Suchá tráva praskala pod jeho těžkými kroky. Tvrdé prsty zkušeného zloděje a vraha se obepínaly kolem hrdla již mrtvého muže, kterého tahal za sebou jako svou kořist. Byla horká letní noc. Přerývavě dýchal a potil se. Jistě, mohl toho bohatého ubožáka nechat na místě, kde ho zabil. Ale on si rád pohraje s místní policií. Záměrně jim vytvoří falešnou stopu. Zanechá v trávě všude své otisky bot a těla, jež za sebou tahá. Zahodí ho někde u řeky a pak se proti proudu dostane o kus dál, kde ho už nenajdou. Musel se usmívat nad představou, až jeho plány, které jeho mrtvý, tichý společník, který už vychladl, vytvářel několik desítek let, prodá dál za mnohem vyšší cenu, než by tahle nicka kdy snila.

Na chvíli pustil jeho hrdlo a sledoval, kterak se žuchnutím dopadl na zem. Oči pořád vytřeštěné, bělmo zarudlé od kouře. A jo vlastně, když ho škrtil, z huby mu vypadl doutník. Uhasil ho v čas, aby ten krásný dům neshořel. Na jednu stranu toho muže nesnášel a záviděl mu, co mohl, ale na druhou stranu uměl ocenit jeho sbírku umění a překrásný dům. Dům, který si vysnil on a tenhle bídák mu ho sebral! Stejně tak mu sebral tu krásnou šťabajznu, která nyní zahřívala jeho postel! A služebnictvo by bývalo také jeho!

Jen kdyby si před lety nepustil hubu na špacír a nevyzradil své plány do budoucna, když si trochu přihnul s tímhle podsaditým vepřem. Tu noc udělal kravinu, dnes večer udělal ještě větší. Přesto se musel tiše zasmát. Kopl do mrtvoly. Hned několikrát. Však už ho to přece nemůže bolet!

Mrtvolný pohled ho do jisté míry uspokojoval.

„Dobře ti tak, hajzle,“ odplivl si spokojeně. Šlápl mu na tvář a nohou pomalu zakroutil do stran. „Nejsi ani první ani poslední, koho zabiju,“ svěřil se mu tiše. Stiskl mu vlasy mezi prsty a tahal ho dál. V hlavě si opakoval, že musí dojít k řece. Pak se vysměje místní, neschopné policii. Tajemný vrah, který zabil toho vepře!

To budou titulky v novinách!

S hekáním konečně dorazil k řece. Hodil mrtvolu muže na zem a skopl ho z kopce. Zasmál se, jak směšně se to prase válelo dolů.

Radostně seběhl dolů a ještě několikrát do něj kopl.

Jeho pokroucený mozek získával tu správnou euforii. Tolik let…

Tolik let na tohle čekal! Vytáhl nůž a s radostí se jal zohavovat tělo muže, který mu všechno vzal. Každou jizvu procítil a užíval si ji.

Spokojeně vzdychal, protože právě nyní zažíval něco mnohem lepšího, než orgasmus se svou nanicovatou milenkou, služkou toho prasete, děvkou prodejnou, která dala stejně každému, když se jí líbil.

Po třech letech té proklaté služby získal správný důkaz, že plány má pořád u sebe! Za tu potupu mu to stálo! Za to, kolikrát si ho to prase vzalo do postele, kolikrát ho potrestalo bičíkem! Nyní ho ztrestal on sám!

„Stephene!“ dolehl k němu něčí hlas. Poznával ho až moc dobře.

Vzrušeně se ohlédl za rameno. Se šíleným úsměvem viděl svatozář, snad přímo zlato všude kolem něj. Rozesmál se, když ho kulka těsně minula, jen letmo se dotkla jeho tváře, kde zanechala jizvu.

Plavý vlas a bledá kůže. Dokonalá muška. Jen záměrně mířil jinde, aby mu dal varování. Už ho poznával! V měsíčním svitu na něj mířil zbraní ten podlý všivák, který tak slepě následoval toho vepře a s radostí mu sloužil a líbal mu botky!

Vychutnával si vztek v jeho tváři.

Byl dokonalým klenotem sbírky toho vepře…

Klenotem, který měl být po právu také jeho!

Než stačil Stephen něco vykřiknout, skrz prsa se mu prohnala kulka a usmrtila ho. Aspoň to tak z dálky vypadalo. S hekáním spadl dozadu do řeky. Její proud ho po chvíli s radostí přivítal, objal a uháněl s ním pryč.

Plavovlasý sluha odložil zbraň stranou.

Přeběhl ke svému pánovi a pohladil ho po tváři.

Tak krásnou tvář zohavil. Přejel prsty po rtech svého již mrtvého milence.

Se smutkem v očích přitiskl své čelo na to jeho a šeptem se mu omlouval.

„Ani hnout!“ ozval se ostrý hlas a jeho oslepilo několik světel z baterek, když se ohlédl za sebe.