporák. Vzal balíček cigaret a vyšel ven. Než se voda uvaří, stihne Chris vykouřit jednu cigaretu. Zlozvyk svého pána si pořád pamatoval. Usadil se do židle a zapálil si. Jednou potáhl a odložil cigaretu do popelníku.

„Brý ráno,“ řekl pro mrtvého Chrise a pohlédl směrem k horám, které od doby, kdy ho propustili, navštěvoval denně a staly se jeho spoluviníkem. Pokud se dá příprava na pomstu brát jako zločin.

„Už mizím,“ slyšel zbytečný slib, když se kolem něj Robert protáhl.

„Není třeba. Vařím ti kafe,“ připomněl mu. Robert se na něj zmateně ohlédl. „Ber to jako servis navíc,“ dodal a ukázal si nos.

Robert chvíli váhal, ale nakonec se usadil na židli vedle něj. „Asi je zbytečné ptát, proč to nenahlásíš, co?“ zeptal se, aby udržel konverzaci.

„Když je to zbytečné, proč se ptáš?“

„Tak se zeptám na něco jiného. To tady budeš do doby, než dosáhneš své pomsty?“

„Nevadí mi to. Lidi mi daj‘ pokoj, sem a tam si něco vydělám, nepotřebuji město k životu.“

„Tak raději nebudeš žít?“

„Nech si ty filozofický kecy,“ varoval ho Milton podrážděným hlasem.

Když cigareta zhasla, začala hvízdat i konvice. Robert skrz okno sledoval Miltona, jak se pohybuje po domě. Přemýšlel, jak ho dostat z města. Vždyť ho ti lidi takhle zabijí nebo utlučou… A jemu to bude jedno. Dokud nedosáhne své pomsty, strpí to. Proč? Proč na sebe nechá kydat hnůj a všechno možné svinstvo jenom proto, aby dosáhl své pomsty? Co když ta pomsta nikdy nepřijde? Otázky, na které se ptát nemohl, protože by mu je stejně dotyčný nezodpověděl.

„Půjdeš do města?“ zeptal se Miltona, když se vrátil s kávami a ve svém obvyklém oblečení, jenom v kalhotách.

„Ne, zajedu si do hor,“ ujistil ho Milton a usrkl kávu. „Mléko není, a jestli ti káva nevoní, tak si ji vylej.“

Robert se ušklíbl. Nyní mu připomněl slova jeho milence, když mu poprvé uvařil kávu. „Nějak to zvládnu,“ ujistil ho, stejně jako svého milence před lety.

„Celkem nuda, co?“

Robert na něj zmateně pohlédl.

„Tohle město,“ vysvětlil Milton. „Pár krádeží, obvinění, která se hned stáhnou, jedna vražda za celou historii tohohle zapadákova. Proč jsi sem vůbec lezl? Kvůli klidu? Nebo kvůli mizernému chlastu?“

„Tak trochu útěk z města,“ konstatoval Robert s menším úsměvem a usrkl kávy.

„Příliš těsno mezi tou hromadou lidí?“

Tak trochu.“

„Nebo snad problémy v práci?“

Tak trochu.“

„Takže tak trochu od všeho.“

Robert s úšklebkem přikývl.

Káva v nich obou po chvíli zmizela. Miltonovu nabídku, že ho hodí do města, zdvořile odmítl. „Nechceš být viděn s místní děvkou, aby si lidi něco neříkali?“ zeptal se Milton přímo.

„Ne. Chtěl sis zajet do hor,“ připomněl mu Robert. „A to je na druhou stranu.“

„Vnímáš. To se často nevidí,“ podotkl Milton překvapeně, když vzal dva prázdné hrnky. „No, jestli si budeš chtít poklábosit nebo případně něco jiného, víš, kde mě najdeš.“

„To něco jiného sis mohl odpustit.“

Milton roztáhl ruce s vřelým úsměvem. „Síla zvyku ze skvělé práce,“ řekl hlubším hlasem a s ironií v hlase. Roberta tím rozesmál. S prostým „měj se“ se oba vydali za svými plány na dnešek.

*

Milton vložil další náboje do zbraně s trpělivostí. Už tady strávil celé ráno a pořád měl z čeho a do čeho střílet. Uklidňovalo ho to. Neměl kam spěchat. Ani nechtěl. Vrah se vždycky vrátí na místo činu. A Stephen byl důkladný. To, že si nyní hrál na mrtvého, Miltona nepřesvědčilo ani neoklamalo. Zamířil a vyčkával. Poté padly tři výstřely krátce po sobě. Musel být rychlejší. Zabije ho zbraní, ze které ho nezabil předtím. Tentokrát nemine, tentokrát bude přesnější, tentokrát se z něj stane skutečně vrah. A s radostí přijme trest, který ho bude čekat. Pět let byla dlouhá doba, aby si srovnal myšlenky. Ty se moc nezměnily. Jen se naučil klidnosti. Naučil se čekat. První rok ve vězení se pořád snažil očistit vlastní jméno. Když ho nikdo neposlouchal, rozhodl se, že bude hrát tu jejich hru. To, že musel zdejším policajtům sem a tam podržet, ho naučilo klidnosti. Nebylo třeba je zabít. Chtíč je základní lidský pud. Noc je dlouhá. Nebyl ani první, ani poslední vězeň, který tohle musel zažívat. Dlouze vydechl a zavřel oči.

„Pro dnešek to stačilo,“ zhodnotil nahlas.

Sám se zarazil, když chtěl nasednout do auta. Měl by zajet do města. Ale neměl náladu na pohledy a šeptandy zdejších lidí. V hlavě se mu vyrojila tvář spícího Roberta. Ani netušil proč. S nadávkou na rtech nakonec nasedl do auta a vydal se k městu. Nemusel ani hádat, kde ho hledat. Policejní stanice byla prázdná. Místní strážci zákona byli stálými zákazníky u Sally a byli u ní častěji, než v práci. Neměl jim to za zlé. Z nudy by se také opíjel, kdyby neměl vytrvalost a určitý cíl, na který musel být soustředěný.

Vplul do hospody a očima se rozhlédl kolem. Našel ho na stejném místo, jako když ho poprvé viděl. Neochotně popíjel místní břečku a tvářil se, že mu chutná. Usadil se na židli a Sally mu dala jeho obvyklou objednávku.

„Co muška?“ zeptala se ho Sally důvěrně.

„Pořád střílí,“ ujistil ji.

„Nepotřebuješ náboje?“

„Odkdy děláš do zbraní?“

„Jen mám dobré styky.“

„Styky nebo vztah na jednu noc?“

„Říká ten pravý.“

Ušklíbl se. Provokovali se navzájem už jako děti. Čím peprnější poznámky, tím lepší nálada. „O víkendu zavírám dřív. Můžu ti něco uvařit.“

„Díky za nabídku, ale na víkend už mám jiné plány.“

Sally pozvedla obočí. „Čumění do stropu a střílení do vzduchu je lepší, než moje vaření?“ zeptala se skoro dotčeně.

„Možná budu mít nového zákazníka.“

Sallyino obočí vyletělo o něco výš. „Nikdy ses tímhle nechlubil a nyní vypadáš šťastně?“ Pak se zarazila. „Našels Stephena?“

„Zatím ještě ne,“ řekl skoro smutně, ale pak dodal: „Ale můj nový zákazník je támhleten u stolu se Zackem a ostatními.“

„Ten měšťák?“ zkritizovala ihned.

„Ale zadek k nakousnutí. A očividně jeden z mála, kteří jsou cejtit jako já.“

„Takže taky drží… Tolik asi k tomu, že bych ho tu sama zdržela.“

Milton se ušklíbl. „Zkazil jsem ti plány, co?“

„Trochu jo. Je to kus. Ale každý dobrý chlap je buď zadaný, nebo gay.“

„Spadám do obou kategorií?“

„To už jsem ti řekla před lety.“

„Můžeš se ale stavit, kdy ti to bude vyhovovat,“ navázal na jejich předešlou myšlenku.

Sally přikývla. „Nějaké speciální jídlo?“

„To nechám na tobě.“

„Cítím problémy,“ kývla hlavou k muži, který se k nim řítil.

„Nebudu ti kazit kšefty,“ usmál se Milton a vstal k odchodu.

„Sally!“ zařval opilec a potácivým krokem se dostal skoro až k ní. „Mně nedáš a s ním šukáš denně, co?“

Někteří se hlasitě zasmáli, jiné tento rozhovor ignorovali. Miltona však jeho slova přiměla se zastavit. Jeho urážet mohou, ale Sally v jeho přítomnosti urážet nebudou.

„Jsi opilý, Iane. Nic navíc nedostaneš,“ ujistila ho Sally chladně.

„Co bych taky čekal od dvou děvek!“ zařval chlap rozhořčeně.

Robert už, už se zvedal, že opilce vyvede, aby zabránil rvačce. Ale nebyl dostatečně rychlý, protože opilec směle pokračoval dál.

„Všem nastavíte prdele, ale můj pták je vám moc dobrý, co?“ dodal ten Ian s pobaveným smíchem.

Jedna přesně mířená rána na mužův obličej mu s Miltonovou silou málem zlomila nos. Další pěst mířila na jeho žaludek. V zádech ucítil pak Ian bolest po ráně loktem. Kopanec do žeber jako poslední a muž spadl na zem. To už ovšem ožili i místní opilci.

Robert z šoku opadl až o pár vteřin později. Ani ho nezarazilo, že byl jediný, kdo se zvedl z jejich stolu. Ale sám zmohl málo co. Nejedna rána byla mířená i přímo na něj.

Zack s menším úsměvem sledoval vývoj situace a upíjel ze svého piva. Panáček města se snaží, ale zapomíná, že on je tady zákon. Po chvíli se uráčil konečně zvednout a nahlas zařvat: „Tak dost, hovada! Kdo to má furt uklízet, že jo?“

Ovšem ani jeho rádoby silácká slova opilce nezastavila.

*

Jak nečekaný výsledek byl oné opilecké rvačky.

„Trvám na tom, aby i Ian Smith byl dán do vazby na čtyřiadvacet hodin,“ zopakoval Robert už poněkolikáté, když se mu Sally snažila ošetřit ránu na obličeji.

„Hele, začal si Milton. Zákon první rány. Dál to řešit nebudu,“ ujistil ho Zack otráveně.

„A co ten zbytek? To se jen tak přehlédne?“

„Hele, kdybys do toho nezasahoval, nebyl by z toho takový poprask,“ připomněl mu Benedict.

„To jsem je měl nechat, aby ho roztrhali zaživa?“ zeptal se Robert chladně jeho směrem.

„Zaživa roztrhám já tebe, jestli s sebou nepřestaneš cukat,“ zasyčela Sally protivně. Kvůli bandě blbečků se slepičím mozkem musela hospodu zavřít už teď a přišla o velkou tržbu. A ještě se musela postarat o jejich dohru a poslouchat jejich dětinské hádky.

„Tak zakážeme Miltonovi na nějaký čas chodit k Sally,“ rozhodl Zack.

„No to je slovo chlapa,“ procedila Sally skrz zuby. „Kolik že ti je? Deset?“

„Nemůžu za to, že je Milton problémový chlap,“ pokrčil Zack rameny. Sally spolkla další peprnou poznámku, kterou by namířila na jeho hlavu.

„Nebyl by, kdyby mu někdo nedával pořád záminky,“ rýpl si Robert.

„Hele, dokud ještě nevykřikuje jména těch, co mu prolezli postelí, tak nikoho neohrožuje,“ mávl nad ním Zack ledabyle rukou.

„Takže i vy?“ otočil se k němu Robert. Zackova tvář potemněla.

„Bacha na jazyk,“ varoval ho hrozivým hlasem a chladným pohledem.

„Jste horší, než děcka,“ zkonstatovala Sally, která se po chvíli zvedla a šla zkontrolovat Miltona, který byl o místnost vedle za mřížemi. Po chvíli ale z místnosti odešla s nadávkami a vztekem v pěkných hnědých očích. Nebude se přece starat, když ji věčně někdo uráží a posílá do háje a hůř.

Postupně se stanice vylidnila a zůstal jenom Zack a Robert.

„Nejdeš domů?“ zeptal se Zack, aby zabil nudu a to otravné ticho.

„Nespěchám,“ ujistil ho Robert.

Ve skutečnosti se trochu obával, co by se stalo, kdyby tady nechal Zacka a Miltona o samotě.

„No,“ mlaskl Zack, očividně nespokojen s jeho odpovědí, a vstal, „já už mám za dnešek padla. Zůstáváš tu celou noc? Pokud ne, klíče dej za květináč,“ instruoval ho za odchodu.

„Dám,“ přikývl Robert. Ujistil se, že skutečně odešel, než váhavě přešel do vedlejší místnosti, kde ve velké cele seděl samotný Milton.

„Klid, jsem na tohle prostředí zvyklý,“ odpověděl mu Milton na otázku, kterou ani nevyřkl. „Jsem tu skoro jako doma.“

„Je to jenom na dnešní noc, ráno tě pustím,“ ujistil ho Robert a posadil se před jeho celu.

„Nemusíš tu trčet se mnou.“

„Ale třeba chci.“

Milton si pohrdavě odfrkl. „Děláš mi společnost, když už tě lidi budou považovat za stejného magora?“

„Nevadí mi to.“

Ocelové oči se k němu skoro až váhavě vrátily. „Díky,“ pravil po chvíli. Robert se pousmál.

„Není za co. Jen mi nepřišlo správné jenom přihlížet, jak tebe a Sally urážejí.“

„Mně ať si klidně urážejí, ale ať Sally nechají na pokoji.“

‚Spíš by vám oběma mohli dát pokoj,‘ pomyslel si Robert, ale nahlas nic neřekl. „Chceš deku?“

„Ne, jsem zvyklý. Můžeš si zalézt do Zackovy kanceláře. Nemusím ti dělat radost svým pokusem o útěk.“

„Tady mi to vyhovuje víc.“

„Jsi divný.“

„To taky často neslyším,“ zamyslel se Robert nahlas.

O pár hodin později se stalo, že Robert vykládal už jenom pro sebe. Všiml si toho, když se Miltona na něco zeptal, ale odpovědi se mu nedostalo. Nakoukl do cely a uvědomil si, že jeho společník za mřížemi usnul. Na chvíli zaváhal, než mu spravil vlasy na stranu.

*

Miltona probudila vůně kávy a nějaká obložená bageta. U jeho cely nikdo neseděl a na stanici už byl šrumec. Pokud se tedy rozebírání nějakého sportovního utkání dá považovat za šrumec. Přijal hrnek s kávou i bagetu. Sem a tam se stalo, že ho přišel někdo nebo Robert zkontrolovat v průběhu dne. Když viděl, že se k němu blíží náčelník, začal si provokativně pískat. Zack Newgate tím ztratil svou vyrovnanost i správnou notu a raději kolem něj jen pohrdavě prošel. Díky tomu, že se začali v určitý čas všichni zvedat, Milton určil, kolik je hodin. Ještě dvě hodiny tady bude muset trčet, než bude moci oficiálně jít ven. Ale ovšem, že si na něj nikdo nevzpomene, tak se odsud dostane až zítra.

O to víc ho překvapilo, když jeho směrem kráčel Robert. „Ještě mi zbývají dvě hodiny,“ připomněl mu. Zarazilo ho, když mu Robert beze slova otevřel celu.

„Ty dvě hodiny na tebe dohlédnu osobně,“ slíbil mu.

„Co za tu laskavost?“ nechápal Milton.

„Nějak si to už vyberu,“ ujistil ho. Předal mu klíčky od jeho auta. „Třeba tím, že mě svezeš domů.“

Milton nad ním zakroutil hlavou, ale po chvíli se už autem rozjel směrem domů. Zanedlouho si oba uvědomili tíživé ticho a jakýsi těžký vzduch v autě. Ani hudba z rádia moc nepomáhala. Napětí mezi nimi pomalu rostlo a oba si ho uvědomovali. Jako by se obyčejných slov najednou oba zalekli. Když se zeptá ten druhý, bude to pro něj lepší. Když předení motoru utichlo, oba zůstali v autě.

„Díky za dvě hodiny svobody navíc,“ usmál se Milton ironicky.

„Nikdy jsem neřekl, že tě nechám jít,“ pokusil o vtip jeho spolujezdec.

„Skutečně?“

„Ty dvě hodiny strávíš ještě pod mým dozorem.“

„Rozkaz,“ zasalutoval mu Milton, když lezl z auta.

„A taky…“ dodal, když byli skoro uvnitř Miltonova domu. Zastavil ho s nohou na prahu. Snad čekal na ta slova, kdy je konečně vyřkne. Nebude ani první, ani poslední. Nebude mu to mít za zlé. Neodsoudí ho. Jeho ne. „Kolik bereš za rychlovku?“ zeptal se Robert po chvíli přímo. Milton se pro sebe smutně ušklíbl. Nediví se mu. Každý podlehne chtíči. Jen málokdo vydrží být sám delší dobu. Ohlédl se na něj přes rameno a přešel k němu o dva kroky blíž.

„Záleží, co bereš jako rychlovku,“ podotkl klidným hlasem. Byla to jeho práce, kterou nenáviděl. Ale pokud se jednalo o Roberta, až tak moc se mu ta představa nehnusila.

„Nejspíš něco hodně rychlého.“

„Rychlého v porovnání s náčelníkovou rychlostí nic není.“

„Co bys mi tedy doporučil?“

„Sazbu na minutu.“

Bylo to ponižující a trapné. „Kolik?“

‚Všichni jsou stejní,‘ pomyslel si Milton, když si Roberta znovu prohlédl zkoumavým pohledem. „Pojď dovnitř, tohle venku většinou neřeším,“ upozornil ho po chvíli, než sám vešel dovnitř.

Robert na zlomek vteřiny zaváhal. Nikdy svého milence ještě nepodvedl. Ale chtíč byl velký a ruka byla málo na to, aby ho ukojila. A vzdát se nechtěl. Jen ať si jeho nadřízený ještě chvíli okusuje nehty z nervozity. Jistě taky zažívá peklo!

*

„Žádné kousání na viditelných místech. Když už, tak jedině, aby se to dalo něčím zakrýt. Škrcení je zakázané, pokud se nejedná o úchylku. Líbání je zakázané,“ ukončil Milton po chvíli seznam zakázaných věcí, které by mohly vést ke konci jejich aktu či společných hrátek. „Sazba na minutu se liší podle toho, jak to budeš chtít. Rychle, pomalu, hrubě - záleží na tobě.“

Seděli naproti sobě a Robert nedokázal pochopit, že o něčem tak intimním dokáže mluvit s takovým klidem. Jistě, pokud to bere jako svou práci, asi si na to zvykl, ale to mu nevadí takové věci opakovat každému svému zákazníkovi? Nebo tato pravidla vymyslel právě kvůli nim?

„Jak bys to chtěl ty?“ zkusil jinou taktiku.

Překvapený pohled ocelových očí ho zarazil. Po chvíli pochopil, že to bylo nejspíš poprvé, kdy se ho někdo na to zeptal. Doposud jen poslouchal a plnil přání svých zákazníků a na své vlastní tužby nepomyslel. Rovná linka, které jeho semknuté rty po chvíli učinily, Roberta zaujala. Jak chutnají rty, které měl zakázané ochutnat?

Čím déle s ním takto seděl a věděl, co bude následovat potom, tím horší to pro něj bylo. Chtíč, který se za tu dobu nahromadil, hrozil výbuchem.

„Nějaké nemoci?“

Úplně jeho otázku ignoroval.

„Ne.“

„Kdy ses naposledy myl? Z hygienických důvodů,“ odůvodnil svou otázku, když si všiml jeho otázky v očích.

„Předevčírem. Ale můžu se klidně umýt teď.“

Milton přikývl.

„Neodpověděl jsi mi,“ připomněl mu a šedé oči k němu vzhlédly. Nahnul se do jeho těsné blízkosti, aby mu jeho upřímná reakce neunikla. „Jak bys to chtěl ty?“ zeptal se ho znovu. Tu reakci, kterou u Miltona viděl poprvé, nemohl zařadit do způsobu, jakým reagují jiní lidé. A ani Milton nebyl schopen odpovědět. Ani jinak reagovat.

Vnímal jediné.

Vůni zpoceného mužského těla, které bude moci za chvíli prozkoumat.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.