Epilog

Mlha, která se kolem mne rozprostřela, se stala temnotou. Bezednou propastí s hvězdami kolem mne. Nedotknutelnými – vzdálenými, krom jediné… Nelituji ničeho. Spojené dlaně našich duší a pohled jeho jiskrných očí jsou pro mne vším.

Náhle však zjišťuji, že stojím. Stojím na schodech, jejichž obrys stěží rozpoznávám v té černotě a o pár schodů výš stojí starý moudrý muž ve stříbrném rouchu.

Ra’jil mne opustil, jakoby se rozplynul. Má dlaň je prázdná, až bolestně řekl bych.

 „Co se stalo…?“ ptám se váhavě.

- „Nic maličký…“

Rozhlížím se kolem sebe. Jsem v nějaké podivné místnosti, jejíž stěny jsou černé, stejně jako všechno kolem. Naplňuje mne podivná prázdnota.

„Tohle není normální…“

- „Splnil jsi své poslání.“ Muž přede mnou má stříbrné oči, vlasy i vousy. Jeho tvář ukrývá nekonečné hlubiny moudrosti. Měsíc…

„Kde je Ra‘jil…?“

- „Se svou rodinou.“

„Vy jste to věděl?“

- „Ne, ale znal jsem řešení. Bylo jen na vás, zda to dovedete do zdárného konce.“

„Je tedy po všem?“

- „Ano…!“

„Ale jak to? Nestihli jsme příběh dopsat…“ Chci ještě mluvit, vysvětlit původ svých pochybností, ale Měsíc mi to nedovoluje.

- „Dle tvého příběhu se Terry vydal na cestu, když zahlédl první projevy Morových nákaz. Sám však brzy poznal, že je také zasažen jednou z nemocí, která má ošklivý a pomalý průběh. Pokračoval dál v hledání vyvoleného, neboť se dozvěděl, že dle proroctví měl přijít mladý muž, který je zachrání. Nakonec se dozvěděl, že Moan-pa má být vyslancem hvězd, neboť bylo řečeno, že hluboko v Prachu hvězd se naděje ukrývá. Vyšel tedy žádat tebe do Měsíční věže. Vpustil jsem jej, když už život z tvého těla téměř vyprchal, jen podmínku, že věž nesmí opustit, jsem jemu neudělil. Došel až na vrchol a napil se z vody sám na pokraji žití. Ta voda jej vyléčila, ale tobě už dát napít nestihl. Nalezl tě nad pergameny, na nichž byl vepsán jeho příběh jako ledovou sochu a když se Mor opřel do stěn věže celou svou mocí, vyšel ven. Ve sklence nesl tu vodu a řekl, že je novým strážcem věže. Dobrovolně si zvolil tento úděl… Mor jej nutil, aby ho vpustil dovnitř a on mu řekl, že tak učiní, pokud vypije vodu z číše, jíž drží v ruce. Mor netuše co voda dokáže, se napil a jelikož sám původce a zdroj všech nemocí, nemohl být vyléčen, tak jeho moc odešla a on se stal obyčejným smrtelníkem, který nemohl už věž spatřit.“

„Pořád tomu nerozumím… Vlastně jsem tu vůbec nemusel být…“ Zmocňuje se mě beznaděj.

On se však jen blahosklonně usmívá.

- „Ale ano. Byl jsi to ty, kdo určil Terryho jako toho, kdo Mora porazí. Ty jsi mu vtiskl nemoc, která mu to umožnila, i když skrze Mora. A byl jsi to ty, kterého když viděl nad pergameny svého příběhu, mu sice vzal naději, ale dal smysl jeho žití a díky tomu i on pochopil, co musí udělat.“

Zní to tak moudře až se zachvěji. Tohle by mě nikdy nenapadlo…

„A co já?“

- „Splnil jsi svůj závazek. Dostál jsi Roudrantovu proroctví. Nyní máš na výběr. Můžeš zůstat s námi a stát se hvězdou, nebo odejít zpět do svého světa.“

Mé srdce naplnil nový zmatek. Mohl bych zase žít svůj dřívější život? S Markem, a těmi málo kamarády, které mám?

- „Ne…, to nemohl… Ale mohl by ses znovu narodit ve svém světě.“

„To jde…?“

- „Kdyby to nešlo, nenabízel bych ti to.“

Cítím, jak jsem rozrušený. Připadá mi to celé jako sen. Jako kdybych se měl za okamžik probudit a zjistit, že se nic z toho nestalo. Popravdě by mi ten šok asi způsobil smrt… “Smrt…“

„Jak?“

- „Není hranice nekonečna. Smrt není konec. Všechny světy jsou spolu propojeny. Chceš-li, provedu tě stezkami vesmíru až do tvé dimenze.“

Jenže já nevím, co vlastně chci. Myslím, že miluji Marka, ale stejně, možná i víc, Ra‘jila. Pro Marka jsem již mrtvý… Ale Ra‘jilovi bych mohl scházet. Pokud se ve své dimenzi znovu narodím, pak bych už s Markem stejně nežil… Na všechno bych zapomněl…

„Nevím…“

- „Ale víš…“ řekl to tak klidně…

Cožpak to nechápe? Že se nemohu jen tak rozhodnout? Cožpak mohu zůstat a doufat v Ra‘jilovu lásku? Jak mohu vědět, že mu na mně záleží?

- „Ale ty víš, že to tak je, Adame. Udělal pro tebe snad málo? Zachránil tě, obětoval se pro tebe, pomohl ti psát…“ Vím, že má Měsíc pravdu. Jenže…

- „Je to jen na tobě… Nikdo ti to nemůže ulehčit.“

Hořký je úsměv na mých rtech. Konečně proč ne? Přestanu být závaží pro Marka i rodinu. Přestanu žít život prachu na botách lidí mého světa. Stanu se hvězdou společně s Ra’jilem a jednou… Kdo ví…

„Zůstanu…“ vyslovím tedy konečně ten ortel. Snad kdesi uvnitř to maličko mrzí, ale já nemohu odejít. Miluji Ra‘jila a pokud on cítí totéž…

Musím zůstat.

Zůstanu…

***

Na operačním sále vše ustalo. Veškerý shon a snahy o oživení. Monitor sledující srdeční činnost vydával neutichající táhlý tón vypovídající o bezmoci, zračící se ve tvářích chirurgů i sálových sester.

„Čas úmrtí 18:24,“ oznámil lékař. Zbývalo jen, tu smutnou zprávu oznámit jeho příteli, který celé hodiny již vyčkával na chodbě.

Marek seděl na lavičce, ruce složené v klíně a v šedozelených očích prázdno. Otázku, která ho tížila nejvíce, nevyslovil ani ve své duši. Naděje přece umírá poslední…

A pak doktor vyšel ze dveří sálu. Bez rukavic, bez zástěry na jedno použití. A Markovi stačil jediný pohled do jeho tváře, aby pochopil…

„Kde je Adam?“ zeptala se večer Adamova matka. Markovi se telefon třásl v rukou. Nebyl jeho milencem, nemohl mu dát tu formu lásky, kterou Adam potřeboval. Ale přesto ho měl velmi rád.

„Odešel někam, kde už je mu jistě dobře…“