12. Lektvar hvězd

Je to už dlouho, co prodlévám ve věži. Piji vodu, která vyvěrá v nádržce u jedné ze stěn. Původně jsem si jí nevšiml, když jsem přišel, protože byla skryta za policí se svitky. Nevím, jak je to možné, ale ta voda mě dokáže i zasytit. A Měsíc se mi od „času otázek a odpovědí“ neukázal. Vlastně se dá říct, že zde bloumám jako tělo bez duše. Vlastně si tak už i připadám… Jako bych svou duši zanechal někde u schodů do věže.

Kéž by tomu tak bylo...

„Svět se hnul…“ tak to říkal Roland z Gileadu v knihách od Stephena Kinga. Nějak jsem se na tuto smyšlenou postavu upnul a napadá mě, jestli náhodou nemá i pan King stejný dar jako já.

No to by bylo hrozný… Směji se té představě, ačkoliv tu vlastně nic k smíchu není.

Zatím jsem se stále nedokázal přinutit psát. Několikrát už jsem měl v ruce brk a před sebou na oltáři pergamen, ale nedokázal jsem začít. To je poprvé, co se nejsem schopný uvrtat do psaní… Herdek, to by v tom byl hrom, aby takovej grafoman jako já nic nenapsal…! Začínám být naštvaný. Není to poprvé. Kolikrát už jsem myslel, že tu všechno rozmlátím a jen silou vůle jsem se vždy včas zastavil…?

Jednou se nezastavím… Jenže ten čas je ještě daleko. Vím, že je ještě daleko. Možná ani nikdy nepřijde. Na to si připadám příliš prázdný. Je ve mně nenávist a hněv. Je ve mně bolest utrpení, pláč… Ale i ty slzy by byly prázdné, kdybych plakal… Cítím to.

Jak daleko ještě musím jít? Jak dlouho zde ve věži dlít? Ze všeho nejvíce mi chybí výhled. Chtěl bych vidět. Vidět z těch kroutících se chrámových oken, která jsou příliš vysoko. Vidět co již stihl napáchat Mor…

***

Mor nebyl ani chromý ani starý… Tedy, pokud soudíme dle podoby, kterou na sebe vzal sotva se vytratila záře věže. Chlapec, který ho v podobě starce podpíral, zemřel hrůzou, sotva se jeho novému “Já“ zahleděl do očí.

Mor cítil hlubokou nenávist. Hlubší, než cítil Adam, nyní již v bezpečí Měsíční věže. Tolik dlouhých let se držel v blízkosti lesa a té věže. Tolik dlouhých let toužil vystoupat do nebeských sfér. A nyní…? Nyní, když už měl klíč k Věži, kde jak doufal by nalezl odpovědi, na dosah ruky, tak jej nedokázal získat.

Stále znova se obíral vzpomínkou na pohled v Adamových očích. Viděl v nich zoufalství, strach, ale i lásku. Nezměrnou lásku a bolest. Bolest, kterou mu chtěl způsobit. Přesto ne dost silnou, aby ho přiměla vzdát se klíče. Ne dost silnou, aby ho zlomil. Kdesi však, přesto byl sám, se sebou spokojen. Věděl, že mladík, v jehož očích uviděl tolik protichůdných citů, nedokáže nabýt naděje na rozdávání. Ostatně se on sám hodlal postarat o to, aby již brzy ani neměl komu ji rozdávat...

Mor, v celé své kráse mladého charismatického muže, vyšel zpět do vesnice. Tentokráte nekrotil mocnou sílu nemocí, kterých byl strůjcem. S jakousi škodolibou radostí nechával kolem sebe šířit viry, kterých by se zalekli i biochemičtí inženýři. Díval se na bolest a utrpení lidí, ale necítil sebemenší lítost, nebo výčitky. Díval se na ně a byl spokojen. Spokojen, protože dodržel slib, který dal tomu klukovi – Moan-pa – slib, že je zabije.

Když Mor dokončil svoji smrtonosnou práci ve vesnici, vzlétl do oblak. Nepotřeboval křídla, aby mohl létat. Poznal tajemství magie, jako ani Roudrant ne. Byl odhodlán zahubit vše živé. Zahubit vše, aby se pak mohl s Moan-pa utkat v tom, čemu sám pro sebe říkal rovný boj. Sám věděl, že by to rovný boj nebyl ani náhodou, ale na jeho úmyslech tento titěrný fakt nemohl nic změnit.

***

Jenže vidět smrt, není to, co skutečně chci. Chci odtud pryč. Chci Ra‘jila. Chci zpátky Marka, svoje rodiče… Chci naději. Vědění… Jenže na tom už nezáleží.

Na ničem…

„Však ty dobře tušíš, jak mu dát život. Jsi Moan-pa… On je tvou cestou k úspěchu, klíč k tvému srdci, ale ty jsi strůjcem jeho života. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát, bez jeho pomoci. Toto je hádanka. Jediná věc, kterou ti neusnadním více, než už se stalo…"

Co je tohle za pitomou hádanku? Jak si může Měsíc myslet, že ji rozluštím? Probírám se těmi slovy stále dokola. Jenže já ve skutečnosti nic netuším. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát bez jeho pomoci.

Jenže jak by mi mohl pomoci? Ra‘jil je mrtvý…

„Mrtvý!“ křičím do prázdna. Konečně si nepřipadám tak prázdný. Nejsem prázdný, protože kdesi ve mně povstala vlna bolesti. Upřímné bolesti při vzpomínce na poslední Ra‘jilova slova „Zabij ho…“ na to jak jsem ho viděl kroutit se v křečích. "Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v prachu hvězd se ukrývá…“; „Měsíční krystal má velkou moc, Moan-pa, pozor na to co si přeješ, mohlo by se to splnit… Ale to jistě znáš. Mohu ti jen říct, že kdyby si to Ra'jil nepřál, nebyl by z jeho prachu teď uhlík na psaní…“

"Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra'jila. A pamatuj: Co je psáno, to je dáno…"; „Však ty dobře tušíš, jak mu dát život. Jsi Moan-pa… On je tvou cestou k úspěchu, klíč k tvému srdci, ale ty jsi strůjcem jeho života. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát, bez jeho pomoci. Toto je hádanka. Jediná věc, kterou ti neusnadním více, než už se stalo…"

Nechávám své myšlenky plynout v asociacích, obrazech…

 - „Ano, ale co když naděje neví, že je nadějí?"

„Pak se stane zoufalstvím…"

- „Co udělá zoufalství, když ztratí naději? Když neví, že je nadějí?"

„Pokusí se zemřít?"

- „Jak zastavíš zoufalství?"

„Tím, že mu dám naději."

- „Co je naděje pro naději?"

„Smysl."

- „Jaký je smysl naděje?"

„Život."

- „Kdy přichází život?"

„Po smrti…"

Neznám ten rozhovor. Nikdy jsem nebyl jeho součástí. Přesto vím, že proběhl. Jeden z hlasů patřil Ra‘jilovi, ale ten druhý… Ne, musím nechat znovu své myšlenky plynout. Jen tak plynout…

- „Kdy přichází život?"

„Po smrti…"

Už jsem blízko odpovědi. Blízko, ale přesto mi stále uniká.

„Po smrti…"

Ano je to ono… Ale jen z části. Jen z části.

„Naděje je daň…"

Ne, ano, to není ono…

 „Chlad hvězd je tvé řešení…"

Vstávám…

Jako v mátohách jdu směrem k oltáři. Vím přesně, co mám udělat. Nevím, jak to vím, ale vím… Usedám před list pergamenu na oltáři. Vedle pergamenu mám číši plnou té přízračné tekutiny. Z váčku pomalu tahám uhlík z Ra‘jilova prachu a vkládám jej do poháru. Uhlík se ihned začal rozpouštět v prach a ten se smísil s vodou tak, že její stříbřitý lesk ještě více nabyl na intenzitě. Jindy by mne tento pohled uchvátil, ale nyní je to jen další z všudypřítomných zázraků. Mám málo času. A o to méně ho budu mít, až se napiju. Chlad hvězd dokázal zabít draka. Jak dlouho mu vydržím vzdorovat já…?

Ale pokud je tohle možná cesta… Ra’jile? Jestli tam někde jsi, já jdu za tebou…