1. Hranice nekonečna

Píchá mne v boku. Vím, že jdu pozdě. To nemůžu stihnout…! Sakra! Proč zrovna dneska?! Hele autobus. Když bych ho stihnul, ještě tam můžu přijet včas… Dechu mi ubývá. Ale je červená…?! Když nestihnu tenhle, přijedu pozdě, oni na mně spoléhají…! Vbíhám do silnice. Pruhy zebry přede mnou ubývají…Už jsem skoro tam… To zvládnu! Lehce se usměji. Už jen jediný krok…

Něco se stalo! Ale co…? Náraz! Bolest a tma. Všude je tma. Svírá mne nepochopitelný strach. Nebe, asfalt, nebe, asfalt, nebe, asfalt…Koulím se. Všechno mě bolí. Asi mám něco zlomené… Zastavuji se. Co se stalo? Vidím auto. Jede sem! Co mám dělat? Pane bože…

Bolest, strach, tma… Prázdnota…

Co se stalo? Propadám se… Všude je tma, nemůžu zastavit ten pád?! Úzkost. Je konec? Tohle je konec… Děs.

Bezedné hlubiny nekonečna mne pohltily, a ač to zní šíleně, já vím, že je to pravda. Pravda jako to co se stalo, i to co se nikdy nestalo. Všechno mne opustilo… Jsem prázdný, jako to všechno kolem. Už nemám strach, úzkost ani bolest. Jsem to jenom já… Já, který se stávám součástí nekonečna. Vidím hvězdy, všude kolem, jen ty hvězdy. Anebo to snad ani nejsou hvězdy? Vidím z prázdnoty sestávat obrazy, které se rozplývají, a slyším zvuky, které utichají.

***

 Chlapec usedl ke stolu a zahleděl se na svého mistra. Dnešní lekce měla být čímsi výjimečná, ale mladík vlastně nevěděl, proč má takový pocit…

- „I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala,“ začal starý mistr vyprávět.

***

Bolest… Znovu ta bolest… Co se stalo? Tohle se nemělo stát… Celé tělo mě bolí, ale postupně ta bolest odeznívá. Zůstává jen šok. Šok a nepochopení, z něhož vyvěrá zoufalství. Někdo narušil řád, někdo všechno změnil.. Tohle se nemělo stát! Chvěji se bázní, chvěji se zimou a poznáním… Víčka držím křečovitě zavřená, neboť se nechci probudit. Chci se vrátit do té prázdnoty. Do ulevujícího nekonečna, kde na ničem nezáleží, přesto, že tam všechno má svůj řád. Vím, že tam teď patřím. Ne, sem patřím! Sem? Kde je teď TADY? Kde to jsem…? 

Cítím teplo slunečních paprsků, které se snaží proniknout skrze semknutá víčka mých očí. Už zmizela bolest a já vím, že se mohu pohnout. Vím to, ale vím také, že je to špatně, že se nemám hýbat, že mám být mrtvý.

„Uííííííííí…“ zazněl vysoký hrdelní hlas. S trhnutím otevřu oči a instinktivně se překulím. Měl jsem štěstí, kdybych se překulil na druhou stranu, spadl bych ze skály. Štěstí…? Hbitě se zvedám na nohy a uskakuji před dalším z útoků podivného “ptáka“. Nemám čas ho blíže zkoumat. Musím něco udělat! Jenže nevím co.

Srdce mi buší jako o závod. Dech se mi krátí… Jsem v jakémsi hnízdě. Není to ale jen tak nějaké hnízdo. Je celé ze slámy spojené bahnem a kostmi? Každopádně je veliké, že bych se do něho vešel na délku snad pětkrát. Jsou zde ještě tři velká neporušená vejce, která používám coby skrýš před tím ohyzdným „ptákem“, který vlastně ani ptákem není.

„Uíííííííí…“ zase křičí. Přestaň! Stěžuji si v duchu. Srdce mi divoce tluče. Jen jako matný obraz si uvědomuji, že jsem nahý. Ze země sbírám jednu kost a oháním se s ní. Co teď?! Ptám se sám sebe, když se mi ho konečně podařilo praštit. Zahazuji provizorní zbraň a uháním ke skalní stěně. Sláma se mi zabodává do chodidel, ale já se snažím, nevnímat tu bolest.

Konečně…, už jsem u v rohu skalní římsy. Nahoru to nejde, stěna je moc hladká. Už je skoro u mě… Chytám se kořenů vyrůstajících mezi kameny a lezu dolů.

Slézám ze skály. Tady už jsem v bezpečí… Ujišťuji se, že na této menší římse už na mne to zvíře tlamou nedosáhne.

Je mi nějak divně. Bolí mě břicho. Motá se mi hlava. Teď nemůžeš zvracet! Sakra teď, ne! Je pozdě…

 fuj! To je odporný… Nedá se nic dělat. Konečně je mi trochu lépe, ačkoliv můj prázdný, sevřený žaludek má na věc jiný názor. Dívám se nahoru a prohlížím si to ječivé zvíře: „Uííííííí… Uííííííí… Uííííííí…“

Teď už vím, že to rozhodně není pták. Místo zobáku má tlamu, plnou ostrých zubů a tělo mu pokrývají šupiny v záři slunce připomínající planoucí oheň. Ale mně je to jedno. Úleva ze záchrany vlastního života je pryč a mně zůstal opět jen strach. Chvěji se strachem, chvěji se zimou. Srdce už tluče pomaleji a já mohu volně dýchat, ale cítím se divně.

Vím, že bych neměl žít, ale vím i to, že jsem na živu. Prohlížím si své nahé tělo, jak tak sedím a zároveň se dívám do kraje. Musím být hrozně vysoko…Vše je tu jiné, a já ani nevím, proč mě to napadlo.

„Uíííííí…“ Ten zvuk mi rve uši.

„Zmlkni!“ řvu naštvaně na šupinaté stvoření v hnízdě. Pomalu si začínám uvědomovat nehostinnost vlastní situace. Musím zmizet, než se tomu vrátí máma!, pomyslím si. Je to jediná pořádná věc, co mě za poslední “chvíli“ napadla. Fouká prudký vítr. Začíná pršet. Pojednou nenávidím déšť, ač byl vždy mým přítelem. Horší už to být nemůže!  Jenže moc dobře vím, že by mohlo být…

***

 „Co myslíte tou nadějí, mistře?“

- „Naděje má mnoho podob, mladý učedníku. Nadějí může být život, ale může jí být i smrt… Jsi ještě moc mladý, abys toto pochopil.“

„Tak proč jste mi řekl to proroctví, pane? Co od něho mám očekávat?“ Musel se zeptat. Pamatoval si příliš jasně den, kdy bylo vysloveno. Proč by mělo být důležité právě nyní? Po takové době…?

- „Špatně se ptáš. Není správná otázka, co od něho máš očekávat… Ne, ne… Jinak se ptej.“

***

 Ruce mám prokřehlé, tak jako celé tělo. Přesto se snažím opatrně slézat dolů, přidržujíc se rostlin, které ze skály vyrůstají. Nejsou pevné, ale mě nic jiného nezbývá. Musím pryč od toho hnízda, musím pryč od křiku, který mou mysl tolik týrá. Chci klid! Konečně klid… Jenže sám nevím, co si pod tím představuji. Vlastně trochu doufám, že mi podklouzne ruka a já spadnu.

Jenže nic! Jsem v pekle…? Nevím, proč tak uvažuji, asi jsem opravdový pesimista… Tolik bych teď chtěl být doma. Jen sedět u svého počítače a psát. Psát si své vymyšlené příběhy a povídat si s kamarády přes internet. Jen to… Jenže na to už je pozdě. Ah, Marku, kdybys mě teď viděl… Mým srdcem lomcuje stesk. Marku! Volá zoufale hlas v mé mysli. I já volám jméno svého přítele.

„Marku…!“ ale nikdo se mi neozývá. Bodejť jo… Vždyť jsem mrtvý… Jenže já jsem mrtvý jen ve svém světě. Tady je to jiné… Jenže kde je to TADY? Všechno se mi slévá, tak jako teče déšť po skále, stékají kapky i po mém těle. Po mé paměti, mé bolesti…

Co jsem komu udělal? Proč?!

Už jsem konečně dole. Jako zázrakem se mi nic nestalo. Celý se třesu. Strachem, zimou, potlačovanými vzlyky? Sám netuším… Přede mnou se rozprostírá “les“. Spíš prales, říkám si. Je tu nějak dusno a já se cítím unavený. Už nemůžu. Zoufám si. Usedám na starý ztrouchnivělý pařez a oddávám se pláči. Tomu nejzoufalejšímu pláči malých dětí. Ano, takto pláčou děti, když se ztratí svým rodičům. Takto pláčí a tím pláčem prosí o pomoc. I já teď prosím. Prosím…! Ale kýžená pomoc… Ta nepřichází.