6. Jak porazit Morlinga?

Modré bobule, elfí borůvky, chutnají výtečně. Jsou malé skoro jako hrášky, ale již po několika kuličkách mám dost. Už nemluvíme. Urmek je vyčerpaný po tom, co mi vzal půlku mé osobnosti a já se cítím podivně prázdný.

Co bude teď?, přemítám, aniž bych mohl poznat odpověď.

„Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v prachu hvězd se ukrývá…“

Co tím mohl chtít říct? Ulehám do trávy u paty ohromného stromu. Už nechci, stát ani sedět. Vůně a jemnost mechu mne láká svou svěžestí. A když nemohu mluvit, nebo nevím jak a o čem… Jako bych byl zvyklý prostě jen hledět do nikam. Jsem či nejsem? Nevím sám…

Cožpak Urmek nepotřebuje spát?, ptám se sama sebe, když vidím, že Starý je ještě vzhůru. Sedí opřený o jiný z mohutných stromů, jejichž druh neumím určit.

Není ještě noc, ale já už přesto půjdu spát. Potřebuji si ještě hodně věcí promyslet… Zase se neuvidíme Ra‘jile… Postesknu si. Vím, že bych na něj neměl myslet. Mám takový divný pocit, že to není správné a koneckonců je přeci jen mladší než já… Jenže v jeho očích, hlasu a doteku bylo něco, co mi nyní schází. Chybí mi jeho půvabná tvář, jeho světlo. Znovu bych chtěl, aby mi upřesnil smysl, který mi přišel dát. Vím, že mě čeká nebezpečí a ani nevím, jestli to ví on…

Zítra si tě na obloze najdu…, slibuji sobě i jemu ač mne nemůže slyšet a záhy i usínám…

***

„Smím mít otázku, mistře?“

- „Právě jsi jednu položil…“

Ra‘jil posmutněl a usedl ke stolu.

- „Odpověď zní: „Ano“. Ale pozor dej na svou otázku, jen jednu smíš položit…“

Ra‘jil se už chtěl usmát, ale nakonec opět sklonil hlavu v zoufalém gestu. Neměl rád tyto hříčky svého mistra. Co mám teď dělat? Na co se mám ptát? Tolik mám otázek…

„Když jedinkrát zeptat se smíš, tak polož více značnou otázku, aby odpověď na jedinou byla odpovědí na více z nich.“ – tak mu sám učitel kdysi radil…

Ra‘jil se usmál. Teď to jen nějak zkombinovat. Na co všechno chtěl jsem se ptát? Jestli je pravda, že byl otec včera navštívit Měsíc a o čem se bavili? Jak mám chránit a hlídat toho jinocha, když mne otec nenechá, abych oslabil rodinné světlo a zůstával i přes den s ním? Ale počkat! Mohl bych to říci jako žádost až po otázce a když se ho zeptám, o čem otec rozprávěl s Měsícem? Tak se tím dozvím, i jestli za ním byl nebo, ne. Usmál se chlapec ještě více a pozvedl hlavu.

„O čem včera mluvil otec s Měsícem?“

- „Zvláštní je tvá otázka. Jsi si jist, že na toto se chceš ptát?“ Mistrův hlas zněl vážně a jeho oči chlapce propalovaly zkoumavým pohledem.

„Ano…“ pokud si byl Ra‘jil něčím jistý, tak tímto. Otcova reakce mu naháněla hrůzu. Jakýsi vnitřní hlas ho nabádal, aby se tímto problémem zabýval více.

- „Dront, tvůj otec, si stěžoval, že byl právě Adam, Moan-pa, dán do opatrovnictví tobě. Má o tebe strach. Měsíc mu ale nakázal, že rozhodnutí ohledně jeho a tebe má nechat pouze na vás. Můžeme se již věnovat dalšímu učení?“

„Ví-víte m-měl bych je-ještě je-jednu p-prosbu…“ vykoktal ještě Ra‘jil.

- „Tak prosím…,“ povzdechl si mistr.

„Mohl bych Adama, sledovat z oblohy, i když má rodina, jinde bude zářit? I když mne slunce zastíní v jeho očích?“ jeho hlas zněl prosebně. Vždyť on vlastně skutečně prosil. Znamenalo to pro něho strašně moc. Věděl, že milovat lidského chlapce je hloupost, vždyť ho ani neznal, ale přesto nedokázal popřít své city. Nemohl…

- „Jistě, že můžeš… Naopak měl bys, Já osobně jsem doufal, že jsi ho nenechal samotného ani na chvíli…“

„Víte, otec…“

- „Dront by si měl evidentně ujasnit své priority!“ bouchl mistr dlaní do stolu, „Já s tvým otcem promluvím… Nebude ti už bránit v plnění tvého úkolu. Naše studium se totiž bude nyní zabývat právě opatrovnictvím. Budeš ji sledovat a budeš se učit předvídat nečekané, pomáhat mu, kdy bude třeba a rozmlouvat s ním, aniž bys musel sestupovat na Zem… Bez toho, že ho budeš sledovat, bys byl o mnohé ochuzen. Bez toho bys nikdy nevyšel ze stínu své rodiny, nikdy by ses nestal skutečnou hvězdou.“

Ra‘jil svého mistra poslouchal a u srdce ho hřálo. Nyní věděl, že už mu nic nebude bránit dívat se na toho zvláštního mladíka…

***

Dny plynou až přehnaně rychle, řekl bych… Kámen s druhou polovinou duše nosím stále u sebe a Urmek, jehož pravé jméno je Taliesin, mne přijal za svého žáka. Učí mě o lese, o přírodě, o dracích. Už vím, že jsem povstal z vejce ohnivého draka. Což mi ani v nejmenším ale nedodává klidu. Nevím kolik dní se u něho učím. Vím jen, že stále odmítá hledět se mnou na oblohu a ukázat mi Ra‘jila. Tvrdí, že žádná hvězda toho jména na obloze není.

Teď by se jedna část mého já, ta v kameni, zasmála. Ano, smála by se mi, protože to tvrdila od počátku. Ale já vím, že Ra‘jil existuje… Vím to… Musí existovat. Musí… Miluji ho… Z nějakého důvodu jsem to považoval za nepatřičné, ale mé vzpomínky jsou pryč. Nevím, a asi se ještě nějaký čas nedozvím, proč tomu tak bylo. Nyní to však považuji za bezpředmětné. Vím, že mi chybí, stejně jako i to, že bych s ním mohl být šťastný…

Pláču… Jak já nenávidím tuhle svoji slabost! Musím být silný, abych mohl Morlinga přemoci! Ale jak? Jak mám být? Ač s Taliesinem, stále jsem sám…

„Jednou tě vezmu mezi hvězdy, ale ne dnes… Ukážu ti, že žádný Ra‘jil, na obloze není.“ řekl mi včera. Nebo to bylo předevčírem? Učí mě o magii, o síle života, o síle ohně. Ale jediné, k čemu docházím, je, že pokud nebudu mít alespoň gigantickou mrazničku, nemůžu uspět. Je to šílené…

Obyčejné zbraně, jeho šupinami těžko proniknou a jak Taliesin řekl: „Tak dlouho bys nepřežil…“ Ano, nepřežil bych. Drakovi přece stačí vyfouknout pár jisker.

Učí mě o síle živlů. To je tak nějak jediné do čeho ještě mohu vkládat naději. Mým živlem je totiž voda. Hledej vodu na skále! Na ohnivého draka ti bude i oceán málo! Vysmívám se sám sobě na pokraji zoufalství. Jako bych vůbec mohl zvítězit…

Už jsem uvažoval i o tom dohodnout se s ním, jestli bychom nemohli náš boj svést třeba na šachovnici. Šachy hraju rád… Ale to podle Taliesina nepůjde. Morling prý musí zemřít, abych já mohl žít… Žít? Stále mne nepřestává to slovo vyvádět z míry.

A aby toho nebylo málo, dozvěděl jsem se, že musím Morlinga přemoci do čtrnácti dnů od mého zrození v tomto světě.

„Jsi v jiné dimenzi. Nepatříš sem, tudíž se po čtrnácti dnech začneš rozpadat! Něco jako lidé nakaženi malomocenstvím…“  Tak mi to Taliesin pověděl. Vždyť to nedává smysl. Proč by to tak mělo být? Ale věřím mu. Nemám důvod mu nevěřit. O to je to šílenější…

Nevím, jak dlouho už mě učí, ale méně než deset dní to nebude a dva dny před tím jsem se tu jen tak brouzdal, takže už mám asi jen dva dny.

No to je bezvadný, to nemůžu zvládnout… Zoufám si. Pláču, protože už nemůžu dál. Za poslední dni můj mozek vstřebal nepřeberné množství informací, ale já vím, že mi budou k ničemu. Že se mi to nemůže podařit…

***

Ra‘jil po deset dní sledoval Adama, Moan-pa, v učení jednoho ze Starších Země pod Nebeským Chrámem. Deset dní si lámal hlavu, jak by mu mohl pomoci. Sledoval jeho i Morlinga. Snažil se u něho najít slabinu, o které by mu mohl říct. Nesčetněkrát se s ním pokoušel spojit pomocí snů, ale nedokázal se plně soustředit. Stále se ještě nedokázal tento způsob komunikace naučit. Ten večer už byl ale ze zoufalství celý zničený.

„Co mám dělat, mistře? Nevím, jak bych mu mohl pomoci, a pokud na něco nepřijdu, tak při boji s drakem zahyne…“

 „Pokud zahyne, byl to zkrátka jeho osud. Pokud zahyne, nebyl Moan-pa…,“ mistr chtěl ještě pokračovat, ale Ra‘jil už nedokázal poslouchat.

„Pokud zemře, nesplním zkoušku!“

 „Ano,“ povzdechl si mistr starým unaveným hlasem. Ra‘jil se rozplakal. Ronil stříbrné slzy a jeho mistr se na něho zkoumavě zadíval.

 „Pláčeš pro svou zkoušku? Pláčeš pro strach z otcova hněvu? Pro zklamání v jeho hlase a tváři?“

„Pláču,“ vzlykal, „pláču pro stesk, který už nyní dere se do mého srdce. Pláču pro soucit, pro souznění s tím mužem. Pláču, pro strach z jeho neúspěchu, pro nevoli vidět ho zemřít. Pro bolest a samotu, kterou cítí, kterou cítit budu já, když ho ztratím…“ zadíval se Ra‘jil uslzenýma očima do tváře svého mučitele.

 „Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…,“ odmlčel se mistr, „Pojď se mnou…“ Ra‘jil ho následoval na balkón, odkud před několika dny skákal na Zem. Už neplakal. Úzkost vystřídalo napjaté očekávání.

 „Je způsob, jak přemoci Morlinga. Tím řešením je chlad. Chlad Hvězd…“ mistr se nedíval na chlapce po svém boku, který hltal každé jeho slovo, „Tvůj chlad…“

„A-ale…, ale to bych…,“ chtěl se Ra‘jil zeptat.

 „Ano musel bys stát po jeho boku za dne. Musel bys ty být jeho zbraní, jeho štítem.“

„Ale duch hvězdy, který se vystaví na Zemi Slunečnímu svitu, se rozplyne…“ odvětil Ra‘jil zděšeně.